Finn69 komentáře u knih
Název evokuje nějakou detektivku či thriller, v anotacích se zmiňuje scifi, ale nic z toho tahle knížka není. Místo toho dostanete příběh dvou sester z kanadského maloměsta, odehrávající se v několika časových rovinách, vzájemně propletených a ještě okořeněných vloženým příběhem ve stylu klasické předválečné scifárny. Protáhne vás celým dlouhým a vlastně prázdným a nešťastným životem vypravěčky Iris přes větší část dvacátého století. Od idylických časů přelomu století ukončených první světovou válkou a sociálními bouřemi v meziválečném období, přes druhou světovou válku až do zdánlivě klidnější druhé poloviny století. V knize jde ale hlavně o to, jak všechny tyhle události zasáhnou do života dvou sester, Iris a Laury. Můžu asi prozradit, že tu nejde o žádné šťastné konce.
Margaret je vážně výborná vypravěčka a umí nás čtenáře zaujmout. Takže jí odpustíme trochu chaotický začátek a smíříme se s tím, že se příběh rozvíjí hodně pomalu a možná na více stránkách než je úplně nutné. Víme přece dobře, že si nakonec řekneme, že to zase jednou stálo za to.
Krásná, nostalgická sbírka povídek, která se čte vlastně sama. Jestli znáte vzpomínkové knížky Geralda Durrella, tohle je z trošku podobného soudku. Jen o pár desítek let později a z anglického venkova. Spousta originálních figurek, anglického humoru, ale i trocha smutku z toho, že "ten pravý" anglický venkov už vlastně přestává existovat.
Nádherně napsaná gotická stylovka, tohle jsem si vážně užil. Shirley mi utkvěla v paměti kdysi dávno díky skvělé povídce Loterie a tímhle klasickým strašidelným románem si mě definitivně získala.
No uznejte sami, hned první odstavec je okouzlující:
"Žádný živý tvor si nezachová příčetnou mysl, je-li vystaven absolutní skutečnosti. Dokonce i skřivan nebo luční kobylka musí někdy snít. Hill House, sám nepříčetný, se vypínal oproti okolním kopcům a svou temnotu držel uvnitř; stál takto osmdesát let a dalších osmdesát stát může. Uvnitř se stěny tyčily, cihly navazovaly jedna na druhou, podlahy byly pevné a dveře pečlivě zavřené. Ticho se opíralo do dřeva a kamene, a cokoliv tudy kráčelo, kráčelo samo."
A už jste tam.
Tohle je trošku jiná dystopie než běžné scifi horrory, o hodně melancholičtější, podstatně méně akční, vůbec jí to ale neubírá na působivosti ani na mrazivosti. Je to psané docela jednoduše a stroze, najdete tu jen pár postav, příběh není nijak překombinovaný. Je to vlastně docela reálné a představitelné. I pilot Hig a jeho soused Bangley jsou prostě živí lidé. Samozřejmě pořádně poznamenaní osudem, žádní supermani ale také žádné obludy.
Pokud máte rádi příběhy o konci světa a pro jednou se obejdete bez tlupy lidožravých mutantů a podobně (nic proti nim), bude se vám tenhle příběh určitě líbit.
Tahle knížka se těžko komentuje, teda pokud nechcete prozradit všechno podstatné. Ale těch pět hvězd snad mluví samo za sebe.
Chvilku jsem přemýšlel nad čtyřmi hvězdičkami, ale pak jsem si řekl - člověče, vždyť jsi právě přečetl skoro 700 stránkový příběh, který tě celou dobu bavil a napínal, prožíval jsi to s postavami které byly živé a zajímavé, co bys ty vole ještě chtěl? Takže nakonec samozřejmě pět hvězd, a rozhodně doporučuji.
Přechod je rozsáhlý epický postapo příběh s takovou "kingovskou" příchutí v tom nejlepším slova smyslu. Propracované a promyšlené do detailů, postavy mají svou minulost i tvář, znáte je jako svoje přátele a samozřejmě jim držíte palce co to jen jde. A i když z hlediska námětu nejde ani zdaleka o nic nového pod sluncem, prostě další experiment ve vojenské laboratoři, který se vymknul kontrole, nenudíte se ani chviličku. Pro mě to bylo velmi příjemné překvapení a rád si pobyt v Croninově světě prodloužím u dalších dvou dílů :)
Tak dobrá zpráva je, že kvantová teorie mě skutečně nejen nezabila, dokonce mi (až na mírné bolení hlavy) ani nezpůsobila žádné vážnější zranění.
