hanak_v_exilu komentáře u knih
Jan Drnek se bohužel nedrží při zemi. Když rekonstruuje skutečné události, píše svižně, čtivě a napínavě. Pak se pustil na půdu spekulací, postupně se přesunul do sci-fi a poté do říše pohádek. Pesimistický závěr pochopitelně nepřicházel v úvahu, ale uvedené by se téměř jistě neodehrálo. Zkrátka řečeno, při Československé armádě stáli všichni svatí, kdežto operace Wehrmachtu daly vzpomenout na rčení - Na posraného aji hajzl spadne. Jakkoliv popis obraných bojů působí velice reálně, nedalo mi to, abych si nevzpomněl na debakly Poláků, Francouzů, Norů nebo Jugoslávců. Nepochybuji, že tamní autoři by také mohli napsat knihu o úspěšné obraně svých zemí.
Pokračování legendárních Hochů od Bobří řeky se vyznačuje velice pochmurnou atmosférou. Na Foglarovu knihu až překvapivě temnou. Odehrává se totiž za Protektorátu a autor v ní popisuje své potýkání s Německou okupační správou. Příběh tedy vychází ze skutečných událostí, respektive z těch co se odehrály během několika let. Částečně popisuje onen dnes už legendární kousek, kdy se Foglar rozhodl uspořádat letní tábor uprostřed zuřící heydrichiády. Během vyhlášeného stanného práva Němci masově popravovali a bylo podezřelé i shlukování tří osob na ulicích, natož výprava několika chlapců v uniformách na výcvikový tábor. Část textu se točí okolo snahy Přístavních povalečů objevit Sluneční zátoku a překazit Hochům táboření. I tohle vychází ze skutečnosti. Kuratorium pro výchovu mládeže aktivity klubu dlouhodobě monitorovalo a sbíralo materiály k obvinění. Foglar na každou výpravu chodil s vědomím, že může být po návratu kdykoliv zatčen a klub rozpuštěn.
Jaroslav Foglar napsal spoustu skvělých knih, ale Stínadelská trilogie a Hoši od Bobří řeky ční nad všemi. Aniž bych to při prvním otevření věděl, po dočtení jsem o tom nepochyboval. Víc než kdy jindy jsem zatoužil přidat se k podobné partě a zažít všechna ta dobrodružství. Nikdy se to nestalo, ale bobříky jsem lovil poctivě. Bohužel tuším, že bobřík mrštnosti bude navždy mimo můj dosah.
Povídky, spíše tedy mikropovídky, jsou si podobné v celkovém vyznění, ale liší se kvalitou. Ta kolísá od těch tuctových - Nyam, Vánoce Gordona Badocka až k těm nezapomenutelným - Závod o modřínový srub, Chtěl být námořníkem. Zvlášť ta poslední mi utkvěla hluboko v paměti. Knížka je opravdu útlá a netypická ve Foglarově tvorbě a proto si přečtení určitě zaslouží.
Kniha s tak hutnou a pohlcující atmosférou, že jsem se při čtení třásl zimou, i když do oken pařilo srpnové slunce a venku na ulici se pomalu tavil asfalt.
Možná nejlepší brak co jsem kdy četl. A to nemyslím ve zlém. Jiří Kulhánek píše strašlivě čtivě a Vládcům strachu proto nemůžu vytknout téměř nic. Mají tempo, napětí, atmosféru i zajímavý příběh. Knížka se čte úplně sama, a poprvé i počtvrté jsem ji zhltl na posezení.
Z každé knížky série by byl parádní gamebook, a nikde to nejde vidět tak krásně, jako tady. Ragnar se ocitl v netradičním prostředí, v němž víc než svaly a vycvičené reflexy uplatní logické uvažování a odhad lidské povahy. Bojů je tu méně, přestože nejsou o nic méně vražedné, než ty na bitevních polích cizích světů.
