fénix56 komentáře u knih
Zpočátku mi nějakou dobu trvalo, než jsem si zvykla na to, že je příběh vyprávěn z pohledu Smrti. Mrazilo mne z toho. Ale pak jsem pochopila, že to má svou poetiku a smrt je vlastně nedílnou součástí života.
Další důležité vyznění knihy je v tom, že ve válce nebyla jen ta dobrá a špatná strana, ale vždy to bylo o lidech... I na té špatné straně byli lidé dobří, kteří to nakonec nejvíc odnesli.
A ještě jedna věc, která platí i v současnosti. Někteří lidé na první pohled působí nesympatickým dojmem, ale ve skutečnosti mají zlaté srdce, jako byla pěstounka malé Liesel.
Knihu jsem poprvé četla ještě v minulém století.... Pak jsem viděla filmové zpracování a teď jsem opět zkusila čtení. Přestože už jsem věděla, jak vše bude probíhat, četlo se to jedním dechem.
Příběh mafiánského kmotra, "padrina" dona Vita Corleoneho nikdy nenudí. Ani osudy jeho rodiny, hlavně buranského Sonnyho a uhlazenějšího Michaela, který se zprvu brání zapadnout do mafiánských kšeftů. Do rodiny se skvěle hodí i adoptivní syn Tom Hagen, který řeší právní problémy.
Propletení mafie se světem filmu, obchodu, přivírání očí policie, boje jednotlivých mafiánských skupin mezi sebou, atentáty, to vše doplňuje příběh Corleonovic "famílie". A přistihla jsem se při tom, že této gangsterské rodině vlastně fandím, přestože za sebou nechává krvavé stopy. Což asi není v pořádku, ale svědčí to o tom, že kniha je výborně napsaná.
Co se stane, když se křehká stará dáma naštve (nechci použít drsnější výraz)? Ukáže třem kumpánům zač je toho loket. Celou dobu jsem paní plukovníkové Linee držela palce a zároveň se o ni bála. Myslím, že by se zfilmování měli chopit bratři Coenové nebo Quentin Tarantino. Je to přesně v duchu jejich filmů.
Neobvyklý příběh, psaný netradiční formou. Bohyně, v jiných časech nazývané různými jmény (čarodějnice, věštkyně, léčitelky...)nebyly černobílé postavy. Dovedly pomoci, ale i ublížit. A taky se k nim různé režimy chovaly různě: od obdivu nacistů až po pronásledování komunisty.
Mně se nelíbila linie s Janigenou, připadalo mi to násilně "našroubované" na příběh, který se týkal úplně jiných věcí.
Další klasika od královny detektivek... Za mne sice vede Deset malých černoušků, ale i tato je výborná. Přesně podle šablony detektivek Agathy Christie. Nikdy není vrah ten, komu je to nejvíc podobné, ale vždy ten nejmíň pravděpodobný.
Za mne rozhodně nejlepší kniha od M. Viewegha, ostatní mne nezaujaly. Rovněž film na motivy této knihy je vynikající.
Tehdejší atmosféra je zde popsána s laskavým humorem, i když ta doba rozhodně laskavá nebyla.
Kniha od Jane Austen velice přesně popisuje život žen na přelomu 18. a 19. století. Snaha paní Bennetové provdat svých pět dcer za někoho bohatého je urputná. Ale v té době to bylo úplně běžné, nebyla výjimkou.
Výjimkou byla spíše její dcera Elisabeth, její názory jsou podobné těm dnešním, proto si nerozumí s matkou a vlastně ani s většinou okolí. Za to je to miláček otce, pana Benneta, který mi svým sarkasmem a černým humorem byl velmi sympatický. Na rozdíl od své stupidní manželky.
A pak se na scéně objeví dva muži, pan Bingley se svým přítelem Darcym. Ale jak to skončí, to si musí každý přečíst sám...
Trochu jsem se bála, aby to na mne nebyla moc velká romantika. Ne, nebyla. Přesně takhle by asi vypadal skutečný příběh vzplanutí mezi dvěma lidmi úplně jiného založení a hlavně jiného náboženství. A to v době, kdy na pyrenejském poloostrově probíhal boj o moc mezi Kastílií a Aragónií, ale rovněž se projevovaly rozpory mezi křesťany, muslimy a Židy. Navíc je to doba křížových výprav a taky útěků Židů z jednoho státu do druhého.
Konec knihy ukazuje, co dokáže zmanipulovaný dav. Plyne z toho nějaké poučení? Kdepak, lidé jsou nepoučitelní.... Podobně bezútěšně na mne působila i nedávno dočtená kniha Mé dobré město Paříž o řádění za Bartolomějské noci. A tam šlo dokonce o dva druhy křesťanství, ne o diametrálně různá náboženství.
Jediné, co mi na knize trochu vadilo, byla přemíra některých filozofických úvah, hlavně co se týká náboženství. Ale celkově je kniha psána květnatým, poutavým stylem. Mile mne překvapila.
Opět typický Ládík. Tentokrát jezdí po zajímavých místech naší republiky. A nevybírá si jen ty nejznámější destinace, spíš naopak. Není to jen strohý popis památek, staveb či přírody, vždy je to ozvláštněno vtipnými postřehy z jeho osobních zážitků.
Od "aristokratek" očekávám odreagování, zlepšení nálady a toho se mi prozatím vždy dostalo. I když běží vše podle stejných šablon a vím, co můžu od jednotlivých postav očekávat, vůbec mi to nevadí, bavím se zas.
