Falquar komentáře u knih
Pakliže jste četli Interview s upírem a jste z toho trochu rozpačití, nevíte, jestli máte dát Lestatovi šanci, vězte, že tahle knížka představuje milé překvapení. Vrhá na děj předchozího dílu kapku jiné světlo - a především je mnohem zábavnější. Ufňukaný Louis nesahá neohroženému Lestatovi, filosofu Mariovi a úchvatnému Nicolasovi ani po kotníky; všechno, co bylo na Interview mdlé a fádní, v Upírovi jenom hýří životem.
Jediné mínus vidím v Lestatových neuvěřitelných schopnostech - já vím, já vím, kombinace prastaré krve a nezdolné vůle... ale zatraceně, takové divy by nezvládl ani Bílý Tesák! Přesto to mému hodnocení nic neubírá, vřele doporučuji.
Kniha s úžasným potenciálem znásobit počty sebevražd. Kniha tak krásná a přitom tak zádumčivě melancholická, že se člověku nechce nic, jenom ležet a přemýšlet v lepším případě o půvabech stropu/zdi, v tom horším právě o výhodách provazu. Takové jsou Střepiny v trávě. Nejdřív máte chvíli pocit, že Střepiny v srdci by byly příhodnějším názvem, ale zanedlouho na vás padne tupá rezignace tak typická pro hrdiny příběhu. A pak už zbývá jediná otázka.
Zaplní se to prázdno někdy?
Začátek byl krušný, autor mě rovnou hodil do rybníka a bylo mu šumák, jestli se včas naučím čubičku. Ewingův Tichomořský deník zahrnoval spoustu jmen a informací, které byly známé jen hlavní postavě, nikoli však čtenáři - ne, ten se k pochopení musel sám prokousat. Autentičnost, říkáte? Bohužel, sotva jsem získala jakous takous půdu pod nohama, autor Deník utnul a nastal čas pro Dopisy.
Čímž se všecko obrátilo k lepšímu. Buď jsem si zvykla na styl, kterým je Atlas psán - tj., reálie tu nejsou pro postavy, reálie tu byly ještě dlouho předtím, to postavy se jim musely přizpůsobit a ne obráceně, jak se může zdát u valné většiny ostatních knih -, nebo za to mohl prostý fakt, že Ewingův článek se mé maličkosti zdál jako ten vůbec nejslabší; tak jako tak příběhy nabíraly na obrátkách a postupně mi přišlo stále těžší a těžší se od stránek odtrhnout. A dokonce i samotný konec byl naprosto bombastický navzdory tomu, jak jsem se ho zpočátku bála - pokud by nasadil stejný kalibr jako první půlka Ewingova vyprávění, celá knížka by šla do kytek.
Rozhodně doporučuji a to ani ne tak kvůli příběhu samotnému, ač ten byl rozhodně provázaný silněji než jen nitkami (odkazy na ostatní osudy jsem viděla snad všude, možná i tam, kde vůbec nebyly); Atlas mraků nabízí totiž rozmanitou přehlídku těch nejrůznorodějších žánrů a postav, těžce intelektuální hlody a (teď mluvím hlavně o jednom konkrétním příběhu) absolutně dokonalá přirovnání a metafory, kvůli kterým jsem párkrát málem spadla z postele.
A nejlepší byl stejně Robert Frobisher!
První část knihy se mi líbila neskutečně - odlehčená, hravá, hlavní hrdina sympaticky sarkastický, děti na zabití. Celé se to točilo kolem špuntů a jejich řádění, akčnější linie aka námluvy a boj s nepřející matičkou byly upozaděny a působily spíš jako příjemné zpestření. Největší roli na celkovém dojmu ale sehrál autorčin fantastický talent, díky němuž dokázala i méně nabité pasáže okořenit neodolatelným humorem. Jsem se normálně nahlas smála, což se mi nestalo ani nepamatuju. :)
Druhá část byla horší. Ačkoli navazovala s cirka půlročním odstupem, situace působila jako zamrzlá v čase a hlavně Rudolfova neměnná averze vůči synovečkům mi začínala pozvolna pít krev. Pak ale na scénu vstoupily nové okouzlující postavy, ospalým Hornhillem zavířil zločin - a děj dostal spád, o jakém se mu v první části ani nesnilo. Vtipu kapku ubylo, napětí krapet přibylo, a přestože detektivní zápletku se necítím kompetentní hodnotit, věřím, že by byla ještě zajímavější, kdyby si Frýbová odpustila vhledy z budoucnosti. Tím nechci říct, že by hloupě dopředu prozradila identitu padouchů; akorát bylo naprosto jasné, že hlavní hrdinové projdou nebezpečím nepříliš pošramoceni, ať už na těle nebo na duši.
