Hellothere komentáře u knih

Wow, wow, wow... Nemám slov. Kniha mě od začátku do konce neskutečně bavila. Někteří se zmiňovali že jim připadal začátek pomalý a toho jsem se trochu obávala, ale ve finále mi to tak vůbec nepřišlo. To, že během čtení brečím, u mě není žádná novinka, ale tady jsem si pobrečela hned několikrát. Krásné, chytlavé, vtipné, emotivní... Má to všechno. Knihy od Sarah mám moc ráda. Miluju Jeřába, i když nechápu proč mu během překladu nenechali originální znění jména (Rowan), vždy když zazní Jeřáb, vzpomenu si na žlutý jeřáb ze stavby, ale budiž. Nemám ráda Maeve. Je zákeřná, ale svým způsobem fascinující, těším se na její další dějovou linku. Schorsy konec mě neskutečně zklamal, moc jsem to Dorianovi přála. Vadilo mi, že se Chaol nebyl schopný rozhodnout na jaké straně stojí. Aedon nebyl moje top postava, nějak mi dělá problém si na něj vytvořit názor. Ale uvidíme. Manon, to je ženská panečku... No musím říct že se podle mě v dalším díle nudit nebudeme. :)

1 09.01.2021

(SPOILER) Četla jsem celou sérii několikrát včetně 3 dodatečných dílů. Kniha je čtivá, s postavami se člověk lehce sžije, děj má rychlý spád, všechno hezky odsýpá, ale ne moc rychle takže člověk stihne nasát atmosféru. Mám moc ráda hlavní hrdinku Americu, líbí se mi její lehce netaktní a nevhodné chování k princi, mám ráda její myšlenkové pochody. líbí se mi že autorka udělala na konci poslední knihy (První) takový zvrat, nikdo to nečekal a když už si člověk myslí že ví jak to dopadne, tak tohle. Milé zpestření a mile ráda si celou sérii přečtu znovu.

1 04.01.2021

(SPOILER) První díl mé nejoblíbenější série, série díky které jsem začala číst trochu vyspělejší literární tvorbu. Tahle série tvoří takový zlom nejen v druhu literatury, který čtu, ale i v životě. Když jsem sérii četla poprvé, bylo mi 12 a tvoří pro mě určitý věkový i mentální přechod. Období, které je pro mnoho lidí složité (já nejsem výjimkou) a v tu dobu jsem se potřebovala někam schovat. A přesně toto tolik potřebné útočiště mi poskytl svět vytvořený Sarah J. Maas. Že by její tvorba nebo styl psaní byl nějak světoborný se úplně říci nedá, proto ji mnoho čtenářů nemusí, ale pro mě je díky tomuto důvodu důležitá. Přesto považuji tento díl za nejhorší celé ságy. Ani dodatečná novela, která je poloviční a skoro nic se tam neděje je lepší. Ale to taky vidím až s odstupem. Když jsem ji četla poprvé, připadalo mi to jako jedna z nejlepších věcí na světě.
Bytostně nesnáším Tamlina, přestože je v této knize oproti následujícím úplně jiným člověkem. A možná proto mi v tomto díle ještě tolik nevadí. Protože se chová jinak. Ještě není zlomený. Není to ještě ten Tamlin z druhého dílu, který Feyre utlačoval. Neoblíbila jsem si ho, jako napoprvé, kdy jsem ty dva neskutečně shipovala a Tamlin mi připadal jako princ z pohádky, což je naprosto předpokládatelné a rozhodně jsem tomu při hodnocení nepřikládala váhu. Na druhou stranu jsem neměla chuť hodit knihu proti zdi, jako jsem si myslela. Takže žádné výrazné sympatie ani antipatie tu nejsou, je mi zatím dost ukradený.
Řekla bych, že v tomto díle mi ještě nevadí, jak se k Feyre chovají, jako k porcelánové panence. Protože ona to v tuto chvíli potřebuje. V druhém díle už jde spíš o potlačování její svobody, ale tady je to trochu jiná situace. Feyre se celý život snaží o jedno, a to přežít. Musí se starat o všechno a neví, co se stane zítra. Ale když se dostane na Tamlinovo území, konečně si může na chvilku odpočinout. Hledat chvilku sama sebe. A to je přesně to, co ona v tu chvíli potřebuje. Aby se o ni chvíli někdo staral, aby nebyla na všechno sama. Kdyby to Tamlin v druhém díle nevyhrotil do takového extrému, že vlastně ji zamykal v domě, mohlo jim to klidně i vyjít.
Konec je neuvěřitelně napínavý, to se autorce podařilo již v první knize, což se velmi cení. A taky se tu objevuje můj oblíbený Rhys, láska mého života a oficiálně můj první knižní husband vůbec, zakladatel tohoto pojmu v mém slovníku. Otázka, jak moc Tamlin Feyre lhal, je sporná. Nejsem si jistá, nakolik ho ovlivňovala kletba a nakolik šlo o jeho vlastní vůli. Ale faktem zůstává, že pod odchod zpod Hory už to nebyl on a ona nebyla ona. Změnili se. Trauma jim naprosto změnilo pudy a osobnosti. Najednou se k sobě nehodili. Podle mě to Feyre už tehdy tušila, ale jenom si to bála přiznat, takže jí chvíli trvalo, než jí to došlo. Tamlinovi to pro jistotu došlo až o další dvě knihy a o více než 1000 stran později.

