HerrPilot komentáře u knih

Ke knize jsem se dostal skrze šachy (nikoliv jako hráč) a jelikož příběh jede tempem Pendolina s nadopovaným strojvůdcem, poměrně rychle jsem ji i dočetl.
Co jsem si odnesl jsou krásné popisy šachových partií (nemyslím teď technickou stránku věci), horečnaté popisy geniality i lásky ke hře, která vždy musí končit masakrem. Tyhle věci si budu ještě chvíli pamatovat.
Co bylo horší je samotná hrdinka, jejíž osobnost mi přišla stejně rozvinutá jako osobnost žehlícího prkna. Její závislost je zmiňována prakticky na každé stránce, ale na me to nepůsobilo nějak strašlivým dojmem, jak to asi působit mělo. Autor zkrátka drží svou Beth pěkně v teploučku a bezpečí, nic moc se jí nikdy nestane, případně vyvázne velice rychle...

Text je opravdu rychlý, občas jsem se přistihl při přání, aby autor u něčeho postál, něco (mimo partie) popsal... Místo toho marnil čas a místo na sexuální život mladé hráčky (prstění osmi a dvanáctileté holky... jako fakt, Walte? Nebylo by už rovnou lepší popsat sex bílého pěšce a jezdce s dámou? Vprostřed šachovnice a pěkně zvrhle před zraky všech ostatních figur??)

Celkově si myslím, že se jedná o čistě spotřební věc ve které jsem nenašel nějaký smysl pro naléhavost – hrdinka je autorem dobře chráněna a prakticky od počátku je jasné, že na tu nejvyšší pozici dosáhne (větší naléhavost a smysl pro nejistotu jsem například našel v Preusslerově Čarodějově učni). 3* dávám za čtivost a šachy.

P.S. Výjimečně se vydařila i seriálová obálka, které spolu s filmovými jinak moc nemusím.

9 28.10.2022

Nuže Holmesi, starý brachu, je čas se rozloučit. Těch devět případů uteklo jak voda a já jsem rád, že jsem mohl aspoň přes papírovou bariéru asistovat svému oblíbenému narkomanovi a exotovi.
Případy sice byly šity podle jednoho vzorce, ale dedukčně-sebedestrukčně-teatrální schopnosti Holmesovy a literární schopnosti Watsonovy (případně Doylovy) z každé povídky učinily prudce čtivý žánrový skvost. A vůbec nevadilo, že brach Holmes vše vyřídil takovou rychlostí, až Watson nestíhal věnovat se popisům, a jeho styl byl tedy někdy docela strohý...

Ve vázané kronice Holmesových případů od nakladatelství 1400 může laskavý čtenář nalézt tyto případy:
-Spolek ryšavců
-Záhada Boscombského údolí
-Ohyzdný žebrák
-Strakatý pás
-Berylová korunka
-Stříbrný lysáček
-Makléřův úředník
-Musgraveský rituál
-Námořní smlouva

Vskutku bych nevzhrdl porcí navíc.

9 25.07.2022

Po Moorových Strážcích jsem hned sáhnul po dalším komiksu, který mi tu už ležel nějaký pátek. A upřímně – jsem rád, že jsem po tomhle titulu sáhnul, poněvadž jsem si s definitivní platností potvrdil, že komiks JE uměním, DOKÁŽE plnohodnotně vyprávět plnokrevné příběhy (zde snad i zastínil i ony Strážce), a na každého, kdo tvrdí opak na základě levných superhrdinských padesátistránkových sraček, by měla být svržena tato těžkotonážní rachejtle. Poprvé jsem se také u komiksu skoro rozbrečel. To když se odpařil hirošimský vdovec, jehož synové byli zabiti ve válce a on sám potrestán za pacifismus vězením. Nebo když se vědec, který s myšlenkou atomové bomby přišel (a který ji později aktivně bojkotoval) rozplakal nad novinovými titulky, hlásajícími nukleární útok na Japonsko. Nebo když jsem krok po kroku sledoval, jak se obyvatelé Hirošimy mění ve své zuhelnatělé karikatury...

Měl jsem obavy z černobílého pojetí, ale vzhledem k tématice toto řešení bylo výborné (a co víc – pokroucená, spálená těla lidí křičících němými ústy hrůzou vypadají daleko naléhavěji právě bez barev).

