GepardLady komentáře u knih

Pro mě další v řadě skvělých děl od D. R. Hawkinse. Začátek jsem sice musela přečíst dvakrát a stejně jsem všechno "nechytila", ale je to u mě stejně jako s kvantovou fyzikou - strhlo mě to a i když to nejsem schopná úplně pochopit, svým způsobem tomu rozumím a rezonuje to se mnou. Další kapitoly, v nichž autor popisuje historické a společenské souvislosti s vývojem úrovní vědomí lidstva atd., jsou alespoň pro mě prostě nezpochybnitelné a nezřídka ve mě vyvolaly určitý AHA efekt. Tohle dílo u mě, stejně jako ta předešlá, která jsem od dr. Hawkinse četla, vyvolalo hlad po dalším titulu :-)
P. S. Moc se mi líbil doslov, ve kterém Mirek Vojáček předkládá úrovně vědomí českých osobností a historických etap. Knihu tak ještě víc přibližuje českému čtenáři.

3 01.11.2020

Já prostě nemůžu tuhle knihu hodnotit po literární stránce. Ano, některé myšlenky se opakují, občas text upadá na opakujících se výrazech, ale to je spíš chyba redakce (nevím, jestli původní, nebo až té překladové, nicméně to měli redaktoři trochu zkorigovat, což zřejmě neudělali s úctou k autorce a z obavy zasáhnout do autentického vyprávění). Pro mě je mnohem důležitější to, co mi Anita jako čtenářce chtěla předat - jedinečné sdělení. Její svědectví, poznatky a myšlenky jsou to nejdůležitější a upřímnost, s jakou je předkládá, je hvězdičkami neohodnotitelná.

Ti, kteří tady dávají hodnocení "odpad" a jako Reniee píší, že autorka schvaluje zločinné jednání, absolutně nepochopili to pravé sdělení. Pokud hledáte knihu, která vás pobaví a bude se vám tajit dech nad tím, co se dá po klinické smrti zažít, tak se vám asi opravdu bude líbit jen ta první třetina (v tom případě spíš doporučuji jinou knihu - "7 důkazů života po smrti" nebo ještě lépe nějaké scifíčko). Anita Moorjani vůbec neschvaluje zločinné jednání vrahů, násilníků a zlodějů, nýbrž poukazuje na to, že tihle lidé jsou ve skutečnosti nešťastní, protože nemůžou najít cestu sami k sobě, tím pádem ani k druhým a své psychické těžkosti si "kompenzují" tím, že ubližují druhým. Pokud si dobře vzpomínám, Anita taky psala o moralizování něco v tom smyslu, že je to jen postoj, který taktéž vypovídá o tom, že ten, kdo před druhými razí čistou morálku, dává najevo, že nemá soucit ke druhým, což se rovná nedostatku pochopení pro svou vlastní duši (neláska a nepochopení sebe sama = neláska a nepochopení druhých). Taky jsem si prošla jistou formou duševního přerodu a přesně vím, o čem Anita píše a musím jí dát zapravdu, že jakmile si najdeme cestu k sobě, tak se narovná náš vztah k ostatním, ať už jsou na jakékoli úrovni vědomí (zločinci, nebo duchovní bytosti). Dokážu se tím pádem srovnat i s tím, že po smrti nepůjdou „ty černé“ duše do očistce a setkám se tam s nimi. Kdo chce věřit na nebe a peklo, ať čte pohádky či Biblické příběhy o trestajícím a spravedlivě se hněvajícím Bohu a připraví se na to, že bude muset v tomto či dalším životě udělat ještě nějakou tu zkušenost, aby pochopil, o čem Anita (a moje maličkost v tomto komentáři) píše :-)

