Finn69 komentáře u knih
Temný les je řekl bych podivuhodnější (?) čtení než první díl, zejména tu najdete ještě daleko víc filozofování, sociologie a psychologie po čínsku. Místy je to tak naivní, že si říkáte "proč to vlastně čtu?", ale to už samozřejmě nedočkavě otáčíte na další stránku.
Hodně často jsem si podobné věci říkal v první polovině knihy, druhá část už byla daleko poživatelnější a definitivně to zachránil překvapivý závěr. Takže mějte prosím trpělivost.
Přiznám se že úplně nechápu, proč mě tahle trilogie tak chytila, snad kvůli té "jinakosti". V každém případě ale bez nejmenších pochyb dávám 4 hvězdy a už se chystám na trojku.
Na závěr pár věcí které mě zarazily/pobavily:
POZOR SPOILER
Celá ta záležitost s meditátory mi přijde naprosto ujetá, to snad může napadnout jen naprostého idealistu.
Dostalo mě, když je jako recept na řešení budoucích problémů rozhodnuto vyslat prostřednictvím hibernace do budoucnosti větší počet politických pracovníků - to jako vážně?
Nepřišlo vám, že v podzemním městě jsou všichni něčím sjetí?
Luo Ťi hned po probuzení s hibernace nestačí uhýbat před atentáty, za jeden den hned několikrát tak tak unikne. Jak to, že to pak naráz úplně přestane? To jsou ti Trisolariánci senilní?
Vůbec se nedivím, že Problém tří těles dostal cenu Hugo - je to nejen dobré, ale hlavně jiné a zvláštní, prostě to vyčnívá z davu :-) Ten pohled z čínské strany je pro nás nový, konečně, kdo někdy četl nějakou čínskou scifi? Já tedy ne a to jsem už přečetl kdeco.
Líbil se mi i začátek, na který si dost lidí stěžuje, vždyť nebýt tam zmíněná Kulturní revoluce, těžko bychom hledali jiný důvod, který by vedl Jie Wen-ťie k tomu, aby vyslala osudnou zprávu na Trisolaris... Všudypřítomná fyzika je docela lidsky vysvětlená, slibuji že i pokud na vás jedenáct rozměrů bude moc (na mě to moc bylo), pochopíte o co jde. Na můj vkus je tu sice trošku moc filozofování, až mi to připomnělo některé díly Enderovy ságy, ale není to na škodu, právě ty filozofické pasáže mi přišly nejvíc "čínské".
Takže líbilo a načínám hned druhý díl.
Sir Richard Francis Burton se tentokrát vydává do Afriky, a to nikoliv hledat prameny Nilu. Jeho úkolem je najít poslední ze tří tajemných drahokamů, který má svou mocí zachránit Britské impérium před rozpínajícím se Německem. Potkáme své staré známé - Oscara Wilda, natahovacího filozofa Spencera nebo Algernona Swinburna, významnou roli má tentokrát i H.G. Wells. Ale jinak je to docela zásadní změna prostředí, navíc tu máme dvě propletené časové roviny a docela složitou zápletku - zdálo se mi to místy trošku překombinované.
Je to pořád pěkná oddechovka, i když Případ mechanického muže se mi líbil přece jen o něco víc.
Tahle trilogie je vážně monumentální věc jakých moc není, všechna čest a klobouk dolů před panem Stephensonem. Co se týká Zmatení, oproti prvnímu dílu je v něm daleko více cestování, obchodu a ekonomie, nechybí ale ani humor, dobrodružství a intriky.
S Jackem se podíváte daleko za hranice Evropy, ten je tu koneckonců na to dobrodružství, Eliza vás uvede do tajů mezinárodního bankovnictví, což je zase její parketa, a pokud by vám to bylo málo, je tu pořád i Daniel Waterhouse, Isaac Newton, Gottfried Leibnitz...
Četl jsem to sice před pár lety v originále, ale byl to tenkrát těžký boj, přece jen to není žádná brožurka... Pořádně jsem si to užil až teď, a doufám, že brzy vyjde i překlad třetího dílu.
Další z prapodivných snových světů Borise Viana, svět kde roste pahloží a kvete blejno, kde vzduchem poletují zpěvánkové a malé děti (na které doma čeká velmi a velmi starostlivá maminka).
Tenhle poetický sen se ale rychle změní na tíživou noční můru, scény s ukřižováním koně, dědčím jarmarkem nebo kácením stromů na zahradě nejsou vůbec pro slabé povahy. A ani s tou maminkou to není až tak idylické jak by se mohlo zdát...
Kdyby to nebylo napsané na obálce, snad bych ani nevěřil, že tohle je Boris Vian. Je to úplně jiný styl než všechno ostatní, co se mi od něj dostalo do rukou.
Obvykle se o téhle knížce uvádí, že je to parodie na americkou drsnou školu, no nevím... Mě to připadá spíše jako jedna velká provokace, což by mi k Vianovi i víc sedělo. v roce 1946 to musel být docela výbuch, však to také skončilo i pokutami a vězením.
