FemmeFragile komentáře u knih

Zelená míle je klasika, které se nedá absolutně nic vytknout. Kdybych si měla vybrat jednu jedinou knihu, kterou bych si od Kinga mohla do konce života ještě jednou přečíst, dost pravděpodobně bych sáhla právě po Zelené míli. Téma viny, trestu a nespravedlnosti je velmi vděčné, ale tak, že knihy, které ho řeší, často spadají ke klišé. Zelená míle ani na vteřinu... Myslím, že touhle knihou King dokázal, že svůj post krále hororu (a především psychologicky laděného hororu) si zaslouží naprosto beze zbytku, protože se mu podařilo vytvořit dílo, ve kterém nechybí vůbec nic. Jeho četba je smrští emocí - dojetí střídají úsměvy, a úsměvy zase střídá pláč. Máte vztek a toužíte některé postavy holýma rukama zabít, a v těch samých rukách byste nejradši pochovali myšku roztomilou a učenlivou myšku Jingles, která vám přiroste k srdci úplně jako člověk. Paulův příběh je plný utrpení, bolesti a tíhy vlastní povinnosti, ale i radosti a vysvobození a všeho toho, co dělá život krásným. Je to neuvěřitelně silný příběh, který nelze číst jen jednou.

Jako asi většina lidí v posledních letech, i já jsem Nabarvené ptáče začala číst na popud všech těch "recenzí" od známých, jak je nabarvené ptáče hrozné, tragické, skandální, šokující a vůbec barbarsky nelidské. Spíš než touha si něco takového přečíst mě k četbě vedla jakási "akademická" zvědavost, co lidem může připadat v literatuře tak děsivého, že - dle svých slov - musí v polovině přestat číst, protože to "nedají".

No, přestala jsem také číst v polovině. Ale ne proto, že bych popisovaným byla vystrašená k smrti, ale protože jsem se ukrutně nudila. Nabarvené ptáče totiž bylo přesně tím, čím jsem se od počátku obávala, že bude: prvoplánově drastickou báchorkou. Nepopírám, že něco z toho jistě bude mít předobraz v autorově životě, ale jsem naprosto přesvědčena o tom, že velkou část bude tvořit i autorův "umělecký záměr" zvednout čtenářům kufr. Kniha na mě dělala dojem autorova deníčku ze zřejmě ne úplně šťastného dětství a mládí, o kterém vydavatel prohlásil, že moc lidí zajímat nebude, dokud tam nepřidá ještě alespoň pár hektolitrů krve a asi tak vagon hnusu.

Na to, jaká to měla být drasťárna založená na reálných událostech, to byla tak neosobní kniha, že jsem takovou snad nikdy nečetla. Sama trochu píšu (nepředstavujte si ale, prosím, že mám na kontě dvacet románů - to rovnou přiznávám, že nemám) a do každé povídky otisknu něco ze sebe sama, i když třeba píšu čistou fikci. Ale pořád je v tom poznat můj rukopis, vztah k tématu a zaujetí. U Nabarveného ptáčete jsem nic takového neregistrovala. Mechanické a takřka "biologické" popisy všech krutostí mi přišly tak emočně strohé, že jsem je zkrátka nemohla považovat za autenticky prožité... Střídaly se navíc v ostrém kontrastu s idylickými obrazy přírody, aby hnus (ne)lidského chování ještě víc vynikl a odrazil se od milosrdenství přírodních výjevů, ale přišlo mi to opět jen jak snaha čtenáře ještě víc vtáhnout do hry a strhnout pozornost na peklo, které se autor snažil v knize barvitě vylíčit.

Závěrem dodám, že zcela věřím tomu, že se podobné (i horší!) věci ve světě dějí. Čemu ale nevěřím, je to, že se všechny staly Kosinskému.

I zde se mi potvrdilo, že přehnaně zmarketizované knihy nebývají ani zdaleka ty nejlepší. Dobrá kniha se totiž prodává sama. A předně dokáže ve čtenáři vzbudit hrůzu způsobem mnohem "hladším" a sofistikovanějším, než je syrový popis krve a vydloubaných očí.

14 15.07.2020

Těžko říct, co je na této knize tak výjimečného. Na první pohled se příběh zdá jako kardinální pitomost - potulný zpocený fotograf od National Geographic zabloudí a zeptá se na cestu ženy farmáře, jejíž manžel a děti se víc zajímají o prase, které později prodají na porážku, než o ni. A odtud se pak rozvíjí milostný příběh zvíci čtyř dní. Milenci se pak už nikdy neuvidí, ale jejich láska trvá po celý život - a nakonec i po smrti, když se potkávají na symbolickém místě. I průměrný čtenář by každou takovou knihu po pár stránkách zahodil jakožto klišé nad klišé.

