Hadati komentáře u knih
Zpočátku se mi nelíbilo, že z Drussa je temperamentní a cholerická postava, která nejde pro ránu daleko. Je to o to těžší, pokud sérii nečtete chronologicky podle historických událostí, ale podle toho, jak byly knihy vydávány, protože v Legendě je z Drussa tvrdý starý bojovník, který však už je i dostatečně rozumný.
Po první epizodě Drussova života se to však začalo lepšit, jak Druss pomalu začal získávat zkušenosti a zjišťovat, že ne vše musí oplácet násilím, a že i muž jako on potřebuje v životě nejen svou milovanou ženu, ale i přátele. Přátel sice nikdy neměl dost, ale za to bylo na ně spolehnutí.
Kniha má vhodný název, protože se jedná o příběhy, které na sebe více či méně navazují. Začneme tedy tím, jak Druss pronásleduje otrokáře, aby získal zpět svou manželku, až na druhý konec světa. Dostane se tak díky tomu i do své první války a vytrpí si i dost ponížení, když je na nějakou dobu uvězněn. Poslední část knihy je pak věnována bitvě ve Skelnském průsmyku, díky které se Druss nejvíce proslavil. Jistě není náhodou, že tato bitva dost připomíná bitvu u Thermopyl. Dozvíme se tu také, jak Druss přišel ke své legendární sekeře, a jaký měla vliv na něj a na jeho rodinu.
Tenhle díl je opět o Mrakoplašovi, který se tentokrát z donucení ostatních mágů z Neviditelné univerzity objeví na Vyvažovacím světadíle v Agateánské říši, která je parodií na čínskou kulturu trochu okořeněnou kulturou japonskou. Zde se pak setká se svým starým známým, hrdinou barbarem Cohenem, který se rozhodl tuto několikamilionovou říši dobýt se svou Stříbrnou hordou.
Mrakoplaš, Cohen a Stříbrná horda jsou pak tím hlavním, co z této knihy dělá jednu z nejzábavnějších knih z celé série o Zeměploše. A pokud jste Mrakoplaše zrovna moc nemuseli, tohle je kniha, po které byste mohli změnit názor. A jen těžko může být někdo, kdo by si nezamiloval Stříbrnou hordu.
Kvalitativně je toto pokračování na stejné úrovni jako první díl. Jen tu chybí to kouzlo prvního dílu, kdy jste objevovali zcela nový svět. Hlavní postavou zde není Shara, která se zde objeví jen okrajově, ale guvernérka Mulaghesová, která odešla do důchodu. Příběh se odehrává pět let po prvním dílu ve Voortyaštanu, městě, které patřilo bohyni války.
Mulaghesová je sympatická postava, takže není problém se do ní vžít. Opět se zde vyšetřuje tajemný případ, který by mohl mít souvislost s bohy. A opět se tu objevuje Sigrud, který se zaplétá do jejího vyšetřování. Samozřejmě se tu vyskytují i nové zajímavé postavy, a hodně se toho dozvíme o minulosti Mulagheshové.
Jsem zvědavý, kdo bude hlavní postavou pro třetí díl této série.
O knize (i sérii) jsem slyšel ze všech stran samou chválu, takže jsem měl vysoké očekávání. Asi i proto jsem měl s první třetinou knihy trochu problémy. Kniha se totiž začíná rozjíždět velmi pomalu, kdy z počátku budete mít pocit, že se bude jednat spíše jen o detektivku. Začátek je obtížný i proto, že autor svůj svět představuje postupně, ne najednou, takže než jsem se dokázal zorientovat, dělaly mi potíže pochopit i takové základní věci, jako co jsou zač Kontinentálové a Saypuřané. To se naštěstí v druhé třetině knihy změní a svět, kde se odehrává děj, vás zcela pohltí. Navíc si zejména v poslední třetině užijete i mnoho akce, která naroste až do epických rozměrů. Také mohu říct, že si již nepamatuji, kdy naposledy jsem byl tak natěšený na pokračování nějaké série. A jsem zvědav, nakolik bude druhý díl jiný od toho prvního, protože se mi zdá, že by tématicky mohly být dost odlišné.
Co se týče světa Města schodů, tak toho nechci moc prozrazovat. Asi postačí, když napíšu, že se jedná o svět, kde se technický věk střetává se zázraky (magií) pocházející od bohů.