Velice pěkné bylo i scénaristické zpracování – od kulervoucího prologu, ve kterém se pompézně představuje uran jako vyprávěč, přes samotný Projekt Manhattan a přidružené události, až po doslov ve filmovém stylu „jak to s nimi dopadlo“ a znepokojivý dovětek.
Mými jedinými výtkami by snad byl fakt, že historické postavy si čas od času nejsou podobné a děj je místy kapku rychlý (přivítal bych víc technických problémů a jejich řešení).

Takže 10 radioaktivních * z 5, doporučení a zařazení do mého Komiksového Panteonu po bok Zatmívačky, V jako Vendety, Kameňáku a do jisté míry i Strážců.

9 10.04.2022

Mám takové podezření, že ta knížka se měla narodit jako černá díra, ale na poslední chvíli si to Pámbů rozmyslel. Silné gravitační pole přitom zůstalo.
Jeden z nejlepších komiksů, jaký jsem za dlouhou dobu četl (a to mým posledním je ,,legendární" Návrat Temného rytíře), výtečně vyrešeršovaný, se skvělou kresbou, koloristikou, atmosférou, díky kterým vynikají tuny vykouřených cigaret, ladné křivky hvězdiček i choutky obstarožních dětichtivých šéfů.
Co moc nepotěší je nijaký konec, nicméně i tak jsem byl docela smutnej, když jsem zaklapl knížku po dočtení, jelikož od zbytku příběhu se fakt odtrhnout nedá.

Vyšší doporučená cena sice může trochu zastrašit, nicméně české vydání je naprosto úžasně vypravené, počínaje přebalem, vkusným obalem knihy s plastickým písmem, přes pěkné lesklé stránky, zajímavé bonusy až po plátěnou záložku.

9 20.02.2022

Poslední Lem z „plusovské“ série, který se mi dostal do rukou. Oproti (mému) předchozímu Solarisu je Planeta Eden poněkud nevyrovnaná.
První zhruba čtvrtina je věnovaná velice únavným popisům planety, následuje NAPROSTO kulervoucí noční scéna v sídlišti mimozemšťanů, která bez nadsázky dosahovala lovecraftovských výšin hororu. Na ní navazuje nudnější „předrozuzlovací“ sekvence se stalkováním mimozemšťanů, a finální rozuzlení je opět na výši. Tentokráte lemovské.

Obecně mám opět pocit, že jsem po dlouhé řadě fastfoodů byl přizván k myšlenkové (a žánrové) hostině, byť šéfkuchař se zde ještě zacvičuje na svou michelinskou budoucnost.
Objektivně za solidní 3* (kvůli popisům + některé věci mi na konci přišly nedostatečně osvětleny), ale sídlištní sekvence je to nejlovecraftovější, co kdy jakýkoliv Středoevropan napsal, a tak přidávám ještě 1 čistě za ni.

9 12.02.2022

Můj první Steinbeck, a jeho hodnocení je pro me, jako hrát ping-pong se sněhovou koulí na Sahaře – dá se to, ale je to těžké.
Nějakou chvilku mi totiž trvalo zvyknout si na 2 fakty: a) že se jedná o soubor volně provázaných povídek, ve kterých se zkrátka vyskytují ti samí, více než obyčejní, hrdinové, ale hlavně za b) že co druhá kapitola je laděna tak nějak do poetična, při jejímž čtení si oční víčka domlouvají rande.
Poměrně vysoké hodnocení dávám proto, že knížka má nemálo zajímavých myšlenek, týkajících se nejen lidí z jaksi... podrovníkových sfér Cheopsovy společenské pyramidy, ale také vysoce přilnavou tendenci – po dočtení se jednomu začne po Mackovi a mládencích, Doktorovi, Doře a jejích děvčatech ad. zkrátka stýskat.
Velký plus dávám taky za překlad pana Hilského.