Ale Madisonské mosty ne. Něco na nich je nesmírně naléhavého, co čtenáře magicky popouzí do čtení. Je večer, skoro půlnoc, a vy už chcete jít spát. Tak dočítáte odstavec. Do tečky na konci stránky. Další kapitolu. A nakonec je skoro ráno a vy máte přečtenou celou knihu a věříte každé řádce v ní napsané. Ačkoli jste celý život přísnými realisty, najednou víte tak jistě, jako že země je kulatá a točí se, že láska na první pohled existuje a že stačí pouhá vteřina v životě, kdy celá vaše životní cesta dostane smysl a směřovala sem, právě do tohoto okamžiku, stejně jako Francesca cestovala z Itálie až do Ameriky a Robert přes celý svět, aby se setkali na verandě farmy jejího muže, a prožili spolu něco výjimečného, co jiné lidé nenajdou za celý život. A stejně tak se jejich cesty nakonec rozdělí, aby za mnoho let dospěly až k řece pod Rosemanovým mostem.

A tohle je zřejmě kouzlo Madisonských mostů. Není to příběh o lásce, nýbrž o osudovosti, a v tom spočívá důvod, proč tuto knihu čtenář nedokáže i přes zjevnou nesmyslnost odložit. Na osud a jeho křížení s osudy jinými totiž svým vlastním způsobem věří každý z nás, kdo se alespoň jednou v životě doopravdy zamiloval.

14 05.12.2019

Knih z období II. světové války a holocaustu mám přečtených opravdu hodně, ale žádná není jako Smrt krásných srnců. Po celou dobu četby se smějete a na konci zjistíte, že pláčete. Ota Pavel měl nesmírný vypravěčský talent podávat neuvěřitelně smutné skutečnosti s dětsky naivním vtipem. Postavy a postavičky patřící do Pavlova světa jsou vnímány optikou dítěte, které ještě tak docela nerozumí světu, i když tuší, že se kolem něj děje něco zlého, a tak ostrý kontrast, tak přesná drobnokresba postav z téhle knihy dělá možná nejsmutnější dílo poválečné literatury, jaké jsem kdy četla... Ke Smrti krásných srnců se vracím už poněkolikáté a pokaždé v ní objevím něco, co mě přinutí si ji přečíst zase znovu.

12 28.12.2020

Myslím, že po dlouhé době mi při psaní recenzí došla slova. Nedokážu vyjádřit, co ve mně tato kniha zanechala, přesto že je tak prostá a vlastně o ničem - dobře, banda kluků, co se bůhvíproč přihlásila k dobrovolné smrti, jde, jde po silnici - prostě nuda - a postupně umírá. Banalita. Přesto z děje, který je tak absurdní, až je nezajímavě jednotvárný, King alias Bachman udělal knihu, na kterou nikdy nezapomenu. Postavit děj jen na monotónnosti a sporadickém pološíleném dialogu je nesmírnou odvahou a ukazuje to pouze, že King je v současné době jedním z nejlepších spisovatelů, jací po světě chodí a snad i kdy chodili... Mám za sebou několik z jeho knih a myslela jsem, že už nic nepřekoná jeho Zelenou míli, ale spletla jsem se. Tahle kniha se jí zařadila rovnocenně po bok. Obě knihy se vyznačují brilantním zobrazením nepřekonatelné vůle k životu, ale také okamžiky smíření se s ním...

Jestli bych měla jednu knihu ze všech na světě někomu doporučit, nedokázala bych si jednu jedinou vybrat. Ale tahle by rozhodně patřila k těm, mezi kterými bych se rozhodovala.

12 21.06.2017

Vůbec se nedivím, že Pianista byl kdysi zvolen za jednu z nejlepších knih o holokaustu... Nevypráví žádný silný příběh z koncentračního tábora, nepopisuje hrůzy vyhlazovacích plynových komor, experimentů na lidech... O to silnější však je, knih z prostředí koncentračních táborů je totiž dnes velká spousta a při jejich čtení čtenář tak nějak "otupí". Tohle je zcela nové, nám dosud zcela neznámá forma zla, a jen stěží si dovedeme představit, jak autor knihy mohl přežít tolik let ukrytý, bez jídla, čisté vody, bez léků a uvržen do úplné samoty a zapomnění, ze kterého se nemohl vymanit, neboť byl všude nežádoucím. Žijeme v době, kdy je pro nás nemyslitelné, že by nás náš soused vydal do rukou smrti, jen aby o chvíli oddálil tu svou, a považujeme takové jednání za zavrženíhodné... Avšak ruku na srdce: kdo z nás by se choval jinak? Kdo z nás by byl ochoten autora nebo jakoukoliv jinou jemu podobnou nešťastnou duši, kterých existovalo tolik milionů, ukrýt za cenu ne života vlastního, ale za cenu života celé rodiny, domu, čtvrti, ... ? Při čtení Pianisty se těmto otázkám nakonec nevyhneme, a už jen proto, že díky ní na chvilku zastavíme a podíváme se sami do sebe, je prospěšná. Pokud nebudeme konfrontováni s vlastní povahou a nespatříme-li její špatnosti zobrazené v knihách, jsme odsouzeni k tomu, aby se podobně strašné události opakovaly - dokud nedokážeme reflektovat, co sami děláme špatně.

11 29.07.2017

Kdysi, když jsem viděla poprvé filmovou adaptaci této knihy, podařilo se mi zjistit, že existuje i knižní verze, o které jsem do té doby nevěděla, a od toho momentu jsem dlouhá léta váhala, zda si knihu skutečně chci přečíst. Film mi přišel tak dokonalý, že jsem se bála zklamání z knihy, přestože obvykle mám raději knižní předlohy než filmy. Letos jsem se konečně rozhodla, že si kniha přeci jen zaslouží být přečtena, a pustila jsem se do ní.

