hanak_v_exilu komentáře u knih
Ragnarův spár se čte skoro sám, navzdory spoustě nedostatků. Zápletka je neuvěřitelně prostinká. William King zatvrzele ignoroval všechny možnosti přidat do děje hloubku, či jakoukoliv komplexnost. Napětí drží autorův plastický popis bitev a parádní atmosféra, ale na samotném úkolu mi až tolik nezáleželo. Je to škoda, protože potenciál tam určitě byl. Á propos, tady jsem poprvé zalitoval, že z téhle série nevznikl raději gamebook. Struktura příběhu k tomu úplně vybízela.
Warhammer 40 K mám mnohem raději než jeho fantasy sourozence, ale tady mě pasáže z Ragnarova rodného světa bavily víc. Když se v bitvách začala objevovat technika, atmosféra ztratila svoje kouzlo. A protože v knize o nic jiného než o potyčky nejde, na zážitku se to muselo projevit. První díl série je z těch co jsem četl zatím nejslabší a nejméně vyrovnaný.
Každý díl je víc a víc protknutý komunistickou ideologií. Z toho třetího indoktrinace přímo čiší. Naštěstí Nikolaj Nosov skončil u něho, protože kdyby pokračoval ve stupňování dál, tak by čtvrté pokračování mohlo pojednávat o Neználkovi jak zavádí socialismus v Angole. I tahle knížka se ale dá číst jako krásně pohádkový příběh. Bohužel jen dětskýma očima. Po letech už ony skryté a méně skryté významy trochu ruší. I propaganda se dá psát přitažlivě, jak ukázalo Sluneční město.
První a ideologií zdaleka nejméně zatížený díl. Ne že by mi to jako dítěti vadilo. Neználkovy příhody jsem vnímal nezkaženýma očima jako úžasnou pohádku a úplně stejně se dá číst i po letech. Bez výhrad plný počet. Ale Sluneční město mám přece jenom mnohem raději.
320 stránek utrpení. Vážně jen tak málo? Přišlo mi to jako minimálně trojnásobek. Vždy když už jsem se těšil na konec a nevyhnutelnou smrt supermanských a časem stále nesympatičtějších kovbojů, tak mi Jiří W. Procházka ukázal prostředníček a za trest přidal další kapitolu. Už námět je brak nejbrakovitější a text tomu přesně odpovídá. Představte si to největší klišé z etapy dobývání Divokého západu. Převeďte to do vesmíru a máte Hvězdné honáky. Ódu na dobu, která v téhle podobě existovala jen v hlavách spisovatelů a scenáristů.
Je těžké k téhle knize přistupovat nezaujatě a s odstupem. Pokud ji hodnotím jako filosofický traktát, je to brak. Z hlediska memoárů jde o výrazně podprůměrné dílo. Pokud ji posuzuji jako příručku nacismu, stěží obstojí. Nacismus nedisponoval ucelenou myšlenkovou školou. Neměl žádný ideál za nímž by směřoval, ani filosofii kterou by vyznával. Nacismus byla slepá víra, že má Hitler ve všem pravdu. Jakákoliv dříve prosazovaná myšlenka mohla být později bez mrknutí oka opuštěna jako nepřijatelná. Záleželo jen rozmaru autora. Zapomeňte na Kapitál, ten se dá číst alespoň jako vhled do problematiky komunismu. Tohle je jen kuriozita doplňující studium Druhé světové války.
Vůbec mi to nesedlo. Vyrostl jsem na gameboocích Fighting Fantasy, takže se zaměřím na rozdíly. Postava je předem daná. Odpadají případy, kdy vyrazíte s nabušeným zabijákem a cestou kosíte co potkáte. Naopak, každý boj může být poslední, a často také je. Umíral jsem opakovaně a zhusta na těch samých místech. Vyhnout se jim nedá, pomoci si posbíranými předměty také ne. I když se kniha tváří jako variabilní, tak není. Nabízí sice určité volby, jenže ty nemají na další postup téměř žádný vliv. Nasbírané vědomosti jsou tedy k ničemu, protože každá nová cesta je stejně obtížná, jako ta předchozí. Po literární stránce nejde o žádný zázrak. Atmosféra chybí a děj úplně postrádá logiku. Systém boje obsahuje pár chytrých nápadů a autor měl našlápnuto k impozantní koncepci nelineárního dobrodružství, ale kniha dopadla přinejlepším rozpačitě.