Pozor, tady už se objevují náznaky epické vypravěčské linie. Šedý lovec se zapletl do dobrodružství přesahující jeho samotného a možná i celou kapitulu. Poprvé se mi stalo, že jsem projevil zájem o osud jednotky. A poprvé se dá knížka zasadit do širšího rámce světa 40K. Kvalita série stoupá díl od dílu.
Ragnarův spár se čte skoro sám, navzdory spoustě nedostatků. Zápletka je neuvěřitelně prostinká. William King zatvrzele ignoroval všechny možnosti přidat do děje hloubku, či jakoukoliv komplexnost. Napětí drží autorův plastický popis bitev a parádní atmosféra, ale na samotném úkolu mi až tolik nezáleželo. Je to škoda, protože potenciál tam určitě byl. Á propos, tady jsem poprvé zalitoval, že z téhle série nevznikl raději gamebook. Struktura příběhu k tomu úplně vybízela.
Warhammer 40 K mám mnohem raději než jeho fantasy sourozence, ale tady mě pasáže z Ragnarova rodného světa bavily víc. Když se v bitvách začala objevovat technika, atmosféra ztratila svoje kouzlo. A protože v knize o nic jiného než o potyčky nejde, na zážitku se to muselo projevit. První díl série je z těch co jsem četl zatím nejslabší a nejméně vyrovnaný.
Každý díl je víc a víc protknutý komunistickou ideologií. Z toho třetího indoktrinace přímo čiší. Naštěstí Nikolaj Nosov skončil u něho, protože kdyby pokračoval ve stupňování dál, tak by čtvrté pokračování mohlo pojednávat o Neználkovi jak zavádí socialismus v Angole. I tahle knížka se ale dá číst jako krásně pohádkový příběh. Bohužel jen dětskýma očima. Po letech už ony skryté a méně skryté významy trochu ruší. I propaganda se dá psát přitažlivě, jak ukázalo Sluneční město.
První a ideologií zdaleka nejméně zatížený díl. Ne že by mi to jako dítěti vadilo. Neználkovy příhody jsem vnímal nezkaženýma očima jako úžasnou pohádku a úplně stejně se dá číst i po letech. Bez výhrad plný počet. Ale Sluneční město mám přece jenom mnohem raději.
320 stránek utrpení. Vážně jen tak málo? Přišlo mi to jako minimálně trojnásobek. Vždy když už jsem se těšil na konec a nevyhnutelnou smrt supermanských a časem stále nesympatičtějších kovbojů, tak mi Jiří W. Procházka ukázal prostředníček a za trest přidal další kapitolu. Už námět je brak nejbrakovitější a text tomu přesně odpovídá. Představte si to největší klišé z etapy dobývání Divokého západu. Převeďte to do vesmíru a máte Hvězdné honáky. Ódu na dobu, která v téhle podobě existovala jen v hlavách spisovatelů a scenáristů.
Je těžké k téhle knize přistupovat nezaujatě a s odstupem. Pokud ji hodnotím jako filosofický traktát, je to brak. Z hlediska memoárů jde o výrazně podprůměrné dílo. Pokud ji posuzuji jako příručku nacismu, stěží obstojí. Nacismus nedisponoval ucelenou myšlenkovou školou. Neměl žádný ideál za nímž by směřoval, ani filosofii kterou by vyznával. Nacismus byla slepá víra, že má Hitler ve všem pravdu. Jakákoliv dříve prosazovaná myšlenka mohla být později bez mrknutí oka opuštěna jako nepřijatelná. Záleželo jen rozmaru autora. Zapomeňte na Kapitál, ten se dá číst alespoň jako vhled do problematiky komunismu. Tohle je jen kuriozita doplňující studium Druhé světové války.
