FillisDilla komentáře u knih
Čtenář musí přistoupit na Célinovu hru se slovy, způsobem, jaký vypráví, aby si mohl jeho tvorbu užít. Pokud odmítne, snadno a rychle se ztratí, znechutí a knihu odloží. Chápu to. Číst Célinova díla je především o chuti a počáteční touze. Mě to baví.Bavím se u nich.
Horečnaté, agresivní, nenávistné, lidské, snové. A další přídavná jména. Pro mě jednoznačně nejleoší Céline, který člověka zaplaví jako zimnice, srazí na kolena přívalem slov, odstavců, vizí, proroctví, vzpomínek, nadávek i postřehů. Vždy, když Célina vytáhnu, vím, že si nechám s nesmírnou vervou mlátit do hlavy, až mi pulzuje za očima krev. A tahle kniha to dokáže nejlíp ze všech. Fyzicky náročná četba.
Náročná - jak na suroviny, tak na znalost (Ramsay implicitně počítá s relativně vysokou znalostí a značnou schopností čtenáře). Ale chuťově nejinspirativnější kuchařka, jaká u nás pravděpodobně zatím vyšla. Co recept, to perla. Zatím jsem se nezklamal ani jednou a například sekce salátu je něco, k čemu se můžu vracet znovu a znovu. Nezbytnost pro ty, co to s domácím vařením myslí opravdu vážně.
Asijský nádech většiny receptů řadí tuhle kuchařku pro mě mezi Jamieho lepší počiny. Ale i tady lze najít dost receptů, které jsou pouze "na fotku" a kde kombinace surovin nefunguje.
Pokud jsem zrovna nebyl vzrušený, byl jsem pobavený. A naopak.
Je otázka, jak knihu hodnotit. Z hlediska literární výpovědi se určitě jedná o výjimečný (a výjimečně odvážný) kus. Co se však kvality týče, Složenicyn silně pokulhává. Výsledné hodnocení je tedy určitým kompromisem mezi těmito dvěma póly. Mezi dokumentární a literární kvalitou tohoto díla. Mezi tím, co jsem si z knihy vzal a tím, jak se mi četla. Ve zkratce.
Prvoplánovitá, postmoderní slátanina, kdy Palahniuk využívá veškeré myslitelné metody, jak čtenáře šokovat, avšak o povaze lidské krutosti, závisti, chtíči a touze neříká nic. Kniha neslouží ani jako komentář, ani jako studie, dokonce ani jako příběh. Možná by mohla posloužit jako toaletní papír, nebýt její ceny.
Jedna z mála knih, které jsem nedokázal dočíst. Při čtení Chladnokrevně jsem zažíval opravdu intenzivní návaly nudy. Až se mi zatmívalo před očima a ztrácel jsem vědomí. Tak silné návaly nudy jsem zažíval při čtení Chladnokrevně.
Možná to zní jako blbost, ale vždy si radši vyberu upřímnost a poetičnost Tatínka a moře před prvoplánovostí a doslovností Starce a moře.
Čarovná zima je netradiční dětská knížka. Hlavním tématem je totiž střet s neznámým a osamělost, kterou je doprovázen. Muminek se, asi jako první z rodu muminů, probouzí v noci uprostřed zima a už nemůže usnout. Vydává se tedy prozkoumávat doposud neznámý svět, který se tak strašně liší od toho, který zná on sám. Vyprávění je melancholické, hravé, mrazivé a chvílemi i bolestně smutné (smrt lehkomyslné veverky). Pro mě nejkrásnější dětská knížka, jakou jsem kdy četl.
Jednoznačně moje nejoblíbenější kniha. Přečtena minimálně osmkrát. Je to asi tolik detektvika, jako Anna Karenina je love story.
Ó bože, jak já se nudil.
Musím předeslat, že Gaiman se pro mě už v zásadě vyčerpal. Nikdykde mě v době svého vydání nadchlo, stejně tak Hvězdný prach. A i po letech mají obě tyto kniho své kouzlo, i když už si je znovu asi nepřečtu (popáté? pošesté?). Koralina byla pěkná jednohubka a Sandman, dokud nepodlehl své vlastní velikosti a rozvleklosti (třetí/čtvrtá kniha), byl velmi kvalitní komiks. Jeho povídky považuji za slabé, psané pro efekt, zbytečně přeplácané "nápady" a "obrazy". Anansiho chlapci jsou opakováním úspěšné formule, Mezisvěty teenagerská slátatnina. Vrcholem Gaimanovy tvorby je tak pro mě jeho temná, božska road-story Američtí bohové. A že se jedná o road-story je jasné už ze synopse. Celý děj se totiž dá shrnout v zásadě do tří vět. Ale o děj jako takový ani nejde. Ústředním motivem celé knihy je však pohyb, pohyb vynucený, pohyb z prostoru do prostoru (a i mimo něj), pohyb od známého k neznámému, pohyb od bezpečného k nebezpečnému. Road-story jak se patří.
Miévillův nejodvážnější počin. Na oko se tváří jako klasická fantasy - kolonizace nových světů, cestování mezihvězdným prostorem, bizarní mimozemšťani apod. Na druhou stranu však Miéville otevírá pole, které (alespoň co je mi známo), zůstalo zatím pramálo probádané - odborná sci-fi literatura. Ambasadov je totiž především studií jazyka, způsobu, jakým skrze jazyk jako nástroj uchopujeme svět, jak jazyk formuje naše smýšlení a jak skrze proces pojmenovávání utváříme svět kolem nás. Ambasadov je strukturálně lingvistická studie ve sci-fi provedení. Takové odborné, suché coby-kdyby. Ale absolutně dokonalé.
Knihu jsem přečetl dvakrát. Pro jistotu. Jako dospívající a jako už dospělý (myšleno jako ukončení stavu dospívání). Ani jednou jsem v knize nenašel to, co v ní našli jiní. Holdenovo tápání mne spíš iritovalo, než aby mnou rezonovalo.
Kingova neschopnost ukončit povídky je doslova k šílenstvídohánějící. Každá, ale opravdu každá povídka má otevřený konec. Budiž. Neumí napsat uspokojující závěr (a ne, nezůstal jsem napnutý až do konce, nepřemýšlel jsem, co bylo dál - po třetí, čtvrté povídce je to prostě už jen iritující). Ale to, že dokáže (kromě jiného taky o vraždících náklaďácích, krvelačných netopýrech, obživlých pračkách aj.) napsat povídku o zkaženém, mutagenním pivu...to už nezkousnu. King podléhá přesvědčení, že dokáže hrůzu vyždímat i z houbičky na nádobí. Chyba.
Foucault, který se spletl. Ač myšlenkově brilantní, toto dílo je příliš ovlivněné Foucaultovou životní zkušeností, zahleděné samo do sebe, zacyklené, v mnoha místech nesrozumitelné, v rámci daného diskurzu neobhajitelné.