V knize jsem si pak oblíbil několik postav, kdy je zřejmé, že na nejméně tři z nich se můžu těšit v pokračování. A jsem zvědav na vývoj jejich charakteristik.
První seznámení se Sandmanem je nezapomenutelné. Sledujeme jeho zajetí lidmi, kteří ani netušili, co provádí. Pak jeho osvobození a cestu k získání jeho původní moci, navrácení jeho království snů pod jeho vládu, napravení škod a pomstu. To vše je ale završeno až v druhém díle. Už od počátku je vám zřejmé, že Sandman se jen těžko dá srovnávat s lidmi. Ale i tak si ho hned zamilujete. Také pochopíte, že ve světě snů platí jiné zákony než ve skutečném světě, ale přesto mají oba světy na sebe vliv. Je tu pak také spousta postav se jmény, kdy si nejste jistí, kdo z nich bude pro příběh důležitý, a kdo je jen epizodní postavou. Ze známých postav se tu však objeví některé postavy ze světa DC jako je John Constantine, Scarecrow (Strašák) nebo Doctor Destiny. Fanoušky DC Universe to tedy může potěšit.
Osobně se mi více líbí černobílá verze než kolorovaná, kdy mám dojem, že to k Sandmanovi více sedí. Ale asi jsem byl ovlivněn tím, že jsem se poprvé se Sandmanem setkal právě díky černobílému vydání komiksu.
Simak přišel se zajímavým nápadem, jak by to vypadalo, kdyby si mimozemské společenství vytvořilo přestupní stanici na naší planetě a existovala by jen jediný pozemšťan, který by o tom věděl. Ten by navíc byl zaměstnán jako jediný zaměstnanec stanice, a tedy by byl v neustálém kontaktu s ostatními civilizacemi. Simak zde mistrně proplétá několik příběhů dohromady, kdy hlavní hrdina je jejich středobodem. Z celého díla, které vyšlo v roce 1963, čiší obavy ze sebedestruktivního jednání lidstva, které se v té době reálně obávalo hrozby jaderné války, která by mohla zničit lidskou civilizaci. Autor pak prostřednictvím svého hrdiny vidí jako jediný způsob záchrany lidstva před nimi samými veřejný kontakt s mimozemskými civilizacemi. I po skončení studené války tento román nijak neztratil na důrazu, protože hrozba trvá, dokud bude na světě jediná atomovka.
Příběh druhé knihy se odvíjí na jiném kontinentu, než té první, kde sledujeme zejména počátek povstání Sedmiměstí proti nadvládě Malazského císařství. A povstání je to mohutné, protože se vzbouří téměř celý kontinent. Ze sedmi hlavních měst, se vzbouří šest z nich, kdy Malažanům a jejich spojencům nezbývá, než se přes celý kontinent probít k městu Aren a zachránit tak své životy. Tato dějová linie mě bavila nejvíce a moc jsem si oblíbil historika Kalouse a pěst Coltaina.
Další dějová linie se týká již známých postav, bývalého Spára Kalama a Šumaře, Kvítka a Apsalar. Kalam se od ostatních oddělí a jde za svým osudem, kdy jeho cílem je zabít císařovnu Laseen, která zradila Paliče mostů. Ostatní se vydávají splnit původní úkol, dovést Apsalar do jejího domova. Ti všichni se musí také dostat přes nepřátelský kontinent Sedmiměstí. Kalam mě vcelku bavil, ale Apsalarina cesta mi přišla povětšinou nudná až nezajímavá.
Dále zde sledujeme osudy mladší sestry Parana Felisín, která je uvržena do vězení v otataralových dolech. Zpočátku mě její příběh zajímal, ale když se změnila v otravnou a nevděčnou holčičku, tak se její dějová linka nečetla dobře. Ke konci knihy se změnou, která se s ní udála, se to zase dalo číst. Naneštěstí, ta otravná část pojala značnou část celé knihy.
Poslední dějovou linií, která stojí za zmínku, je se zcela novými postavami Icariem a jeho společníkem Mappem. K tomu jen podotknu, že zde jsem byl asi nejvíc zmaten, protože Erikson opět nevysvětluje vše, takže ani po dočtení knihy nevíte, co tyto dvě postavy vlastně přesně byly zač, jaká je jejich minulost, jaké jsou jejich přesné cíle, a o co vlastně zde přesně jde. Erikson určitě s jejich osudy neskončil.