(SPOILER) Tahle kniha je taková hodně jiná než předchozí díly. Rozhodně je klidnější. Moc se tu toho neděje. Autorka se věnuje spíš zpracovávání traumatu z války a Tamlinovu duševnímu stavu, který není valný. Ale stejně ten díl mám ráda, protože má takové uklidňující vibes nebo jak to popsat.

Zaujala mě jedna část, co se Tamlinova stavu týče, kterou jsem si poznamenala a chtěla bych jí teď zmínit. Úryvky pocházejí z Rhysova pohledu, když navštívil Tamlina na Jarním dvoře. Je tu krásně vidět jeho psychický stav a jak se sesypal potom, co ho Feyre opustila a on se vrátil z války zpět do svého sídla. ,,Samotný dům vypadal lépe dokonce i den potom, co ho vyplenili Amaranthini nohsledové. Nezdálo se, že by byl poškozený, ale všude panovalo ticho. Jako by tu nikdo nežil. Velké dubové dveře už vypadaly hůř. Dveře protínaly hluboké dlouhé rýhy po drápech. Stál jsem na vrcholu mramorových schodů, které vedly k hlavnímu vchodu, a prohlížel jsem si ty kruté záseky. Vsadil bych se, že je tam Tamlin nadělal poté, co Feyre opustila dvůr i jeho samotného. Prudkost mu pokaždé přivodila pád. Za těmi rýhami mohl být jakýkoli špatný den." - tento úryvek, především jeho druhá polovina, ukazují, že jsem měla pravdu ohledně jeho problémech se zvládáním vzteku. Další úryvek se nachází v tytéž kapitole, akorát o stranu dál: Zaklepal jsem na dveře. Ticho. A pak... Otevřel mi samotný Tamlin. Nevěděl jsem, o čem se mám zmínit dříve: o jeho ztrhaném vzhledu, nebo o potemnělém domě za ním. Představoval snadný terč. Bylo by až příliš jednoduché vysmívat se tomu, že jeho kdysi krásný oděv potřeboval vyprat a jeho neučesané vlasy zastřihnout. Sídlo bylo prázdné. Nikde jsem nezahlédl sluhy ani výzdobu na oslavu slunovratu. Zelené oči, jež se upřely do mých, byly také jiné. Chmurné a prázdné. Nebyla v nich jediná jiskra života." ,,Chodby byly zešeřelé. Vyšívané závěsy na oknech zůstávaly zatažené. Hrobka. To místo se změnilo v hrobku. S každým krokemk místnosti, kde se kdysi nacházela knihovna, mě prach a ticho čím dál víc skličovaly. Tamlin neřekl ani půl slova. Nepokoušel se nijak vysvětlit, proč je jeho dům prázdný. Vyřezávané dveře do pokojů, jež jsme míjeli, byly pootevřené dost na to, abych viděl zkázu, která byla uvnitř. Rozbitý nábytek, roztrhané obrazy, popraskané stěny. Když Tamlin otevřel dveře do tmavé knihovny, uvědomil jsem si, že se sem Lucien nepřišel před slunovratem usmiřovat. Přišel sem z útrpnosti. Z milosrdenství." ,, 'Kde je můj drahý přítel Lucien?' 'Loví, aby obstaral večeři.' 'A tebe přešla chuť na podobné zábavy?' Tamlinivy oči byly stále prázdné. 'Vyrazil, než jsem se probudil.' Lovil, aby měli co večeřet, protože tu nebyli sluhové, kteří by jídlo připravili nebo koupili. Ovšem ne že bych ho v nejmenším litoval. Bylo mi líto jen Luciena, který opět skončil u svého starého kumpána." ,,'Několikrát jsi mé družce zachránil život. Za to ti budu navěky vděčný.' Věděl jsem, že ta slova neminula cíl. MÁ DRUŽKA. Bylo to jako kopat do skoleného protivníka. Měl jsem všechno - všechno, co jsem si přál, o čem jsem snil a oč jsem prosil hvězdy. On neměl nic. Všechno mu spadlo do klína a on to promarnil. Nezasluhoval si mou lítost ani soucit. Ne, Tamlin si zasloužil osud, který sám sobě přichystal. Tuto ubohou napodobeninu života. Zasloužil si každou prázdnou místnost, každý šlahoun pokrytý trny a každý pokrm, kvůli němuž musel lovit." ,,Vstal jsem ze židle a Tamlin se neobtěžoval zvednout. 'Za toto všechno si můžeš sám,' sdělil jsem mu stále tím tlumeným hlasem. Nepotřeboval jsem křičet, abych dal najevo zuřivost. Nikdy. 'Vyhral jsi,' ucedil a naklonil se v židli vpřed. 'Získal jsi svou DRUŽKU. To ti nestačí?' 'Ne.' To slovo se rozlehlo knihovnou. 'Málem jsi ji zničil, ve všech významech toho slova.' Tamlin vycenil zuby a já mu to gesto oplatil. Ksakru s trpělivostí. Nechal jsem knihovnou, domem a okolím s burácením prohnat část své moci. 'Jenže ona to přežila. Přežila TEBE. A ty stále cítíš potřebu ji pokořovat a shazovat. Jestli máš v úmyslu získat ji zpět, tak to není nejmoudřejší způsob, drahý příteli.' 'Táhni.' Ještě jsem neskončil, ani zdaleka. 'Zasloužíš si všechno, co tě potkalo. Zaslouzis si tento ubohý prázdný dům a zpustošené území. Je mi jedno, jestli jsi nabídl zlomek života, abys mě zachránil. Je mi jedno, jestli stále miluješ mou družku. Je mi jedno, jestli jsi ji zachránil před králem Hybernu nebo tisícovkou nepřátel předtím.' Ta slova se ze mě linula, chladná a vyrovnaná.' Doufám, že tu stavíš zbytek svého mizerného života. To bude daleko uspokojivější smrt, než kdybych tě zabil.' Feyre před nějakou dobou došla ke stejnému názoru. Tehdy jsem s ní souhlasil, stejně jako nyní, ale až teď jsem to naplno pochopil. V Tamlinových zelených očích se objevil divoký výraz. Připravil jsem se na to, očekával jsem to... Toužil jsou po tom. Jen ať vyskočí ze židle a vrhne se na mě. Ať se po mně ožene drápy. Krev mi zběsile tepala v žilách, jak moc v mém nitru narůstala a kypěla. Při souboji bychom dokázali tento dům do základů zničit. Rozmetat ho napadrť a já pak bych jeho kameny a dřevo změnil v černý prach. Tamlin na mě ale jen hleděl. Po chvíli sklopil oči ke stolu. 'Táhni.' Zamrkal jsem. Víc jsem na sobě ovšem překvapení nedal znát. 'Nemáš náladu se porvat, Tamline?' Ani se neobtěžoval se na mě znovu podívat. Pouze zopakoval: 'Táhni.' Zlomený muž. Zlomený svými vlastními činy a rozhodnutími. To však nebyla má starost. Nezasloužil si soucit. Když jsem se však přenesl pryč a kolem se hnal temný vítr, hluboko v žaludku se mi uhnízdila podivná prázdnota. Tamlin nechránil svůj dům kouzly. Kdokoli se do něj mohl přenést. Jeho nepřátelům by nic nebránilo v tom, aby se mu objevili v ložnici a podřízli mu krk. Téměř jako by čekal, až to někdo udělá."