3 09.08.2020

Málokterá kniha ve mně vyvolá tolik protichůdných pocitů. Ta dokonale krásná a inteligentní hlavní hrdinka, resp. to, jak mi její klady autor stále předhazoval, mi chvílemi tak lezlo na nervy, že jsem chtěla knihu asi třikrát odložit. Naštěstí jsem se ale přes tu těžkou první třetinu přehoupla a dostala se i k hezkým, někdy poměrně napínavým pasážím. Ty však střídala sáhodlouhá umělecká pojednání a filozofické disputace, které mě ale často opravdu zajímaly. Na druhou stranu mě mrzelo, když se něčemu takovému autor prostřednictvím postav tak dlouho věnoval, pak poměrně zásadní události shrnul v několika větách a najednou jsem se s Thais ocitla někde úplně jinde, o několik let později (stejně tak konec byl jako ustřižený, s horkou jehlou přišitým epilogem). Nicméně celkový dojem je nakonec lepší než dobrý a já v duchu smekám před Jefremovem, který dokázal tak barvitě a uvěřitelně popsat všední i nevšední život lidí v dané době, jejich obyčeje atd. Skoro to působí, jako kdyby tam byl a vše líčil z pozice tichého pozorovatele. A tím si mě tahle knížka nakonec získala. Byla jsem v antickém Řecku! :-)

3 21.08.2018

Nikdy by mě nenapadlo, že se zamiluju do kuchařky. Ale tohle není jen tak nějaká kuchařka, to je knížka, která pohladí po duši. Fotografie s krásnou řeckou atmosférou, zajímavosti z historie řecké gastronomie, která je vlastně pramáti gastronomie západní civilizace. Jen těch receptů mi tam teď s odstupem času přijde málo :-D Už jsme některá jídla dělali i víckrát a pořád bychom chtěli zkoušet něco dalšího.

3 26.10.2017

Obdivuji Johna Grishama, že do tak málo zajímavého prostředí dokázal zasadit natolik zajímavý příběh. Jeho podání je navíc tak poutavé, že mi nevadily ani ty dlouhé pasáže líčící baseballové zápasy, byť baseballu rozumím jako vrána joju. Jen mi občas přišlo, že vnímání a uvažování hlavního hrdiny není úplně přiměřené rozoumku sedmiletého chlapce, ale celkový dojem mi to nezkazilo. S Lukem jsem prožívala jeho úzkosti z toho, co zažil, jeho rozčarování z některých lidí i radosti z maličkostí. V podstatě je to hezká a odpočinková kniha :-)

3 22.03.2017

Nejdřív jsem viděla film, a tak jsem od knížky čekala trochu něco jiného. Kniha je mnohem hlubší, zatímco film hlavní myšlenku pojímá poněkud vágněji a spíš zábavnou formou. I postavy (především vypravěče a Zorby) jsou ve filmu jaksi plošší. Není to ale tak, že by se mi po přečtení knihy film znelíbil, jak už se mi to stalo u některých jiných děl. V tomto případě asi pro mě zůstanou dvěma různými zpracováními, aniž bych mohla říct, které z nich je mi milejší.

3 21.02.2017

Tahle knížka byla očividně napsána s láskou k dětem. Že se v dětské duši vyzná, autorka dokládá na poměrně dobře prokreslené psychologii postav. Některé obrazy se sice zdají být poněkud nadsazené, Markéta Zinnerová ale tyto drobné nedostatky vynahrazuje "fejetonově" odlehčeným a trefným líčením a vtipnými hláškami hlavních hrdinů. Čtenář se tedy místy neubrání smíchu (občas ani dojetí).

3 30.11.-0001

Ne "přečteno", ale "zhltnuto" - stejně jako první díl.

