Falquar komentáře u knih
Nechápu, nerozumím. Camus zřejmě poukazoval na to, že společnost hodnotí nikoli činy, nýbrž konformitu pachatele; v případě Cizince tato konformita, jmenovitě empatie, citovost, nalezena nebyla, a proto pachatel skončil tak, jak skončil. Společnost je zlá, hrozná, tečka. Ale opravdu v tomto konkrétním případě pochybila? Cizinci schází víra, city i svědomí; nezná strach ani morálku, nic ho nedrží zpátky, lidi vraždí s klidem, který by se spíš čekal u koupě chleba. Takového jedince nechat běhat po ulici, no, nevím. Samozřejmě by ho správně měli soudit pro vraždu, ne suché oči, ale výsledek nebyl tak od věci (lepší by bylo doživotí, ale co už). Takže za mě silné téma a slabé zpracování (nehledě na úsečné věty, které se hlavně v první části nedaly skoro číst) - fakt nedokážu soucítit s někým, kdo si není ochotnej rozumem zdůvodnit, že lidi by se zabíjet neměli (když už to nedovede "pochopit" pocitově) - natož abych ještě přijala vtipnou tezi, že vlastně za to všecko může společnost, a vrah, ubožátko, padl za oběť konvencím.
Možná si člověk nějakým takovým vztahem potřebuje nejdřív projít, aby pak o něm dokázal číst a neukousal se přitom nudou. (Ovšem když uvážím, že oním "vztahem" byla nezdravá obsese, táhnoucí se napříč dekádami..., děkuji, nechci. :)) Nebo možná byly na vině květnaté, dlouhé a líně plynoucí věty, které vykreslovaly atmosféru ospalých, letních odpolední s takovou bravurou, že se horkem klížily oči i mně. (A přitom popisovaly chvílemi neskutečné perverzity! Nebo jsem jenom prudérní a sra*í (?) ve dvou je ve skutečnosti děsně romantické, vyberte si.) Ať už tak či onak, za sebe nedoporučuji.
John Smith, prototyp obyčejného člověka, dostává úkol od Boha, na kterého sice nevěří, ale to nevadí, protože jeho maminka Vera (jméno ruského původu, znamenající "víra", někdy též spojováno s latinským vera - "pravda") se modlí dost za ně oba. Ten úkol je dost nepříjemný a na osamělá bedra snad až příliš těžký, ovšem Johnny je sympaťák, což pramení mj. z toho, že má dobré srdce, a tak před tou zodpovědností sice chce, avšak nemůže couvnout - jak hezky shrne jeho žák, "kdybych to neudělal, (...) strašilo by mě to až do smrti"*. Za tu odvahu a nesobeckost Johnnyho nelze nemilovat, což z Mrtvé zóny dělá i na Kingovy poměry hodně působivé čtení - všechny rány osudu najednou působí drtivěji atd., však víte, jak to chodí, když je nějaká postava skvělá a "živá". Taková je vlastně celá Mrtvá zóna - živá (odpusťte ten nejapný žertík) - momentka skutečného, každodenního života, navíc tak věrná, že i to paranormálno se tam vyskytuje jen okrajově, jako pouhý prostředek k vykreslení a pochopení lidí a k "nastavení" konfliktu, a nikoli jako předmět autorova zájmu. Tahle autentičnost ji ale paradoxně v mých očích stála jednu hvězdu - uvítala bych více paranormálna a méně politiky, i ten konec mě zamrzel, jakkoli byl překvapivý a zároveň správný -, třebaže si nevybavuji, že by mne jiná Kingova kniha "řízla" tak hluboce. Akorát to týrání psů by si pan autor mohl pro jednou odpustit. :)
*amatérský pokus o překlad, lehounce pozměněný kvůli vypuštění části věty (spoiler) - význam zachován
Špatně napsané: holé, opakující se věty záhy bolí víc jak facka. Slovní zásoba taky není kdovíjak oslnivá, bo všichni jsou buď "veselí", nebo "smutní" (respektive "happy", "sad", kdoví, třeba se překladatel vytáhl), což ovšem neumějí (Charlie především) dát najevo jinak než pláčem, a proto bylo po padesáti stranách do breku i mně. Úděsnost stylistiky ale naprosto bledne vedle té NEÚCTY - autor sype z rukávu jedno lidské neštěstí za druhým, aby je vzápětí několika málo větami smetl ze stolu a už se k nim nikdy nevrátil. Přitom při patřičném přístupu by každé z nich vystačilo na samostatnou knihu.