Pro mě určitě lepší i srozumitelnější, než první kniha v sérii. Zejména Coltain a Kalam mě bavili.
Tenhle komiks není pro každého, ale pokud jste fanoušky humoru montypythonovského nebo Stopařova průvodce po Galaxii, tohle by se vám určitě zalíbilo. Jedná se totiž o absurdní humor, kdy postavy neustále bojují s „nereálnem“. Kniha se skládá ze dvou větších příběhů a z mnoha krátkých, většinou jen na pár stránek. Nejkvalitnějším je hned ten první, kraťasy mají odlišnou kvalitu, ale nespadají pod průměr, a závěrečná dlouhá povídka mi přišla asi nejméně zajímavá, přestože i ta má své světlé chvilky. My pak sledujeme osudy odvážného Jeronýma Moucherota, pojišťováka proti nereálnu, a jeho rodiny. V komiksu se pak občas mihnou i známé postavy, které jsou různými způsoby parodovány. Pro mě příjemné překvapení, protože po dlouhé době jsem se setkal s komiksem, o kterém můžu napsat, že je v něčem nový.
O této fantasy sérii jsem slyšel velkou chválu, takže jsem byl v první třetině románu dost konsternován. Měl jsem co dělat, abych knihu neodložil. Je těžké se do knihy zprvu začíst, protože je těžké se v ní orientovat a ani se v ní neděje nic moc záživného. Po přibližně 200 stranách se to však začne lámat, příběh začíná dávat větší smysl, ale hlavně začíná být zajímavý a napínavý. To se stále zlepšuje až do vyvrcholení knihy. Na konci jsem opravdu byl zvědavý, jak se bude příběh vyvíjet v dalším pokračování.
U hlavních postav románu bylo těžké si někoho oblíbit, zejména když mnoho z nich je na straně uzurpátorské a dobyvačné Malazské říše. Přesto jsem si našel oblibu v postavě Parana nebo Besany. Osobně mi ale přišly jako nejzajímavěší postavy asasín Rallik a Anomander Dlouhý vlas. Kruppe byl pro mě naopak otravnou postavou, kdy mi nesedl jeho styl mluvy, a zloděj Kvítko byl nejnezajímavější hlavní postavou, o které jsem měl tu smůlu za poslední dobu číst. Snad se to v dalších knihách změní. Zajímavou postavou byla i Líto, u které jsem asi nejvíc zvědavý na vývoj její postavy.
Také musím říct, že mi nesedl překlad jmen některých postav. Chápu, že došlo k překladu takových jmen jako je Anomander Dlouhý vlas, který se nějakým způsobem váže k popisu postavy jako takové. Proč ale byla přeložena jména jako je Kvítko, Honec, Klátil, která se k popisu postav nijak nevážou, to už jsem nepochopil. Za nejhůře přeložené jméno pak považuji jméno šéfa spárů Kabrňáka. Místo drsného asasína mi díky tomuhle jménu naskakovala představa komické postavičky z Alenky v říši divů. A to není vůbec dobře.
Hodnotit něčí deníky je složité. U myslitelů vás zajímají jejich myšlenky, u herců či sportovců pikantní historky ze života, ale co by vás mohlo zajímat u čtrnáctileté dívky jménem Anna Franková? Historie.
Přestože se jedná o obyčejnou dopsívající pubertální dívku, která díky tomu má spoustu vztahových problémů s rodiči i s ostatními obyvateli skrýše, lze díky jejím deníkům nahlédnout do myslí lidí, kteří zažili roky strachu z odhalení, kdy s vnějším světem byli v kontaktu jen díky rádiu a několika málo lidem, kterým důvěřovali natolik, že jim svěřili své životy. O to drsnější je pak uvědomění, že od vysvobození byli jen pár měsíců, a že nemuseli skončit tak špatně, nebýt jednoho jediného práskače.
Jsem proti povinné četbě, ale domnívám se, že pokud má být povinná četba, tohle by mělo být na jejím prvním místě. Každý mladý čtenář totiž díky tomuto deníku zjistí, že židé se vůbec nijak neodlišovali (a neodlišují) od ostatních a tedy je tato kniha v současné době určitou obranou proti xenofobii.
