Falquar
přečtené 297
Cizinec
2005,
Albert Camus
Nechápu, nerozumím. Camus zřejmě poukazoval na to, že společnost hodnotí nikoli činy, nýbrž konformitu pachatele; v případě Cizince tato konformita, jmenovitě empatie, citovost, nalezena nebyla, a proto pachatel skončil tak, jak skončil. Společnost je zlá, hrozná, tečka. Ale opravdu v tomto konkrétním případě pochybila? Cizinci schází víra, city i svědomí; nezná strach ani morálku, nic ho nedrží zpátky, lidi vraždí s klidem, který by se spíš čekal u koupě chleba. Takového jedince nechat běhat po ulici, no, nevím. Samozřejmě by ho správně měli soudit pro vraždu, ne suché oči, ale výsledek nebyl tak od věci (lepší by bylo doživotí, ale co už). Takže za mě silné téma a slabé zpracování (nehledě na úsečné věty, které se hlavně v první části nedaly skoro číst) - fakt nedokážu soucítit s někým, kdo si není ochotnej rozumem zdůvodnit, že lidi by se zabíjet neměli (když už to nedovede "pochopit" pocitově) - natož abych ještě přijala vtipnou tezi, že vlastně za to všecko může společnost, a vrah, ubožátko, padl za oběť konvencím.... celý text
Dej mi své jméno
2018,
André Aciman
Možná si člověk nějakým takovým vztahem potřebuje nejdřív projít, aby pak o něm dokázal číst a neukousal se přitom nudou. (Ovšem když uvážím, že oním "vztahem" byla nezdravá obsese, táhnoucí se napříč dekádami..., děkuji, nechci. :)) Nebo možná byly na vině květnaté, dlouhé a líně plynoucí věty, které vykreslovaly atmosféru ospalých, letních odpolední s takovou bravurou, že se horkem klížily oči i mně. (A přitom popisovaly chvílemi neskutečné perverzity! Nebo jsem jenom prudérní a sra*í (?) ve dvou je ve skutečnosti děsně romantické, vyberte si.) Ať už tak či onak, za sebe nedoporučuji.... celý text
Mrtvá zóna
1999,
Stephen King
John Smith, prototyp obyčejného člověka, dostává úkol od Boha, na kterého sice nevěří, ale to nevadí, protože jeho maminka Vera (jméno ruského původu, znamenající "víra", někdy též spojováno s latinským vera - "pravda") se modlí dost za ně oba. Ten úkol je dost nepříjemný a na osamělá bedra snad až příliš těžký, ovšem Johnny je sympaťák, což pramení mj. z toho, že má dobré srdce, a tak před tou zodpovědností sice chce, avšak nemůže couvnout - jak hezky shrne jeho žák, "kdybych to neudělal, (...) strašilo by mě to až do smrti"*. Za tu odvahu a nesobeckost Johnnyho nelze nemilovat, což z Mrtvé zóny dělá i na Kingovy poměry hodně působivé čtení - všechny rány osudu najednou působí drtivěji atd., však víte, jak to chodí, když je nějaká postava skvělá a "živá". Taková je vlastně celá Mrtvá zóna - živá (odpusťte ten nejapný žertík) - momentka skutečného, každodenního života, navíc tak věrná, že i to paranormálno se tam vyskytuje jen okrajově, jako pouhý prostředek k vykreslení a pochopení lidí a k "nastavení" konfliktu, a nikoli jako předmět autorova zájmu. Tahle autentičnost ji ale paradoxně v mých očích stála jednu hvězdu - uvítala bych více paranormálna a méně politiky, i ten konec mě zamrzel, jakkoli byl překvapivý a zároveň správný -, třebaže si nevybavuji, že by mne jiná Kingova kniha "řízla" tak hluboce. Akorát to týrání psů by si pan autor mohl pro jednou odpustit. :) *amatérský pokus o překlad, lehounce pozměněný kvůli vypuštění části věty (spoiler) - význam zachován... celý text