A přestože nemůžu říct, že to všechno ze 100% chápu, řadu věcí jsem si tu ujasnil. Pro nás "nefyziky" jsou takovéhle knihy dar z nebes, na odbornou studii bych jen zmateně hleděl a tohle byla vlastně docela zábava. Do větší hloubky se nechystám, to, co jsem se dozvěděl, určitě využiji při další scifi, případně když budu chtít udělat dojem na nějakou slečnu a víc asi nepotřebuji.
"Čas je to, co ukazují hodiny."
Albert Einstein
No není to super?
Temný les je řekl bych podivuhodnější (?) čtení než první díl, zejména tu najdete ještě daleko víc filozofování, sociologie a psychologie po čínsku. Místy je to tak naivní, že si říkáte "proč to vlastně čtu?", ale to už samozřejmě nedočkavě otáčíte na další stránku.
Hodně často jsem si podobné věci říkal v první polovině knihy, druhá část už byla daleko poživatelnější a definitivně to zachránil překvapivý závěr. Takže mějte prosím trpělivost.
Přiznám se že úplně nechápu, proč mě tahle trilogie tak chytila, snad kvůli té "jinakosti". V každém případě ale bez nejmenších pochyb dávám 4 hvězdy a už se chystám na trojku.
Na závěr pár věcí které mě zarazily/pobavily:
POZOR SPOILER
Celá ta záležitost s meditátory mi přijde naprosto ujetá, to snad může napadnout jen naprostého idealistu.
Dostalo mě, když je jako recept na řešení budoucích problémů rozhodnuto vyslat prostřednictvím hibernace do budoucnosti větší počet politických pracovníků - to jako vážně?
Nepřišlo vám, že v podzemním městě jsou všichni něčím sjetí?
Luo Ťi hned po probuzení s hibernace nestačí uhýbat před atentáty, za jeden den hned několikrát tak tak unikne. Jak to, že to pak naráz úplně přestane? To jsou ti Trisolariánci senilní?
Tak tohle bylo velmi příjemné čtení, líbilo se mi to ještě víc, než Žena v bílém. Postavy jsou daleko živější, je tu nečekaně spousta humoru a to, že příběh vypráví hned několik vypravěčů, mu jen přidává na zajímavosti. Zejména první polovina knihy, kde se slova ujímají majordomus Betteredge a stará panna a pánbíčkářka slečna Clacková, je naprosto skvělá, za tu bych dal pět hvězd. Betteredge se svou posedlostí Robinsonem Crusoe je vůbec můj oblíbenec. Zřejmě mi teď nezbude nic jiného, než vytáhnout z knihovny nezkrácené vydání Defoeova Robinsona a zase jednou si to přečíst, jinak bych v očích pana Betteredgeho přestal existovat :-)
Zápletka kolem ukradeného diamantu je trošku naivní, ale to se dá vzhledem k době vzniku odpustit, asi to není u téhle knihy to hlavní.
Moje oblíbená sbírka, takový průřez povídkovou tvorbou Dorothy Sayersové. Budu volně citovat z doslovu, nic lepšího bych nevymyslel: Psala výborně, nikdy se neprovinila chaotickou syntaxí, nedbalou gramatikou nebo nezajímavým slovníkem. Její erudice byla vždy obdivuhodná a cit pro jazyk výjimečný. Ne všechny její příběhy jsou mistrovské, ale všechny jsou zajímavé, překvapí vynalézavostí námětů, originalitou řešení.
Mimochodem, ten doslov si přečtěte, hodně se tam o "podivné paní Sayersové" dozvíte.