Vůči věcem, které jsou pojednány v této knize, jsem vždycky byla vysoce skeptická. Na "duchovní cestě", jak se říká, jsem se souhrou různých okolností ocitla téměř přesně před dvěma lety, ale přesto jsem záležitosti jako mimozemské bytosti apod. nebrala úplně vážně (ne, že bych je odmítala, ale ani jsem v ně 100% nevěřila). Christina je důvěryhodná bytost a pokud o těchto věcech takhle zasvěceně hovoří, nejde neuvěřit tomu, že rozšířené vědomí obnáší dar vnímat všechny tyhle věci. Pojmy jako paralelní vesmír, třetí, pátá, dvanáctá dimenze, astrální cestování v mém vnímání nabývají úplně jiných konotací. Od "pošahaných ezoteriků a ufologů" k otevřené mysli a přesvědčení, že materiální svět je dřevěná bedna, ve které jsme uvěznění, a dokud nepřijmeme, že mimo ni existuje něco víc a nebudeme mít snahu z ní vylézt, budeme se v ní dál dusit.

Ale ne jen o tom je kniha. Jsou v ní i doporučení, jak rozšiřovat vlastní vědomí, jak opouštět zažité a nefunkční vzorce chování nebo jak se naučit bezpodmínečné lásce.

Těším se na 21. 3. 2022 - nejen na jaro, ale i české vydání 3. dílu. :-)

2 20.01.2022

Miluju knihy, na které musím myslet, i když zrovna nemám možnost číst, a do kterých se pak znovu hladově začítám. Tahle sice má z literárního hlediska své mouchy (což se dá pochopit, když autorka není spisovatelka, větší problém jsem měla s českým překladem ), ale obsah a sdělení je nad to všechno. Jednak se mi díky Christině objasnila spousta otázek týkajících se lidí s rozšířeným vědomím a to, co jsem dřív brala s rezervou jako nepodložené, nebo rovnou jako sci-fi, teď vnímám jinak. Je skvělé, že žijeme v době, do které se rodí duše, jako je ta Christinina. :-)

2 15.01.2022

Vzpomněla jsem si na ten dialog mezi Bolkem Polívkou a Ivanou Chýlkovou ve filmu Dědictví. "Paní doktorko, věříte v Boha?" - "Ne, nejsou důkazy. Nikdo ho nikdy neviděl." [...]
Kdyby současná věda nebyla tak zaměřená na materiálno a zatvrzele setrvávající ve stereotypech (jak níže podotýká Metroušek), i ta paní MUDr. z Dědictví by musela uznat, že Bůh existuje (jak se píše v závěru této knihy). Je tolik vědců, kteří přinášejí seriózní důkazy toho, že Newtnovská fyzika a Descartovská filozofie jsou jen zkresleným vnímáním batolat tohohle velkolepého světa. Jsou ale dehonestováni a umlčováni, protože tomuhle dokonale nastavenému systému se nehodí, aby lidstvo všem těm novým poznatkům začalo věřit a posunulo se na úrovni vědomí výš. Jenže od dob Einsteina se nic nezměnilo a nic se nikam neposunulo - nejvyšším vládcům lidstva prostě stačí jaderná energetika a nové technologie (jediné obory, ve kterých se poznatků nové vědy užívá).

2 07.05.2021

Stačilo pročíst pár kapitol, aby se mi otevřely docela nové obzory a začala jsem ženskost a své tělo vnímat docela jinak. Jak píše autorka v knize, lékaři ani společnost nám moc nepomáhají k tomu, abychom k sobě my ženy přistupovaly jinak, nestyděly se za své tělo a to, co se s ním děje, věnovaly mu víc pozornost a neřešily vše jenom produkty farmaceutického průmyslu. Knihu jsem zatím nepřečetla celou, což asi ani nejde, protože jde o 600stránkového rádce, ve kterém každá žena může jet po kapitolách, které se jí přímo týkají (ať chce otěhotnět, naopak se vyvarovat těhotenství bez hormonální antikoncepce nebo si zpravidelnit cyklus), ale i tak můžu zodpovědně říct, že tahle kniha by měla být součástí knihovny každé ženy, která se má natolik ráda, aby k sobě přistupovala zodpovědně a porozuměla pochodům ve svém těle :-)