Dvě hvězdy za pěkný nápad s dopisy a čupr písničky (The Smiths!), které bych sama jen tak neobjevila.
Příběh o dětských přátelstvích, dobrodružstvích a prvních láskách, o dospívání, stárnutí, vzpomínání a konečně i zapomínání - obyčejný příběh, přítomností kontrastního všeobjímajícího zla nabitý (nabobtnalý?
jakmile si na něj vzpomenu, je mi v hrudním koši pojednou těsno) neobyčejnou silou. Proto King přestřelil, když celou tuhle myšlenku (těsně před finišem!) poplival; hvězda dolů. Ale klobouk jakbysmet.
"To, jak se k velkochovům postavíme, je především zkouškou toho, jak se stavíme k těm, kteří jsou bezmocní, k těm, kteří jsou daleko, a k těm, kteří se nemohou sami ozvat - je to zkouška toho, jak se zachováme, když nás nikdo k žádným činům nenutí. A není nutné, abychom byli důslední. Je nutné, abychom projevili zájem."
Přečtení téhle knihy mi pomohlo ujasnit si mnoho věcí, i když pár otázek ještě zůstává: Jak je to s velkochovy u nás v EU? A čím krmí autor svého psa?
Jako první hodnotící jsem Lily vrhla do modrých sfér, dlužím jí tedy vysvětlení. Knížka to totiž není špatná - začínala slibně a skončila zdárně, jenom ta pasáž mezi tím se podivně vlekla, jak se autor babral v původně silném námětu, až ho rozbabral definitivně.
Na začátku stojí Ted, čtyřicetiletý spisovatel na volné noze, který se užírá samotou, aniž by si to ovšem uvědomoval: po rozpadu posledního vztahu není schopný navázat novou známost, nemá práci, kam by mohl docházet, bydlí daleko od rodiny, a jedinou společnost mu tak dělá jeho jezevčice Lily (a psycholožka a kamarád ze studentských let..., no, mohl na tom být hůř). A pak ho najednou vytrhne z všednodennosti zjištění, že se Lily na hlavě uchytila ne-tak-úplně-chobotnice a že je třeba trochu ožít a začít jednat... Celou situaci podbarvuje láska člověka ke psu a tahá za ty správné strunky - odvádí pozornost; než se čtenář naděje, už vězí v kalných vodách honu na chapadlatou čarodějnici a neví, jestli se pomátl Ted, anebo autor. Tady příběh ztrácí nit, kouzlo i spád a ani solidní (ve smyslu nejlepší možný) konec už nedokáže nastolit, co bylo nikoli ztraceno, nýbrž nestoudně zahozeno.
Pokud jste četli Jasno lepo podstín zhynu, Lily a chobotnici se vyhněte, protože (byť lehká) podobnost témat vás snadno ponoukne ke srovnání, z něhož Rowley prostě nemůže vyjít se ctí. V opačném případě se vám však nabízí dojemný příběh, který, nehodláte-li od něj čekat příliš, má potenciál oslovit každého pejskaře či milovníka zvířat (až na milovníky chobotnic), a nejen je.
Plytké, plytké, plytké. Tu a tam se autoři blýsknou zajímavým mýtem či historkou, po informační stránce ale kniha dost pokulhává. Jako poradce při výběru psího parťáka rozhodně neobstojí.
Klasická, tuctová plavba, kterou ozvláštňuje jen nezvyklý černooranžový pasažér. A pak se najednou něco stane, čtenář dopluje do poslední, přesně sté kapitoly a vystoupí s husinou a mrazením v zádech, jaké si dosud nepřivodil žádným hororem, thrillerem, ani podobně zaměřeným žánrem. Chtělo by to ještě jednu jízdu; ale Bůh ví, že na repete mají vážně jenom nejsilnější žaludkové.
"Až odsud budeme odjíždět, musíme si dát pozor. Neradi bychom cestou narazili na Richarda Parkera."
"Nemusíte se bát, toho nepotkáte. Schovává se někde, kde ho nikdy nikdo nenajde."
Protože pod svícnem bývá největší tma, buďme rádi za alternativní zdroje světla, knížky, jako jsou právě Konejšivé signály. Někdo tu správně poznamenal, že autorka vlastně nepřináší nic nového a celý obsah knihy je "logický a samozřejmý" - ale to jsou matematické problémy také, a ty přece průměrný člověk zvládne řešit až po kantorově popostrčení... Kdyby byly Signály knihou zbytečnou, pochybuji, že by dnes po světě běhalo tolik nešťastných psů.