Čekáte-li první miminko, můžete se těšit na čtyři stovky stran špičkového hororu; ostatním pak "Otcem i matkou proti své vůli" nabízí pohlazení po duši a snad i trošku srdečného smíchu. Doporučuji.
Nechápu, proč se kolem téhle knihy spustil takový poprask. Ano, číst se to dá a občas se dokonce najdou i nějaké vtipnější momenty. Ano, ta "timey wimey wibbly wobbly" cestovací záležitost je cool indeed, ale zároveň plná otazníků a podaná tak, že jsem z toho byla spíš otrávená, než aby mě lákalo poodhalování oné pověstné roušky tajemství. Ano, obě hlavní postavy (a nejen ony) jsou jedny z těch nejsympatičtějších svého žánru, jenže jejich vztah je pouhou variací na dávno ohrané klišé "já ho chci a on mě ne - tak to přece nemůžu nechat!" a proto mi bylo od začátku jasné, jak se v téhle knize vyvine - a taky, že v dalších dílech se to celé zkomplikuje. (Čímž se ty nadějné charaktery pohřbí, nejdřív pomalu, a pak najednou docela.) Jak prosté, milý Watsone, řekl by určitě Holmes, kdyby mu to byl Doyle dovolil. A to jsem ještě nezmínila zápletku á la "Já nejsem tvůj otec!"
Myslím, že dovětky netřeba.
Na druhou stranu uznávám, že autorka to sepsala parádně, a až na pár zanedbatelných výjimek jsem jí to žra-, pozřívala i s navijákem. Líbilo se mi to moc - to, že je to vlastně klišé na klišé, mi došlo až po dočtení. Takže asi navzdory všemu doporučuji, hádám.
Nejhorší byl začátek. Po zjištění, že každá z obsáhlých kapitol je rozkouskovaná na iks miniaturních úryvků (cca stránkových), mezi nimiž může docházet k nehorázným časovým skokům, mě polil děs. A taky že k těm skokům docházelo. Nejenže jsem vinou takto zvolené formy byla v jednom kuse zmatená "jak kamzík na rovince", ale rovněž mi přišlo, že ta maličká okýnka zabíjejí šanci na jakoukoli gradaci děje. Protože aby autorka na tu mrňavou stránečku nacpala, co měla v plánu, musela to osekat na tu nejzákladnější akci = taky jinak, furt se tam něco dělo, a furt se toho dělo zhruba stejně - prostě co by se na stránku vešlo. Bylo to ubíjející a díky tomu neměly šanci vyniknout ty důležitější scény, které by správně měly čtenářem otřást.
Na druhou stranu mi tahleta "okýnka" umožňovala po knize sáhnout i za časově nabitých dní (nebo ji naopak kdykoli odložit, když už to dál prostě nešlo), protože jsem se nemusela bát, že to zalomím vprostřed nejlepšího; vždycky šlo dočíst okýnko a tím uzavřít scénu. Plus kolem třetí čtvrtiny příběhu jsem si na to zvláštní kouskování buďto zvykla, nebo se děj vyvíjel tak, že ho autorka zvládala rozsekávat vhodněji; tak jako tak jsem posledních dvacet stránek zhltala a musela uznat, že konec se teda povedl parádně. Škoda, že se to ve stejném duchu neneslo celou dobu.
Ale abych pořád jenom nekňourala - Norsko bylo kouzelné, Island byl kouzelný, Vikingové byli strašní (v tom dobrém slova smyslu) a odvaha malých Irů byla imponující, ač jsem se s nimi jako postavami jinak jenom těžko sžívala. Jednak mi nesedli povahově, jednak jsem jim pořád v duchu přidávala roky navíc - o to sympatičtější se zdály vedlejší charaktery. (Co mají všichni s těmi obry?)