Tato kniha je určena pro geeky, protože je v ní tolik odkazů na počítačové (video) hry, knihy, seriály, filmy, sci-fi, fantasy, hudbu atd., že ozkouší každého geeka, kolik toho vlastně o takových věcech ví. Začátek je celkem pomalý, kdy nám autor představuje bezútešný svět roku 2045, a na druhou stranu úžasný virtuální svět OASIS. Postupem knihy se to zlepšuje, kdy tak 85 % knihy se odvíjí ve virtuální realitě. Překvapivě se ale hlavní hrdina odhodlá k akci i ve skutečném světě. Dobrou knihu často dělají kvalitní záporáci a vyvrcholení – obojí tu najdete. Nepřítele budete skutečně nenávidět a finální střet hrdinů s padouchy je opravdu něco, co by bylo skvělé vidět na plátně kin. A nejspíš se dočkáme, protože to točí Spielberg a do kin to má jít v roce 2018.
Příběh Felixe Jonáše pokračuje přesně tam, kde skončil v prvním díle. Po menším úvodu se však Jonášova parta ocitne v maloměstě, které je skryto před zraky obyčejných lidí. Přestože toto město se na první pohled nezdá být nijak zvláštní, hrdinové brzy zjistí, že je v této komunitě cosi shnilého. A nejsou to jen mrtví na místním hřbitově.
U knihy je znát, že ji Jiří Pavlovský psal jako jednolitý příběh s první knihou a až poté se ho rozhodli rozdělit a vydat ho jako dvě knihy. Toto rozdělení však příběhu moc neuškodilo, protože po krátkém úvodu v Praze se děj přesune na zcela jiné místo s jinou zápletkou. Pouze důvod výpravy do maloměsta má souvislost s jednáním postav v minulém díle.
Černý humor nadále zůstává, kdy nikoho na základě názvu druhého dílu nepřekvapí, že se naše skupina hrdinů bude muset vypořádat s nemrtvými. Čtenář se slabším žaludkem by tedy raději neměl druhý díl číst, pokud by měl potíže s tím, že již jednou mrtví budou znovu zabiti rozličnými klasickými i méně tradičními způsoby. Naštěstí pro originalitu, není děj zaměřen pouze na likvidaci nemrtvých.
Felix Jonáš byl specialistou na magii. Přesněji, specializoval se na likvidaci problémů souvisejících s uživateli magie, tedy většinou uživatele magie samotné. Když se pak po letech vrátí do středu dění, zjistí, že někdo zabíjí teoretiky magie i jeho známé a proto se rozhodne vytvořit vyšetřovací tým, který mu má pomoci zjistit, kdo za těmito vraždami stojí. Protože však po dlouholeté absenci neví, komu může věřit, rozhodne se svůj tým sestavit z magicky znalých osob, se kterými by nikdo dobrovolně nespolupracoval, takže je malé riziko, že by pracovali pro protivníka.
Příběh se odvíjí v Praze roku 2012, kdy veškeré reálie jsou shodné s naším skutečným světem, až na jednu odlišnou věc - v tomto světě existuje magie, o které však ví jen několik málo zasvěcených, a tajné společnosti, které se magií zabývají a využívají ji ke svým tajemným účelům. Jedná se o odpočinkovou četbu, kdy není nutné nad příběhem nijak zvlášť přemýšlet. Příběh odsýpá a je plný černého humoru ve stylu Jiřího Kulhánka. Na rozdíl od Kulhánkových knih má však příběh hlavu i patu a nedělá vám tak velké potíže si představit, že by se něco takového mohlo stát, pokud by v našem světě magie skutečně existovala.
Přestože je hlavní příběh ukončen, je zde několik příběhových linií, u kterých lze očekávat, že se o nich více dozvíte až v dalších pokračováních. A ano, některé z nich vás nalákají natolik, abyste měli chuť okamžitě sáhnout po dalším díle Kladiva na čaroděje.
Povídka Sharpovy vánoce se odehrává ještě ve španělských horách na hranici s Francií, takže časově zapadá ještě před děj předchozí knihy Sharpovo obležení. Je to už Cornwellova klasika, kdy Sharpe musí stát proti přesile, ale svým důvtipem opět zvítězí. Příjemné je i to, že přestože dojde k bitvě na vánoční svátky, pointa má v sobě i kus vánoční atmosféry.