Nechci říct, že bych byla vyloženě zklamaná. To vůbec ne... Avšak existují určité věci, které knize nemohu zapomenout a odpustit, a kvůli kterým již napořád budu mít raději filmové zpracování a filmovou Sophii, bravurně a nepřekonatelně ztvárněnou Meryl Streep.

Každá částečka vašeho těla umírá proti té nespravedlnosti, příkořím, které se v Sophiině životě staly, větším dílem náhodou. Avšak v knize je Sophie líčena jako člověk, jako člověk z masa a kostí, se všemi osudovými, životními chybami, které ji dovedly dovedly až tam, kde skončila svůj život. Proti ní je filmová Sophie pouze loutkou, s níž si krutě pohrál osud, a můžeme se snadněji ztotožnit s jejími (byť špatnými) volbami, kdežto při čtení si někdy (i když provinile), musíme nesměle připustit, že za život, který žije, může Sophie sama. Jde mnohem snadnější soucítit se zářivou Sophií, nositelkou jakéhosi vnitřního světla a nesmírného charisma, Sophií romantickou a přesto cudnou, která svůj osud přijímá, jak jí přijde do cesty, než se Sophií, která má za sebou situace, v nichž ji jako čtenáři zkrátka vidět nechceme, ať už jde o její volby, o její chování a interakce s ostatními, o její "promiskuitu" a tělesnost...

Takový je ostatně i knižní Stingo. Zatímco film nám nabízí pohled na vystrašeného mladíčka, ve kterém postupně roste platonická láska nesmírných rozměrů, takových, že by se kvůli lásce k Sophii nechal smést z povrchu světa všemi těmi hrůzami, které prožila, a které mu v pohnutých okamžicích vypráví, v knižní verzi nalezneme pouze Stinga, zoufale toužícího po tělesném kontaktu, Stinga žárlivého a do jisté míry až sobeckého.

Jediný, kdo zůstává v nezměněné podobě, je Nathan, ve vší své šílenosti a horečnaté nemocnosti, která ho nutí jednat se Sophií stejně v knize jako ve filmu.

Přestože mám ráda realismus a věci popisované tak, jak v životě jsou, byla jsem nakonec hrozně rozčarovaná z toho, že Sophiina volba se červené knihovně neblíží ani náhodou, nedotýká se jí ani tak málo, jako film. Když se dočítáte o válečných hrůzách, doufáte, že svět, který existuje nyní, bude jakýmsi způsobem "měkčí", že jeho hrany budou ohlazené, aby se o ně nikdo nemohl zranit, ale nakonec zjistíte, že ač se tak současnost netváří, je možná horší, než prožitá minulost... A to jako čtenář, který soucítí s hlavní hrdinkou, zkrátka slyšet a číst nechcete.

Přes to všechno jsem musela Sophiině volbě dát 5 hvězd, vlastně i přes to, že takové dílo by mělo stát mimo veškerá hodnocení, protože posuzovat tak závažné a tragické dílo je téměř svatokrádeží a žádné pozemské hodnocení vám nepřipadá dostatečné... Každopádně bych knihu doporučila naprosto každému, ba dokonce bych ji možná dala každému přečíst povinně, neboť právě ona od vás, víc než jiné knihy, bude očekávat velkou čtenářskou spolupráci, ať už ve znalostech či emocích. Alespoň jednou za život by tuto knihu měl držet v ruce každý člověk, který má v sobě alespoň kousek citu...

10 11.11.2016

Na dvojici autorek jsem pod pseudonymem Szabi narazila asi před rokem na Wattpadu díky povídce Ve tři po škole. Tehdy mě nadchlo nejen to, že někdo v českém literárním prostředí píše seriózní LGBT literaturu pro mládež, což je sám o sobě v českém prostředí lví podíl k všeobecné osvětě tohoto tématu...to nejlepší na té povídce ale bylo pravděpodobně to, co se paradoxně LGBT vlastně netýkalo. Psychologie postav.

Když jsem se dozvěděla, že vyjde Pátá minuta knižně, ani na chvíli jsem neváhala s koupí, i přesto, že jsem tenhle konkrétní příběh nečetla. Prostě jsem podle Ve tři ve škole věděla, že tyhle dvě holky umí psát a i kdyby se rozhodly vydat svůj nákupní seznam, bude to velká paráda (P.S. pokud máte v plánu vydat nákupní seznam, dejte prosím vědět, kde si ho můžu předplatit). A nezklamala jsem se ani v nejmenším. Postavy měl opět skvěle vymyšlené pozadí (a teď tím nemyslím to tělesné, i když myslím, že tohle je jedna z věcí, kterou by kluci určitě na sobě navzájem také ocenili). Každý z nich má minulost, své vlastní démony i to, co je drží nad vodou - v Kaiově případě hlavně pod ní... Interakce mezi nimi je v dokonalé vyváženosti - tu hravá, tam zase vážná, špičkování se střídá s filozofováním. Na téhle knížce je úžasné, že si ji užijete, i když už stojíte mimo cílovou skupinu, a přesto zůstává dostatečně nekomplikovaná, aby si ji s chutí přečetl i člověk mnohem mladší... Je to taková ta kniha, se kterou rostete. Dovedu si představit, že si ji přečte nějaký patnáctiletý klučina nebo holka, kteří se hledají a zjišťují, že by s nimi mohlo být taky "něco jinak". Užijí si příběh, budou Kaiovi s Ethanem držet palce, a po přečtení v nich zůstane pocit, že s nimi není nic špatně. A až knihu otevřou za dalších deset let, najdou v ní ještě mnohem větší potěšení, něco hlubšího, co v nich zanechá takový dojem, že ve čtyři ráno dočtou poslední řádku a nebudou moci usnout, protože budou mít pocit, že četli něco skutečného.