9 09.01.2022

Asi takhle...
Příběhově to fakt není žádný Hemingway, Eco ani Remarque, mělká příběhová linka (čítající necelých 50 stran) slouží asi jen k odhalení co největšího počtu krasavic, ale ta olejomalba... Každý panel je fakt zaskleníhodný.
5 hvězd dávám proto, že z mého pohledu jde o učebnicový příklad zajímavého a stylového braku – ladné dámy, létání, krásné a zajímavé prostředí a netypické (grafické) pojetí. Navíc doslov autora, zasazující mj. i tu nahotu do dobového kontextu. (Plus - moje nyní již ex ve své době ocenila, že pod vlivem tohohle komiksu jsem si začal všímat i jejích krásných křivek, nikoliv jen intelektuálních schopností)

9 18.12.2021

Již nějakou dobu jsem přemýšlel nad četbou Poeova jediného románu, leč zdejší velice nízké hodnocení a komentáře mne od tohoto záměru po nějakou dobu úspěšně odrazovaly.
Každý mladý muž se ale dostane do stádia, kdy si musí věci omakat sám, a varován zdejšími komentáři jsem se vyhnul edici Omega, a místo toho vsadil na vydání od Europy od brati Slovákov.

A učinil jsem dobře, poněvadž jinak bych se ošidil o jeden z nejčtivějších a nejmrazivějších „cestopisů“, jaké jsem doposud četl (a nic na tom nemění datum prvního vydání originálu), ve kterém není nouze o doopravdy hororové momenty (férově – ve scéně, kdy hrdinové losují, koho zkanibalizovat, jsem dejchal jenom vlasovýma kořínkama).

Další část komentáře bych rád věnoval doporučení: kniha má být dělena do 25 kapitol (samozřejmostí jsou odstavce), a má obsahovat 5 ilustrací/ nákresů, jakož i předmluvu a koncovou poznámku. Nevím, zda vydání od Omegy tímto disponuje, ale než začnete číst, výše zmíněné si překontrolujte. Zvláště předmluva a poznámka jsou důležité, neboť de facto vysvětlují, proč se v cca polovině knihy změní styl, jakož i to, proč je konec „ustřihnutý.“

Téhle čtivé, atmosféricky ryze poeovské knize s lehkým začátkem a mrazivým koncem zkrátka nemohu dát méně, než 5 vykuchaných *.

9 20.06.2021

Naprosto, ale to naprosto nádherná kniha, kterou je skutečná radost číst.

Byť je uváděna jako literatura pro děti, a i autor jí psal pro duševně nemocného syna (který nakonec spáchal sebevraždu), jak původní nakladatel, tak i autor sám tuto knihu označovali jako alegorii na život.
A jakkoliv zvláště Žabákovy peripetie se zdají být poměrně infantilní (mimochodem, Žabák měl představovat Grahamova syna), vyvrcholení a sdělení je vhodné i pro dospělé. Poměrně „nedětské“ jsou i kapitoly 7 (slavný, a dost podařený Pištec před branami úsvitu), a 9 (Volání dálek).

Celkově je tato kniha velice komfortní (taková domácká, útulná), disponuje nádhernými (či spíše přenádhernými) popisy přírody, má v sobě mnoho zajímavých myšlenek (pro které se jí vyplatí přečíst i podruhé), a nese v sobě i prvopočátky anglického humoru, tak, jak jej známe dnes.

Samostatnou kapitolou pak je vydání od Comics Centra, které ačkoliv není nijak levné (novou knihu patrně pod 400 Kč neseženete; vezměte si, že to je vcelku útlá knížka), má výtečný překlad, velmi dobrou technickou kvalitu, a navíc je vybaveno velmi, ale to velmi pěknými ilustracemi Davida Petersena.
Sečteno a podtrženo: pod 5* opravdu jít nemůžu.
Díky za milé chvíle, strávené u jejího čtení.

9 10.10.2020

Mám moc rád letadla. Zvláště pak vojenská. Zvláště pak stíhačky. No a tak slavný Velký cirkus bylo třeba přečíst taky, to k leteckému vzdělání jaksi patří.

Clostermann píše velice záživně, často maluje slovem (což se u bojových pilotů -teda kromě izraelských stíhačů, kteří jsou napůl básníci- zase tak často nevidí), člověk si připadá, jak kdyby se fakt proháněl mezi mraky v nějaké stíhačce s celou armádou koní pod kapotou.