Kniha byla fajn, vtipná, četla jsem jí již po druhé. Velmi mi sedí smysl pro humor paní Jirglové, protože je plný sarkasmu a ironie, kterou překypuje i můj.

Vzhledem k tomu, že kniha se odehrává v leteckém prostředí, které mě nějakých způsobem přitahuje, bylo zajímavé vidět to i z jiné perspektivy než jako turista.

Tahle kniha původně vznikla jako blog a přesně tímto stylem je pojmuta i kniha, jako blog. Myslím si, že by to u blogu klidně zůstat mohlo, ale na druhou stranu to byla příjemná jednodenní oddychovka u které se zasmějete.

Takže podle mě tahle kniha není úplnou nutností v každé knihovně, ale zase pokud tolik nečtete a hledáte něco krátkého u čeho se zasmějete, tohle je, řekla bych, fajn volba.

08.07.2021

No, tohle bylo tedy poměrně zklamání. Od knihy jsem moc nečekala, takže nejsem zase TAK moc zklamaná. Ale pořád jsem čekala o dost více.

Začátek vypadal slibně, sice jsem z toho měla pocit, že autorka neví jak funguje, není schopná si v hlavě srovnat, co vlastně chce s myšlenkou dělat a vaří z vody, ale říkala jsem si, že se to třeba nějak vyvine. Takový pocit jsem ale měla během celého čtení.