Sharpova pomsta je už slabší. První kapitola pojednává o velké bitvě, která je popisována velmi podrobně a má vše, na co jsme u bitev se Sharpem zvyklí. Následné „mírové období“ mi ale přišlo dost otravné. Občas mám pocit, že Cornwell má nějaké problémy se ženami, protože z většiny z nich dělá nevěrné coury. Asi tedy nepřekvapí, že Sharpe má zase problémy se ženami. Pokud Sharpe na něco zemře, tak asi na ženy.
Příběh se zlepší až poté, co se Sharpe a jeho přátelé vydají pro konečnou pomstu Sharpova současného hlavního nepřítele Ducose. Konec knihy pak vyznívá, jakoby se jednalo o poslední díl série.
Majoru Sharpovi je čest dražší, než jeho život nebo postavení. A jeho čest ho tak přivede do řady problémů ohrožujících obojí. V tomhle díle si tak vychutnáte Sharpovy problémy ve velkém. Až na posledních 50 stranách se pak dočkáte také jedné velké bitvy. Seržanta Hakeswilla pak na postu nemesis vystřídává francouzský důstojník major Ducos, který se poprvé představil v Sharpově nepříteli. Sharpe pak v tomhle díle jde od jednoho průšvihu ke druhému, jakobyho opustilo jeho pověstné štěstí.
Druhý díl mě na rozdíl od prvního moc nebavil. Vyprávění nového příběhu o J. F. Kovářovi mi najednou přišlo dost neosobní, nevyprávěně očima hlavního hrdiny, ale jakoby spíše odtažitě anonymním vypravěčem.
Kovář je po prvním seznámení s cestováním v čase a do různých realit rovnou hozen do první mise, která se hned od počátku pěkně podělá. Také mi vadilo, že místo toho, aby „cestovatele z budoucnosti“ většina postav považovala za blázny, podvodníky nebo čaroděje, tak jim uvěří jen na základě toho, co jim tito cestovatelé řeknou. To mi přišlo jako dost nereálná reakce těchto historických postav.
Snad budou další díly zajímavější, zábavnější a logičtější. Tenhle díl mě zklamal.
Jedná se o populárně naučnou knihu, kterou Terry Pratchett napsal společně s Ianem Stewartem a Jackem Cohenem. Pratchett dal dohromady krátký povídkový příběh o mázích Neviditelné univerzity, kteří uvedli do provozu magický experiment. Díky němu neúmyslně vytvořili vesmír, který funguje zcela jinak, než ten jejich. Zdá se totiž, že v tomhle nově vytvořeném vesmíru neexistuje magie a tedy ani žádné vesmírné želvy, na kterých by mohl existovat život.
Tento příběh je pak po kapitolách prostřídáván s neučnými kapitolami od Stewarta a Cohena vysvětlující na základě přírodních věd (biologie, astronomie, fyzika, chemie, matematika atd.) fungování našeho vesmíru.
A tak se od velkého třesku dostaneme ke stvoření sluneční soustavy a naší Země ke stvoření života na zemi a jeho postupný vývoj. Projdeme si tak prekambrium, prvohory s bohatým životem v mořích, stvoření hmyzu a ryb, ryb, které se rozhodly zkusit své štěstí na mělčinách, přes dinosaury až po éru savců. Tento vývoj je pak zakončen vznikem inteligentní mysli. Vše dostatečně srozumitelné i pro ty, co už zapomněli vše, co se o přírodních vědách učili na základní škole.
Čtení této knihy je tedy o dost náročnější než číst běžné Zeměplochy, ale tahle kniha vás opravdu donutí přemýšlet a určitě se dozvíte i něco nového, co jste dosud neznali nebo vás o tom ani nenapadlo přemýšlet.
Opět zde z větší části kopírujeme časovou linku ze série Honor Harringtonové, tentokrát dílu Za každou cenu. Příběh tak začíná zajetím Michelle Henkeové republikou Haven a jejím následným propuštěním ve snaze prezidentky Pritchartové vyjednat mír.
Henkeová je pak vyslána do soustavy Talbot, aby zde velela námořním jednotkám. Setkává se zde pak také s kapitánem Těrechovem a dalšími postavami z předchozího dílu Ve stínu Saganami.