Vyslovím kacířskou myšlenku, že je film lepší. Je ucelenější, s temnější atmosférou a chybí mu většina rozvláčných pasáží odehrávajících se v Las Vegas. Na to že je Kmotr knížka o mafii, se až podezřele často točí okolo sexu. Příběh postrádá tempo a hromadí přebytečné postavy. To jsou veškeré výtky které mám, protože zbytek je perfektní. Kniha je pohlcující, mnohovrstevná a má ambice nastolovat etické otázky. Kupodivu odpověď nechává na čtenáři, což je určitě pozitivum. Znamenité dílo, jehož přednosti víc než bohatě převážily drobné nedostatky.
Fantasy jsem nikdy moc rád neměl, ale knížky J.R.R. Tolkiena jsou pochopitelně výjimka. A i když je Pán prstenů po všech stránkách dotaženější a komplexnější, tak mám Hobita nejradši. Poprvé jsem ho četl v jedenácti letech a vnímal jsem ho jako úžasnou pohádku. Při druhém přečtení šlo o dobrodružný příběh, při třetím o luxusní hrdinské fantasy a při čtvrtém o začátek epické ságy. Knížka roste se čtenářem, což je velká vzácnost a ukázka geniality autora.
Tenhle díl jsem četl jako druhý v pořadí, proto jsem některé nuance nechápal. Vadilo mi, že Stínadla ztrácí část svého kouzla, a stává se z nich tuctová městská čtvrť. Postupem se naštěstí události zamotaly a atmosféra znovu potemněla. Některé pasáže knihy jsou opravdu tísnivé. Asi nebudu sám, kdo se po přečtení sugestivního lístku z proutěného koše budil z nočních můr.
Jaroslav Foglar napsal spoustu skvělých knih, ale málokterá se může pochlubit takovou atmosférou jako Stínadelská trilogie. Pří čtení jsem se cítil, jako kdybych byl šestým členem Rychlých šípů a prožíval všechno dobrodružství s nimi. Záhada hlavolamu má neuvěřitelné kouzlo, které nevyprchá ani po dvaceti letech a pátém přečtení. A pořád je stejně napínavá.
Brian Herbert nepodědil literární genialitu svého otce, to je nepochybné. A ještě jeden rozdíl tu je. Frank Herbert popisoval události světa Duny, jako kdyby je viděl před sebou. Jeho hrdinové byli živoucí, myslící a cítící bytosti. Jednotlivé díly měly kolísavou kvalitu, ale nikdy se mi nestalo, že bych o tom zapochyboval. Tímto se předehry pochlubit nemůžou. Z textu čpí snaha naroubovat nově vymyšlený děj do dávno načrtnutého rámce. Některé pasáže působí jako vymyšlené pro větší efekt, z jiných čiší bezradnost a snaha napsat alespoň dalších pár stránek. Postavy občas jednají podivně, občas hloupě. Zhusta postrádají onu auru bytostí z daleké budoucnosti, promísenou s čímsi starobylým a věčným. Jako celek je trilogie mírným zklamáním, přesto se za ni původní hexalogie nemusí stydět.
Brian Herbert nepodědil literární genialitu svého otce, to je nepochybné. A ještě jeden rozdíl tu je. Frank Herbert popisoval události světa Duny jako kdyby je viděl před sebou. Jeho hrdinové byli živoucí, myslící a cítící bytosti. Jednotlivé díly měly kolísavou kvalitu, ale nikdy se mi nestalo, že bych o tom zapochyboval. Tímto se předehry pochlubit nemůžou. Z textu čpí snaha naroubovat nově vymyšlený děj do dávno načrtnutého rámce. Některé pasáže působí jako vymyšlené pro větší efekt, z jiných čiší bezradnost a snaha napsat alespoň dalších pár stránek. Postavy občas jednají podivně, občas hloupě. A zhusta postrádají onu auru bytostí z daleké budoucnosti, promísenou s čímsi starobylým a věčným. Jako celek je trilogie mírným zklamáním, přesto se za ni původní hexalogie nemusí stydět.
Brian Herbert nepodědil literární genialitu svého otce, to je nepochybné. A ještě jeden rozdíl tu je. Frank Herbert popisoval události světa Duny jako kdyby je viděl před sebou. Jeho hrdinové byli živoucí, myslící a cítící bytosti. Jednotlivé díly měly kolísavou kvalitu, ale nikdy se mi nestalo, že bych o tom zapochyboval. Tímto se předehry pochlubit nemůžou. Z textu čpí snaha naroubovat nově vymyšlený děj do dávno načrtnutého rámce. Některé pasáže působí jako vymyšlené pro větší efekt, z jiných čiší bezradnost a snaha napsat alespoň dalších pár stránek. Postavy občas jednají podivně, občas hloupě a zhusta postrádají onu auru bytostí z daleké budoucnosti, promísenou s čímsi starobylým a věčným. Jako celek je trilogie mírným zklamáním, přesto se za ni původní hexalogie nemusí stydět.