Chápu, že kniha je asi určena primárně mladším čtenářům než jsem já (16), ale nejsem si jistá, jestli by se mi to v doporučeném věku od 13+ let líbilo. V tomto věku jsem četla jiné, mnohem lepší série - např. Sedmý smysl - kterým tato kniha nesahala ani po kotníky a stále se mi i teď hrozně líbí.

Na to, že tato kniha je standalone je dost tenká - nemá ani 300 stran - už v tu dobu jsem byla trochu skeptická. Bohužel, děj mi přišel zbytečně uspěchaný, dost naivní a povrchní. Za celou knihu se vlastně nedozvíme nic o fungování světa, ani o tom jak vlastně ten generál - oprava guvernér - nebo kdo že to tam vlastně vládne, dostal k moci a zemi.

Ale abych pořád jenom neříkala negativa je tady jedno velké pozitivum, díky kterému jsem dala 2*. A tím je nádherná vizuální strana knihy. Kniha má krásnou obálku - tvrdý paperback - která je černooranžová a lesknou se na ní modré hvězdičky. Uvnitř je každá strana pomalována různými obrázky, mapami a hvězdami. Vzhledem k tomu, že je to příběh o 13ti leté kartografce, tak je zde i velké množství map. Tím si mě dost autorka získala, protože mám mapy velmi ráda - i když byly takové "narychlo" a nebyly moc propracované.

Takže nejsem si jistá jestli by se mi to líbilo tehdy, ale ani teď nejsem úplně fanouškem. Asi si ji nechám pouze kvůli sběratelské stránce - ta vizuální část je vážně něco - ale pravděpodobně se do ní už znovu pouštět nebudu.

06.07.2021

Hrozně mě to bavilo. Bylo to něco jiného, než jsme zvyklí například od Maasové. Ale rozhodně to funguje. Už se velmi těším na další díly a myslím, že moje peněženka dost zapláče :)

04.07.2021

Do knihy jsem šla s poměrně vysokými očekáváními. Bohužel jsem velmi zklamaná. Hodně lidí si chválilo, jak je neskutečně vtipná a čtivá... Bohužel mně asi nesedl styl humoru nebo nevím. Nevím jestli mi to jenom nepřišlo vtipné nebo to vtipné prostě nebylo, ale já čekala mnohem víc. Jsem velmi zklamaná a nejsem si jistá jestli se ještě pustím do druhého dílu, ten je prý ještě slabší. Dějová linka jako taková byla vcelku zajímavá, ale co se humoru, na kterém to má být postavené týče, tak to byl za mě naprostý propadák.

Také mi vadily časté vstupy autorek, které pro mě tvořily rušivé elementy.

04.07.2021

Tak tato kniha mě velmi překvapila. S první knihou jsem měla problém se zžít. Ale tato kniha byla úplně o něčem jiném. Děj byl zajímavý od začátku do konce. Hvězdičku ubírám jenom pro to, abych si jí šetřila na další díl. Knihu mi trvalo přečíst asi 3 nebo 4 dny, ale kdybych neměla tolik školy, tak bych jí 100% přečetla mnohem rychleji.

Dodatečné díly k sériím nemám moc ráda. Většinou jsou kvalitativně nižší a přijde mi, že kazí dobrou kvalitu zbytku příběhu. Tento mě taky neoslovil, ale patří k té lepší části, asi kdybych ji četla v dějovém sledu (před první knihou a ne po celé sérii) bavilo mě to víc. Kniha se skládá z několika příběhů, z toho mám dojem, že se střídají velmi dobré s nudnými a průměrnými. Bavil mě díl s Yrene, protože jsem si jí ve Věži úsvitu a Království popela velmi oblíbila a jsem ráda, že na konci Království popela dostala roli jakou dostala. A ještě se mi líbil díl v Rudé poušti, měla jsem hrozně ráda Tiché vrahy. Celou sérii Skleněný trůn jsem je měla za takové kruté a za takové podivíny. A oni jsou takoví hodní, klidní... Neskutečně mě ten příběh uklidňoval.

Zbytek byl takový průměr. Tím, že jsem ji četla až jako úplně na konci série, byl konec takový negativní (zavření do Endovieru). Ale je pravda, že pokud bych to četla jak to jde dějově po sobě, tak to bude konec naprosto super.

(SPOILER) První tři díly ze série jsem četla asi před 3 nebo 4 lety. Pamatuji si, že už tehdy mě moc bavily a úplně si nepamatuji z jakého důvodu jsem nedočetla celou sérii až do konce. Každopádně po začátku 4 dílu jsem přestala a dlouho se k Sarah nevrátila. Ale před 2 lety jsem zhltla všechny Dvory a stala se z nich jedna z nejoblíbenějších sérií ve sbírce. Po 2 letech stálého odkládání jsem znovu našla chuť se ke Skleněnému trůnu vrátit a musím říct že nelituji. Kniha chytlavá, čtivá a budete napnutí od začátku až do konce.

09.01.2021