Haavard
komentáře u knih
Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
Kdysi jsem četl, že Nabarvené ptáče dělí společnost na dvě skupiny, na ty, kteří knihu zbožňují a uctívají jako mimořádně výjimečné dílo, a na ty, kteří se otřásají hnusem a knihu odloží nedočtenou.
Já patřím do třetí skupiny, a dle komentářů nebudu zdaleka sám, která zmiňovaná nebyla. Knihu jsem přečetl, ale zanechala ve mně takovou pachuť, že si neumím představit, že bych ji vzal někdy znovu do ruky. A přesto na ni, na řadu drobných příběhů, ze kterých je utkaná, vzpomínám velmi často a nemohu ji dostat z hlavy i po tak dlouhé době. A o to snad každému spisovateli jde, ne?
Emočně nejsilněji mě zasáhl osud barvených ptáčat, tolik kotrmelců v žaludku kvůli několika málo větám. Tolik myšlenek, co se Vám honí hlavou. Slova vkládaná do vět mohou být strašnou zbraní.
Bratři Lví srdce
Astrid Lindgren
Knihu Bratři Lví srdce jsem četl až v dospělém věku. Tehdy byly mé děti ještě malé a zrovna jsme po večerech dočítali Děti z Bullerbynu. Hledal jsem knihu podobnou, hravou, plnou lásky a všedních dětských starostí. Myslel jsem, že tak nějak plynule navážu dílem od stejné autorky Astrid Lindgrenové.
Ach bohové, jak šeredně jsem se zmýlil. Nechápejte mě špatně, kniha o sourozencích Jonatánovi a Karlovi byla svým způsobem naprosto úžasná, ale pochybuji, že by mi ještě někdy běhal tolikrát mráz po zádech.
Dětem jsem nakonec knihu nečetl, asi jsem se bál, aby se i ony nechtěly podívat na "druhou" stranu.
Ostrov bohýň
Juraj Červenák
K povídkám o Roganovi a jeho čtyrnohém příteli Gorjovi jsem se dostal až teď, takže nejsem zklamaný, naopak, mnohem více se mi, oproti sériím o černokněžníkovi, líbily právě povídkové knihy Ostrov bohyň a Válka s běsy. Lépe jsem udržel pozornost, většina příběhů měla slušné tempo a nemusel jsem se potýkat s pro mě jinak trochu rozvláčným putováním.
Za mě dobrá fantasy, ačkoliv myslím, že série o Sternovi, Barbaričovi a Jarošovi je mnohem lepší (jasné, míchám jablka s hruškami, což není nejvhodnější, ale alespoň je to od stejného autora).
Úplněk vlka
Lincoln Child
Ačkoliv čtu knihy ze sérií obvykle popořadě, tady jsem díky vlivu pozdního temného podzimu udělal výjimku právě kvůli názvu knihy. Chtěl jsem něco děsivého, co mě donutí nadskočit hrůzou i kvůli nečekanému vyštěknutí čivavy či neurčitému pocitu nebezpečí, když se sousedka zahalená do mlžného oparu sklání nad popelnicí.
No, tak nic podobně dramatického se nekonalo, ale alespoň mě kniha přivedla ke svému spisovateli. Úplněk vlka se četl sám, příběh se netáhl, a třebaže jsem dokázal děj docela slušně předjímat, svým způsobem mě bavil. K Lincolnu Childovi se ještě určitě vrátím, prohnal jsem ho databází a má dost knih, které budou stát za přečtení.
Rónin
Rafal Jaki
Po dočtení tohoto díla jsem jen seděl a tupě zíral do zdi. Než jsem se do čtení pustil, pročetl jsem i recenze, chtěl jsem najít odvahu, protože mi stále něco bránilo knihu do ruky vůbec vzít. Recenze však byly docela kladné, takže jsem usoudil, proti svému přesvědčení, že bych mohl nedejbohové o něco přijít, kdybych se do stránek mangy po vzoru ostatních také nevnořil.
Knihu jsem dočetl a nějakou dobu strávil v bolestném rozjímání. S hrůzou jsem si uvědomil, že pokud se tento příběh někomu líbil, pak se svět šeredně změnil, nebo jsem se snad změnil já sám? Už dávno jsem pochopil, že ze ságy a povídek o zaklínači Geraltovi se stalo něco vrcholně obludného, ale tohle? Pravda, i Netflix tomu všemu nasadil korunu a dost pochybuji, že by naši američtí přátelé Sapkowského vůbec četli, protože jinak by se nemohli dopustit těch neodpustitelných přešlapů, ale s ohledem na to, že oni ví vše nejlépe a od všech slovanských luhů a hájů mají klíče, nezbývá mi než pokrčit rameny a seriál prostě nesledovat.