Někdy ale také celkem fabuluje (nablýskané žluté Focke-Wulfy? To by asi strejda Hermann neschválil. Nebo co to sestřelení Messerschmittu ve stratosféře?). Kniha je tedy jakýmsi lyricko-epickým povídáním o životě a pocitech člověka, který se musí připoutat k několika tunám ocele, zvednout to do vzduchu a podle potřeby se nechat orazítkovat olovem od podobného člověka z druhé strany, nebo od člověka, který stojí na zemi u svého letiště a čeká, až bude moct svůj kanón vyprázdnit do něčeho spojeneckého.

První část se nese elegancí Spitfiru (jeho popis prvního dojmu z této stíhačky, jakož i popis prvního letu s ní by se měl tesat do kamene, tak krásný to je), ta druhá už letí ve znamení čisté řezničiny, to když je Clostermann přezbrojen na Tempest a musí vést svou letku proti nejsilněji bráněným německým letištím, aby tam o několik málo hodin letěl zas. Velký respekt těmhle klukům!

Poslední letecké memoáry, které jsem četl před touhle knihou bylo Velitelem křídla od Johnnieho Johnsona (mimochodem doporučuji všem zájemcům), a člověk by asi nenašel většího kontrastu mezi knihami, než jsou tyhle dvě: zatímco Clostermann je spíše pocitový a prakticky se nerozepisuje o spolubojovnících, Johnson nejen uvádí něco o svých spolubojovnících, ale také o taktice leteckého boje, přičemž pocity zde nehrají prim (ačkoliv taky je tu najdeme), přitom se obě knihy tak nějak... doplňují.

Co mají společné je naprosto zprasené vydání od Našeho vojska. Obálky jsou rozpixelované, jejich kompozice je (zvláště v případě Clostermanna) naprosto, ale naprosto otřesná! Korunu tomu nasazují časté překlepy, někdy snad i absurdně pozměněná slova (pokud si dobře pamatuji u Johnsona). Takové zacházení si tihle pánové opravdu nezaslouží!

Sečteno a podtrženo: Velký cirkus je velmi surovým vyprávěním, které sice často postrádá dataci pro lepší orientaci, někdy si autor i něco přimyslí, přesto je to vcelku pravdivé (a také otřesné) vyprávění o tom, jak někteří strávili své raně dospělé roky. Kniha by svým přístupem k tématice mohla zaujmout nejen fanoušky letectví. 4* (odebírám jednu * za ony fabulace) za příběh, 1* za technické zpracováni knihy ve verzi 2007/2013, nicméně to pochopitelně nebudu reflektovat, jelikož za to Clostermann nemůže.

9 09.01.2020

Zvláštní knížka... Četl jsem ji přes rok, jen ve vlaku po cestě do školy a zpět. Často v ní byly obsaženy opakující se scény, které přinejmenším unavovaly, postava Deana byla hodně zvláštní etc.
ALE zase na druhou stranu je to zřejmě asi ta nejenergičtější kniha, jakou jsem kdy četl, esence hyperaktivity (nebo kombinace kávy zalité horkým Red Bullem), která na čtenáře nečeká ani když postavy vyklusávají opici z flámu.
Kerouac byl mistr pokud se jedná o popisy krajiny, uměl velice pěkně popsat i noc a také známé jazzové/jamovací sešlosti. Popisoval lidi, které viděl. Svoje myšlenky, které jej napadaly, když je viděl.
Ve své době to musela být opravdu bomba a docela protiklad k tomu, čím si prošel nejen autor, ale člověk jako takový ve 40. letech 20. století...

Ne, tuhle volnomyšlenkářskou knihu nejde číst souvisle a ani v pokročilém věku. Ideální je ji číst v dopravních prostředcích, jejichž (rychlá) jízda doplňuje a dotváří dynamiku díla, pěkně po kouscích (každý týden třeba 2 stránky) a v rozmezí 15. - 22. roku života. Tehdy totiž vnímáte dílo, později už jen zevlounství postav.