Lidé, a pejskaři zejména, čtěte tuhle knihu.
Badalle,
Ariadno!
hoď mu klubko
nití
které ho vyvede
z labyrintu
devíti
na mýtinu
slunnou finálem
kam chaos a
rozvláčnost
nepáchnou
Falquar, čtenář
Příběh je to silný, zpracování už tolik ne; ač jsem byla po nemoci a zkouškovém období čtenářsky vyhládlá, dalo mi hodně práce prokousat se hluchými místy, kterými je Hledání ráje prorostlé jak plísní. Asi se úplně nehodí prohlásit něco takového o skutečnými událostmi inspirované story, ale upřímně, číst desítky stran o tom, jak pan autor nemůže spát, bo vzpomíná na zádumčivý pohled jisté gepardice, vážně nemusím.
Na druhou stranu si Ráj míň jak ty čtyři hvězdy zkrátka nezaslouží - dějová linka ho drží nad vodou. K tomu obsahuje kniha chápavý pohled na africkou kulturu a krásnou fotografickou přílohu, takže trpělivý čtenář v důsledku nejspíš nebude své vytrvalosti litovat.
Eleanor a Párkovi by o tolik víc slušelo obyčejné kamarádství [Eleanor by tak aspoň nechtěla furt Párka jíst a možná by i zhubla], ale to by to pak skoro nikdo nečetl, že?
Rayův příběh vás bude žvýkat, žvýkat, žvýkat jako děcko šťovík, až do poslední kyselé kapky. Autorce odpustíte poněkud zdlouhavý road trip i nepřiměřenou temnotu na konci (každý má své kostlivce na půdě, ale všeho s mírou!), protože obojí je jen malou pihou na jinak výsostné kráse - jak už tu padlo mnohokrát, spíš než o knihu jde o sled obrazů zakletých v textu. Ani se nemusíte vyznat v kytičkách, neznalost vás v tomhle případě o barvy neokrade; nevěřili byste, jak barevné Irsko je. Možná i Iry by to překvapilo.
Největším tahounem přesto zůstává křehký vztah mezi Rayem a Jedním okem (Jednookem, jak stojí na jmenovce na obojku - jméno afrického prince), protože i podivíni normálnější než Ray tu a tam ke svým čtyřnožcům mluví nad rámec sto šedesáti pěti osvojených slov, a vždycky upřímně - a protože i (rádoby) nesentimentální čtenáři si rádi zaáchají nad sounáležitostí dvou těžce zkoušených duší.
Je to snové, kouzelné a vyplivne vás to rozmělněné na kousíčky - nenechte si to ujít.
Učebnicový příklad nastavované kaše. Tři sta stran se mariňáci plíží lesem, hláškujou a rubou Edury; dalších dvě stě stran se plíží lesem rozhádaná banda Silchase Zmara a rube Ledeřany; dalších sto padesát stran se lesem (ale v chodbě Telann!) plíží banda Trulla Sengara a rube divoké kočky; dalších padesát stran vedou Tehol a Bugg filosofické debaty o slepicích, které pak pro změnu porubou - jsme na sedmi stech stranách, že? Dalších sto padesát je vyhrazeno podružným záležitostem a poslední pade pak zbývá na po všem tom čekání poněkud neuspokojivé finále - například Karsův souboj s císařem byl pro mě osobně velkým zklamáním. Po silných Půlnočních vlnách a slušných Lovcích jde o hlubokánský propad...
Přestože jsem teď chudinku Vichr nestydatě potopila, dodávám, že navzdory všemu je to pořád starý dobrý Erikson, jehož pitoreskní postavičky a epické střety neztrácejí na zábavnosti a i z téhle jinak zbabrané knihy dělají něco, co za jedno přečtení přece jenom stojí.
Úžasná kniha pro všechny, kteří se učí německy, zvládají už základní gramatiku, ale potřebují ještě rozvinout slovní zásobu a schopnost porozumění textu. Obsah sestává z mnoha kratších útvarů - někdy jde o kraťounký příběh, někdy o rýmovánku, někdy o naprostou pakárnu (okatě výchovné texty aneb jak být správným pionýrem, popřípadě jak ukázkově zastat úlohu třídní služby). Díky tomuto členění čtenář vždycky ustojí výskyt neznámých slovíček a zároveň se při méně záživném tématu neunudí k smrti. Přítomny jsou i "kapitolky" zaměřené úžeji na jednu oblast, čemuž odpovídá i užitá slovní zásoba - hodně velké problémy jsem měla například s fotbalem, tam to bez slovníku prostě nešlo.
