Hadati komentáře u knih
Kniha se zabývá tématem Černobylu velmi podrobně, přesto je psaná tak, aby ji dokázali porozumět i laikové. Kniha je rozdělena do několika částí. První se zabývá politickým zákulisím, vztahu Sovětského svazu, resp. Ruska, k Ukrajinské svazové republice, k historii černobylského území a ke stavbě a zprovoznění Černobylské jaderné elektrárny. Následuje osudný den katastrofy a reakce vedoucích pracovníků, politiků či vědců, řešení potíží s hašením reaktoru, obavy z toho, že výbuch byl jen předehrou k něčemu horšímu. Kniha pokračuje problematikou zveřejňování informací v zemi, která je zvyklá špatné zprávy zatajovat, jak před svými občany, tak před světem. Procesem, který neměl za úkol soudit skutečné viníky, ale jen najít vhodné obětní beránky. A končí politickými, ekonomickými a ekologickými důsledky, které mají význam až do současnoti.
Kniha byla vydána v roce 2018, takže dokáže zohlednit i osudovost, jakou měly dohody o odzbrojení jaderných zbraní, které Ukrajina splnila, k tomu, že se stala obětí agresivního Ruska při útoku na Krym, kdy zjistila, že různé závazky, na které se spoléhala, jsou jen prázdné sliby, které nemá nikdo v úmyslu dodržovat.
Autor se pak snaží hledět na celou popisovanou situaci nezaujatě, jako historik, kterým je, přestože občas naznačí své sympatie. Zejména to je cítit u procesu s ředitelem elektrárny Brjuchanovem, inženýry Ďatlovem a Fominem, na které byla svalena veškerá vina. Zejména pokud jste viděli seriál Černobyl, který měl premiéru v roce 2019, a ve kterém jsou vykresleni jako zločinci bez svědomí, si o nich nejspíš trochu upravíte své přesvědčení.
Stejně jako v románu To zde postavy příběhu svádí boj s neuchopitelným prastarým zlem. Ale spíše než o fyzický boj tu jde o souboj vůle. King, jak je u něj zvykem, klade důraz na prokreslení příběhů hlavních postav, takže si je všechny oblíbíte, protože chápete jejich pohnutky, jejich chování a jejich obavy. O to je to pak horší, když se bojíte, jak to s nimi dopadne. Ke kritickému rozuzlení dochází až v poslední čtvrtině knihy, kdy k drsnému finále dochází až na posledních stránkách. To však neznamená, že byste se do té doby při čtení nudili. King dokáže napětí a záhady dávkovat po lžičkách, až vás pak překvapí, když se rozhodne zbytek hořkého léku do vás vpravit najednou.
Po Soudných sestrách zde máme již podruhé naše trio čarodějek Bábi Zlopočasnou, Stařenku Oggovou a Magrátu Česnekovou. Tentokrát se vydávají mimo území malého království Lancre, až do daleké ciziny, aby bojovaly se zlem, které se tváří jako dobro. Protože hlavologií čarodějek, nutit někomu dobré konce, když o ně nestojí, není správné.
V tomto díle jsou hlavním tématem klasické pohádky, kdy Pratchett se zamýšlí nad tím, jaké by to pro postavy těchto pohádek doopravdy bylo, kdyby byly skutečné, a vtipně je paroduje. První polovina knihy je o putování čarodějek do pohádkového města Genovy, kdy zde Pratchett vytváří epizodické příběhy, kde hlavními aktéry jsou naše tři čarodějky. Mimoděk tak přepisují dějiny jen tím, že některými místy prochází. Zachraňují životy trpasličích horníků, svým osobitým způsobem se účastní běhu býků, vypořádavájí se s místním upírským vládcem nebo narušují běh pohádkových příběhů. Mou oblíbenou částí pak je, kdy Bábi hraje karty s podvodnými karbaníky. Za zmínku pak stojí i krátké intermezzo s postavou, kterou si Pratchett vypůjčil od Tolkiena.
Druhá část knihy se pak týká hlavního děje, kdy se čarodějky snaží bojovat proti zlu, které vládne Genově. Přestože je i tahle část zábavná a kvalitní, je znát, že Pratchettovi více sedí vyprávění krátkých povídkových příběhů.