Hodnotím čtyřmi hvězdami a doporučuji každému, koho baví klasické "KOD" příběhy a koho neiritují podkapitoly ne nepodobné deníkovým zápiskům (ve třetí osobě, aehm).
Myslím, že knize ze všeho nejvíc škodí slavné jméno autora; lidi se po ní ohlédnou zpravidla jen kvůli němu a pak se diví, že to není druhá (nebo spíš první?) Hra o trůny. Přitom to není fér - s tou epickou ságou toho má Soumrak společného asi tolik, co... no, led s ohněm. Kupříkladu - Píseň vyzdvihuje život; její postavy bojují o moc, o přežití, o své místo na slunci, zatímco Worlorn je spíš knížka o umírání. O opuštěné planetě, o městech duchů, o mrtvých citech a upadajících kulturách, o šepotu vzpomínek a svodech smrti... O ztracených lidech.
Uznávám, tentokrát Martinovi chvíli trvalo, než to patřičně rozjel - tragické vyprávění o ztracené lásce, zlomeném srdci, to nebylo nic pro mě a ty stránky se zdály nekonečné. Ale pak se hlavní hrdina dostal na Worlorn, a ač pasáže s jeho Guinevere byly místy k uzoufání nudné, kouzelné popisy prostředí a každý okamžik s břitkým Garsem za to prostě stály. Taky práce s vybarvováním jednotlivých charakterů byla hotové pošušňáníčko - doslova jsem autorovi žrala z ruky a chvílemi si fakt nebyla jistá, z koho si udělat osobního obětního beránka. A navzdory tomu, že jsem začala tušit zhruba od poloviny knihy (a správně!), s určitostí jsem nevěděla nic.
Dále bych ještě chtěla ocenit, že hlavní hrdina byl jednou z těch vzácných nedokonalých postav bez jakéhokoli většího nadání či schopnosti, kterou by každého posadil na zadek; byl to prostě malý bezvýznamný človíček, jeden z miliard a miliard roztroušených po desítkách planet. A i autor sám nám tu ukázal své pravé já, když s krvelačným potěšením mordoval jednoho nebožáka za druhým a obzvlášť nadšeně do detailů načrtal kulturu plnou násilí, bolesti a nerovnoprávnosti. Plus by byla chyba opomenout ten konec - zdánlivě otevřený, ale myslím, že je celkem jasné, jak to skončí. Hlavní hrdina k tomu spěl celou knihu.
A samozřejmě, nad planetou Avalon a zmínkách o Lancelotovi s Guinevere zaplesá srdíčko nejednoho příznivce artušovských legend. Upřímně, i toho Merlina a Artuše samotného bychom tam našli. :)
Rozhodně doporučuju, byl to nářez - ale pokud si už nedokážete Martina oddělit od Hry o trůny, pracky pryč, není to nic pro vás.
Sympatický hlavní (anti)hrdina, spousta akce, drsný svět, podlé intriky a úchvatný jazyk dělají "Mezi zloději" knížkou, kterou člověk zhltne za dva tři dny a ještě se rozhlíží po přídavku. Autor má dokonce i vyladěný smysl pro humor, čtenář se nemusí bát rozpaků nad trapnými rádoby vtípky.
Můj problém je, že mi tam chybělo něco, co by tohle strhující dílko udělalo výjimečným. Pár mrtvol, kouzla a nezvykle hodnej nevlastní táta prostě nemají na to, aby příběh vytáhli z šedavých vod lehounkého nadprůměru.
Dobro a zlo, kouzla a čáry, chlapec a předurčení... Nezní to kapku povědomě? A přece, přece se Cooperová vytasila s něčím zvláštním, něčím, na co nalákala čtenáře jako mouchy na med - musela, protože proč by to jinak kdo četl? Další Harry Potter, mávli by lidi rukou, případně by si vzpomněli na nějaký méně profláknutý ekvivalent toho slavného jména. Takže - čím to?