Více pak také pronikáme do Mesanského bloku a jejich plánů. Zejména Mesanský blok pak nechává na závěr knihy velký clifhanger, kdy děj končí krátce před spuštěním akce Zátoka ústřic, o které se dozvíme jen obecné informace, ale stále nevím, co za akci to vlastně přesně bude.
Daleko více prostoru zde ale má Úřad pro pohraniční bezpečnost, díky čemuž se dozvíme podrobněji o fungování tohoto aparátu Solárního svazu. Zejména oni jsou pak hybateli hlavního příběhu, přestože jsou jen loutkami Mesanského bloku. Prvním větším zásahem vojenských jednotek Solárního svazu se však začíná značně měnit hrací plocha, která byla po tak dlouhou dobu války mezi Mantichorou a Havenem téměř neměnná.
Povídky z této sbírky je třeba si přečíst před rozečtením nových sérií z Honoverse Koruna otroků a Ve stínu Saganamiho. Důvodem je, že se zde odkrývá pár příběhů o některých hlavních postavách těchto nových sérií (Země zaslíbená, Fanatik, Ve službách meče).
Země zaslíbená je povídka odehrávající se předtím, než Mantichora uzavřela spojenectví s Graysonem. Dovoluje nám nahlédnout pod pokličku fanatické Masady a toho, zda jsou masadské ženy všechny tak poddajné svým mužským otrokářům, jak se to snaží Masaďané sami prezentovat. Je také o tom, jak se seznámili rodiče Ruth Wintonové (Koruna otroků).
Jednou ranou je z části špionážní, z části válečná povídka, kde vystupuje zejména Rafael Cardones, a to krátce po úspěchu Harringtonové s obranou Bazilišku. Raf je určen jako pomocník při zjišťování nové zbraně používané proti mantichorskému loďstvu.
Loď jménem Francis je krátkou groteskou, která se českým čtenářům dá nejvíce přirovnat k Černým baronům.
Zaletíme si do Prahy je čistě špionážní povídkou ve stylu nepodařených akcí, vznášedlových honiček a snahy mantichorských agentů zůstat naživu na území ovládaném liďáky.
Fanatik je tou nejlepší i nejdůležitější povídkou celé sbírky, kdy je velmi zajímavé sledovat havenského agenta Victora Cachata při jeho práci pro Státní bezpečnost, kdy se za každou cenu snaží dělat svou práci, jak nejlépe dokáže. Victor Cachat je důležitou postavou Koruny otroků.
Ve službách meče nás dovede k Abigail Hearnsové, první graysonské kadetce, která zažívá své první umístění na bojové lodi pod velením kapitána Oversteegena. Mimo řešení očekávaných problémů, že jí někteří na palubě dělají problémy za to, že je „princeznou“ z „novobarbarského“ Graysonu, se také musí vypořádat se vztahem vůči kapitánovi, který je blízkým příbuzným High Ridge, tedy vůdce kliky, která opovrhuje Graysonem i jejím velkým vzorem lady Harringtonovou. A aby toho nebylo málo, posádka Železné pěsti musí čelit výzvě, s jakou by i Harringtonová měla co dělat. Abigail je také jednou z hlavních postav knižní série Saganami. Po Fanatikovi druhá nejlepší povídka sbírky.
Velvet je sekretářkou v tajné mezinárodní organizaci, když začne na vlastní pěst šťourat do podezřelé smrti jednoho agentů organizace. A jak to ve světě špionů bývá, když začneš do něčeho šťourat, vyplave spousta hnusu na povrch. A ani není neobvyklé, že když si nedáš říct, pokusí se tě zbavit.
Jenže Velvet není jen sekretářkou. V minulosti byla schopnou agentkou a na to měl ten, kdo se jí pokouší zbavit, myslet. Velvet se tak vydává na svou vlastní cestu pomsty a poznání, kdo stojí za tímto podrazem. A od začátku do konce se jedná o napínavou akci a pátrání, kdy se Velvet nerozpakuje ani únosu prezidenta.
Velvet je zářným příkladem toho, jak by mohl vypadat film s Jamesem Bondem, kdyby se do hlavní role rozhodli obsadit ženu. A pokud k tomu někdo opravdu dojde, tak Velvet je přesně ten způsob, jak by to mohlo fungovat, aniž by se jednalo jen o trapnou parodii.