Velmi zajímavá kniha, na kterou jsem náhodou narazila v žebříčku své knihovny. Musím říct, že jsem donedávna patřila v tomto směru mezi skeptiky a tvrdé realisty, kteří by si nad obsahem tohohle titulu říkali "kdo ví, jak to všechno je". Vzhledem k tomu, že jde o dílo zkušeného lékaře, který dřív byl taky takovým realistou a k přehodnocení postojů ho vedly zkušenosti z praxe, je jeho kniha, založená na studiích, jež s kolegy sám provedl, důvěryhodná. Lidem v mém bezprostředním okolí se po úmrtí blízkých taky děly zvláštní věci a nechtěla jsem je jakožto osoby hodné mé důvěry podezírat z toho, že si vymýšlejí, ale brala jsem vyprávění o jejich zážitcích s rezervou. Dneska už bych taky nepochybovala.
Jak je uvedeno v doslovu, tahle knížka bude vítaným pomocníkem pro ty, kteří přijdou o své blízké. Z pohledu paliativní péče věřím, že může pomoci i těžce nemocným, kteří už ví, že jsou na sklonku své pozemské cesty - vědomí, že konec jejich fyzického těla neznamená konec duše, jim může hodně ulehčit.
Jinak jediné, co mi malinko vadilo, je jazyk. Zřejmě snaha překladatele udržet se v intencích seriózní lékařské mluvy sklouzává k přepjatě spisovné, někdy až "archaicky aristokratické" mluvě (vidíte jej... již je zde, je to dosti časté).
P. S. Tzv. „mimotělní zkušenost“ zažijí i někteří (zdraví) lidé , aniž by museli zažít klinickou smrt. Jsou tací, kteří dokonce trénují astrální cestování. V tomhle směru jsou prý dnes už klasikou Monroovy knihy, např. Cesty mimo tělo.

2 05.08.2020

Když čtu komentáře níže, musím uznat, že autorovi se jeho záměr podařil. Vůbec nezáleží na historických faktech a souvislostech, když je příběh podán dostatečně drasticky a atraktivně. Historickou literaturu, a to i tu z antického Řecka, mám dostatečně načtenou, abych mohla říct, že knihy z dílny amerických autorů se vesměs vyznačují stejným neduhem - snahou o co největší líbivost, postavenou na vulgárnosti a drsnosti. Hrdinové nejsou podmaniví správňáci, jak tomu bývá v evropsky romantickém pojetí, ale arogantní krasavci, kteří sice vynikají fyzickou dokonalostí, ale jsou to hajzlíci, které čtenář prostě musí nenávidět, nebo jimi alespoň pohrdat. Jak typické pro to americké pojetí dávných dějin (příp. mytologie)! Ne jen v literatuře, ale i ve filmu - vezměme si např. bájného Achillea, kterého v Tróji ztvárnil Brad Pitt - uctívaný řecký íroás je tu ztvárněn jako nafoukanej blb, kterej se ale umí ohánět oštěpem tak, že před ním všichni padají na zadek. V Ohnivé bráně je takovým příkladem Polynikes. Já jsem přesvědčená, že kdyby Sparťané vychovávali chlapce a vedli vojáky tak, jak je uvedeno v téhle knize, byla by to banda demoralizovaných ubožáků, kteří by v životě nedokázali vytvořit pověstnou lakedaimonskou kulturu bojovníků.
Knížku jsem ještě nedočetla a ani nevím, jestli najdu sílu ve čtení pokračovat (a že jsem schopná skousnout leccos). Skončila jsem v okamžiku, kdy Polynikés tyranizuje Alexandra přirovnáváním zabíjení soupeřů k "mrdání" a označuje ho za rozkoš. Je to prostě hnus!
Co se literární stránky týče, pominu-li tu „smyčkovitou“ kompozici, kde se každou chvíli přes drobná faktaod hlavního děje odbočuje k jiným dějům, v jiném čase apod., jsem rozčarovaná i mizerným českým překladem. Mluvit o týmu, o chození do akcí a podobně, to je opravdu v historické literatuře z tohoto období neadekvátní. To chvílemi jeden v představách vidí zpocené hokejisty a v dalším chlapi s kulometama.
Ach jo, a to jsem se na tuhle knížku tak těšila…