Mne osobně zaujalo to, co mě před léty přinutilo Tmu odložit v půlce - nervy drásající prostota. Žádná bohatá slovní zásoba (každá druhá věta lpí na slovesu "být"), žádné patřičně hluboké postavy (hodný, zlý, hodný, zlý, a tenhle tady, to bude klišé; nebožák s pohnutým osudem, jehož trestuhodné činy rozhodně nelze odsuzovat), osudovost bránící výraznějším dějovým zvratům aka twistům (Wille, jsi poslední z Dávných, narodil ses tak a fakt s tím nic neuděláš), a co je vrchol všeho - žádné barvy! (Světlo, tma. Bílý kůň, černý kůň. Sníh, kouř. Husy, havrani.) Na druhou stranu, takovýto styl umožňuje efektivně stručné popisy čehokoli ve dvou třech větách. A tahle stručnost dodává příběhu život, chuť, cit, sílu okamžiku. Musím souhlasit - ten sníh byl tak úžasně opravdický, až z něho zábly prsty.
Co si budeme namlouvat, dokonalé to není, a hlavní hrdina, který zřejmě myslí kolenem (nebo něčím v té oblasti zhruba), mě taky nijak zvlášť neokouzlil. Ale nápad to má (se spádem už je to trošku ošemetnější) a vyjadřovat se autor umí, to tedy ano, takže i takový suchar jako já občas vyloudil nějaké to pousmání nad plánováním náhodného setkání nebo upřímným a oduševnělým krčením obočí (které jako by z opravdické talk show vypadlo - den po přečtení jsem viděla tu Krausovu besedu, následoval opožděný záchvat smíchu).
Co mi naopak vadilo velmi, byla nepřítomnost nějakého vyvrcholení (ne, to není dvojsmysl, kdejaký poeta by knížku překřtil na oslavu peněz, sexu a whisky s ledem), k němuž příběh měl spět a taky spěl; ale jak se říká, skutek utek. Tu slabou náhražku, kde si do držky sice dali, ale ne ti správní lidé, si pan Amis může strčit za klobouk. (Ani ten slušný konec to už nezachránil.)
Shrnuto a podtrženo, Chci to hned ve mně "chci-to-hned" pocity nevzbudilo, avšak do háje zelenýho to zabloudilo až potom, co veškerý náboj vyšuměl díky - dle mého - zpackanému vygradování.
Tahle knížka je krásná od začátku do konce pro svoje postavy, pro temnou atmosféru tehdejší doby (okupace Československa, nacistické Německo, druhá světová válka, genocida...) a především pro svůj sloh. Nespisovná řeč postav, nedokončené věty, bohatý jazyk, stručné popisy namísto obšírných souvětí přes půlku knihy, to všechno činí příběh naprosto unikátním zážitkem a já jsem ráda, že jsem se k němu dostala. Můžu jedině doporučit.
Dvě hvězdičky za ty záchvaty pološílenýho smíchu, co mě přepadaly na každý druhý stránce. Kdyby se Smithová dala na humoristickou literaturu, udělala by díru do světa...
Ano. Vcelku slušnou část knížky tráví hlavní hrdina fňukáním nad svým vlastním osudem, jak už tu někdo zmínil. Normálně bych si stěžovala taky, nejspíš. Ale k Jumperovi to celé tak nějak patří.
Příběh je vyprávěn z pohledu hlavního hrdiny a to tolik (právem!) milovanou ich formou, která zajišťuje bezprostřední zážitek. Rozhodně není nouzi o akci, obzvlášť ne v druhé polovině knihy, ale osobně mi přijde, že převažují pocity a monology hlavní postavy, kombinované s občas až trapně upřímnými a emotivními dialogy. Rovněž to celé trochu zavání Garym Stue; přestože Davyho schopnosti mají jistá omezení, žádný padouch se těch omezení nedomákne - ale překvapivě to nijak zvlášť netrhá oči. V čem je totiž Davy dokonalý "navenek", to postrádá uvnitř; je sobecký, popudlivý, a ač má i světlé chvilky a tehdy působí vcelku sympaticky, buďme upřímní - není to úplně typický kladný hlavní hrdina. Nebojí se využít své nadání k nekalostem, trestá zlo jen tehdy, kdy mu to hraje do karet, a svým nepřátelům znepříjemňuje život jako školený záporák.