Mě ovšem daleko víc než Chandlera či Hammetta připomíná třeba Americké psycho. Čili na můj vkus trochu moc sadismu, nic k čemu bych se ještě chtěl vracet.
Krátké, stručné a výstižné dvacatero liberální demokracie pro každého, přestože primárně určené Američanům. Při čtení si často vzpomenete na myšlenky Václava Havla a utřete slzu při srovnání s naším současným prezidentem.
Bohužel voliči Trumpa, Zemana, Okamury a podobně tohle rozhodně číst nebudou a pokud náhodou ano, odhodí to jako liberální žvásty. Čili všechno závisí na té "normální" části populace, která je často až příliš pasivní - a o tom tahle knížečka je. Tady máme stručný návod na to, jak se nenechat zmanipulovat a co se proti tomu dá dělat, je to vlastně jednoduché a samozřejmé...
Půjdu proti proudu, za mě nic moc.
Nedokážu posoudit, jaká je úroveň v kontextu české detektivky, moc jsem toho nepřečetl, ve srovnání s americkou drsnou školou ale Rychlopalba neobstojí ani náhodou.
Těch vtípků je až příliš moc a často z toho textu trčí, jako by byly dopisované dodatečně. Hlavního hrdinu Kopřivovi nevěřím, takového pochůzkáře prostě nenajdete. Děj mi neseděl k prostředí a ani době, možná kdyby to bylo o první polovině devadesátých let...
Asi by to líp fungovalo jako komiks.
I po druhém čtení nechávám čtyři hvězdy, ten překlad přece jen trochu skřípe (i když ten hon na čarodějnice, který nastal po vydání, si podle mne nešťastní překladatelé nezasloužili, jsou tu stovky hůř přeložených knih).
Jinak je samozřejmě Rtuť neskutečně zajímavý a obsáhlý úvod do Barokní trilogie, kniha nabitá jak informacemi, tak dějem a v neposlední řadě i humorem. Jsem velmi a velmi rád, že přeložená bude celá trilogie - na druhý díl se zrovna chystám.
Taková jednohubka - patnáct kratičkých absurdních povídek známého patafyzika, prozaika, novináře a kritika, jazzového hudebního skladatele, trumpetisty, dramatika, písničkáře, herce, malíře, překladatele a scenáristy (má toho skoro jako Jára Cimrman). Určitě pobaví, nicméně jako teenager jsem z toho byl podstatně nadšenější.
Tři detektivní příběhy z australského vnitrozemí padesátých let, pěkné čtení na léto.
Nejzajímavější je právě prostředí - pohybujeme se na okraji nebo i za okrajem civilizace, na stanicích kde je nejbližší soused stovky kilometrů daleko a kde žije víc domorodců než bílých osadníků. A to jak těch částečně civilizovaných misijními školami, tak těch dosud "divokých". A právě mezi domorodci se inspektor Bonaparte hlavně pohybuje a je jasné, že jeho metody musí být velmi odlišné například od rutiny 87. revíru...
Medvědín se mi líbil víc než Ove, jak příběh, tak postavy jsou jaksi uvěřitelnější a živější, trošku mi to připomínalo některé knihy Johna Irvinga. Není to žádná pohádka se šťastným koncem, a byť se Backman nevyžívá v žádných drsných detailech, dokáže vytvořit docela temnou a tíživou atmosféru která vás snadno a rychle dostane tam, kde vás chce autor mít. Totiž do Medvědína, kde budete na jak na stadionu, tak mimo něj držet palce jak Benjimu a Amatovi, tak především Maye.
Čili celkově velmi pěkná věc, snad jen jedna věc mi vadila - jak se rowdies ze Skupiny jako mávnutím kouzelného proutku změnili na naprosté klaďasy - takové věci se ve skutečném světě nedějí...
Neal Asher = 5 hvězd, tak to prostě je. Ve svém žánru snad ani nemá konkurenci, všechny ty knížky jsou nápadité, nabité akcí a hlavně dobře napsané.
Temná inteligence jen potvrzuje tohle pravidlo, těšte se na další akci kolem planety Masada, tentokrát včetně Žvatlokače stopujícího u silnice :-)
Obsáhlá kronika vzniku státu Izrael, ve které najdete spoustu velmi zajímavých historických faktů, o kterých se jinak příliš nemluví. Zejména mě zajímalo období britského mandátu a jeho konce, to bylo opravdu velmi dobré a spoustu věcí jsem se dozvěděl. A je třeba říct, že celý ten příběh vzniku prosperujícího státu v podstatě z ničeho a proti vůli všech je fascinující a je vlastně zázrak, že se to vůbec podařilo.