9 15.05.2019

Chvíli jsem přemýšlel, jak formulovat svůj komentář k této knize... Postavit ho na úžasných vyje*ávacích schopnostech Marťanů, nebo snad vyzdvihnout pitomost a byrokraciemilnost antibyrokratických Pozemšťanů? Ne, napíšu to bez delšího přemýšlení.
Tahle kniha je psána mozaikovitě-každý příběh je vlastně takový uzavřený dílek, nicméně spolu tvoří celkový obraz dobývaní Marsu (na tohle pozor, opravdu se nejedná o ucelený román).
Bradbury zde servíruje velmi kreativní a poetický popis martských obydlí (ve tvaru průhledných květin, otáčejících se za Sluncem), martských zvyků (jsou tvé telepatické schopnosti předivočelé? Tak to eutanázie. Sorry jako) a martského prostředí (dnes už víme, že tak povrch Marsu nevypadá, ale s Bradburyho vizí nemají problém ani vědci, tak kdo jsem já, abych si na takovou krásu stěžoval...).

Povídky oscilují od veselých přes mrazivé až po ukrutne depresivní, každá je ale velmi krásná a čtení všech bez vyjímky mi dělalo opravdovou radost (což zas o tolika knížkách říct nemůžu).

Na závěr snad vyzdvihnu povídku Usher II, která ačkoliv údajně mrazivá, mi přišla spíš jako čirá esence černého humoru. Pan Stendhal byl (resp. bude) průkopníkem krvavých žertů/pomst.
Bradbury zkrátka naservíroval výbornou hostinu, na které si vybere člověk hluboký i ten....materialističtěji založený :) a mne rozmazlil tak, že od dalších sci-fi knížek, které si vyberu, budu čekat přinejmenším „martský standart“.


No...a teď si zajdu koupit tu raketu sportovního střihu, která ve výloze toho RaketMarketu svým nádherně blyštivým povrchem odrážela paprsky Slunce, které se snad ze studu nad svou zářivostí začalo schovávat za vršek kostelní věže na západě. Tak, sbohem na Marsu (nebo někde jinde ve vesmíru) :)

9 29.11.2018

Ponejprv jsem tento příběh shlédl v malém zařízení jménem telèvise a ze všech postav , hrajících (jak se u nás , v tenisovém klubu říká) druhou raketu se ponejvíce do mé paměti vryl Strýc a jeho skupina , pracující v tom , čemu sluha našeho výborně servírujícího člena - p. J. Oulického - říká ,,továrna na katastrofy" . Dlužno podotknouti , že málokdy se v mé paměti zaryje člověk , jež v určitém prostora času řekne pouze dvě věty .
Nicméně nedalo mi spát , jak vesměs tichý a , mohu-li to říci vulgárně , nanicovatý p. Oulický pojal za svou dívku slečnu Barboru , jíž zde v klubu říkáme ,,naše Nataša Gollová" . Žeby jí okouzlily jeho přímo mistrovské forhendy ?
Zakoupil jsem si tedy knihu (jsa zvědav podrobností) , napsanou nějakým p. Jirotkou a pojmenovanou Saturnin (toť onen sluha p. Oulického) a pochopil , že kdo chce dívku snů svých míti , musí se chovati tak trochu jako (opět omluvte hrubý výraz) imbecil a míti výkonného sluhu .
A nyní dovolte , abych přešel k oficiélní částí prohlášení :
Kdož znalby pána , výkonnostně stejného , či velice podobného Saturninovi , jenž uvolil by se k tomu býti mým sluhou , nechť neprodleně dostaví se do Tenisového Klubu ,,Praha" a ptá se po mé maličkosti .
Kdožť neví , jaké jsou mé požadavky , nechť si VÝBORNOU knihu ,,Saturnin'' zakoupí/zapůjčí .