Příběh začíná v Ankh-Morporku, kde Těpic, syn faraona Mžilibaby, studuje v cechu vrahů. Vyprávění o tom, jak se v tomhle cechu žije, je vrcholem celé knihy, což je jedním z negativů knihy, protože mít to nejzábavnější přečtené na prvních 50 stranách románu není dobré. I další vyprávění příběhu není špatné, kdy román paroduje zejména starý Egypt a mnohočetnost starých náboženství, ale narozdíl od Soudných sester, kde byl silný příběh, se zde Pratchett opět vrací k vyprávění ve stylu poslepovaných gagů. Z Ankh-Morporku a cechu vrahů se tak přesunujeme do pouštní země pyramid a bohů, abychom se pak přesunuli do země filosofů parodujících pro změnu starověké Řecko. Pokud jste si užili i příběhově slabé romány jako je Barva kouzel nebo Magický prazdroj, tak se vám budou líbit i Pyramidy. Jestliže dáváte přednost silnějšímu příběhu, tak si spravíte chuť další zeměplošskou knihou v řádě Stráže! Stráže! Postava Těpice je jednou z nejméně výrazných hlavních postav zeměplošských knih. Hůře na tom asi je jen Viktor z Pohyblivých obrázků nebo hlavní hrdinové Podivného regimentu. I tak si fanoušci Pratchetta čtením Pyramid užijí další velkou dávku humoru.
Přestože byla tato kniha poprvé vydána před více než 60 lety dokáže i teď velmi dobře konkurovat těm nejlepším knihám sci-fi žánru. Kniha stojí na celkem reálných možnostech, co by se mohlo stát, kdyby se na zemi objevil nový druh nebezpečné rostliny a lidstvo by bylo oslabeno katastrofou, se kterou by nebylo schopno se vypořádat. Ne nadarmo se toto dílo řadí mezi nejpřednější sci-fi romány, kdy s napětím čtete osudy hlavního hrdiny. Autor se nebojí poukázat na pragmatickou stránku, kdy lidstvo musí změnit normy chování „civilizovaného“ člověka, aby v novém nebezpečném světě bylo schopné přežít jako druh.
Sbírka 20 krátkých hororových povídek (v průměru 20 stran na povídku), na kterých je již znát, že jsou půl století staré. Přesto většina z nich i po tak dlouhé době zaujme. Nečekejte u nich šťastné konce.
Užijete si všehochuť. Sbírka začíná povídkou, která je poctou Lovecraftovi. V další se brodíte krysí záplavou. Jsou tu dvě povídky, u kterých jsem měl pocit, že by mohly být předchůdci nejznámějších Kingových románů To a Svědectví. Děti kukuřice je pak povídka, kterou jsem viděl jako první zfilmovanou ještě předtím, než jsem Kinga poznal jako spisovatele. U povídky Náklaďáky jsem se pak zamýšlel, jestli nemohla být inspirací pro Spielbergovu prvotinu Duel.
Každá povídka má něco do sebe, ale i zde jsou povídky, které výrazně vyčnívají nad ostatní. Při Šroťáku mi asi nejvíce mrazilo v zádech, kdy zde bylo postupně zvyšováno napětí i odhalování záhady. Bojiště mě pak dost pobavilo, jako drsnější verze Toy Story. Určité zadostiučinění jsem pak cítil v povídkách Římsa a Mrtví se někdy vracejí, i když ani tady se nedá moc mluvit o šťastných koncích. A přestože v povídkách Poslední příčka žebříku a Žena v pokoji není ani trocha nadpřirozena, jsou právě proto tyhle dvě z celé sbírky těmi nejemotivnějšími, protože něco podobného můžete zažít i vy na vlastní kůži a přejete si, aby se vám nikdy nic takového nepřihodilo.
Druhá kniha o Hlídce je pro mě ještě o stupeň lepší, než předchozí. Jediným záporem je, že přestože je zde i má nejoblíbenější postava kapitán Elánius, tak tu mají více prostoru jiní členové Noční hlídky. Kromě již předchozí sestavy seržanta Tračníka, desátníka Nóblhócha a nově povýšeného desátníka Karotky, se zde objevují zcela nové postavy – strážník Potroublo (trpaslík), strážník Navážka (troll) a strážnice Angua. Tím vznikají nové zábavné scény, neboť je využita zejména vzájemná řevnivost mezi trpaslíky a trolly. Také se zde již více projevuje Karotkova inteligence, kdy nejvíce jsem si užíval situací, kdy Karotka dokonale využívá své pravdomluvnosti k dosažení svých cílů. Přestože je zde hlavní zápletka silná, Pratchett ji velmi umně používá k tomu, aby rozehrál spoustu zábavných scén. A pro čtenáře je zde mnoho překvapivých odhalení, kdy ne vždy se to týká otázky, kdo je vrah. Závěr knihy pak také předznamenává, jak se série o Hlídce bude rozvíjet. A možná je i dobré vědět, že tato série svého vrcholu stále ještě nedošla.