Brilantní kniha, kupodivu vzácně vyvážená. Autor není k Rusku ani přehnaně nepřátelský, ani nebrání neudržitelné pozice. K tamní společnosti přistupuje s velkým pochopením, ovšem přináší i kritický a příklady podložený vhled do jejích temnějších zákoutí. Nechybí ani přiblížení osobnosti nejvyššího představitele státu. Pokud budete chtít o Rusku za Putinovy vlády přečíst jen jednu knihu, tak doporučuji tuhle.
Tahle kniha na mě působila jako komplexnější bakalářská práce. Autorka se omezila na schématický popis událostí a do textu vnesla jen minimum invence a téměř žádný vlastní názor. Ovšem i tak je přínosná, protože o Rusku toho víme jen velmi málo a i to se omezuje na politické dějiny. O tamní společnosti nevíme prakticky nic, protože nové ruské knihy se na Západě téměř nečtou a filmů se k nám dostala jen hrstka.
Dost možná nejlepší kniha co jsem kdy četl. Její kouzlo leží v precizně vykreslené civilizaci fungující na tak odlišných základech, až to bere dech. Představte si společnost, kde jsou genetika, sociologie, filosofie, psychologie a rétorika exaktní vědy. Společnost, v níž lidé zavrhli techniku a zaměřili se na rozvoj potenciálu člověka. Hrdinové z Arrakis jsou od nás dále, než jsme my od Člověka vzpřímeného, a jejich schopnosti se vymykají našemu poznání. A to je jen kulisa neuvěřitelně bohatého a komplexního příběhu otřásajícího mocnou říší Padišáha Imperátora.
K tomuhle gamebooku mám nostalgický vztah. Snad za to můžou krásné ilustrace, snad chytlavá obálka, protože jenom obsahem si to asi nezaslouží. Jeskyně sněžné čarodějnice patří ke klasice které leccos odpustím. Bohužel dobrodružství je velice přímočaré a ani zajímavé prostředí nezabránilo stále sílícímu pocitu rutiny. Většinu knihy zabírá bloudění systémem ledových jeskyní od silné příšery k ještě silnější příšeře, jen s minimem invence a rozhodování. Poslední třetina pak má bonus v podobě šibeničního časového limitu, což atmosféře rozhodně pomáhá. Je životně důležité po cestě posbírat všechny zajímavé předměty. Bez většiny z nich se dá obejít, ale pokud nějaký nemáte - a je jich potřeba opravdu hodně, tak může být příští zápas tím posledním. Umění boje 10 je stěží na hraně přežití. S čímkoliv nižším bude mít Yetti další svačinku. Proto zde neplatí ono známé : "Správná cesta se dá projít i se slabou postavou". Nedá. Je jen jedna cesta, a tu přežijí jen ti nejsilnější.
Když jsem tenhle gamebook po dlouhých letech znovu otevřel a začal hrát, mísila se ve mě nostalgie s pocitem mírného zklamání. Je pravda že je nesrovnatelný s jakýmkoliv jiným z té doby. Několik výjimečných kusů se mu přibližuje v atmosféře a pár vyvolených v příběhu a postavách. Prozkoumávání Orlího hrádku je tak skutečné, jak je to jen možné. Stinnou stránkou toho všeho je rozvláčnost a plýtvání odkazy. Co jiné gamebooky vyřeší během jednoho, maximálně dvou otočení stránek, to Michael Bronec popisuje v deseti pasážích. A nemyslím tím jen onu legendární zapasťovanou chodbu. Prozkoumávání křoví u západní stěny je podobně frustrující a stejně tak protahovaná je cesta po ochozu v prvním patře. Kdyby si ono rozpitvávání každého kroku autor odpustil a ušetřené odkazy použil na variabilnější prostředí, nebo na bohatší slovní výměny, vůbec bych se nezlobil.
I když je Citadela docela krátká, dá se v ní zemřít desítkou způsobů, často bez předchozího varování. Můj rekord byl tuším osmý odkaz. Jako tradičně platí, že pokud hrdina špatně odbočí, do cíle nedojde. Šance na nápravu chyby není. Kniha teoreticky nabízí možnost jeden z klíčových předmětů nahradit jiným a bez druhého se obejít. O to víc frustrující je konec na další překážce. Citadela chaosu nedisponuje ani atmosférou, ani zajímavými lokacemi. Vyniká jen trýznivě obtížným závěrečným soubojem a mechanikou kouzel.