Před přečtením této knihy jsem si myslel, že na téma holocaustu, koncentračních táborů a sovětských gulagů či hladomoru na Ukrajině mám informací až dost a začal jsem ji číst především proto, abych si trošku doplnil reálie po přečtení Nabarveného ptáčete. Inu, co jsem chtěl to jsem dostal, a k tomu o mnoho a mnoho víc.
Na téma hrůz, které se v "Krvavých zemích" od 30. do 50. let odehrávaly, byla už napsána celá řada knih. Většinou ale poukazují buď jen na zločiny nacistického Německa, nebo se omezují jen na zločiny stalinismu. To, jak Snyder dává do souvislostí německý i sovětský teror na území východní Evropy, je trochu jiný pohled. A je to pohled docela šokující. Vždyť na území Polska, Ukrajiny, Běloruska v těch dvaceti letech střídal jeden okupant druhého, a počty obětí v těchto zemích jsou tak vysoké, že se vymykají představivosti. V Krvavých zemích najdete jakousi kroniku překvapivě podobných metod obou diktátorů, které zřejmě směřovaly i ke stejnému cíli, čili k vylidnění východní Evropy a k její germanizaci, respektive rusifikaci. Nejde jen o suchý výčet počtů obětí, v knize najdete i řadu smutných osudů konkrétních lidí. Rozhodně to stojí za přečtení, nebál bych se srovnání např. se Souostrovím Gulag.
Zase jsem se výborně bavil, nechybělo tomu napětí, černý humor ani trochu té erotiky. Tahle série si prostě drží vysokou úroveň s každým dalším dílem. Líbí se mi víc a víc drsná dáma detektiv inspektor Steelová i zbytek grampianského policejního okrsku, je to zábavné, napínavé a čte se to samo. Už se těším na další díl.
Tak tohle bylo parádní čtení.
Nikdy bych neřekl, že by šlo takhle spojit sovětské Rusko se světem staroruských pohádek, navíc že to dokáže napsat mladá Američanka, a už vůbec bych nehádal že to bude taková jízda.
Příběh Kostěje Nesmrtelného a Marie Morevny během druhé světové války za blokády Leningradu je jedna z nejlepších knih, které se mi za posledních pár let dostaly do rukou. Sovětská realita a svět pohádek se navzájem prolínají a ovlivňují, v každém z nich probíhá válka mezi životem a smrtí. Není to žádná selanka, příběh je často docela temný a ani stateční Ivanové a krásné Marji se pokaždé nechovají jako jejich pohádkové vzory. Bytosti ze světa kouzel žijí v obou světech, a umí se i velice dobře přizpůsobit. Například Baba Jaga se, když se jí to hodí, obratem změní v předsedkyni Jagu, která by se "nikdy nevěnovala nelegální protirevoluční činnosti". Drak Gorynyč v roli soudruha Gorynyče i nadále spí na kostech (odsouzenců do stalinských lágrů) a na pokladu z východní ropy a bavlny.
Těžko to k něčemu přirovnat - snad k Americkým bohům Neila Gaimana nebo Mistrovi a Markétce Michaila Bulgakova?
V každém případě, tohle si nenechte ujít.
Tak trochu zbytečná kniha, zdá se mi. Byl jsem zvědavý jak si Lagercrantz s dalšími osudy Mikaela Blomkvista a Lisbeth Salanderové poradí, recenze byly docela dobré, takže jsem se celkem těšil.
Bohužel, bylo to docela zklamání. Mikael dělá v knize v podstatě jen stafáž, sám s ničím nepřijde a jen čeká na telefony - to mi přijde docela málo na investigativního novináře. Z Lisbeth oproti tomu autor udělal superhrdinku bez stopy nejistoty, ke skvělým hackerským dovednostem přidala i schopnost poradit si se třemi profesionálními zabijáky nebo holýma rukama složit dvoumetrového chlapa. To není Lisbeth, to je James Bond.
Jinak je to dovedně napsané, docela ve stylu Stiega Larssona, ale už to prostě není ono.
Tohle mě bavilo určitě víc, než Střepy Země, škoda že to bylo tak krátké. Tchaikovsky do téhle knížky dokázal dostat ten správný poměr děsu a černého humoru, takže ačkoliv jde vlastně o horror, zjišťujete často, že se výborně bavíte. A to přesto, že se pohybujete v temných útrobách záhadných Krypt plných nástrah a mimozemských oblud.