P. S. Knížku jsem nakonec dočetla a kdybych komentář psala teď, asi by byl smířlivější, ale z celkového pohledu na mě neudělala nejlepší dojem a rozhodně ji nezařadím mezi to nejlepší, co jsem kdy z daného historického období četla.

2 19.09.2018

Tuhle knížku zbožňuji do dneška! Milovala jsem ilustrace Stanislava Holého (třeba pana Pipa) a tahle knížka navíc měla kouzelné příběhy :-)

2 19.06.2018

Výborná knížka! Od začátku prvního dílu až do konce druhého střídá jedna napínavá situace druhou - zkrátka KODovka, jak se patří. Hlavní hrdiny jsem si oblíbila, protože jsou to hrdinové v pravém smyslu slova. Závěr druhého dílu mě překvapil, takový zvrat jsem nečekala.

2 03.12.2017

Kdybych si dopředu nepřečetla zdejší komentáře, v nichž někteří dobráci vyzradili konec, nepouštěla bych se do třetího dílu s takovou nechutí. I když vzestupy a pády Petra Kukaně působily už v druhém dílu nadměrně opakujícím se dojmem, stejně jsem se do té doby na pokračování těšila. Nicméně jsem autorovi vděčná, že se s koncem nemazal a zbytečně ho nepatetizoval. S hlavním hrdinou jsem totiž od května do srpna trávila příjemné večery i dlouhé cesty a oblíbila jsem si ho i přesto, že byl tak nadlidský a trochu cvok. Pan Neff to prostě podal tak, že ho nešlo nemít rád. A i když jsem měla při čtení pocit, že "krásná čarodějka" dala jméno knize zbytečně, protože se v ní téměř nevyskytuje a víc by sedělo třeba Albrecht z Valdštejna, nakonec sehrála roli více než zásadní a holt to skončilo, jak to skončilo - kdyby ne, české dějiny by vypadaly úplně jinak. Cherchez la femme.

2 11.08.2015

Když mi knížka přišla do ruky, byla jsem z ní nadšená. Jakmile jsem se ale začetla, přišlo zklamání. Příběhům často chybí pointa nebo nějaká zajímavá myšlenka a jde jen o plácnutí do vody, které zvídavé děti patrně moc nezaujme. Chybí i určitá provázanost - ta spočívá jen v tom, že se vše odehrává v Modrozeleném lese (občas jsou i některé postavy zmíněny ve více kapitolkách), ale celkově to jaksi nefunguje. A po stylistické stránce je to slabý průměr, od zkušené autorky bych čekala kvalitnější text. Navíc je to místy psáno tak, jako kdyby autorka zapomněla, že píše pro děti. Dvě hvězdičky dávám spíš za zajímavé ilustrace.

2 13.07.2015

Postavy této Poláčkovy knihy jsou svými vlastními karikaturami. Zpočátku jsem měla problém to překousnout, strašně mi s tím lezly na nervy. Ale pak jsem se začetla a šlo to samo. Celkově hodnotím jako hezké odpočinkové čtení.

2 08.05.2013

Docela zajímavý příběh a hezky napsaný. Je to nevšední knížka, která se mi stala zajímavým zpestřením v záplavě ostatní literatury.

2 13.01.2012

Richenza mě trochu zklamala. Čekala jsem poutavý historický román, ale místo toho se mi do rukou dostal spíš historický ženský román. Po čase mě přestaly bavit královniny milostné hrátky a to, jak je každý muž tak uchvácen její krásou, že si ho Rejčka zcela podmaní.

2 13.01.2012