Neznalý čtenář může být zmaten, protože nakladatelství Talpress před touto knihou vydalo nejprve Hrrr na ně!, přestože ději v sérii Noční hlídky předchází právě Nohy z jílu. Důvodem tohoto marketingového rozhodnutí byla plánovaná návštěva Terryho Pratchetta v Praze, kdy Nohy z jílu byly provázané z pověstí o českém golemovi, a tedy byli i vhodnějí knihou pro autorské podepisování. Doporučuji tedy přečíst nejprve Nohy z jílu a pak teprve Hrrr na ně! V opačném případě budete mít trochu zmatek ve vývoji postav.
Nohy z jílu mají pro české čtenáře zvláštní kouzlo, neboť se zde objevují golemové, které Pratchett vytvořil po vzoru staré české legendy o Rabi Löwovi a jeho hliněném golemovi. Je zde i vidět značná změna v charakteru kapitána Elánia, který se už nebojí vyšetřovat skutečné zločiny. Těmi jsou záhadné vraždy, které nějak souvisí s golemy, a také útoky na lorda Vetinariho, který je nevysvětlitelným způsobem postupně otravován.
Pro mě tu také začíná velmi zábavná linka, která se týká kapitána Elánia, který se zábavným způsobem vypořádává s legitimními pokusy o jeho vraždu ze strany Cechu vrahů. Navíc lze pozorovat další postupné rozrůstání hlídky jako takové, kdy se zde objevují další nové zajímavé postavy. A jedna z těchto nových postav rozvíří už tak neklidné vody ankh-morporské společnosti, té trpasličí obzvlášť. Zkrátka, další pořádný nášup zábavy, při které se pořádně zasmějete.
Autorka vytvořila svět, kde jediným rozdílem od toho našeho je, že v něm žijí víly. Ale není to ten druh víl, se kterými byste si přáli tančit na palouku celou noc, protože, kdyby se tak stalo, nejspíš by vás po tanci rozsápaly. Tohle je fantasy svět, ve kterém byste nechtěli žít. Víly za lidi bojovaly ve válce a lidé se jim odvděčili tak, že s nimi jednají jako s druhořadou rasou. Rasismus, strach a nenávist je zde běžný, jako tomu bylo v nacistickém Německu se židy.
A do tohoto světa je zasazen detektivní příběh s noirovskou hlavní postavou, kdy už od začátku víte, že to s ním nemůže dopadnout dobře a vývoj vás v tom neustále jen utvrzuje. S hlavní postavou se nelze moc ztotožnit, protože představuje tu špatnou stránku světa, a přestože u něj dojde k určitému vývoji osobnosti, nestane se ze záporáka kladným hrdinou. Přesto k němu lze nakonec pocítit určité sympatie, když blíže poznáte jeho minulost.
Tahle kniha není oddechové čtení. Od počátku do konce je temná, ale spíše než o horor, u kterého byste se báli, se jedná o krvavou fantasy detektivku z 80. let s erotickými scénami a bez mobilů a výpočetní techniky. Za přečtení určitě stojí, pokud je to alespoň trochu váš šálek kávy.
V této knize Pratchett paroduje náboženství, kdy spíše než že by zesměšňoval víru jako takovou, zesměšňuje náboženský fanatismus a poukazuje na pokrytectví náboženských pohlavárů. Řeší i to, jak lidé své náboženské vůdce slepě následují, a že co řeknou či udělají, považují za vůli boží, přestože tomu tak není.
Podíváme se tak do Omniánské říše, která je teokratická a svou víru zneužívá k tomu, aby napadala okolní země, které jejich víru nesdílejí. Sledujeme zde osudy Bruty, mladého a bezelstného chlapce, který pevně věří ve svého boha Oma, kdy postupně zjišťuje, že je nejspíš ve své víře osamocen, protože zbytek lidí již nevyznává Oma, ale systém. Po knize Pyramidy také znovu navštívíme Efebe, které je plné filozofů jako tomu bylo ve starověkém Řecku. Závěr knihy, a vlastně celá kniha, pak mnohé čtenáře povede k zamyšlení ohledně náboženství, kdy není podstatné, zda je čtenář věřícím či ateistou.