Za posledních pět let jsem takový pocit u knihy nezažila, přestože - nebo možná právě protože - jsem literaturu vystudovala, živí mě a čtu prakticky pořád. S hlubokou úctou před tímhle knižním debutem smekám.

9 27.12.2020

Celkový dojem z Ranhojiče byl víceméně skvělý. Plný počet hvězd nedávám především z toho důvodu, že některé pasáže byly asi rozvleklejší, než by musely být, a jinde se naopak prostoru pro vysvětlení docela zásadních událostí nedostávalo. Tohle je ostatně věc, která mi vadila i ve stejnojmenném filmu - někde je příběh zkrátka trochu přitažený za vlasy a po čtenáři se vyžaduje, aby uvěřil dost neuvěřitelnému. Je pravda, že u filmu jsem ten pocit měla častěji a intenzivnější, Gordon se alespoň většinou snažil vysvětlovat, i tak se mu to ale nepodařilo někde zcela. Rozhodně se však ke knize jednou vrátím, v tomhle směru byla dobrá a čtivá opravdu dostatečně.

Knih z období II. světové války a holocaustu mám přečtených opravdu hodně, ale žádná není jako Zlatí úhoři. Po celou dobu četby se smějete a na konci zjistíte, že pláčete. Ota Pavel měl nesmírný vypravěčský talent podávat neuvěřitelně smutné skutečnosti s dětsky naivním vtipem. Postavy a postavičky patřící do Pavlova světa jsou vnímány optikou dítěte, které ještě tak docela nerozumí světu, i když tuší, že se kolem něj děje něco zlého, a tak ostrý kontrast, tak přesná drobnokresba postav z téhle knihy dělá možná nejsmutnější dílo poválečné literatury, jaké jsem kdy četla... Ke Zlatým úhořům se vracím už poněkolikáté a pokaždé v ní objevím něco, co mě přinutí si ji přečíst zase znovu.

7 28.12.2020

Knihu jsem dlouho měla na seznamu k přečtení. Nepamatuju si přesně, jak se tam dostala, ale vím, že si místo v něm zasloužila svou anotací, která slibovala jeden z těch zásadních, mrazivých válečných románů, ke kterým se pořád dokola vracím a načítám to téma znovu a znovu. Podle anotace jsem zkrátka čekala něco jako je Slavík nebo Sophiina volba.

Před časem jsem se dostala k audioknize. Předně musím říct, že už po pěti minutách mě štvala protivně namluvená dějová linka, nějak mi to v té audioknize vůbec nesedlo už od začátku... Možná jsem v tu chvíli měla audioknihu odložit a přečíst si raději knihu, třeba by můj dojem byl jiný. Ale když nad tím tak přemýšlím, závěrečné hodnocení by se tím asi tolik nezměnilo. Zprvu mi kniha přišla "ukňouraná", nemohla jsem se do hlavní postavy vcítit a litovat ji. Tyhle kňouravé pasáže střídaly naopak dost mechanické, odosobněné popisy. Asi po třetině knihy mi přišlo, že se to všechno relativně zlepšilo. Franca mi začala přirůstat k srdci, letec byl opředen relativně příjemným tajemstvím, Danielovi by člověk nejradši zakroutil krkem hned na místě. Ale po druhé třetině knihy jsem začala tušit, že už se v knize nic nezmění a dopadne přesně tak, jak čtenář očekává vlastně od samého začátku. Progres postav... nula. Vývoj vztahů mezi nimi... nula. Všichni se chovají stejně jako na začátku, takže mi chybí nějaká jasná spojnice k tomu, jak mezi nimi mohou vznikat nějaké hlubší vazby a proč tak najednou mění své postoje k životu, smrti, lásce, nenávisti. Konec byl vysloveně "trapný". Mainstreamověji končí už jen pohádky pro děti s typicky okřídlenou větou "a žili šťastně až do smrti". "Růže bílá černý les" nemá ani historicky zajímavou zápletku Slavíka, ani emoční závažnost Sophiiny volby. Chybí v ní jakákoli hloubka, návaznost, vývoj postav, historicky přesnější fakta, dokonce i větší rozsah, přestože jsem obecně spíš toho názoru, že ve spoustě knihách je až dost "omáčky", která pro příběh není vůbec podstatná a autor by udělal svému dílu službu, kdyby ho seškrtal. Ale tady chybělo tak asi sto stránek, které by zpomalily uspěchaný děj, nabídly by autorovi víc prostoru některé zmínky dovysvětlit a příběh "tak vůbec" ucelit. Nějaké ty hvězdičky sesbíral snad jen autorův styl, který je celkem příjemný, pěkně plyne, snadno se čte - říkala bych tomu nejspíš "milé tramvajové čtení" - je to přesně ten typ knihy, který můžete číst v tramvaji, protože je to čtení tak odlehčené, že mu nevadí tu a tam nějaké přerušení hlasitým cestujícím nebo přestupy, můžete knihu odložit, aniž byste na ni mysleli každou vteřinu až do večera, kdy se KONEČNĚ budete moci zase začíst, a přelousknete ji za chviličku. Dlouhý úvod, krátký závěr - už jsem četla i horší knihy, ale četla jsem skutečně spoustu lepších. Spíše než tag "Válečné romány", s nimiž "Růže bílá" nemá společného skoro nic, by kniha zasloužila tagy "romance", "fikce" a "nepříliš zdařené prvotiny". Na druhou stranu si myslím, že za další dvě, tři knihy, až se Dempsey trochu rozepíše, by z něj mohl být nakonec vcelku slušný autor.