Víte, vyrostl jsem na příbězích o zaklínačích z Kaer Morhen, během všech zkoušek mi po boku stál Geralt s Eskelem, klidný spánek střežil moudrý Vesemir a uštěpačný Lambert, snil jsem o vyjížďkách v sedle věrné Klepny a popíjel mandragovici s Regisem i trpaslíky. Se zatajeným dechem jsem sledoval statečnou Ciri, její vývoj, výcvik, třebaže mě trochu mrzelo, že v posledních částech ságy je to ona, kdo převzal vládu nad knihou.
Překousl jsem i PC hry, nevěřil jsem jim, ale dohrál je. Poslední z nich, Divoký hon, dokonce několikrát, a stále se jí nemohu nabažit, ačkoliv už nepochází z pera AS. I přes to však věřím, že přesně takhle by mohl příběh zaklínače zdárně pokračovat.
Ale tohle? Promiňte, ale tohle fakt ne.
Malý bizon
Arkady Adam Fiedler
Knihu Malý bizon ve své knihovně schraňuji jako malý poklad. Už je bez obálky a se zažloutlými listy, s povolenou vazbou a podmanivým pachem. Přísahám, že mi stejně voní už mnoho let.
Příběhy Bizonka a jeho kmene ale nestárnou, nemohou, jsou stejně čtivé jako tehdy, když jsem byl malý.
Veterán
Miroslav Žamboch
Veterán se mi válel na polici knihovny docela dlouho, když jsem ho vzal konečně do ruky, musel jsem ze hřbetu sfouknout usazený prach. Nechtělo se mi ho začít číst, protože předchozí díl - Seržant - mě tak nějak zklamal, třebaže mám jejich autora opravdu rád. Ani vzhled obálky mě nijak zvlášť neoslnil. Ale musel jsem jí dát šanci, vždyť hrdinové Bakly a Koniáš se zrodily z pera stejného borce, tudíž není prostě myslitelné, aby Max Bronštejn taky za něco nestál.
Nemýlil jsem se. Dokonce za sebou nechal i B & K. Ani jedna z těchto mých oblíbených postav není Mirek Dušín, Old Shatterhand či Jon Snow, naopak, možná by se spíše, alespoň na první pohled, hodili na "druhou" stranu, a přesto mám pocit, že mají mnohem více kladných lidských vlastností než řada z nás.
Max je voják, ne tělem a duší, prostě se to tak nějak stalo. Vlast zavelela a on šel. Válečné zkušenosti nastřádal v bojích v Pustině, ze kterých se dokázal oproti jiným vrátit. Tedy skoro. Kniha jede po dvou liniích, jedna se zabývá absolvováním tankové akademie, druhá pak "volnějším" životem v jeho rodném městě. Obě části jsou nebezpečné a plné nástrah. Vojenský život přináší Maxovi obrovské ztráty i nové poslání.
Lidožraví lvi ze Tsava
John Henry Patterson
Ke knize mě přivedl film s Valem Kilmerem - Lovci lvů, a ačkoliv obvykle bývá kniha mnohem lepší, tady, alespoň pro mne, vyhrál na plné čáře právě majstrštyk režiséra Hopkinse. Ty úžasné scenérie divoké africké přírody, podmanivá melodie, dechberoucí napětí, jantarové oči lvích samců Ducha a Temnoty s nádhernou hustou hřívou (ve skutečnosti byli lví zabijáci z okolí Tsava bezhřivnatí a neměli na svědomí tolik lidských životů, jak udává film, což ale nijak nezlehčuji).
Kniha je dost strohá, ale není to román, i mě rozčilovalo to nadměrné vybíjení afrických trofejních zvířat, na druhou stranu tehdy byla taková doba. Lov byl sport gentlemanů (nemáte pocit, že se to trochu vylučuje...?), Možná bych měl být vděčen, že se Patterson oproti jiným mnohem více zajímal a snažil (v určité míře) o ochranu zvířat, nestřílel za každou cenu a po všem, co se kde hnulo a záleželo mu na dohledání raněné zvěře.
A kupodivu jsem se i zasmál, třeba při představě, jak s napětím i pobavením čekal, jestli jeho sportovně zdatný "kolega" uteče před rozzuřeným nosorožcem. Řekl bych, že většina z nás by v takové situaci přemýšlela, jak nebožákovi pomoci, on, s humorem sobě vlastním a pověstnou anglickou chladnokrevností - vyčkával.
Lidožraví lvi ze Tsava nebyli jedinými lvy, které Patterson zastřelil, příběh popisuje více událostí, při kterých přišli "králové savan" o život. Chce se mi věřit, že jejich konec nepřinesla jen vyhlídka na cennou trofej, ale především víra člověka, že tak zabrání dalším ztrátám na životech místního obyvatelstva.
Souhvězdí Kata
Rafal Dębski
Trochu mě překvapuje, že je kniha ve žlutých číslech. A moc mě mrzí, že od jejího autora máme přeloženou jen jednu knihu. Bez velice podrobných detailů prováděných poprav bych se asi obešel, ale jinak proti ní nemohu říci křivého slova, naopak. Jen konec mě zabolel, ale věřím, že až nadejde čas, najde Jakub své místo v souhvězdí Kata.