Smrť je jednou z mých nejoblíbenějších postav, a když se v knize objeví jako jedna z hlavních postav, tak je kvalita zaručena. Tentokrát se Smrť zaměří na zcela novou zkušenost, na důchod. Doteď jen věděl, jaké to je umírat, nyní zjišťuje, jaké to je žít. Dalším kladem této knihy je, že se zde zrodí má oblíbená postava Krysí smrť.
Druhá dějová linie je jen o něco málo zajímavější. Je o nejstarším mágovi Rumpálu Žičkovi, jehož prostřednictvím se seznamujeme s další neviděnou sociální skupinou Ankh-Morporku – s nemrtvými, kam patří i různé nadpřirozené postavy.
Slabinou knihy je pouze záporák, kterému musí Rumpál Žička (a mágové NU) čelit. Přijde mi, že achillovou patou T. Pratchetta jsou neosobní záporáci. Pratchett si totiž pro své romány často vymýšlí nebezpečí pro Zeměplochu, jako jsou třeba Věci z Podzemních rozměrů, jejichž pohnutky může čtenář jen těžko pochopit. Takovéhle hrozby pro Zeměplochu ale pak vnímám spíše jako magické živelné katastrofy. Daleko raději tedy mám Pratchettovy „lidské“ záporáky, které dokáže vykreslit naprosto dokonale. V této knize se sice objeví Smrťův oponent, ale je zde tak krátce, že si ho moc neužijeme, a i ten by se dal považovat za další živelnou katastrofu. Přesto se jedná jen o drobné výhrady, které mi nijak nekazily požitek ze čtení.
Je to první zeměplošská kniha, kterou jsem četl. A pro mě to určitě bylo dobře, protože Smrť, který je hlavní postavou tohoto příběhu, je mou druhou nejoblíbenější postavou zeměplošského cyklu. Mortem začíná série o Smrťovi, který je zosobněním samotné smrti. Ale nepleťte si ho se smrťáčkem z Dařbujána a Pandrholy. Tenhle Smrť je kostlivec oblečený do černého hávu a nosí s sebou kosu, kterou používá k tomu, aby oddělil duše od těla. Smrť nikdy osobně nezažil život. O to víc ho láká to, aby žití alespoň napodoboval. Většinou však nedokáže pochopit, proč lidé dělají věci, které dělají, díky čemuž pak vzniká mnoho komických zápletek. Tato kniha je příběhem o tom, co se stane, když se Smrť rozhodne, že potřebuje učedníka. A tímto učedníkem se stane právě Mort. Chlapec tak neobvyklý, že ho nechce do učení žádný z lidských mistrů řemesla.
Tenhle román měl vše, co se mi líbí. Vyprávění bylo svižné a nezaobíralo se žádnou zbytečnou vatou. Chování hlavích postav bylo logické. Národy z různých časových dob vypadaly, jak měly, a také reagovaly tak, jak by při takové katastrofě nejspíš jednaly ve skutečnosti. Také se mi líbila nejistota, kdo a jak dlouho přežije. Velmi se mi také líbilo, že si autor dal práci s detaily, jako byly potíže s jazyky nebo s výškou lidí z různých dob. Nedokážu knize vytknout vůbec nic.
Netradiční sci-fi, do kterého jsem měl potíže se začíst. Hodně se tu řeší mimozemské náboženství, které evidentně bude hlavním kamenem celé série. A to mi moc nesedlo.
Hlavní lidské postavy mi pak přijdou dost jednostranné. Lucas se neustále chová hodně arogantně a povýšeně, Pinky je nesmělý roztřesený uzlíček nervů, až se divím, že se dožila tak vysokého věku a nespáchala sebevraždu, Fiona je pak sobecká fanatička myslící jen na své vlastní cíle. Žádná postava mi tak nepřirostla k srdci a důraz na jejich negativní vlastnosti mi po nějaké době začal vadit. Je něco divného na tom, když více pochopení mám pro jednání některých mimozemských postav, než pro jednání lidí.
Po přečtení jsem nabyl dojmu, že celá tahle kniha je jen zdlouhavým úvodem do celé série, kdy to nejdůležitější se odehrává až na posledních 50 stranách. Na jednu stranu jsem zvědav, kam bude dál tenhle příběh směřovat, ale na druhou stranu si nejsem jistý, zda jednání hlavních postav snesu v tomhle duchu v dalších pokračováních, když už teď mě štvou.