7 15.07.2020

Tampa je velice svérázné dílo... Těžko o ní povědět něco konstruktivního a objektivního, protože na poli pokroucené morálky je každý krok jakýmkoliv směrem jaksi riskantní. Zkráceně: dílo mě oslovilo už při zběžném listování po Vánocích zlevněnými knihami, když jsem ho náhodně rozklikla - přiznám se, že zcela náhodné to vlastně nebylo, zaujala mě totiž obálka, která je mi svou designovou úpravou povědomá z knihy nedávno čtené, Baby Jane, knihy ze stejné odeonovské edice Světová knihovna. Protože mě Baby Jane uchvátila, vsadila jsem na to, že by další knížky z této řady mohly být přinejmenším stejně dobré, už jen proto, že Odeon bývá zárukou kvality, a nemýlila jsem se (pro jistotu jsem Tampu rovnou objednala - a za dva večery přečetla -, stejně jako na jedno z děl od M. Cunninghama, které na přečtení ještě čeká).

Co se týče tématu, z hlediska morálky dílo zkrátka hodnotit nemůžeme (už jen proto, že sto lidí by na ni mělo sto různých názorů, a v téhle oblasti je až příliš snadné odsoudit něčí názor). Co je ale více než dobře hodnotitelné, je perfektní vytříbený jazyk, který autorka pro svůj román zvolila, jak dobře a s lehkostí dokázala podat dějové (zejména sexuální) scény, které díky tomuto čtenáře nepobuřují, ale umožňují mu se do situace vcítit a snad prožít i trochu vzrušení, ale také myšlenkové pochody. Leckdo by mohl říct, že ho hlavní hrdinka pobouřila a znechucovala, na druhou stranu podle mého nejvíce moralizují ti, kteří z jejího jednání pociťují sami jakési zvrácené potěšení, a snad by v skrytu duše i po něčem takovém zatoužili - samozřejmě nemyslím přímo styk s nezletilými, ale ruku na srdce, kdo z nás někdy nepocítil touhu udělat něco, po čem prahne, bez ohledu na prospěch jiný než vlastní? Bez ohledu na to, komu všemu by takové jednání mohlo ublížit? Člověk je tvor sobecký, a Tampa to ukazuje se syrovostí sobě vlastní. Možná to je právě to, co čtenáře tak pobuřuje...

O jedinou vadu na kráse se snad zasloužil pan Richard Olehla, jehož doslov mě nejenže nenadchl, ba přímo "urazil" svým prvoplánovitým a dost zevrubným výkladem díla, který zasahuje pod povrch textu jen velice zběžně, ač je Olehla jinak ve všeobecném povědomí relativně uznávaným autorem doslovů a pracuje hned v několika institucích zabývajících se - ne nedobrou - literaturou. Zde mě však jeho doslov neoslovil a předčasně ukrátil chvíli, kdy ve mně právě přečtené dílo doznívá. Už vím, proč občas trpím k doslovům lehkou averzí a do jejich čtení se pouštím jen z toho důvodu, že nesnáším knihy nedočtené do úplně poslední stránky.

7 09.01.2017

Na tuhle knihu jsem četla samé báječné recenze, že to vůbec nijak neukazuje Coriolana Snowa v lepším světle, než v jakém se ukázal v HG – naopak, že je v ní krásně vysvětleno, jak se z něj stal tvrdý, bezcitný prezident Panemu. Tak jsem se těšila... a byla těžce zklamána. Přesně to, o čem jiní psali, že v knížce není, tam bylo. Coriolanus je vykreslený jako sebestředný, ukňouraný a zbabělý fracek, což ani v nejmenším nevysvětluje jeho pozdější vzestup na samý vrchol krutosti. Vyniká akorát tím, jak vysoké smýšlení o sobě má, ale pochybuju, že mu na post prezidenta stačilo mlít hodně pantem.

