fénix56 komentáře u knih
Mne knížka moc nezaujala, nemám ráda mysteriózní příběhy a bohužel mi vadila linie s nemocí dítěte, takovému čtení se pokud možno vyhýbám. A nakonec konec - nekonec….
Historický román Královna ve stínu je strhujícím příběhem o Eleonoře Aquitánské. která zdědila po zemřelém otci území Aquitánie, proto ji toužila získat za manželku spousta mocných mužů. Nejdříve se to povedlo francouzskému králi Ludvíku VII, který však byl po obrovským vlivem církve, které se svobodomyslná Eleonora nezamlouvala, navíc porodila dvě dcery, takže manželství bylo na popud Ludvíka rozvedeno.
Dalším manželem se stal budoucí král Anglie, Jindřich Plantagenet. Manželství bylo zpočátku šťastné, Eleonora mu porodila několik dětí, z toho čtyři syny. Eleonořiným nejoblíbenějším byl druhorozený Richard, později zvaný Lví srdce, ale Jindřichův oblíbenec byl nejmladší Jan, později zvaný Jan Bezzemek. To, že každý stranil někomu jinému, vyvolalo mezi nimi spoustu hádek, navíc Jindřich podezříval Eleonoru, že otrávila jeho milenku Rosamundu. Uvěznil ji na dlouhých 15 let do vězení ve Winchestru, odkud se dostala až po jeho smrti.
Životní příběh Eleonory je příběhem silné, nezávislé ženy, která se nedá zlomit za žádných okolností.
Kniha nabízí možný průběh pomsty synů slavného Ragnara Lodbroka, který zemřel na hadí uštknutí v northumbrijském vězení. Vše je vyprávěno z pohledu mladého chlapce, kterého zachrání před oprátkou vikingští bojovníci.
Postavy synů byly autentické, kromě nich se zde vyskytovali i fiktivní hrdinové. Příběh byl zajíavý a docela dobře se četl, jen mne trochu rušilo, že jsem před čtením knihy viděla seriál Vikingové a tam měli Lodbrokovi synové jiné povahové rysy. Samozřejmě, seriál i kniha jsou fikce, jakou povahu synové i jejich otec ve skutečnosti měli, už dnes nikdo nezjistí....
Knížku jsem dostala k narozeninám a protože jsem fanoušek skupiny Rolling Stones i Keithe Richardse, udělala mi radost. O jeho drogové minulosti se ví, nicméně dokázal závislost překonat a jeho energie, která z něj při jeho "podzimu života" srší, je obdivuhodná. Překvapila mně i jiná stránka Keithe, o které se moc neví, a to jeho sečtělost. Hvězdičku bych jen strhla za pro mne nezáživné pasáže detailního popisování hry některých jeho hudebních vzorů.
Protože mám Kopřivnici, rodiště Emila Zátopka, kousek za humny, už jen proto (a nejen proto) jsem fanouškem Emila Zátopka. Takže jsem viděla film, poslouchala audioknihu a četla knihu od Pavla Kosatíka. Všechno mělo své výhody: u filmu jsem oceňovala perfektní ztvárnění Emila Zátopka hercem Václavem Neužilem. Audiokniha byla krásně namluvena Ivanem Trojanem, bonusem byly reportáže ze sportovních přenosů. A výborně napsaná kniha byla ještě doplněna o dobové fotografie.
Zátopek dostal do vínku obrovský talent, ale nebyl by mu k ničemu, kdyby jej svou silnou vůlí nerozvíjel. A protože byl vynikající, strana si jej přisvojila a prezentovala ho jako svou výkladní skříň. Z dnešního pohledu nebylo někdy jeho chování úplně v pořádku, ale pro něj bylo běhání to nejdůležitější na světě a proto někdy neuváženě něco řekl nebo komentoval, něco podepsal a pak odvolal... Určitě byly v jeho životě věci, na které nebyl hrdý, ale ať hodí kamenem, kdo je bez viny...