Hned od prvních stran se mi zalíbil autorův smysl pro humor, takový, jak bych očekával od Brita. Četlo se to tedy velmi dobře a hned jsem si také oblíbil několik postav. Jen jsem trochu bojoval s tím, že je příběh vyprávěn v první osobě. Tento čarodějný svět pak velmi rád budu poznávat i v dalších pokračováních. O něco slabší byla hlavní dějová linie, která mi přišla taková nekonzistentní až chaotická, jako by si s ní autor tak docela nevěděl rady.
Tematicky mi to hodně připomínalo Sin City, protože i tady je ukázáno to nejhorší z města, ve kterém se příběhy odehrávají, a i tady se vzájemně proplétají a doplňují, přestože každý z nich vypráví o něčem jiném. Zásadní rozdíl je však v tom, že Criminal vypráví příběhy, které se mohly stát i ve skutečném životě lidí žijících a přežívajících za hranou zákona, kdy se jen málokdo stará o jejich osudy. I když to je na komiks slušná vazba, přečetl jsem to jedním dechem. Už se těším na další díly.
Tenhle román je tím nejkratším ze série Zeměplocha a odpovídá to i obsahu, kde nemusíte příliš přemýšlet nad dějem a jen se bavit. Vyšla u nás i ilustrovaná verze, která potěší každého, komu se líbí obálky Jacka Kirbyho.
Po delší přestávce, kdy se rozjely jednotlivé série o Smrťovi (Mort), Čarodějkách (Soudné sestry) a Hlídce (Stráže! Stráže!) se Pratchett opět krátce vrací ke svému prvnímu (anti)hrdinovi Mrakoplašovi. Toho jsme naposledy viděli v Magickém prazdroji, kde opět zachránil Zeměplochu, ale ocitnul se v Podzemních rozměrech plné příšer. Díky souhře náhod (díky, Dámo) se Mrakoplaš opět dostane na svět, jen jiným způsobem, než by si přál. Tahle kniha je o tom, co vše by se mohlo pokazit, kdybyste vyslovili tři přání bez, toho, aniž byste se nad nimi zamysleli. Ne nadarmo se říká, že nejhorší, co se vám může stát, je, že se vaše přání skutečně naplní.
Pokud máte rádi Mrakoplaše, tak si tenhle krátký příběh užijte, protože bude trvat hezkých pár dílů, než se k němu zase Pratchett vrátí.
Sice první kniha v románové sérii Zaklínač, ale přesto doporučuji si nejprve přečíst povídkové sbírky. Budete pak mít větší povědomí o tom, jaký je vztah mezi Geraltem a Yenefer, nebo Geraltem a Ciri, dozvíte se o původu Ciri, o přátelství Zaklínače a Marigolda, válce s Nilfgardem apod.
Krev elfů je jen pomalým rozjezdem série, ale už na prvních stranách vás pohltí Sapkowskiho vyprávěcí um, který si dal velkou práci s každým detailem svého příběhu. Sledujeme zde zejména osudy Geralta, Ciri, Yenefer a Marigolda, které se zatím moc neprotínají. Stejně tak se tu teprve začínají objevovat náznaky různých pletich, ať už se jedná o čaroděje, panovníky nebo vznikající třenice mezi lidmi a nelidmi. Zatím můžete jen vytušit, že se sbíhá nějaká katastrofa, ale zatím nemáte ani tušení, koho toto soukolí semele na prach, a kdo přežije.
Druhá zeměplošská kniha volně navazuje na Barvu kouzel, kde opět sledujeme dobrodružství Mrakoplaše a Dvoukvítka. Pratchett však přešel z epizodního vyprávění na ucelený příběh, kdy hlavním tématem je blížící se apokalypsa. Mrakoplaš opět putuje napříč Zeměplochou a snaží se neustále unikat různým nebezpečným situacím, aby se dostal do jiných. V tomto díle se pak poprvé objevuje jedna z mých nejoblítenějších postav, která je parodií na barbara Conana. Děj je svižný a plný humoru a než se nadějete, jste na konci příběhu.
Po delší době kniha, která mě vedla k zamyšlení, zda by takto nějak mohla skončit lidská společnost, kdy stejně jako u knih typu 1984 mě mrazilo v zádech. Je těžké o této knize napsat něco, aniž byste prozradili příliš mnoho. Tohle je ten typ knihy, kdy je lepší nevědět o jejím ději nic dopředu. Stačí tedy říct, že je vyprávěna z pohledu tří osob, kdy větší část knihy je psána formou zápisů z deníku. A funguje to velmi dobře. Mnohokrát se pak při čtení zastavíte, abyste se zamysleli nad tím, zda by budoucnost takhle mohla vypadat. A pochybuji, že by o takovou budoucnost některý z čtenářů toužil.