Na druhé straně pro člověka, který má k Palestině v podstatě neutrální vztah a nemá hotový názor na to, kdo má v dlouhém sporu mezi Židy a Araby vlastně právo na své straně, může být na závadu ten romanticko-sionistický pohled, kterým je celá kniha doslova prosáknutá. Mě to místy opravdu vadilo. Nějak nedokážu uvěřit tomu, že všichni Židé jsou vysocí, silní a stateční a všichni Arabové neschopní, hloupí a bezzásadoví. Že jsou židovské ženy krásné, inteligentní a rusovlasé bojovnice, zatímco všechny Arabky jsou ošklivé a smrdí.
To je asi hlavní důvod proč nedávám pět hvězd, troška objektivity by na škodu nebyla...
Tak tohle bylo velmi příjemné čtení, líbilo se mi to ještě víc, než Žena v bílém. Postavy jsou daleko živější, je tu nečekaně spousta humoru a to, že příběh vypráví hned několik vypravěčů, mu jen přidává na zajímavosti. Zejména první polovina knihy, kde se slova ujímají majordomus Betteredge a stará panna a pánbíčkářka slečna Clacková, je naprosto skvělá, za tu bych dal pět hvězd. Betteredge se svou posedlostí Robinsonem Crusoe je vůbec můj oblíbenec. Zřejmě mi teď nezbude nic jiného, než vytáhnout z knihovny nezkrácené vydání Defoeova Robinsona a zase jednou si to přečíst, jinak bych v očích pana Betteredgeho přestal existovat :-)
Zápletka kolem ukradeného diamantu je trošku naivní, ale to se dá vzhledem k době vzniku odpustit, asi to není u téhle knihy to hlavní.
Můj první Wilkie Collins, upozornil mě na něj Dan Simmons svou knihou Drood. Mimochodem, potvrdilo se moje podezření, že Drood je kniha o Wilkie Collinsovi psaná stylem Wilkieho Collinse :)
Ale zpět k Ženě v bílém - je to vlastně román v dopisech a deníkových záznamech, podobně jako třeba Dracula. Co se týká stylu, je to taková gotická detektivka, místy dokonce trošku červená knihovna, přece jen ten román má přes 150 let a je to samozřejmě znát.
Napsané je to ale moc hezky a krásně se to čte, úplně z toho dýchne taková ta viktoriánská atmosféra. Do děje a prostředí vklouznete lehce jako ruka do rukavice a nebude se vám chtít odcházet.
Trošku zklamání po mě znamenal konec, který je jakýsi nijaký a do ztracena, čekal jsem tam něco víc.
Ale určitě doporučuji - a jdu na Měsíční kámen.
Jako všechno v této sérii, moc a moc dobré. Uhtred, jak je jeho zvykem, opět skočil po hlavě přímo doprostřed takové šlamastyky, že Thor s Odinem museli dělat na dvě směny, aby ho z toho vytáhli. Zprava Wessexané, zleva Skotové, zepředu vlastní příbuzní a za zadkem moře... zkrátka nářez jako vždycky. Nedávám sice plných pět hvězd, protože Válečníci bouře se mi líbili ještě o chlup víc, ale je to výborná zábava. Snad se brzy dočkáme dalšího pokračování.
Uhtred z Bebbanburgu, to je sázka na jistotu. Vracím se k němu po cca třech letech devátým dílem a opět mě nezklamal, ba naopak. Tahle série má všechno, co je třeba - atmosféru, silné postavy a příběh, historické reálie, prostě jedna z mých nejoblíbenějších.
A jelikož desátý díl už vyšel česky a letos má vyjít v originále jedenáctý, nějaký čas si to ještě můžu užívat :-)
Taková slušná druhá odmocnina Stephena Kinga, pokud jste četli jeho "To", budete se mnou asi souhlasit, že Temné léto je o nějaký ten level níže. Zejména první půlka je docela slabá a výrazně nadupanější druhá polovina knihy to na víc než na tři hvězdy nevytáhne.
Abych ale nebyl zas až tak negativní, přes to všechno je to docela dobrý horror a za přečtení určitě stojí.
Mám sice rád knihy Dana Simmonse a taky mě odjakživa (jako každého kluka) zajímali Indiáni, tohle mě ale až tak za srdce nechytilo. Ne, že by to bylo zase až tak špatné, ale je to hodně zdlouhavé, místy až nudné, řada věcí v podstatě zbytečných... Nechci tu spoilovat, takže jen to, co už je stejně v anotaci: jak se tam píše, do hlavního hrdiny jako malého chlapce vstoupí u Little Big Hornu duch generála Custera. Ten se ale celou knihu projevuje pouze tím, že ubohému Paha Sapovi vysílá do hlavy pornografické vzpomínky na svou ženu, to mi přijde docela málo. Jinak se v podstatě neprojevuje.
Co mě naopak zaujalo, je historie památníku Mount Rushmore, tady se člověk aspoň něco dozví o historii a vzniku tohohle monumentu. Až na toho Custerova ducha mi tenhle příběh občas docela připomínal Malého velkého muže, samozřejmě z té indiánské strany. A v tomhle srovnání Black Hills bohužel prohrávají.