To, co bylo na Hunger Games skvělé – tedy Hladové hry – je v Baladě upozaděno. Hry jsou v jakémsi embryonálním stádiu, v němž tvůrci úplně v pohodě nechají splátce ještě před vstupem hladovět, takže hlavní myšlenka Her – totiž nechat splátce, aby se navzájem v rivalitě povraždili a získali slávu a bohatství a tedy naději, která je jediná udrží na uzdě, aby nedošlo ke vzpouře – se úplně ztratila. Splátci na pokraji smrti si s vražděním ostatních nemusí dělat moc hlavu, protože o to se postará jejich bídný zdravotní stav. A pokud tu a tam někdo někoho zařízne, jenom tím asi tak o dvě minuty urychlí děj... Celou dobu jsem si říkala, že snad autorka nezopakuje to brutální klišé, aby nechala znovu v Hladových hrách excelovat totální outsiderku z Dvanáctého, leč bohužel, nejhorší obavy se naplnily, a Lucy Gray, která to na rozdíl od Katniss neumí ANI s tím lukem nebo s čímkoli, co by mohlo alespoň trochu vysvětlovat její úspěch v aréně, se rázem od prvního momentu stává hvězdou Her... Hry nicméně nikdo nesleduje, protože nikdo nemá televizi a nikoho to nebaví (a to včetně Kapitolanů), na což tedy Coriolanus v průběhu sice dokonce i přijde, ale ne že by se pak někdo namáhal s tím něco pořádně dělat. Proč se tedy Hry vůbec pořádají, v této podobě navíc už několikáté, mi po celou dobu četby Balady nebylo jasné...

Úplně nejsměšnější ze všeho ale bylo Coriolanovo zamilování se do Lucy Gray – do jedné ze splátců, nad kterými celou dobu tak strašně ohrnuje nos, pohrdá jimi a vnímá je jako něco ještě méně než zvířata. Jeho láska je tak neuvěřitelně vynucená, že zdaleka předčila i Katniss a Peetu. Pokud jsem při četbě měla vůbec nějaký dojem progresu, tak jedině v tom, že od „krajně nesympatické“ se postava Coriolana proměnila ke „krajně nepochopitelné“. Jeho jednání v celé knize je zkrátka proti vší logice, a kdyby v příběhu nějaká logika přece jen fungovala, musel by Coriolanus v Hunger Games skončit ne v prezidentském křesle, ale v blázinci, kam by nicméně rozhodně z postav v této knize nepatřil sám. Snad jediná postava, která v příběhu dávala smysl, byla doktorka Galová – ta aspoň byla narušená od začátku do konce. Vývoj ostatních postav jsem ale absolutně nepochopila, natožpak abych si nějakou oblíbila. Celý závěr pak jen dovršuje celkový dojem z Balady – nepochopíte ho. Autorka vůbec nenabízí vysvětlení toho, co se na konci stalo, kde se tak najednou vzal obrovský zvrat v chování postav (až se k tomu pročtete, pochopíte, o čem mluvím), a jediným vysvětlením, které vás napadne, je to, že se opravdu všichni museli zbláznit. Jak potom dojde na to, aby na Baladu o desítky let později navazovaly Hunger Games, na to zkrátka už nikdy nepřijdete, leda by autorka vydala dalších tak pět sequelo-prequelů. Ale ani tak bychom se možná vysvětlení nedočkali, když tak přemýšlím nad tím, kolik odpovědí na otázky vlastně poskytla Balada o ptácích a hadech…

Slabé dvě hvězdy knihy dostala jen za to, že se styl Collinsové dobře čte, takže i když je obsah slátanina šitá horkou jehlou, četbu jako takovou si víceméně užijete. A taky vám to nezabere moc času – což je v tomto případě rozhodně plus.

5 28.12.2020

Nikdy jsem fantasy literatuře neholdovala - až do doby, než jsem si před téměř patnácti lety přečetla Draka Jeho Veličenstva. Do té doby nehostinný svět fantasy literatury se pro mě poměnil ve fascinující rajskou zahradu, do které jsem se utíkala každou volnou chvíli. Objevovat fantasy literaturu, ve které není žádný sedlák, který by přišel ke drakovi jako slepý k houslím (nebo třeba Eragon k Safiře), pro mě byl vskutku neobyčejný zážitek. Kromě toho, že autorka má nepředstavitelně vytříbený styl psaní, je hlavní devizou téhle knihy spojení draků a napoleonských válek. Je to spojení tak nečekané a inovativní, a přitom tak uvěřitelné, že se každý čtenář musí nutně posadit na pozadí... V téhle knize navíc nechybí absolutně nic - čtenář se nemusí potýkat s žádnými děrami v kánonu ani ději, všechno má logické vysvětlení. Nechybí vtip a až dětská naivita dračího mláděte, které rychle vyrůstá v plnohodnotného společníka, který svým významem a duševním spojením se svým kapitánem odpovídá něčemu mezi přítelem, dítětem i milencem zároveň. Naomi Novikové se v sérii Temeraire zkrátka podařilo stvořit něco mimořádného, co si člověk rád přečte jako dospívající i dávno dospělý jedinec. V každém věku má Temeraire své neopakovatelné kouzlo, které jsem už nikdy u žádné jiné knihy nebo série nezažila, ačkoli jsem po téhle iniciační zkušenosti četla ještě mnoho fantasy románů. Temeraire je ale jen jeden.