No, Gary se nejspíš tak nebavil. Mimochodem, taky jste si vzpomněli na Lovecraftova Vyvržence?
Taková velmi příjemná jednohubka, která ve mě ovšem zanechala takový trošku nedokončený pocit. Inu, jako bych strávil noc s mladičkou pannou a nakonec nic :)
Ale přiznejte si, kdybyste se se takhle v devadesáti letech zamilovali do spící dívky, neměli byste strach z toho, jaká bude, až se se probudí a promluví? Nebude nakonec lepší nechat ji spát?
Asi jsem čekal trošku víc :(
Knížka je to pěkná, perfektní jsou ilustrace, a kdyby byly všechny pohádky takové, jako Bezručka, Ženich vrah nebo Červená Karkulka (bez toho přilepeného konce), dal bych bez řečí pět hvězd a zdálo by se mi to ještě málo. K těm pohádkám by mi také asi víc sedělo, kdyby byly nebyly vyprávěné moderním jazykem, nevím, jestli je to překladem nebo je to tak i v originále. Když chci jít ke kořenům a hledám verze pohádek z počátku 19. století, nebudu přece používat jazyk 21. století.
Ale jak jsem říkal na začátku, knížka to pěkná je a stojí za přečtení, nechte se trochu postrašit.
Tentokrát nás Mario Vargas Llosa přenese do vnitrozemí brazilského státu Bahia na konci 19. století, kdy brazilská republika teprve nedávno vystřídala císařství a není nijak pevná v kramflecích. V této složité době se z vnitrozemí vynoří tajemný Rádce, který putuje krajem se svými učedníky jako nový Ježíš, prohlašuje republiku za dílo ďáblovo a prorokuje návrat království božího. To ovšem činovníci mladé republiky nemohou nechat jen tak a důsledkem je jedna asi dost zbytečná válka s tisíci mrtvých, které je tahle kniha pochmurnou kronikou. Nenajdete tu vyloženě kladného hrdinu, zato až příliš náboženského fanatismu, politického prospěchářství a bezohlednosti, zbabělosti a hlouposti. A jako obvykle v takových situacích, za všechno nakonec nejvíc zaplatí ti nejchudší a nejslabší. On se ten svět mění míň, než si myslíme.
Když jsem přemýšlel, k čemu bych Crotu přirovnal, napadly mě "béčkové", nebo "céčkové" filmy s obřími krokodýly, pavouky, hady či chobotnicemi, před kterými prchají temnými tunely vnadné blondýny. Samozřejmě jen do okamžiku, kdy narazí na moudrého domorodého šamana, který je díky své znalosti prastaré moudrosti předků zachrání.
Tady chyběla ta blondýna, jinak scénář celkem sedí. Ale jelikož zase úplné Žralokonádo to nebylo, přidám tam i tu třetí hvězdičku. Ale je to těsně.
Tohle je ještě mnohem lepší a silnější než Krev a mlíko, totálně mě to uzemnilo. Je to na jednu stranu strašně krvavé a drsné, přitom ale i plné humoru a čínské magie. Asi takhle - zkuste si představit, že by Gabriel García Márquez napsal Nabarvené ptáče, přidal k němu ještě dva či tři díly a přesunul ho do Číny 20. a 30. let. Do vesnice kdesi v zapadákově, přes kterou se jeden za druhým převalí navzájem soupeřící oddíly komunistů, kuomintangu nebo místních lapků (těžko poznat, kdo je kdo), aby to všechno dovršily brutální masakry Japonců.
Rod rudého čiroku je kronika jedné barvité rodiny z této vesnice, která tím vším prochází. Ale ani dědeček bandita, ani babička, dáma s maličkýma, svázanýma nožkama, a vlastně ani nikdo jiný nemůže z tohohle pekla vyváznout bez úhony.
Já se vůbec nedivím, že za to Mo Jen dostal Nobelovu cenu, divím se ale tomu, jak tohle mohlo v Číně v osmdesátých letech vůbec vyjít. U nás by to rozhodně možný nebylo.
Koukejte si to přečíst.