fmash komentáře u knih

Kuras se v Soumraku celkem důsledně vyhýbá senzačnosti a jakoby prvoplánovým zvoláním, která mají šokovat a vzbudit okamžitý zájem. Snad je to tím, že věci, o kterých píše, už jsou dávno známé a málokoho (z množiny předpokládaných čtenářů) překvapí či šokovat ještě dovedou.
Text není ani přehnaně pesimistický, není to totiž namístě: dávno nastala doba hledání řešení, nikoli vytváření "pocitu", že je nějakého řešení třeba.
Některé pasáže by šlo vynechat jakožto nadbytečnou judaistickou apologii, na druhou stranu sám jsem ve svém okolí svědkem běžného a možná narůstajícího antisemitismu, a to i mezi lidmi, kteří jsou jinak otevření vnějšímu světu a jeho odlišnostem mnohem více nežli já sám. Asi je to příznačné a také o tom Kuras píše. On sám je jako hlas lidu, což u někoho může vyvolávat dojem, že jeho názory musí být pomýlené - v době, kdy je selský rozum opět potírán a na ústupu coby reakcionářský, však cítím ucelené a argumentované vyslovení obecných obav a rozumného názoru jako osvěžující vítr.
Za normálnějších okolností bych pátou hvězdičku zvažoval pečlivěji, ale dávám ji bez obav.

11 28.06.2016

Geniální popis ad absurdum dohnaného sobectví hlavního hrdiny, inteligentního, vzdělaného a neurotického tlusťocha bez špetky soudnosti. Když pominu skutečnost, že Ignáciův příběh je bez výhrad čtivý a navzdory neustálému přísunu trapasů nedostává čtenáře do rozpaků, zůstává velmi podstatná věc, již je třeba zmínit: každý se v knize může najít, a pokud by si to snad nechtěl přiznat, rozhodně se může bavit tím, jak v ní bude hledat své bližní. Každopádně látky k přemýšlení se v této komické historii z New Orleans najde na několikeré čtení.

10 21.11.2011

Povídky podobného ražení, jako je Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče. Čtivé, poutavé, bez tragického patosu napsané vyprávění, popisující "běžný" život v gulagu, takto stroji na práci, výloze režimní absurdity, tyglíku povah lidských supů a místě zotročení těl i duší milionů. Autor se snaží o co nejvýstižnější ztvárnění prázdnoty mysli hladového, vyčerpaného a porobeného obyvatele pracovních táborů, pekla, kde se kromě ďáblů v podobě strážných a démonů z řad ostatních vězňů občas objevují i dobré duše - jak už to v lidských společenstvích bývá. A nutno říct, že se to autorovi daří, protože vnitřní stav otroctví jeho hrdinů na čtenáře opravdu působí.
Rozšířené a kompletizované vydání, které má být prvním svazkem sebraných spisů.

8 15.05.2012

Co napsat ke knize, která zásadně ovlivnila nejen literaturu, ale i myšlení generací (a to se vlastně jedná o brakový žánr)? Četl jsem několikrát, ale je to jistě přes dvacet let. Nic není jak bývalo, ale přesto je to i nyní příběh pro radost. Zvláštní, jak zdlouhavé popisy mohou přes svou rozvleklost bavit, jak postavy na pomezí dětinskosti (Bombadil) mohou dýchat hlubokým mýtem.
Nyní audiokniha, přednes Aleše Procházky slušný standard.

7 14.03.2016

Vůbec nemám v úmyslu obvinit knihu z blasfémie, kupoval jsem ji naopak s úmyslem dobře se pobavit. Byla to bohužel chyba, protože autor předělávky svůj vklad omezil opravdu na minimum. Velmi omezená je naneštěstí i jeho fantasie.
Mám rád rajčatovou šťávu a nijak zvlášť mi nevadí vodka, ale když se to smíchá dohromady, vůbec mi to nechutná. Grahame-Smith do své Bloody Mary navíc nalil jakousi lacinou lihovinu. Následující text ani nepovažuji za spoiler, spíš za varování:
Nejlepší na celé knize jsou pasáže, které zůstaly beze změny -- naštěstí je jich většina, protože autorův příspěvek spočívá v příležitostném vložení slov „zombie“, „nezemský mor“, případně „zapovězení“, občasné nepříliš organicky zakomponované silácké hlášce, monotónním vkládání stručných popisů útoků zombií při cestách mezi usedlostmi... a to vše je protkáno zmínkami o tom, jak všichni studovali bojová umění v Japonsku či v Číně. Jinak je děj převzat beze změny, vyjma jednoho osvěžení okolo Charlottky a pana Collinse. Toť vše. Žádný nápad, žádný experiment, nic.
Kniha samotná, předpovídám jí rychlý sešup do Levných knih, je drahá, leč odbytá. Těžko říct, jestli redaktorova práce byla šitá tak horkou jehlou, že přehlédl tolik překlepů i zjevných hrubek (z nichž nejmenší je opakované porušování shody přísudku s podmětem), nebo jestli překladatelka je takové čuně, že se její text nedal korektorsky zvládnout. Vlastně mě to ani nezajímá, potvrzuje to však můj dojem, že Mladá fronta už slevuje z obecných kvalit na všech frontách.
Celkové hodnocení je tedy z mé strany velmi nepříznivé. To, co mohlo dobře fungovat jako legrácka použitá na jedné kapitole, nemůže fungovat na šedesáti. Ne v této podobě, která se obešla bez hlubší pointy, bez invence a zdá se zcela bez autorovy námahy.
Můj nejsilnější pocit je nuda a bohužel ztráta času.