9 07.01.2017

Po letech, kdy jsem s Fantomem soutěžil v tom, kdo koho dokáže ignorovat déle, jsem se rozhodl podrobit tuto záhadu čtenářské pitvě. Muzikál jsem neviděl v žádné podobě (pouze slyšel ten nejznámější duet v několikerém podání), a tak jsem podezíral, že půjde o milostný trojúhelník, kde se o srdce ctnostné umělkyně utká sexy rozhodný, ale tak trochu padoušský šlechtic, se zamilovaným, leč poněkud znetvořeným miláčečkem. Jaké bylo mé překvapení (podpořené komentářními povzdechy zdejších hlavně čtenářek), když jsem zjistil, že sexy šlechtic je nepíchač v krystalické podobě, ctnostná umělkyně je ctnostnou lobotomkou a Fantom není žádný politováníhodný šáteček, ale manipulativní, vyděračný, sériově vraždící, stalkující, simpující incel, který se v honbě za něčím, čemu pouze on říká láska, neštítí naprosto ničeho a to i vzhledem k ženě svého srdce, včetně podminování budovy Opery, psychického nátlaku, potenciální masové vraždy nevinných a pravděpodobně i vykradení hrobu otce své vyvolené.
Příběh obecně se mi velice líbil, ale spíše díky tomu, že padouch byl padouch, jeho protivníkem byla velice příjemná postava Peršana (kterého za sebe vnímám jako obdivuhodnou postavu, která ve snaze zabránit zlu překonala i svůj vlastní strach), mělo to atmosféru, operní melodramatické pozlátko a vůbec velice příhodné a pasující kulisy (v Louvru by to asi moc nefungovalo). Jednu hvězdu srážím za to, že si autor dle mého názoru nedokázal poradit s hororovějšími pasážemi, které sice dobře vymyslel, ale nedokázal do nich vložit dostatek „stokerovského, poeovského nebo lovecraftovského“ napětí. Zkrátka jimi (s výjimkou konce) prosvištěl. A to je škoda.

V druhé části svého komentáře bych se rád (podobně jako u Větrné hůrky) zamyslel nad zdejšími komentáři, konkrétně proč některé čtenářky (tedy ponejvíce, několik málo čtenářů jsem tam taky našel) dokážou vzdychat a projevovat soucit (a snad i pochopení?) ohledně postavy, jakou byl Erik, tedy Fantom? Jistě, šlo o znetvořeného člověka, který nikdy nepoznal lásku, ale lze soucítit s někým, kdo pro pobavení vládce vraždí odsouzence a způsobuje krvavé rodinné tragédie (jak zmiňuje postava Peršana) a následně si vybere dámu, kterou ve jménu jakési své zvrácené představy o lásce neustále pronásleduje, zneužije její vzpomínky z dětství k manipulaci, pravděpodobně vykrade hrobku jejího otce, rozkazuje jí, zabrání dámě se svobodně zamilovat, dvakrát(!) ji unese, dožene ji přes opakované zoufalství až k pokusu o sebevraždu, spoutá ji, aby ji nakonec postavil před Sofiinu volbu: buď nechtěný sňatek nebo Opera vyletí během představení do vzduchu i s návštěvníky. Opravdu lze obhajovat postavu několikanásobného vraha a psychotika, který si v domě postavil mučící místnost? Znamená tato lítostivost, že pokud by například střelec z fakulty (výběr je záměrný) zanechal dopis, ve kterém by se svěřil se svými, dejme tomu, „problémy srdce a nepochopení“, byli by někteří lidé schopni jej litovat? Nebo tato lítostivost je podmíněna bránou fiktivnosti a možná i jisté domnělé erotičnosti – zatímco Fantomem a jeho činy se lidé dojmou, protože je to fikce, která se nestala (navíc je to netvor, oddaný vysokým citům temným způsobem ve svém varhanami vyzbrojeném temném brlohu, který pro svou milou je všehoschopen, tudíž publikum si do tváře Fantoma projektuje tvář svého milého/milé, u které/ho by ocenili stejné dobývací nasazení, jako u Erika?; stejně, jak se to děje kupříkladu s postavami vampýrů, kteří místo saní krve dam v dnešních příbězích sají jiné tělesné šťávy), činy střelcovy jsou krutou, neromantickou realitou...
Budu rád, pokud mi to někdo z Fantomových fanoušků (nebo spíše fanynek) vysvětlí třeba zde v diskuzi nebo v soukromé zprávě, jelikož mám pocit, že jsem četl nějakou jinou knihu...

