Filda
komentáře u knih

Obávám se, že většina čtenářů má nesprávnou tendenci vnímat Labyrint dnešníma očima (tj. Harry Potter, Stmívání, Hobit a podobné záležitosti). V labyrintu se před vámi otevírá svět renesančního, snad v jisté míře barokního učence. Není to žádná běžná beletrie a próza. Jde o zamyšlení hluboce věřícího člověka, kterému se v životě dostalo mnohých křivd a neštěstí, nad smyslem života, poznání, smrti, a který nezanevřel na ten válkou zchátrovatělý utrápený "plebs" a snaží se mu - v češtině, byť sám dobře ovládá latinu - předestřít své závěry o Božím království. Já jsem to četl v originále, a protože mám rád staročeštinu ve všech jejích květnatých a těžkopádných vyjádřeních, moje srdce bylo v ráji (tj. Lusthausu).


V paměti mi nejvíc zůstal ten sníh. Jak stárnu, začínám si čím dál tím častěji připadat podobně jako K., který se brodí sněhem k cíli, ale prostě se nějak rychle setmí. Ani nevím, proč. Jestli je to vlivem vnějších podmínek, nebo mnou samotným... Že měl Kafka jaksi posunuté vnímání času, to jsem věděl už od gymnázia. Potíž spočívá v tom, že poslední dobou už mi to přestává být divné.


Jedná se povětšinou o kratší, několikastránkové povídky. Není problémem narazit na povídku o rozsahu 3 strany (Starcův smích) - o to však hlubší zážitek skrývají. Některé povídky se nesou spíše v dosti abstraktní, lyrické rovině (Vigilie, Peněženka), jiné jsou psány způsobem epickým (Husopas) - avšak mnohdy přerůstá líčení až v jakési démonické vstupy (Zbloudilý, Veselá pohřební). Přes svou zdánlivou jednoduchost ukrývají Čepovy povídky zásadní existencionální myšlenky. Není to čtení veselé, je nutno nad ním hloubat. Spojnici všech povídek tvoří život jednotlivce v syrové vesnické společnosti první republiky a jeho složité vyrovnávání se s osudem a se sebou samým. Přesto je čtenáři obsah podáván podivuhodně klidným vypravěčským tónem, jako by autor snad byl nad věcí, či snad lépe s ní byl smířen.


Pro mě z téhle knihy nejsilnějším okamžikem byla Demlova úvaha nad čistými plenami ve skříni. Když nemocná na své smrtelné posteli kašle krev a Deml jí utírá ústa starou použitou plenou ztvrdlou krví. Pak člověk nějaký čas nato nalézá ve své skříni dávno zapomenutou hromadu měkkých, voňavých plen a nutí jej to k zamyšlení. Snad to chápu nesprávně a hatím Demlovo poselství - pro mě defétistu vždycky právě ta umírající selka představovala ono zapomenuté světlo. Ve vší své zbytečnosti, trapnosti a ostychu - ona je skutečně jaksi nepatřičná žárovka, kterou zapomenuli zhasnout, tak jako lidská bytost, pro kterou si smrt stále nějak zapomíná přijít.


Paradoxně, nejmrazivějším a nejhrozivějším momentem je opulentní hostina komisařova. Nemocný stařec jako by skrze to obžerství zdémonizoval. S každým dalším soustem roste, ztrácí na lidskosti a stává se neživým symbolem neúprosného soudu. Nikdy bych býval nespojoval jídlo s takovou úlohou.


Tady čtu mnoho komentářů od čtenářů, kteří uvádějí, že jsou moc mladí, aby tu hru pochopili. Samozřejmě, že jsou moc mladí - tato hra není primárně ani tak absurdní drama, jako spíš kritika socialismu v českém podání - který, sekundárně, absurdní drama připomíná. Pokud tito čtenáři sami tu dobu nezažili a nejednali s tehdejšími úředními a stranickými místy, anebo nejsou do jisté míry poučeni o tom, že bylo potřebné bezobsažně přizvukovat, nebo alespoň být zticha, pak to stěží mohou pochopit. Sebeobrana v podobě přílišné frázovitosti, přetvářky bez obsahu pramenící z jakéhosi latentního strachu byly pravděpodobně tím negativním jevem tehdejšího pojetí socialismu (i když lze najít i mnoho dobrých stránek; nerad bych byl považován za výhradního kritika komunismu, když jsem v něm v podstatě nežil).
Co je pro mě podstatné, je právě ta zralá úvaha těchto čtenářů, kteří sami uvádějí, že jsou příliš mladí, aby to pochopili. To je, podle mě, známka jejich inteligence. Sami si uvědomují své zatímní chyby, které brzy odezní. Oni neřeknou, že je to blbost - oni řeknou, že to zatím ještě nechápou. Jsem na pochybách, zda já v jejich věku bych byl něčeho takového schopen. Docela mě ty zdejší komentáře naplnily optimismem.