7 11.03.2012

Mínusy: osmdesát procent knihy je čirá (no dobře, někdy o něco kalnější) nuda. Popisy pocitů v dívčím deníčku, popisy pocitů slušně zakomplexovaného chlápka. Všechno urputně směřuje k výstřelům flint ukázaných v prvním dějství. Nikdo se tudíž nechová tak úplně normálně. Celkový závěr z pohledu vztahu hrdinů je celkem neotřelý, nicméně ne moc uspokojivý. Asi to tak má být.
Plusy: všechno postupně dospěje k výstřelům flint ukázaných v prvním dějství. I když vzhledem k rozsahu knihy dost (relativně k mému vnímání času stráveného s příběhem) pozdě. Celkový závěr ne moc uspokojivý, nicméně celkem neotřelý.
Výsledek: značně překomplikovaný příběh, jehož základ je budovaný tak zevrubně, poctivě a zeširoka, že sice nemůže spadnout, ale jeho výše tak nějak nedovede vyniknout. Tane mi na mysli otázka, zda je efekt, kdy se z olbřímího hovna vynoří voňavá princeznička, dostatečně efektní. Efektivní totiž těžko. Jinými slovy - když se z předlouhé nudy jakéhosi zcela jiného žánru, o který v žádném případě nestojím, na konci vyloupne kousek napínavého překvapení, ospravedlňuje to ty mraky času stráveného v zoufalství obelstěného čtenáře? Podle mého ne. To může fungovat u minutové anekdoty, kde se pointa skrývá v posledním slově, ale ne u knihy pětisetstránkového formátu.

6 16.07.2015

Všichni (nebo mnoho z nás) máme rádi Betty MacDonaldovou, přičemž do téže skupiny patří zřejmě také autorka této knihy. Já však zřejmě nepatřím do cílové skupiny paní Deváté.
Oceňuji vytříbenou češtinu bez přemíry kudrlinek a sem tam rozhozené vtipné obraty, u nichž jsem se párkrát i zasmál. Velice neoceňuji nekonečné lamenty nad zdravotním stavem, diskuse s lékaři a opakující se popisy výletů o dovolené. Pravda - není mi sedmdesát. Ale myslím, že původně zamýšlenou cílovou skupinou bylo mnohem širší spektrum čtenářstva. Každopádně bývá osvěžující přečíst si občas o něčích strastech, jsou-li podané odlehčeně a s nadhledem. Tady jeden chvílemi zápasí s atakou nefalšované deprese.
V závěru autorka nabízí pointu (resp. tři), přičemž podotýká, že případný nedostatek kvality se pokusí nahradit kvantitou. Bohužel, jakkoli to byla zřejmá nadsázka, stejným dojmem působí celá kniha. Nebudu se vymlouvat, že to může být rozdílem vkusu - já se dobrou polovinu knihy vysloveně nudil a jen jsem čekal, jak to dopadne. Nu, nijak.