8 18.08.2024

Tahleta knížka, pochopitelně stejně jako dějiny popisované výpravy, je jako průjem na tobogánu – vždycky, když už si myslíte, že tu situaci už fakt nejde zhoršit, objeví se další vlna neštěstí. Muži, jejichž zážitky jsou zde líčeny, jistě posunuli hranice toho, co vydrží lidské tělo a psychika, jejich mise je plně srovnatelná s nejšílenějšími zážitky z válek, a tudíž bych tuhle četbu doporučoval místo motivačních a seberozvojových knih neznámých autorů.

Drobně bych vycinkal nakladatelství, že tak důležitou knihu vydali v brožovaném vydání.

Jinak ale plně zasloužených 5 ledových *.

8 25.02.2024

To se tak jednou v jedné kovárně potkali tři kluci: Wilde, Novák a Bouda. Wilde ukul meč, Novák jej přizpůsobil středoevropským podmínkám boje a Bouda jej vyzdobil, čímž vznikl dokonale vyvážený meč, který čtenářovu bránici sice nerozpůlí, ale i to polechtání stojí za to.

Ponouknut Havelkovým nastudováním opery Bílý pán v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě jsem sáhnul po Wildeově originálu, který byl snad ještě lepší, než zmíněná opera.
První polovina se nese v duchu viktoriánského Saw, a přízrak s láskou vzpomíná na způsoby, jakými se zabili všichni ti, které vyděsil. Hned potom následuje nemilosrdná řežba mezi tradicionalistickým nemrtvým Angličanem a moderními, leč notně otravnými žijícími Američany, do které kovář Wilde přikovává sarkastické poznámky na adresu domácích i hostů. Druhá polovina se nese ve vážnějších tónech a dělá z téhle brožury víc, než jen vlakovou rychlovku (záměrný dvojsmysl).

Ve finále se jedná o dost atmosférické čtení, a vydání z roku 1996 od Albatrosu v sobě spojuje nejen přednosti všech výše zmíněných pánů, ale i dobrou technickou úroveň. Pět hvězd ovšem nedám z toho důvodu, že mi zkrátka nepadli do noty ti Amíci. A taky by tomu slušelo víc stránek. Přesto solidní 4* si to jistojistě zaslouží.

8 06.11.2021

Po nijaké Koralině jsem se rozhodl pokusit se opravit si chuť další „dětskou“ knížkou, a tak jsem sáhl po této publikaci se scifisticky měňavým přebalem a obálkou v neméně futuristicky působící šedi...
...lépe jsem se ani rozhodnout nemohl. Knížka má od počátku drive, nepostrádá lehký humor (zvláště zpočátku) a navíc je plná polopaticky podaných faktů ze světa fyziky a astronomie. O tom, že zřejmě nebyla psána jen pro děti svědčí např. pasáže o neutronových hvězdách. Vše doplňují nádherné ilustrace (tu, kde děcka v skafandrech sedí na kometě a hledí na Saturn bych si dal i zarámovat. Teda, kdyby se mi jí podařilo vytrhnout vcelku) a fotografie planet, exoplanet, hvězd etc.
Šlo by se chytit toho, že záporák je možná trochu klišoidní, že zakončení je vcelku americké atd., nicméně příběh je to pro děti, a na rozdíl třeba od Koraliny je podbarven tím, že dobrodružství Aničky a Jirky se odehrávají v reálných kulisách, a tedy ten beletristický, místy kostrbatý text, je pouhopouhým nosičem vědomostí o okolí naší planety.

Velké čtenářské potěšení, pěkné technické zpracování, zajímavé informace, tady se nedá svítit. 5 generálských *, a už si jdu pořídit další díl.

8 25.07.2021

Čtení této knihy bych za sebe přirovnal k nasednutí na vztyčený kuchyňský nůž – sice krátké, ale bolestivé.
Knížka je opravdu velmi krátká, přesto zvolená forma sdělení mi přišla dost nešťastná. Tyhlety romantické cancy, plné barokních kudrlinek a obtloustlých andělíčků, trávím dost špatně, obzvláště pokud jsou zároveň i samotným příběhem (v knize, kde je i nějaký bytelný příběh, a kde popisy citů/krajiny/etc. slouží pouze k lepší uvěřitelnosti, tyhle doplňky vítám). V krátké protiválečné próze mi to vyloženě nesedí.