5 27.12.2020

Před lety jsem úplně náhodně zapnula televizi ve chvíli, kdy v ní běžel film Voda pro slony. Takovéhle "divnonázvy" mě vždycky upoutají natolik, že se rozhodnu dát filmu šanci a omrknout alespoň pár minut, jestli to za to bude stát nebo ne. A stálo. Od té doby jsem viděla film už několikrát a pokaždé mě dokáže fascinovat i dojmout. Když jsem pak zjistila, že je natočený na motivy knihy, dala jsem jí šanci, i když jsem byla trochu skeptická - nezřídka se mi stává, že mě kniha oproti filmu zklame (a stejně tak obráceně), jako tomu bylo třeba v případě Dánské dívky, která v knižní podobě nestála ani za zlámanou grešli. Po přečtení ale nebylo pochyb o tom, že jsem si knihu zamilovala stejně jako film a že to není naposledy v životě, kdy ji čtu, ale budu se k ní s láskou vracet. Jsem moc ráda, že se filmaři skutečně velmi věrně drželi knižní předlohy, od níž se film odkláněl v podstatě jen v detailech, protože kniha se ukázala být skutečně dokonalým materiálem ke zpracování.

Ačkoli obvykle nemám ráda prolínání přítomnosti a minulosti a snažím se takovým knihám spíš vyhýbat, tady to mělo svůj nezpochybnitelný účel, bez něhož by příběh nebyl kompletní. Tematika stáří vs. mládí a vzrušujícího života vs. čekání na smrt v pečovatelském domě tu kontrastovala neskutečně dojemným způsobem... Myslím, že jako zdraví, pracující lidé v produktivním věku máme často sklony staré lidi v domovech pro seniory odlidšťovat, snad kvůli vlastním výčitkám svědomí, a tahle kniha je dokonalou připomínkou toho, že každý z těch lidí byl kdysi mladý a možná vedl život daleko dobrodružnější, než by kdo čekal. Tohle bylo poselství, které jsem si z knihy odnesla mnohem spíš než onu romantickou dějovou linku, která v příběhu zřejmě měla hrát prim. To a nehynoucí lásku ke zvířatům, kterou jako člověk, který bez zvířat po svém boku neumí žít, víc než chápu.

5 19.06.2020

Lady Fuckingham je bezpochyby jedno z nejzvláštnějších a "nejpochybnějších" děl, jaká jsem kdy od klasických autorů četla. Kdo alespoň trochu zná tvorbu Oscara Wilda (a ještě spíše jeho život a založení), asi by do něj neřekl, že z jeho pera vyjde podobně "nízký" žánr, a už vůbec ne, že jeho hlavní hrdinkou bude žena, hrdě se oddávající chlípným hrátkám s muži i ženami - jediné, co chybí, jsou asi už jen zvířata a mrtvoly (v tomto případě vás docela dobře mohu odkázat na Karáska ze Lvovic nebo Markýze de Sade, tam se jistě něco takového najde) - možná proto je jeho autorství tak zpochybňované, a vůbec bych se nedivila, kdyby text opravdu nebyl jeho.

Co se knihy týče, rozhodně v tomto díle nečekejte závratnou zápletku: v celé knize se - jak říká sama hlavní postava Beatrice - totiž jen šuká, šoustá, šouní, píchá a roní milostné šťávy.

Spíš než cokoliv jiného bych Lady Fuckinghamovou označila za malý exkurzi do zvrácené stránky Wildovy doby - což není až tak špatná nabídka. Za mě tři hvězdy.

5 16.11.2016

Knihu mám přečtenou už dlouho, ale dosud jsem si nebyla úplně jistá, co o něm napsat. Bezpochyby to není nejlepší kniha na téma druhé světové války, kterou jsem kdy četla, ale má to dvě "ale". Knize je rozhodně ke cti, že jsem takových knih přečetla opravdu hodně, moderních i klasických (z nichž už řadu let dominuje těžko překonatelná Sophiina volba), takže dostat se na vrchol takového žebříčku je pro novou knihu opravdu nelehkým úkolem. Přesto však je to dílo, které bezesporu zanechá dojem. Vzpomenete si na ni i po několika měsících, když si uvědomíte, že jí dlužíte recenzi na Databázi, a onen dojem vám tak dlouho ťuká na rameno, že skutečně sednete a začnete psát. To pro knihu, která "nebyla nic moc", neuděláte kolikrát ani těsně po přečtení, natožpak zpětně.

