fénix56 komentáře u knih
V knize bylo napětí, láska, taky je zde popsán i netradiční pohled na Němce, nebyli všichni jen zlí fašisté. Hlavní hrdinka Franka udělala oblouk od obdivu k národním socialistům až po odboj v organizaci Bílá růže. Jen její vztah s Johnem na mne působil dost studeně, přes všechno, co jeden pro druhého udělali. A hvězdičku dolů dávám i za ne moc pravděpodobný konec.
Příběh statkářky Batsheby, která musí být hodně silná, aby se zvládla postarat o zděděný statek, navzdory počasí, přírodě i lidem. Dá se ale říct, že vedení statku zvládá lépe než vztahy ke třem osudovým mužům. Přestože jí nejvíce pomáhá obětavý ovčák Oak Gabriel a má o ni zájem i bohatý statkář Boldwood, tak se Batsheba bláznivě zamiluje do seržanta Troye, který si její lásku vůbec nezaslouží.
Batsheba mne svým chováním notně rozčilovala, nechápala jsem, jak jinak schopná žena může takhle ztratit hlavu. Ale to se bohužel stává i v životě, nejen v knihách...
Za mne děj knihy zajímavý, ovšem styl odpovídá době napsání knihy, takže některé pasáže (hlavně rozhovory o ničem) jsem přeskakovala.
Nejdříve jsem od této spisovatelky četla knihu Slavík, která se mi líbila trochu více, nicméně i tato kniha se četla dobře.
V první třetině jde spíš o popis sžívání rodiny Allbrightových s přírodou, ve druhé třetině jde o vztahy v jejich rodině. Mně se více líbila první třetina, protože co se týká rodiny, kromě psychicky labilního a agresivního otce Ernta mně snad ještě více rozčiloval postoj submisivní matky Cory. Jejich dcera Leni poměry v rodině těžce snáší, stydí se za to. Vše se ještě víc zkomplikuje, když naváže vztah se spolužákem. Jenže to se opět nelíbí otci.
V poslední třetině nastane drsné finále, které má šťastný, ovšem ne moc uvěřitelný konec. A není mi jasná jedna věc, v mé knížce se despotický otec jmenuje Ernt, ne Ernst, jak tady už několikrát zaznělo.
Všech pět dílů jsem přečetla již dvakrát, kromě toho jsem poslouchala audioknihu a seriál mám taky shlédnutý několikrát. Prostě jsem fanatik....
Objevuje se zde několik nových postav (Rudá kněžka, Davos a další), z některých stávajících se vyklubou pořádné skety (Theon) a vše je zakončeno strhujícím popisem Černovodské bitvy. Jediné, co mi trochu vadilo, byly až detailní popisy mučících praktik Vargo Houta a jeho kumpánů, ale to je můj problém, ne že by to pan Martin napsal špatně...
Dočetla jsem poslední díl trilogie o Eleonoře Akvitánské, která překonala mé očekávání. Podrobně nás seznamuje s životem Eleonory (Alienor) od doby, kdy se stala dědičkou Akvitánie až do její smrti. Knížka vychází z historických faktů, popisuje osud nesmírně silné ženy, jakou Eleanor byla v době, kdy ženy byly brány jen jako nástroj k rození dětí. Ano, taky takto byla brána. S prvním manželem, francouzským králem Ludvíkem měla "jen" dvě dcery. Po rozvodu si vzala pozdějšího krále Jindřicha II., se kterým měla osm dětí. Ale vždy se snažila být jeho rovnocennou partnerkou, čímž narazila kosa na kámen. Kromě celoživotního soupeření s prchlivým panovníkem musela pochovat šest ze svých osmi dětí, které s ním měla. Včetně nejmilovanějšího Richarda.
Jediné, co mi na této trilogii malinko vadilo, byla konverzace v moderním duchu, představovala bych si trochu archaičtější mluvu na tu dobu. Ale je to jen detail, možná to bylo jen překladem.
Nejdříve jsem četla blog Ostravaka, pak knížku a film jsem bohužel neviděla. Vzhledem k tomu, že bydlím blízko Ostravy, nářečí mi nevadilo, ale chápu, že to není čtení pro každého. Mně by se asi taky špatně četla kniha psaná např. brněnským hantecem. Ale takhle to pro mne nepředstavovalo jazykovou bariéru a spousta příhod je nezapomenutelných.
Od Jarmily Loukotkové jsem četla asi všechny historické romány, ale tento mne nejvíc zaujal. Kromě vytříbeného slohu spisovatelky, napínavého děje (doba první punské války) a svérázných charakterů, jsou v knize popsány i dva rozlišné způsoby boje Římanů a Kartaginců. Disciplinovaní Římané v čele se sebejistým vojevůdcem Regulem, přezdívaným Králek, proti Kartagincům, kteří se vyžívají spíše v obchodě než v boji. Konec mne překvapil, ale vlastně překvapivý nebyl, když jsem se zapřemýšlela nad Regulovou povahou....
Cestopisy od Mileny Holcové mám velmi ráda, sedí mi její styl psaní i to, že všechny země, které procestovala, popisuje netradičně. Spíš než popis památek jde o zážitky a setkávání s místními lidmi. A tím, že se dostane až do domácností "domorodců", dozvídáme se informace, které se jinde nemáme šance dozvědět:-) (viz název knihy)
Kniha o životě čtyř královen a jejich manželech. Byla napsána střízlivě, bez nějaké snahy o senzaci za každou cenu. Pokud něco nebylo prokázáno, spisovatelka to v knize napsala. Jen vše na mně působilo trochu chladnějším dojmem, víceméně jen podrobný výčet události. Nicméně informativní hodnotu to určitě mělo.