Pokud jde o postavy, vrcholně jsem nesnášel Petra, výbušného snoba a člověka úplně odtrženého od reality, který si Lucii nezasloužil („Cože? Tvoje máma dělá ve fabrice na munici, abyste měli z čeho žít?? Lucko, dyť tvoje máma je vrah!“). Pevně doufám, že tato postava není Rollandovým alter-egem, ale pouze přívěskem ve stylu „i takoví lidé existují“.

Kniha se mi nelíbila z výše uvedených důvodů, ale přesto jí dám 2*, a to díky: postavám Lucie a Filipa, dobře podanému prvnímu setkání ústředního páru, a (spoiler) literárnímu německému bombometčíkovi, který ukončil toto literární peklo něco málo po 100 stranách.

U mne tato kniha selhala i jako čistě protiválečná próza, ale abych nebyl jen za hnojometného kritika s náběhem na obhroublost, níže přikládám menší seznam lepších antiválečných titulů (paradoxně jsou to knihy o vojácích):
-Velký cirkus od Clostermanna – popis toho, jak lze ztratit dospívání kvůli válce. Podáno z pohledu velmi mladého pilota (Clostermanna). Ačkoliv někdy historicky nepřesné, přesto jsou to velmi cenné a čtivé válečné memoáry (a to i pro ty, kteří tenhle žánr normálně nečtou).
-Bratrstvo neohrožených – literatura faktu o parašutistech, kteří se dostávali do těch nejtěžších situací, ačkoliv to nebyli žádní zabijáci od narození. Existuje i skvělý stejnojmenný seriál.
-Dva proti říši – román o útoku na Heydricha. Velmi čtivý, místy nepřesný (je to přece jen román), a romantické dušinky zde naleznou i lásku.
-... a obecně cokoliv od Remarqua.

Můj první Wodehouse. Patrně ne poslední.

Kniha je něco jako kříženec mezi Panstvím Downton a Saturninem. Odehrává se na velkém venkovském sídle, řeší se tu kniha klepů, která může všem anglickým šlechticům zlomit vaz (nebo aspoň nohu), vystupují zde smíšené charaktery (od mírně zretardovatělého aristokrata se zálibou v prasatech, přes jeho ženitby-a-peněz-chtivého synovce, sekretáře, který děla vše kromě své práce, velmi konzervativní sestru až po bratra, který v mládí vyexoval zásoby všech anglických barů na jeden nádech), dále se řeší spousta svateb, apod.

Po dočtení se mi začalo po těchto postavách stýskat, nicméně i tak 5* nedám, a to z jednoho prostého důvodu. Celé mi to přišlo až neuvěřitelně praštěné. Jakkoliv je to anglický humor, který je často založen na neuvěřitelných situacích, které jsou ale podány velmi uvěřitelně, tady se mi uvěřitelnost často trochu ztrácela.
Paradoxně tak na mne působí lepším dojmem náš Saturnin, který vychází z Wodehouse, ale je střídmější.

Přesto milé, čtivé, vtipné. A zámek Blandings musím nutně mít.

8 06.02.2020

Tahle knížka je jak malíř-stačí otevřít a za oknem pokoje začne hustě sněžit, děcka si budou z hlav vybouchávat sněhovými koulemi školní vědomosti, Bob Škrábek se půjde klouzat na počest Štědrého dne a okna krámů budou načančaná jako modelky Victoria's Secret.
Příběh je notoricky známý z různých hraných filmů, disneyovek, divadelních adaptací a ačkoliv někdy působí tak trochu naivně, má něco do sebe. Na téhle knížce mám ale zdaleka nejradši ty dickensovsky laděné popisy zasněžené krajiny, města a zvyků viktoriánských lidí v tomto období. Jedna z mých nejmilejších knížek, a to po celý rok. Jo a v téhle knížce jsem našel jedno z nejkrásnějších vyznání lásky, to když Skruž/Vydřigroš básní o tom, co by bylo, kdyby nenechal odejít svou milou.

P.S. Pokud budete mít možnost zakoupit ilustrované vydání od Petrkova s ilustracemi Roberta Innocentiho, rozhodně neváhejte. Ty ilustrace jsou jedněmi z nejkrásnějších knižních obrázků a ten pěkný příběh ještě vylepšují.

8 03.12.2018