V první řadě musím pochválit styl, jakým byla kniha napsaná, protože se četla lehce, takovým tím způsobem, kdy děj ubíhá rychle, oči jen jezdí po řádcích, ale zároveň si přejete, aby se tak moc dobře nečetla a vydržela vám déle. Dočítáte do tečky, a najednou zjistíte, že máte zase dalších dvacet stran za sebou. Mám upřímně tenhle lehký, svižný styl u knih s těžkou tematikou ráda, protože takový kontrast jen zvyšuje napětí a rychle ve vás buduje emoce. Což úzce souvisí s tím, jak byly ve Slavíkovi napsány postavy. Všimla jsem si, že řada knih o druhé světové válce tenduje k tomu, že rozděluje postavy na "výhradně dobré" a "výhradně špatné". U Slavíka jsem nejvíce ocenila to, že i dobré postavy dělají někdy špatná rozhodnutí a ne všechny dějové linky končí dobře. Takovým knihám opravdu věřím, že se mohly stát, protože tak to v životě je: snažíte se být dobrými lidmi, ale nemáte patent na rozum a neovládnete vždy negativní emoce, které se nad vámi snaží získat nadvládu.

Jediné, co bych knize vytkla, je přeskok mezi minulostí a současností - chápu potřebu autorů "douzavírat" děj, ale někdy je to na škodu. Někdy není potřeba minulost nahlížet optikou dneška a dávat všemu punc nostalgie. Někdy je zkrátka dobře, když minulost promlouvá sama za sebe, byť je to promluva hořká jako pelyněk.

4 14.11.2020

Když se mi kniha dostala do ruky, měla jsem tou dobou už bohužel odkoukaný film s Jackem Nicholsonem v hlavní roli - kdysi nám to pouštěli ve škole pro "popularizaci angličtiny", ale já z toho tehdy měla dost špatný zážitek, zejména kvůli tomu Nicholsonovi, který mě začal štvát už v Přeletu nad kukaččím hnízdem a tady ve své hitparádě pokračoval... Knihu jsem tedy brala do ruky dost s odporem, zápletka mi podle filmu přišla dost - s prominutím - "debilní" a jediný důvod, proč jsem se k rozečtení odhodlala, byl ten, že jsem tou dobou neměla na čtení co jiného. Když jsem si však odmyslela Jacka jako Jacka Nicholsona, a představila si pod ním někoho, kdo nevypadá už v základu jako úplný šílenec a kdo se tím šílencem teprve stává, otevřel se mi další neuvěřitelný Kingův svět plný neodůvodněné hrůzy, strachu z něčeho, co není vidět, není slyšet a o čem ani nevíme, zda to vůbec existuje... Vzhledem k tomu, že jsem knihu četla na dovolené v hotelu, dovedete si asi představit, jak jsem po čtení "ráda" chodila po tmě do koupelny, kde naštěstí ovšem byla sprcha a ne vana. Stephen King je zkrátka jeden z těch autorů, který vás dvěma slovy přesvědčí úplně o čemkoli, že je to skutečné a může se to stát, a zde tomu bylo nejinak... 4 hvězdičky dávám jen proto, že jsem od Kinga četla několik ještě lepších knih, ale pokud bych měla hodnotit ne v kontextu autora, nýbrž v kontextu všech autorů, byla by tahle kniha někde na vrcholu a klidně bych jí těch 5 hvězd dala.

Všem milovníkům filmů však radím, aby si nejprve přečetli knihu, než začnou soudit podle filmu...

4 10.07.2017

Fenomenální dílo, na které jen tak nezapomenu... Dalece překročilo stín své vlastní předlohy! Po dlouhé době to byla kniha, od které jsem se nemohla odloučit, kterou jsem četla dlouho do noci a nechtěla od ní ani odcházet do práce. Přesně kvůli knihám, jako je tahle, se vyplatilo naučit se v dětství číst.

Číst Fantoma bylo nesnesitelně krásné a bolestné zároveň, autorce se podařilo na stránkách knihy vdechnout život člověku z těch nejryzejších, který se stal zrůdou jen proto, že měl v sobě tolik citu a něhy, které neměl komu dát... Mrazilo mě z toho, jak přesně autorka vystihla řadu pocitů, pro které už celé roky hledám (a dosud jsem nenacházela) slova. Kdo by ve Fantomovi hledal červenou knihovnu, nenajde ji. Je to studie nořící se hluboko do lidské duše, kam mnoho autorů podle mně nedosáhlo, a popisuje tu hloubku se zdrcující zdatností, která se člověka nemůže nedotknout.

3 28.06.2024

Oproti prvnímu dílu série je Nefritový trůn, zdá se mi, o něco slabší, i tak ale hluboce nad průměrem běžných dračích fantasy knih. V tomhle směru jsem ale možná trochu předpojatá, protože asijská kultura v literatuře mi moc neříká a celkově ji nevyhledávám. I v této knize na nás každopádně čeká pořádná porce dobrodružství, a pokud by snad někoho nezaujalo to, pak u srdce rozhodně zahřejí Temerairovy a Laurencovy vzájemné interakce. Přidanou hodnotou v této knize je sociální kontext draků, kteří se emancipují podobně jako v té době černí otroci - tedy téměř vůbec. Filozofická otázka otroctví je tu hodně silná a není divu, že je pro vzdělaného Temeraira, k němuž se Laurence chová od narození s úctou, jakou často u jiných kapitánů nevidno, velmi palčivou. Právě tenhle rozměr knihy mě při čtení fascinuje úplně nejvíc. Neřeší se tu jen imaginární dobrodružství vybájených tvorů, ale něco skutečného, co je potřeba si stále dokola připomínat.

3 27.12.2020