6 15.06.2015

Po četných zkušenostech s Komárkovými úvahami v různých periodikách a rozhlase je "Muž jako evoluční inovace" mým prvním setkáním s jeho knižní produkcí. Bylo to setkání příjemné, byť nikoli bez výhrad. Kniha je kontinuální soubor úvah na téma samčího fenoménu v dějinách nejen lidských, přičemž šíří záběru se dle mého může směle rovnat třeba s Canettiho Masou a mocí. Pro středně nevzdělaného čtenáře mého typu se jedná o hlubokou studnici zajímavých informací a postřehů, vtipných úvah a podnětů k zamyšlení, podaných čtivě a "srozumitelně". Uvozovky v předchozí větě však nejsou bez důvodu, a zde spočívá jedna ze dvou negativních připomínek, které ke knize mám. Stanislav Komárek je popularizátor známý vytříbeností a hravostí jazyka, který ve svých textech používá. Zde mě však doslova překvapilo nadužívání cizích slov, jimiž se úvahy přímo hemží. Nemluvím o odborných výrazech, bez nichž se leckdy nelze obejít, aniž by utrpěl spád informací atp. – pokud však sourozenci nesoupeří, nýbrž kompetují, vlastností nemáme soubory, ale klastry apod., což jsou jen drobné příklady ze stovek až tisíců, text začíná dle mého zbytečně škobrtat.
Druhou připomínkou je pak sice těžko obhajitelný, leč přítomný dojem, že obrovská erudice autorova hrozí nebezpečím "samospasitelnosti", když na množství podnětných a otevřených otázek někdy až příliš snadno nachází odpovědi sám u sebe. Já se svou v porovnání naopak malou erudicí to těžko mohu posoudit, leč svému čtenářskému deníku tento pocit mohu s klidem svěřit.
Tak či tak, je to výborná, poučná i zábavná kniha hodná vícera přečtení, plná zajímavostí a pro Komárka typického otevřeného myšlení a zdravého rozumu. Už teď se těším, až si pořídím nějakou další.

6 05.02.2013

Z mého pohledu maximálně kontroverzní kniha, která v sobě snoubí dvě základní vlastnosti. Tou pozitivní je, že velká část povídek v sobě nezapře vypracovanou autorovu fantazii, mají pointu a působí svým způsobem velmi moderně, tím míním nikoli naivně. Některé mně dosud neznámé texty mi přinesly poměrně překvapivé poznání, že velká část současných hororů, zejména filmových, v sobě nese velmi patrné jádro Lovecraftovské inspirace. To je pro mě další důvod k vážnosti, ve které tohoto autora chovám.

Tou negativní vlastností je autorův styl. Jakkoli může tato má poznámka působit absurdně (autorův styl patří k jeho základním atributům, jež nám imponují), je to tak. Sám Lovecraft si to uvědomuje, v povídce "Nepojmenovatelné" se k tomu ústy svého vypravěče přiznává (ovšem bez pocitu provinění), když říká, že mu nejlépe vyhovuje hrůzu jen naznačovat, nikoli popisně zobrazovat. A já k tomu nemám výhrady, jenže jakkoli mám rád Lovecraftův gotický styl, velká část povídek je až trapně patetická a velmi únavná. Za tuto blasfemii se nijak nestydím, protože je to pravda, a poznamenávám si, že příště určitě nemám číst Lovecraftovy povídky na jeden zátah, ale zásadně jako chuťovky a pouze ve správném rozpoložení.

Protože před lety jsem tyto pocity neprožíval tak intenzivně, váhám, zda jde změna na vrub posunu mého vkusu, nebo na vrub konkrétního výběru. Rozhodně ale nelze nic vytknout podobě knihy a zejména skvěle padnoucím Štormovým ilustracím.

6 15.05.2012

Vítejte ve světě úpadku a nedostatku, v němž vládnou nadnárodní korporace, patentová práva, korupce a cynismus. Genové inženýrství zničilo přírodu a zdroje obživy, nové a nové mutace chorob jsou neustálou hrozbou a jedinou záchranou hladovějících národů jsou patentované plodiny, za jejichž sterilní variety si genofirmy nechávají dobře platit. Líbit se vám v tomto Bacigalupiho světě nebude, ale budete uchváceni jeho celistvostí a přesvědčivým ztvárněním.
Příběh samotný navazuje na povídku Na žlutou kartu z u nás nedávno vydané sbírky Čerpadlo 6. Konec dvaadvacátého století v Bangkoku, z posledních sil odolávající baště zbudované thajským králem proti ničivé západní rozpínavosti a hamižnosti, nevzbuzuje ani trochu příjemné pocity. Ale autor čtenáři rozhodně nic neusnadňuje, nic není černobílé, žádná postava není kladná, jen jsou některé (a jen v některých situacích) méně záporné. Jak už to u lidí často bývá. Záměrným paradoxem (ale naštěstí nikoli uměle zdůrazňovaným) je, že nejlidštějším dojmem působí "novočlověk", opovrhovaná genetická hříčka, dívka na klíček.
"Styl" knihy na mě působí poněkud jednotvárně, nebo snad těžkopádně, a sice častým využíváním koloritních výrazů (dodnes pořádně nevím, jestli udělat "khrab" znamená rituální pukrle, nebo zaklít) a také totálním cynismem a do krajnosti hnanou emoční nezaujatostí vyprávění. To je nicméně otázka vkusu, někomu jinému možná vrchovatá míra beznaděje nečiní žádný problém. Tato má jediná stížnost je ale vyvážena chválou rozmáchlosti a bravury, s jakou autor svůj svět zvládá.
Rozhodně doporučeníhodné čtení nejen pro skeptiky.