Kdyby ti padouši byli trochu míň umbridgeovští, možná bych jim dokonce fandila, byť už od začátku bylo jasné, že to s nimi nedopadne zrovna nejslavněji.
Celkově mám ale z příběhu velmi dobrý pocit - už dlouho se mi nestalo, že bych něco takhle hltala, a pak to dočetla a byla naprosto spokojená, připadalo mi, že se děj odvíjel správně a to zakončení tomu sedlo jak prdel na hrnec. Pro mě je to tedy sice zdaleka ne nejlepší, ale tak nějak výjimečně skvělá knížka, ke které se určitě někdy vrátím, i kdyby jen pro ten dobrý pocit.
Už se těším na Griffinův příběh.
Ze začátku se mi do toho fakt nechtělo, knížku jsem odkládala víc jak rok, ale pak najednou nebylo co číst a tak... no, prostě jsem ji otevřela s naivní vírou, že těch 150 stránek prostě nějak dám, že to nebude až tak hrozné.
Naivita se občas vyplácí, i když prvních pár kapitol to tak nevypadalo. Autor se zaobíral jenom hlavní dějovou linkou, neřešil žádné proč, nezabíhal do detailů a už vůbec nerozvíjel žádné vedlejší dějové linky. Jsem si myslela, že usnu, ale pak nastoupila akce a i když to rozhodně nejelo ráz naráz, začalo to mít něco do sebe. Navzdory nesympatickým hrdinům (tisíc lidí, tisíc chutí), předvídatelnému konci a prakticky neskousnutelné naivitě.
Ale bylo to krátké, taková útlá, malá knížka, a jak se říká, co je malé, to je milé, a pokud ne, tak toho aspoň není moc. Než jsem nad Knížetem stačila zlomit hůl/uzívat se k smrti, najednou byl konec a já ke svému překvapení zjistila, že mě snad i trošku zajímá, jakým směrem se bude ubírat druhý díl.
Tak jako tak, pokud je to příkladem typické fantasy, pak typická fantasy asi není nic pro mě. Přesto se to číst dalo, chvílemi jsem se i bavila, pročež první část příběhu Coruma, Knížete v Šarlatovém Plášti, mohu s klidným svědomím doporučit jako slušnou odpočinkovou četbu.
Překombinované. Jak už to tak s podobnými upířinami bývá, druhý díl uvádí na scénu vlkodlaky (což je už klišé, ale fajn klišé), jenže tentokrát to není všechno - o své místo se hlásí i kletby (to znamená čarodějnice) a podivní zmutovaní upíři, kteří se živí krví "tradičních" upírů. Tina zatím kmitá jak nadopovaná veverka, musí se ohánět minimálně na třech frontách, a na to, že jí jsou ubohé čtyři stovky let, slaví nečekané úspěchy. Tak například ještě pořád dejchá.
Stejně jako v jedničce, i tady autorka mile překvapila čtivým, bohatým a obecně sympatickým jazykem, opět neměla problémy s vulgaritami ani nepřeberným množstvím nejrůznějších násilností. Vlastně by se dalo říct, že text vyloženě smrdí krví a sexem. Plusem byly rovněž postavy (nebo aspoň většina z nich - některé mi připadaly špatně zvládnuté, kupříkladu Tinin otec; vážně by si nechal všechno líbit, vážně by svojí dcerušce dovolil, aby mu opakovaně nakopávala prdel?), které prostě žily a vzájemně se k sobě vázaly "přirozenými" a uvěřitelnými vztahy. Rovněž zůstávaly věrny své povaze - ano, povaze! Fakt! I dneska se píšou červený knihovny říznutý upířinou, který mají postavy s povahou.
Osobně si tak můžu stěžovat jenom na ono přehlcení děje - ostatní to chválí, podle mě by knížce slušelo něco jednoduššího a přímočařejšího. Takhle se z hlavní hrdinky definitivně stala Mary Sue a to mě v půlce knihy odradilo na dobrý dva měsíce, než jsem se odhodlala ve čtení pokračovat.
Fanouškům (spíš teda fanynkám) žánru doporučuju, zklamání to nejspíš nebude.