Už několikrát jsem viděla film, ke knize jsem se dostala teprve teď. Film se mi líbil víc, ale i knížka mne zaujala. Ze začátku mi vadila nespisovná řeč, ale vlastně to k příběhu sedělo. Děj byl trošku jiný než ve filmu, ale vyznění bylo stejné. Slovy Forresta Gumpa: " Jsem idiot, ale nejsem blbej".
Myslím si, že k četbě této knihy se musí dospět. Jako dítě jsem to brala jako "divnou" pohádku. Jako dospělá jsem začala přicházet na to, že to vlastně žádná pohádka není, ale je v ní spousta moudrých postřehů a poučení pro život.
Často se ke knížce vracím, pořád v ní nacházím ještě něco nového. Bohužel v závěru knihy pro slzy nemůžu číst....
Knihu jsem po letech přelouskala kvůli čtenářské výzvě a jsem ráda, že jsem to udělala. I když to není jednoduché a lehce pochopitelné čtení, má své kouzlo a básnický styl K. H. Máchy je skvostný.
Myslím si, že spisovatelka skvěle vystihla náturu vesničanů. Žiju na dědině, takže to dovedu posoudit. Je tu celé panoptikum postav, od dobromyslných postaviček (třeba děda z první kapitoly) až po buranské týpky, jako třeba Laďa. Všichni tam na sebe všechno vědí a nejen o přítomnosti, ale i o daleké minulosti. A neváhají to použít proti bližnímu svému. Ne že by na vesnici byli horší lidé než ve městě, jen se všichni navzájem znají a vidí si "až do talíře".
Nejsem na žádných sociálních sítích a nesnáším reality show. Tím pádem je můj pohled na tyto fenomény dnešní doby jasný. A ti lidé, kteří mají vstřícný přístup k těmto brain-washingovým zábavám, asi tuto knížku nebudou číst. Nebo spíš nebudou vůbec číst knihy.
De Vigan si vybírá bolavá témata, která mistrně zpracovává. Tato kniha začíná jako thriller, končí jako psychodrama. Díky matce, která si myslí, že vše dělá jen pro dobro svých dětí. A vůbec si neuvědomuje, že jim vlastně strašně ubližuje. Bohužel je takových matek v dnešní době víc než dost, nejdůležitější jsou pro ně lajky a jako vítaný bonus ještě peníze z reklam z kanálů a sítí, kde předvádí své děti.
Přestože hokej miluji, začátek knihy mne neuchvátil. Moc mne nebavily některé souvislosti kolem hokeje, přestupy z různých skupin, hierarchie trenérů, ředitelů, sponzorů.... Taky mi chvilku mi trvalo než jsem se v postavách zorientovala. Ale pak jsem se chytila a četla a četla....
V Medvědíně, které žije odjakživa jen hokejem, jsou pocity sounáležitosti důležitější než pravda. Protože lidé vždy vidí jen to, co chtějí vidět. I když to někomu může ublížit. Taky mi to připomnělo dánský film Hon, kde šlo sice o jiný problém, ale konečné důsledky jsou stejné.
Prásk.
Tento typ detektivek se mi líbí. Nemusím detektivky, kde jde o co nejdrastičtější způsob vraždy a o pátrání po vrahovi jde vlastně až ve druhé řadě.
Líbilo se mi zasazení děje do malé vesničky, kde všichni o sobě všechno vědí (i když se nakonec ukáže že tomu tak není). Jen mi chvilku trvalo zorientovat se v rodinných vztazích.
Sympatické jsou i postavy vyšetřovatelů. Jsou takoví civilní, soustředí se na drobné detaily, které pak zapadnou do mozaiky.
Tak jako mnoho lidí i já jsem dříve Mašíny spíš odsuzovala, zabili nevinné lidi. Po přečtení této knihy jsem svůj názor radikálně změnila. Ano, některé činy byly kontroverzní, ale v celkovém kontextu už vyznívají trochu jinak, asi nešlo jednat ohleduplně..
Život v komunistické totalitě rozhodně nebyl snesitelný pro Mašíny, chápu jejich touhu po svobodě. Navíc v sobě mají geny plukovníka Mašína, který patřil mezi nejbojovnější a nejstatečnější postavy naší historie. I jejich babička Emma byla bojovnice. Vyhrabala se dna, začínala od nuly, podařilo se ji nashromáždit určitý majetek, o který samozřejmě po roce 1948 přišla.
A smekám před paní Mašínovou, vězněnou za nelidských podmínek v době, kdy umírala na rakovinu. Opravdu byly v té době mnohem horší tresty pro politické vězně a jejich blízké než pro masové vrahy.
Líbil se mi i styl psaní spisovatele. Bylo to o činech i o pocitech. Ani chvilku jsem se nenudila i přes velký počet stran.
První půlka knihy se mi líbila, linie s minulostí ve Francii vypadala lákavě. Ovšem pak se to pokazilo. Bylo to překombinované, docházelo k nepravděpodobným situacím. Navíc jsem nechápala, proč se všechny ženské postavy zamilovávají do tak ubohých týpků. A vlastně ani většina ženských postav není přehnaně inteligentních....
Možná se mi o trošičku více líbil předposlední díl (u královského dvora), kde měla víc prostoru paní Tichá, ale i tak jsem se u tohoto dílu bavila tak jako u celé série. Poslední dobou jsem četla pár hodně depresivních knížek, tak tohle byla ta správná protiváha. Asi nejlepší byla scéna s "kuklíky".