6 10.04.2012

Nebezpečná kniha. Domnívám se, že jsem správně pochopil nadsázku, se kterou autor k tématu přistupoval, přestože nezastíral hořkost z vývoje politiky a kultury v zemi, již jsme (nebo velká část z nás) zvyklí považovat za etalon demokracie a svobodného myšlení. Nyní bychom mohli říct za etalon pokrytectví, ale to není problém jenom Spojených států. Jisté nebezpečí, dá-li se to tak nazvat, tkví ve velkém potenicálu knihy vytvářet prvonázor u čtenáře neznalého, nebo utvrzovat v názorech čtenáře, jejichž světonázorovou osou je kritika západní kultury (zatímco já jsem přesvědčen, že cílem knihy je otevírat oči více doširoka, nikoli nasazovat klapky). Odhalování paradoxů a morálních veletočů je nicméně doménou Tuvii Tenenboma, nikoli mou. Výborná, čtivá, podnětná a strašidelným způsobem alarmující kniha.

5 02.07.2018

S odstupem času (asi dvě dekády) vyprchala euforie z nepoznaného. Báječná kniha, kde mi málo vadí to "antické" přátelství mezi Frodem a Samem, ale hodně mě ruší servilnost a psí oddanost sluhy k pánovi, jenž mu mnohonásobně vděčí za život i duši, ale nikdy nedopustí setření třídní odlišnosti (i mezi hobity, sic!) a sebesrdceryvnější provolání vděku nezapomene zaobalit do blahosklonnosti. Jinak pánoprstenovská klasika a fajn čtení.

5 11.04.2016

Standard, tady bych si však dopřál zase jedné stížnosti: ačkoli to samozřejmě slouží autorovu záměru mást čtenáře v dobrém smyslu tak dlouho, jak to jen jde, on však občas překračuje slušnou míru a neustále něco zatajuje. Jedna věc je, když si nechává svá tajemství postava, která prozradí jiné postavě pouhou část svých záměrů a vědomostí - nám se toho však dostává především od autora, což by přinejmenším nemělo být tak očekávatelné a považuji to za prohřešek na pravidlech dobré detektivky. Nesbø zkrátka vynechává v popisech situací podstatné detaily tak moc a především tak často, až je to příliš; navíc pak na této uměle vytvořené čtenářově nevědomosti staví celé zápletky. Mně se to nelíbí a otravuje mě to. Takže vlastně standard.

5 27.11.2015

Autor použil osvědčené schéma, tj. stárnoucí detektiv, jeho lepá pomocnice, něco lásek, něco závislostí, tajemní zločinci a brutální vraždy. A zase mu to vyšlo, čtenář má v ruce našlapanou oddychovku, které odpustí lecjaké zaváhání. Čte se jako obvykle jedním dechem. Nejsem ten, kdo od Nesba požaduje něco nového, naopak. Takže spokojenost.

5 19.10.2015

Gluchovskij bohužel nepotvrdil svůj úspěch z prvního dílu. Celá kniha působí dojmem, že se mu ji vlasntě nijak zvlášť nechtělo psát. Křečovité formulace, popisy popisů, děje v knize vesměs neprobíhají, je nám pouze předkládán popis toho, co se právě děje. Kromě bezkrevnosti a podivně amatérského slohu z knihy sálají dva nedostatky: a) autor chce vlastně psát jiný žánr, než do kterého se prvním dílem navezl, b) autor zvolil nevhodnou formu.
V knize se rozhodně vyskytne pár mouder, která stojí za pozornost, ale jsou pronášena v nevhodnou chvíli, zabalená do vesměs nepadnoucích okolností, a především se ztrácejí v balastu. Aby se Metro 2034 udrželo na úrovni svého předchůdce, mělo být povídkou nebo kratičkou novelou. Na třech stech stránek to při tomhle materiálu nemůže fungovat.
Už v prvním dílu jsem nebyl nijak nadšen nezničitelnými monstry, jaká se dvacet let po katastrofě stačila vyvinout, ani paranormálními jevy, ale postapokalyptické kulisy byly využity natolik dobře, že se na to dalo zapomenout. V dílu druhém je to tím horší, že se autorova fantasie vyčerpala a okolní svět se postav týká jen povrchně – jako by se zhmotňoval pouze když se to hodí, ale sám o sobě vlastně neexistuje.
Podezírám Gluchovského, že tuto svou knihu psal ne z vnitřního popudu, ale protože musel. Je to znát až příliš. Nedoporučuji.