Vůbec mi to nesedlo. Vyrostl jsem na gameboocích Fighting Fantasy, takže se zaměřím na rozdíly. Postava je předem daná. Odpadají případy, kdy vyrazíte s nabušeným zabijákem a cestou kosíte co potkáte. Naopak, každý boj může být poslední, a často také je. Umíral jsem opakovaně a zhusta na těch samých místech. Vyhnout se jim nedá, pomoci si posbíranými předměty také ne. I když se kniha tváří jako variabilní, tak není. Nabízí sice určité volby, jenže ty nemají na další postup téměř žádný vliv. Nasbírané vědomosti jsou tedy k ničemu, protože každá nová cesta je stejně obtížná, jako ta předchozí. Po literární stránce nejde o žádný zázrak. Atmosféra chybí a děj úplně postrádá logiku. Systém boje obsahuje pár chytrých nápadů a autor měl našlápnuto k impozantní koncepci nelineárního dobrodružství, ale kniha dopadla přinejlepším rozpačitě.
Vyslovím kacířskou myšlenku, že je film lepší. Je ucelenější, s temnější atmosférou a chybí mu většina rozvláčných pasáží odehrávajících se v Las Vegas. Na to že je Kmotr knížka o mafii, se až podezřele často točí okolo sexu. Příběh postrádá tempo a hromadí přebytečné postavy. To jsou veškeré výtky které mám, protože zbytek je perfektní. Kniha je pohlcující, mnohovrstevná a má ambice nastolovat etické otázky. Kupodivu odpověď nechává na čtenáři, což je určitě pozitivum. Znamenité dílo, jehož přednosti víc než bohatě převážily drobné nedostatky.
Fantasy jsem nikdy moc rád neměl, ale knížky J.R.R. Tolkiena jsou pochopitelně výjimka. A i když je Pán prstenů po všech stránkách dotaženější a komplexnější, tak mám Hobita nejradši. Poprvé jsem ho četl v jedenácti letech a vnímal jsem ho jako úžasnou pohádku. Při druhém přečtení šlo o dobrodružný příběh, při třetím o luxusní hrdinské fantasy a při čtvrtém o začátek epické ságy. Knížka roste se čtenářem, což je velká vzácnost a ukázka geniality autora.
Tenhle díl jsem četl jako druhý v pořadí, proto jsem některé nuance nechápal. Vadilo mi, že Stínadla ztrácí část svého kouzla, a stává se z nich tuctová městská čtvrť. Postupem se naštěstí události zamotaly a atmosféra znovu potemněla. Některé pasáže knihy jsou opravdu tísnivé. Asi nebudu sám, kdo se po přečtení sugestivního lístku z proutěného koše budil z nočních můr.
Jaroslav Foglar napsal spoustu skvělých knih, ale málokterá se může pochlubit takovou atmosférou jako Stínadelská trilogie. Pří čtení jsem se cítil, jako kdybych byl šestým členem Rychlých šípů a prožíval všechno dobrodružství s nimi. Záhada hlavolamu má neuvěřitelné kouzlo, které nevyprchá ani po dvaceti letech a pátém přečtení. A pořád je stejně napínavá.
Brian Herbert nepodědil literární genialitu svého otce, to je nepochybné. A ještě jeden rozdíl tu je. Frank Herbert popisoval události světa Duny, jako kdyby je viděl před sebou. Jeho hrdinové byli živoucí, myslící a cítící bytosti. Jednotlivé díly měly kolísavou kvalitu, ale nikdy se mi nestalo, že bych o tom zapochyboval. Tímto se předehry pochlubit nemůžou. Z textu čpí snaha naroubovat nově vymyšlený děj do dávno načrtnutého rámce. Některé pasáže působí jako vymyšlené pro větší efekt, z jiných čiší bezradnost a snaha napsat alespoň dalších pár stránek. Postavy občas jednají podivně, občas hloupě. Zhusta postrádají onu auru bytostí z daleké budoucnosti, promísenou s čímsi starobylým a věčným. Jako celek je trilogie mírným zklamáním, přesto se za ni původní hexalogie nemusí stydět.