O téhle knížce jsem slyšela mnohé, ale asi ne dost, protože mne překvapila více než jednou a to ne vždycky příjemně. Ano, byla napsaná krásně a čtivě, jazyk byl bohatý, květnatý a dokázal jednu situaci popsat snad na tisíc různých způsobů. Snad z každého slova doslova čišela ironie, hrdinové byli sice charakterově poněkud ploší, leč sympatičtí, a mně nechybělo mnoho, abych si čtení skutečně užívala. Jenže. Tu. Bylo. I. Něco. O. Čem. Se. Nikdo. Neobtěžoval. Zmínit. (Což je na pováženou, uvážíme-li, že se jedná o klasiku a tudíž ji četlo nemálo lidí.)
Četli jste někdy nějakou knížku od Nicka Cavea? Pakliže ano, vězte, že Oliver Twist se zakládá na velmi podobné bázi. Jinak řečeno, jedná se o četbu pochmurnou a depresivní, která vám na radosti do života rozhodně nepřidá. Pan autor nezapomíná s vytrvalostí hodnou buldoka vyzdvihovat utrpení (nejen) hlavního hrdiny, každou nevlídnou a psychicky deptající krajinku popisuje až s morbidní detailností a snad na každé stránce se aspoň jednou objeví slovo začínající písmenky 'zlo'. Pokud máte rádi knihy veselejšího rázu, tohle dílko rozhodně není pro vás. Ale tak číst se to dá a osobně soudím, že se jednalo velmi zdařilý počin, kterému k dokonalosti chyběla jenom ta příslovečná kapička štěstí.
Krásné ilustrace, děsně málo textu, primitivní jazyk a jeden neuvěřitelně plochý, přesto kouzelný příběh. Prostě typická pohádka zpracovaná do formy, která zaručeně nadchne (bohužel asi jenom) ty (nej)menší čtenáře.
Posla jsem se bála a odkládala jsem ho, jak jen to šlo. Četla jsem už totiž Zlodějku knih a co jsem slyšela, Posel se jí při vší snaze nevyrovná - přičemž já si nechtěla o Zusakovi zničit obrázek. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem tu rádoby horší knížku zhltala za necelé dva dny a měla přitom takový divně příjemný pocit jako už dlouho ne. Kam se na něco takového hrabe citově vyděračská Zlodějka, která staví na nezáviděníhodných osudech dobrých lidí a jejich melodramatických úmrtích?
Ano, Posel je hodně naivní knížka s sladce šťastným koncem, ale v tomhle případě se to prostě tak nějak patří. V dnešním světě přiblblých teen romancích a thrillerů, ve kterých vždycky všichni pomřou, Posel představuje jakési něžné pohlazení po duši a zároveň vybídku k solidaritě, nezištnosti, ohleduplnosti... tedy ke všemu, co moderní doba tak trochu postrádá.
A aby toho nebylo málo, Zusak je prosté pán (a překladatelka rovněž) co se slohové stránky příběhu týče. Jazyk je upřímný, sympatický, nespisovný a čtivý, občas se utrousí nějaké to drsnější slůvko, ale vyloženě sprosté to není. Post vypravěče pak zastává hlavní hrdina, který je stejně jako všechny ostatní postavy vskutku živoucí, takříkajíc realistický, a navrch ještě sympaťák na entou. Ani hodný ani zlý, ale v jádru vlastně docela dobrák.
Rozhodně doporučuji, nejlépe k rozjasnění nějakého chmurného podvečera.
EDIT: Málem bych zapomněla dodat, že jednou z nejsilnějších Poslových vlastností je i úchvatné vykreslení vztahů mezi charaktery, pročež by se knížka dala s jistou nadsázkou označit za psychologický román. (A mně to vypadlo! Tvl, tak vidíte, jak jsem z tý knížky zblblá.)
Typická upírská pitominka s emancipovanou a superdrsnou hlavní hrdinkou, jinými slovy nic, co bychom neviděli už dřív a na sto různých způsobů. Jenže tuhle pitominku napsala Češka a to tak, že Cullenovic fanynky by z toho nejspíš trefil šlak. Už proto je "Sladká jak krev" víceméně výjimečná knížka, nemyslíte?