5 12.12.2011

Od čtenáře se vyžaduje jistá míra tolerance a hlavně ochota přenést se přes přehnaně futuristickou hatmatilku, jíž Dick ve svých knihách s oblibou nešetří. Potom už stačí nechat se pomalu unášet příběhem s psychedelickou atmosférou, jenž sice začíná jako druhořadá space opera, ale končí jako mystický spis, zanechávající v duši vnímavého čtenáře hluboké stopy.

5 21.11.2011

Soubor dystopických a (zčásti) postapokalyptických povídek, jež mají vesměs jedno společné: nahlížejí na budoucnost lidstva s despektem, pesimismem a bez náznaku radosti. Tyto chmurné vize jsou znepokojivé už tím, jak umně využívají aktuální obavy z genetického inženýrství, globálního oteplování, úbytku ropy aj. Nemalou úlohu hraje také myšlenka na ad absurdum dohnané pojetí autorských práv a patentů (Kalorik, Lovec tamaryšků).
Hutné tmosféře souboru prospívá zasazení povídek do kontinuí, takže vše se odehrává ve dvou či třech světech, avšak v různých dobách. Jako katalyzátor temného prožitku pak fungují náznaky a odkazy, jež čtenáři umožňují spojovat si postupně jednotlivé motivy napříč povídkami tak, že začnou vytvářet nepěknou (ovšem nikoli esteticky), nicméně komplexní mozaiku.
Již jsem dostatečně naznačil, že nálada povídek je jejich hlavní devizou a autor umění budovat atmosféru prokázal víc než obstojně. Přestože budoucnost lidstva v podobě bezmocných nebo apatických mas ovládaných různými korporacemi či mocenskými klikami není nijak nová představa, Bacigalupi dovede svět a lidstvo zdevastované šílenstvím moci popsat živě a originálně. Přesto zcela nesdílím nadšení autora předmluvy a mám dojem, že nebýt Bacigalupiho krutě trefné a senzační představivosti, texty jako takové by mimo žánr příliš neobstály. Alespoň u mě ne, preferuji spíše obratnější a vzletnější styl. Stále se však jedná o nadprůměrné a doporučeníhodné čtení.

5 21.11.2011

Jsem rád, že jsem si knihu nenechal ujít. Neumím zhodnotit případnou tendenčnost zachycení historie jedním z jejích tvůrců, ale neměl jsem výraznější pocity toho druhu.
První třetina či polovina knihy by měla sloužit jako učebnice dějepisu na základních školách, protože jestli mi něco při výuce (pravda, za minulého režimu) chybělo, byl to ten shrnující pohled na věc, který množství střípků nejen spojí v obraz, ale ještě vám ukáže, že ten obraz zachycuje nějaký děj.
Poskytuje také mírně idealizující, ale pro mě nový, pohled na USA a některé jevy včetně těch dnešních, jež v "normálním" člověku vzbuzují údiv a někdy i strach o zdravou budoucnost civilizace, jak si ji jako zarputilý člen její severozápadní části představuji.
Audiokniha. Schwarzův pomalý a důrazný přednes se ke složité knize výborně hodí, byť režii a posprodukci považuji za mírně odbytou.

4 17.06.2020

Není úplně fér, že dávám hodnocení knize, kterou jsem nedočetl, ale snažil jsem se to vyrovnat tím, že jsem tomu nedal odpad. Pro mě znamení, že se k tomu nemám vracet. Nuda, nějaký podivný amatérismus v neustálém projikování autora do hrdiny (nebo to tak aspoň působí), neustálé rádobydrsňáctví, které ale spočívá hlavně v tom, že se explicitně říká, že je něco drsné... Fakt velký špatný.

4 17.06.2020

Tenenbom udržuje standard napříč všemi knihami, které jsem od něj četl. V dobrém i v tom horším. Co se sdělení týče, nevím, jestli svede přesvědčit přesvědčené, a že jich je na obou stranách barikády dost a dost - jedny přesvědčovat nemusí, ty druhé asi přesvědčit ani nelze. Pro nezaujaté ale tato kniha nejspíš není v hledáčku.
Každopádně velmi kvalitní čtení bez patosu a bez zjevné snahy o manipulaci čtenářem, opět velmi znepokojující vhled do situace ze strany, kam se běžně nedostáváme.

4 28.12.2018