Čtenáři si stěžují, že není z nejlepších autorčiných děl, ale záleží, co v tom kdo hledá. Pokud potřebujete adrenalin a hodně mrtvých (ještě víc než ve Vraždách v Midsomeru), pak si přečtěte Deset malých černoušků. Pro mě je kniha Sloni mají paměť druhá nejlepší od Agathy. Najdete v ní klid, i když jde o vraždu. A já měl klid vždycky rád. Vůbec mi ta poslední Agathina díla přijdou nejlepší, co napsala.


Obávám se, že v postavě starého císařského lékaře jsem spatřil určité náznaky způsobu vedení vlastního života. Ani nevím, jestli mě to spíš zneklidnilo, či právě naopak.
V každém případě je pro mě Valpuržina noc zatím nejoblíbenějším Meyrinkovým dílem. Oproti Andělu západního okna nebo Bílému dominikánu je taková "civilní". Když jdu kolem Daliborky, tak si na knihu vždycky vzpomenu.


Od Doyla jsem s postavou SH četl všechno, a v tomto souboru se nacházejí skutečně ty nejlepší povídky ze všech.


"Ta anekdota byla tak pitomá, že by nad ní se bůh musel v hrobě obrátit, kdyby ji byl slyšel." (s. 233)


Povídky z dob, kdy končila stará dobrá éra a začínalo cosi neznámého, kdy prohrála jedna strana a za doznívajícího troubení polnic nastupovala druhá, která snad sama ještě nevěděla, jak to celé bude vypadat. Jenom s těmi zbylými, propadlými, se ještě bude nutno nějak vypořádat. Třeba to udělají sami, možná taky ne... Ostatně ani po smrti není pozdě. Ne snad, že by ďábla mezi námi čas od času nevídala každá z těch staroslavných stran.


Věřím i já Bohu... Taky bych potřeboval věřit. Nakonec je vcelku jedno, v co.


Ono je těžké označovat to vyloženě za milostnou poezii. Na mě působí Demlova práce jako Legenda o sv. Kateřině se svojí notorickou erotickou mystikou. Zvlášť komplikovaná je situace, když se do té nábožně milované (platonicky!) bytosti promítá obraz Demlovy zemřelé sestry. Deml jako sv. Kateřina na druhou.

Skutečně kouzelná věc. Já už jako dítě jsem si vnitřně povídal s květinami.


V podstatě ta práce vyznívá optimisticky. Samozřejmě Demlovým způsobem - i Smrt usazenou ve vší své morbidní důstojnosti na alegorickém hradním trůně je možno milovat pro její chápání smrtelné duše. Proč se potom bát někoho, koho lze milovat?


Obvykle se k touze po poznání svého původu, základů, dispozic... dostáváme až v pokročilejším věku. Možná že ale právě člověk bez minulosti má nejlepší dispozice ke hledání svých kořenů? Mně by zajímalo, jestli si Meyrink připouštěl k srdci tolik "mystiku" (jako se často uvádí v odborné literatuře), nebo spíš odkaz předků, dědičnost nebo jak tomu chce kdo říkat. V podstatě jsme takové dočasné pokračování a směřování generací těch, kteří nás stvořili a ve smrti předešli, proudí v nás jejich zdánlivě dávno mrtvá krev, a ta nám velí dospět k nějakému velkému zastřešujícímu finále - i když třeba nebude tak okázalé, jako v Meyrinkových románech. Kdo si to uvědomuje, získá pocit odpovědnosti vůči těm před ním. Divím se, že Meyrink ještě nemá svou sochu v sídle České genealogické a heraldické společnosti.


Četl jsem vydání od Arga z 1992, a rozhodně doporučuji přečíst si i doslov "Věčné zrcadlení" od Bohuslava Blažka - je skutečně pěkný, s postřehy z autorova osobního života. Byla by škoda jej přeskočit.


Doposud patrně nejpodrobnější zpracování Hilsnerovy aféry. Pro běžné seznámení s případem doporučuji "Vraždu v Polné" od Černého, která je i čtivější a kratší. Nicméně Kovtunova práce přináší nová zamyšlení, usazení celého případu do politického pozadí doby a líbí se mi větší podrobnost. Co mě nejvíc zaujalo, právě vlivem zevrubnějšího líčení reálií, je zamyšlení nad tím, že nebohá Anežka se snad se svým budoucím vrahem setkávala již nějakou dobu před vraždou a projevovala již tehdy neblahé tušení i před svou příbuznou. Doma ji, zřejmě, nikdo neposlouchal. Jaká to podobnost s některými dnešními případy.


Krásné, čtivé, povznášející. Doporučuji číst na lavičce u rybníka při západu slunce, eventuálně při skleničce vína.