Tam, kde Bella a zástupy jí podobných panen slastně vzdychaly nad krásou přiteplených hezounků, kteří upíra neviděli snad ani z rychlíku, natož aby jím byli, se upíří dáma Kristina, v minulosti nespočtukrát znásilněná, přizabitá a všeobecně nedoceněná, nebojí nějaké té vulgaritky, popřípadě, odpusťte, vášnivého šoustání. Tam, kde se Bella & spol. vyznává z neopodstatněné a hloupé (milovat někoho, kdo ve vás vidí hlavně sváču, je fakt padlé na hlavu) lásky, Tina hladově vysává své milence skoro až k smrti. Taky vidíte ten rozdíl?
Tímto děkuji Petře Neomillnerové za upíry natolik upírovaté, jak jen to vzhledem k žánru a dnešní době jde.
Se zápletkou už je to horší. Ano, autorka píše krásně, přinejmenším mně se to četlo jedna báseň, ale i tak jsem se co chvíli zastavila a přemýšlela, jak mohlo něco takového někoho napadnout, popřípadě kde jsem už takovouhle pasáž viděla. Čas od času mi dokonce naskočila jména "Anita Blake" a "Sookie Nevímjakdál", ale pak hlavní hrdinka zase plácla nějakou hlášku a mně se všecko ostatní hnedle vykouřilo z hlavy. Tomu se říká pisatelské umění.
Knihu bych doporučila (zejména) dámskému osazenstvu jakožto "guilty pleasure" s tím, že se u toho dá parádně vypnout a navíc má člověk pocit, jaký že to není drsňák, když přelouskal 250 stránek hrubého výraziva.
Nemám horory ráda. Krváky, prosím, ale horory ne. Jsem strašpytel. A přesto se jednou za čas, řekněme tak co čtvrt roku, přistihnu, že otvírám dalšího Stephena Kinga. Chci tu knihu zaklapnout. Nemůžu. Tak čtu. Ke konci jsem zachumlaná v peřině až po bradu, a ať v příběhu figurovalo cokoli, ať už to pak zneškodnili nebo ne, poslouchám svůj byt. Pátrám po jakémkoli nepřirozeném zvuku. Hrozné je to vždycky, horší je to za tmy a nejhorší je to za těch večerů a nocí, kdy doma není nikdo a nic, jenom já.
Byla jsem sama doma a bylo pozdní odpoledne, venku se smrákalo. Na kolenou mi ležel Zloděj duší. Smrděl tak, jak už to občas knihy z veřejné knihovny dělávají, a potměšile se na mě díval. Už jsem zmínila, že nemusím přerostlé hady?
Neochotně jsem zabředla do první stránky.
Musím uznat, že mě Zloděj duší potěšil. Vyprávěl to, co musel, a vyprávěl to tak, že se mi ani na vteřinku nechtělo odtrhnout oči. Musím taky přiznat, že po tom týdnu si toho moc nepamatuji a za pár dalších týdnů si už nevybavím ani to, jak se tahle knížka jmenuje. Vrátím ji do knihovny a zapomenu, že jsem ji kdy četla. Ale v té chvíli, kdy mě tížila na nohou a před očima mi vykreslovala malého statečného chlapce, který se nebál snít, a co víc, chlapce, který se nezdráhal z těch snů procitnout, neexistovalo nic jiného. Byly tam postavy, složené z písmenek a prachu, ale pro těch pár okamžiků živé, živější než já teď a moje rodina ve vedlejším pokoji. Byla tam fantazie, zhuštěná do tvarů a barev kouzel, byla tam síla, ani dobrá, ani zlá, avšak tvárná, a já bych přísahala, že slyším pravidelný tlukot srdce, tichý a vzdálený, ale skutečný. A co víc, byl tam strach, studený jako severní vítr, jako objetí sněhu, který však po chvíli rozehřálo slunce.
Co má mít dobrá kniha? Rozhodně vše, co má Zloděj duší.
Ale něco mi tam chybělo. Něco, co by mě po letech v antikvariátu přimělo říct: "Zdravíčko!"
Přesto nemůžu jinak než tohle ztělesnění dobra a přátelství doporučit každému, komu se myšlenky chvílemi zatoulají až k oblakům.