Když Jindřich Tudor nastoupil na trůn, nebyl si moc jistý v kramflecích, jak se říká. Nástupnická linie nebyla v jeho případě úplně stoprocentní. A vlastně ani linie jeho manželky Alžběty. Ale jejich sňatkem se spojil rod červené a bílé růže a ukončila se tím pádem válka růží.
Jenže občas se vynořil nějaký falešný vhodnější kandidát na trůn, a jednoho skutečného vhodnějšího kandidáta už Jindřich věznil v Toweru. A to ani nemluvím o synech jeho tchýně Alžběty, kteří byli v Toweru zavražděni, dodnes se neví, na čí popud. K tomu má Jindřich VII. jen dva syny (dcery se nepočítají), z nichž jeden umře. Tak se není co divit, že je čím dál nervóznější.
Více knih bylo napsáno o jeho synovi, Jindřichovi VIII., tak jsem si s chutí přečetla knihu o panování méně známého Jindřicha VII.
Tak za mne nejslabší z knih od Kena Folletta, kterou jsem četla. Možná jsem od ní moc očekávala. Objemná knížka, ale větší polovina obsahovala dost nezáživné rozhovory celkem o ničem. Děj občas okořeněný násilím, občas sexem. Přitom ta doba a prostředí se dala určitě využít lépe.
Zatímco v prvním díle byl ten schopnější Filip IV. Sličný než jeho bratr Karel z Valois, ve druhém díle je schopnější Filip (později V.), bratr nového krále Ludvíka zvaného Hašteřivý.
A kolem nich se vyskytuje stejná suita intrikujících příbuzných, ministrů a dvořanů, kterým jde jen o vlastní prospěch. A neštítí se ani vražd.
V této knize se střídají úseky, popisující tyto intriky, které jsou sice rozvláčnější, ale mají svůj smysl, s událostmi, které vyrazí dech.
Bretaň, jedna z částí Francie, kam bych se moc chtěla podívat, ale už se mi to asi nepodaří. Takže díky paní Martě Davouze jsem se aspoň takto trošku s Bretaní seznámila. No, s rodinou svého manžela to asi paní Marta moc nevyhrála, ale s manželem Joelem ano. A taky ji obdivuji, jak byla i v poměrně vyšším věku činorodá a odvážná.
Knížka je napsaná svižným stylem, bohatou češtinou. A taky s nadhledem, i ke své nemoci, se kterou boj bohužel nevyhrála.
Asi nejsem cílová skupina pro tento druh knih. Nedělalo mi dobře téma a i když se tam objevily i některé přijatelné myšlenky, většinou převládala klišé.
Marka Ždánského jsem kdysi viděla ve Všechnopárty a svým vyprávěním o gorilách mne velmi zaujal. Proto jsem si přečetla i tuto milou knížku a nezklamala mne.
Ani jsem netušila, jak se s vyprávěním čerstvé anglické důchodkyně ztotožním. Marie Sharpová se rozhodně nenudí (ani já) a začne si psát deník ( na to tedy nemám čas). Užívá si podzimu života, miluje svého vnoučka a zároveň má své starosti, problémy a obavy (opět jako já).
Od Marty Davouze jsem nejdříve četla knihy o Bretani a ty se mi četly lépe. Tato byla moc pesimistická, bylo to takové vyřizování účtů, i když určitě napsané pravdivě.
Přestože čtu knihy s historickými tématy velice ráda, o ruské historii jsem toho bohužel moc nečetla. Takže jsem se s očekáváním pustila do čtení. Téma bylo zajímavé: špehování carevny a jejich blízkých chudou dívenkou, která se díky svému donášení dostává v hierarchii dvora stále výše. Jenže zajímavý obsah vyloženě pokazilo neuvěřitelné množství pravopisných chyb. Podle mne jich byly desítky....