Tak pro mne byla tato knížka zklamáním. Četla jsem od pana Prokopa knihy o Karlu IV., Václavu IV. a Marii Terezii, které se mi četly dobře. Tak jsem byla natěšená i na tuto knihu, ale tentokrát mne čtení nebavilo. Vím, že o této době není dost pramenů, ze kterých by se dalo čerpat, ale zklamal mne i styl psaní. Byla to taková vata. Sáhodlouhé popisy, např. plánování stavby hradu apod.
Knížka psaná s typickým anglickým suchým humorem, který se mi líbí. Tři muži, známí už z knihy Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) se chystají na výlet na kolech do Německa. Už jen příprava na tento výlet je náročná: jak to podat manželkám apod. Když už se do toho Německa dostanou, neodpustí si šťourání do německé povahy, ale koneckonců takové poukazování na negativní rysy jiných národů tu vždycky bylo a bude.
Poprvé jsem se zde setkala s pojmem buršácká mensura. A to se mi docela zvedl kufr. Přitom se tomu věnovaly studentské spolky...
A když si uvědomím, že kniha byla vlastně psána kolem roku 1900, smekám před spisovatelem, protože vůbec nepůsobí archaicky.
Jsem moc ráda, že se ke mně dostala tato kniha. Mám totiž vnuka který spadá do této kategorie. A protože mu jde výborně matematika, musela jsem neustále čelit řečem, že je aspík, Rain Man, Sheldon a podobně. Přitom je nadaný i v jiných předmětech, jen psaní a výtvarná výchova není to pravé ořechové. Zároveň je velmi citlivý, má vysoce vyvinutý cit pro spravedlnost, obrovskou empatii.
Tuto knihu by si měli přečíst rodiče a prarodiče takových dětí a hlavně učitelé, aby odhadli, které děti do té kategorie patří. Ono to totiž na první pohled vypadá, že to tyto děti mají jednoduché, ale není tomu tak. O tomto typu dětí byla jedna epizoda v seriálu Ochránce, pod názvem Ahoj tati. Mimochodem výborně zpracovaná.
Knihu mi vnutila známá, která všemu, co je zde napsáno, bezmezně věří. Ze zvědavosti jsem ji začala číst, protože už jsem věděla, že je to fikce, kterou spisovatelka vydávala za pravdu. Nedočetla jsem...
Povídky jsou napsány vtipným, neotřelým stylem, autor se strefuje do různých dnešních trendů, např. sítí apod. Jen mi u nich chybí něco jako nosný motiv, některé situace vyšumí do prázdna. Ale možná je problém ve mně, raději čtu pořádné bichle než krátké povídky.
Tak jsem si chtěla přečíst něco z jiného soudku než depresívní knihy, které jsem v poslední době četla. Ale netrefila jsem se. Ano, občas jsem se zasmála, ale mám pocit, že spisovatelky humoristických knih řeší hlavně váhu, věk a vzhled. A to mne moc nebere...
Tak raději bych četla Vichry zimy než Oheň a krev. Ale co už... Mám pocit, že Vichry zimy už pan Martin nedopíše.
Na tuto "odbočku" jsem se moc těšila, Targaryenovci jsou zajímavý rod. Ovšem strohé popisy kronikářským stylem mne nudily. Od pana Martina jsem očekávala napínavé čtení, psané květnatým jazykem, ale dočkala jsem se pravého opaku. Trochu jsem ožila až ve druhé půlce, ale to jen díky zfilmovanému seriálu Rod draka, kde jsem si některé postavy mohla s knihou vizuálně spojit. Celkově to bylo zklamání.
První půlce knížky bych dala plný počet hvězdiček. Líbí se mi vykreslení atmosféry provensálských reálií. Taky se bavím popisem rozdílů v povahách Angličanů a Francouzů, myslím, že jsou trefné.
Ovšem druhá půlka knihy, která se zaměřuje na nekalé praktiky některých zúčastněných osob mne již tak nebavila. Z toho důvodu hodnotím více film, kde tyto momenty chybí.
Vzdáleně mi tato kniha připomínala Saturnina. Strýček Fred je na jedné straně dobrosrdečný, hned se hrne někomu v nesnázích pomoct, na druhé straně je někdy na zabití... Ale nejvíc mne na této knize zaujala spisovatelova práce s jazykem, se slovy. Jeho vtipné postřehy a poznámky jsou perfektní.
Dost depresivní kniha. Despotický otec, který týrá své nejbližší jak duševně, tak i fyzicky. Není divu, že se rodina jednoho dne "pochlapí" a tyranovi pomůže na onen svět. Ano, vražda není ten správný čin, ale trochu mi to připomíná výrok z Vyššího principu, že vražda na tyranu není zločin.
Místy byl děj trochu rozvláčnější, možná by mu prospělo zkrácení některých pasáží.
Další kolo hry o trůny v podání Yorků a Lancasterů. Který král má být na trůnu, ten právoplatný (ale neschopný) nebo ten schopný (ale který je v hierarchii nástupců na trůn o stupínek níž)?
Ve Válce růží jsou popsány nejen intriky mocných, ale rovněž detailní popisy bitev, kdy vůbec není zřejmé, kdo bude vítězem. Nemusí to být ten s větším počtem bojovníků. Rozhoduje spousta dalších faktorů: roční doba, počasí, terén a také to, kdo se stane zrádcem.
Mám přečtenou teprve druhou část tetralogie a doufám, že i ze zbývajících částí budu tak nadšena jako z prvních dvou.