Vřele tuhle čítanku doporučuji; může pro začátečníka představovat nenásilný přechod od tradiční učebnice k první německé knize.
Zpočátku neuvěřitelně otravná kniha - rádoby dramatický prolog (zakrvácený chlapec), do očí bijící "&" místo tradičního "a"... -, která nicméně s každou další otočenou stránkou nabývá na sympatičnosti. Daleko před polovinou jsem se přistihla, jak si polohlasem odříkávám rachotjména (když krtkovlak zrychlí, přejde od šraš-šá k drng-n-drng), zhruba v té půlce mi začalo docházet, jak neskutečně roztomilá osoba se postupně klube z původně ňoumovského hlavního hrdiny, a ve třech čtvrtinách už mi tolik nevadilo ani to &. A ačkoli dějová linka je místy poměrně předvídatelná, autor tuto slabost více než vyrovnává vypravěčským stylem (často vstupuje do příběhu, promlouvá k čtenáři, utahuje si z něj - dokonce utne děj takříkajíc v nejlepším, aby mohl čtenáře oblažit kouskem kolejmořské historie, neboť čtenář jistě na nic jiného celou tu dobu nemyslí) a originálními kulisami; vlaky mě moc neberou, tady ale fungují skvěle, to jejich šraš-šá vtáhne neskutečně do děje a člověk se pak chudák natřásá a nadskakuje spolu s hrdiny. K tomu si přimyslete i trochu toho poselství (honba za filosofiemi, "zelené" popíchnutí) a parádní jízda je na světě; tak nastupujte, souprava za chvíli odjíždí...
Pro cílovku (10-13 let?) snad dobrá, krásně drsná, "dospělá" záležitost; co se staršího čtenářstva týče, líbit se může těm, co nemají v rámci fantasy moc načteno, anebo jim nevadí dějová linka nenápaditě sledující zažité, ba mnohdy klišovité šablony žánru. Až na dva neokoukané prvky (ďáblíky a švédsko-finské kulisy) jde totiž o počin snadno zaměnitelný s tucty podobných a často zdařileji napsaných příběhů.
"Začal se vyptávat na neznámého Čecha z Prahy, ale nedověděl se o něm nic povzbudivého: "Poloviční blázen, ztřeštěnec, hrubián, vyhazuje všechny návštěvníky, kromě toho je to český šovinista.""
Ze střípků složená mozaika pozoruhodného života jednoho výjimečného člověka. Objevil toho tolik, že zůstává rozum stát, a přitom se mnoho jeho práce promarnilo a zapomnělo jen kvůli nebetyčné lidské hlouposti; statečně si stál za svým, vzdoroval i nacismu (ba co vzdoroval, vyloženě si z něj střílel - veřejně pojmenoval po Hitlerovi polochcíplý kaktus); měl úctu k přírodě, divošsky žijícím domorodcům, rostlinám, zvířatům; nikdy se nehnal za slávou, nýbrž jenom za výsledkem. Proto taky dožil víceméně v chudobě a jeho žena byla nucena leccos z jeho sbírek, už tak dost otrhaných, rozprodat.
Ve škole jsem o něm nikdy neslyšela ani ň. To se za své velké Čechy vážně tolik stydíme?
Hvězda dolů za přemíru odborných informací o kaktusech - sice to zní blbě, leč mě kaktusy nikdy nijak zvlášť nezajímaly a po knize jsem sáhla kvůli Fričovi a nikoli proto, abych se dozvěděla, jaký druh je nejlépe pěstovat v jakém typu zeminy. Nepopírám, že jde o informace zajímavé; takto hustě koncentrované měly na mne však účinek spíše uspávací než obohacující.
"Čas ani myš nezastaví" je prvním dílem vtipné, nápadité a neskutečně (rozto)milé trilogie, která rozhodně patří k tomu lepšímu z odpočinkové četby. Třebaže zápletky všech tří dílů jsou do jisté míry předvídatelné, ničemu to nevadí; čtenář se může přesto rozplývat nad krásnými "pomyštěnými" průpovídkami (hraboško skákavá; není všechno plíseň, co se zelená; vohryzdá; hlodiště;...), hojnými popisy jídla (Hermux je sympatický jedlík a jeho prostřednictvím vypadají i ty mšice v rosolu k zahryznutí) a bravurně vyvedenou pohodovou atmosférou - jde o přesně takový ten typ literatury, která sice netříbí mysl, ale zato spolehlivě povznese duši. Doporučuji všemi deseti, a nejen milovníkům myšek.