Toto je asi jediná kniha, která se mi líbí méně než film. Film Anglický pacient považuji za jeden z mých nejoblíbenějších filmů, ale knížka mne místy nudila. Námět vynikající, ale zpracování bylo pro mne poutavější ve filmové podobě.
Mám ráda historické romány, proto jsem byla zvědavá, jak pojala osud Eleanory Akvitánské tato spisovatelka. Musím říct, že kniha mne nezklamala, i když místy byla trochu rozvláčnější. Spisovatelka se ve velké míře držela historických skutečností a pokud tyto skutečnosti nejsou úplně jasné, nefabulovala s nimi (např. vztah se strýcem v Antiochii). Těším se na další dva díly...
Kromě knih o českých dějinách si čtu nejraději ještě knihy o dějinách Anglie a Francie. Tato kniha se velice dobře četla, nebyla napsána strohým, suchým stylem, ale byla psána čtivým stylem, trochu jako beletrie.
Já si nejraději čtu o panovnických rodech, toho se mi dostalo požehnaně, včetně zobrazení rodokmenů. Kromě panovníků a jejich rodinných vazeb, dojde i na popisy života středních a nižších vrstev obyvatelstva, na začátky různých státních i církevních institucí, právní systém, prostě podrobný popis života všech vrstev zhruba od dob Keltů po konec minulého století.
Už se chystám na Dějiny Francie od stejného spisovatele.
Druhý díl ze série o císařovně Iulii Domně se mi líbil ještě více než ten první. V prvním dílu bylo více bitev, ve druhém více intrik. V prvním díle Iulia dotlačila svého manžela k vybudování dynastie, ve druhém jí jde o její udržení. A zachovat dynastii je těžší, když si jdou po krku dva Iuliini potomci.
Iulia je nekompromisní, tvrdá, pomstychtivá, dovede se svými blízkými neuvěřitelně manipulovat. Ale v této době a ve vysoké pozici ji vlastně nic jiného nezbývalo. Buď nepřátele odstraňovat nebo být odstraněna. A navíc jí nešlo jen o sebe, ale o jejich dynastii.
Spisovatel popsal toto období s velkou znalostí tehdejší doby, jen v knize zmiňovaný incest nebyl potvrzen. Mám ráda, když jsou v historických knihách i rodokmeny, mapy, vysvětlivky různých pojmů, čehož se mi tady dostalo v plné míře. Jen mne rušily scény, které se odehrávaly v podsvětí a na Olympu.
Knihu jsem přečetla hlavně kvůli zvědavosti, z jakého prostředí vzešel J. D. Vance. A smekám před ním, že se mu podařilo najít správnou cestu, jak vybřednout ze všech těch s..... ven (nenapadá mne žádné slušné slovo) .
Pohled do prostředí jeho rodiny v "rezavém pásu" Spojených států není příjemný. Věčně zdrogovaná matka neustále střídá partnery a stará se o dvě děti. No, stará se je nevhodné označení, prostě je porodila. Děti více usměrňuje jejich babička, i když ani ta není bez chyb. Ale směruje J.D. k nutnosti vzdělávání se, to je jediná možnost vymanit se z toho toxického prostředí. Naštěstí je J.D. inteligentní a kromě toho má silnou vůli.
Většině lidí, žijících v takovýchto oblastech ale tato cesta nevyhovuje. Raději si lebedí ve svém neutěšeném, ale pohodlném stylu života a vinu za svůj zpackaný život dávají někomu jinému.
Tak na toto téma jsem četla mnohem zajímavější tetralogii od Conna Igguldena, takže mne tato kniha úplně nezaujala.
Důležitým událostem, jako třeba smrt Richarda Yorka, bitvy mezi Yorky a Lancastery, bylo dáno málo prostoru. Více se tam popisovaly vztahy mezi Jasperem Tudorem, Margaret Beaufort a Jane Hyvell a to mne moc nebralo...