HerrPilot komentáře u knih

Zatraceně dlouhá kniha, tedy vezme-li člověk v potaz fakt, že Werther brečel či slzel i 2x/3x na jedné stránce (!!), a již v polovině knihy by musel zemřít na absolutní dehydrataci.

Jinak je to ale taková pro mne nespecifikovaná kniha, velmi nevyvážená. Na jedné straně je plná přenádherných popisů krajiny, na druhé je jejím hrdinou mladý muž, jehož chování leckterým ženám zavěšuje gigantické koule mezi nohy. Z jedné strany je vybavena krásným jazykem, který na stranu druhou popisuje často velmi sobecké pocity hlavního hrdiny. Z jedné strany obsahuje podnětné myšlenky na různá témata (kupříkladu mrzoutství, sebevraždy, či lásku), na straně druhé popisuje hrdinovy „láskoidní“ činy, za které jsem se při četbě styděl já, můj kocour, pes, neexistující ochočená chobotnice a sedm generací mých předků.

Přesto převažují pocity pozitivní, dokonce i ona negativa lze vnímat pozitivně, jakožto výpověď o době, která se cele postavila na stranu citů. To vše podbarveno solidním a pěkným, byť minimalistickým, vydáním od Odeonu. Oscilace mezi 3 – 4 prostřelenými *.

Moje poslední letos přečtená knížka mi opět připomenula, že jsou knihy a knihy. A u dětských tomu není jinak.
A tak zatímco klasiky jako Děti z Bullerbynu, Annu ze Zeleného domu, Hobita, Medvídka Pú či Vítr ve vrbách mohou bez problémů po letech číst i dospělí (fakticky u dvou posledních je to snad i vyžadováno), tato „troskárna“ má již odzvoněno.

Jako malý jsem jí nečetl, ale vzhledem k tomu, že jsem si v dospělém věku dokázal napoprvé užít výše zmíněné tituly, rozhodl jsem se zkusit i dílo „českého Verna.“ A namoutě nevím, kde se vzala tahle Troskova přezdívka. Zatímco Verne totiž pro každou svou knihu dělal obsáhlé rešerše a přepisy tak, aby jeho díla vycházela z tehdejších vědeckých poznatků (zmíním majstrštyk „Ze Země na Měsíc“), a tím pádem se do budoucna stala inspirací pro nové generace vědců, Troska vědní aspekt nahrazuje pavědou, super-duper všeřešícími chemikáliemi a teoriemi, které snad i v jeho době působily úsměvně (a to i jako sci-fi) – viz sekvence s kouskem Měsíce a domnělými Selenity.

Kniha je také ukrutně černobílá, plná přepjatých citů, a nemá ani Wellsův přístup ke sci-fi, kdy pohádkovitost a vědecká nepřesnost slouží k poukázání na něco hlubšího. Zkratkovitost zdejšího děje ale bohužel vylučuje i nějakou strhující dobrodružnost, Troska neumí vybudovat napětí, a já jsem se asi v polovině knihy přistihl, že mi je vlastně jedno, jak to s hrdiny dopadne. Co tedy z této knihy zůstane nám, kteří jsme jí nečetli jako malí? Rovněž mám za to, že kniha již dnes není seriózně zfilmovatelná, leda tak jako parodie ve stylu Lipský-Brdečka.

Hodnotit * nebudu, přeci jen je to kousek naší sci-fi historie, byť zastaralý již v době vzniku, objektivně by to ale bylo tak na 2-3*.
Velké plus je za vydání z roku 1992 od Sfingy. Jen kvůli Rotreklovým ilustracím si snad koupím i zbylé dva díly.

Pratchett by byl skvělým vrchním číšníkem v nějaké nanejvýš luxusní restauraci, protože to, CO v téhle knížce servíruje, a způsob, JAKÝM to servíruje, si nezadá ani s šarmem pana „Krrálýka“ ve Vrchní, prchni.

Do mojí čtvrté ÚZ jsem nešel s nějakým velkým očekáváním. Ani Barva kouzel, Stráže!, nebo Pyramidy mě nějak nestrhly (byť poslední dvě zmíněné byly v rámci žánru, případně série, docela dobré). Jako součásti jednoho univerza byly dobré, ale cosi mi na nich chybělo. No a to jsem po této zeměplošské odyseji našel v Otci prasátek.
Jeden prostě nemůže nemilovat vánoční příběh, vybavený kostlivcem převlečeným za Ježíška, bohem zvratků a společenské unavenosti, sprchovým koutem, který vám věnuje gejzír vzrušení (doslovně), (panickými) mágy s nevyřešeným vztahem k Vánocům, počítačem, který k správnému fungování potřebuje mraveniště a malého plyšového medvídka, bandou koledujících žebráků, jejichž intelektuálně nejsilnějším členem je pes, jakož i velice výkonným vrahem, který vyznává vskutku bondovskou premisu „nejprve cukr, pak ocel“.
Přidejte k tomu i různé odkazy, hlubší, docela temná patra a mimosérijní přesahy (mikulášovský Smrť lidské vlastnosti rozebere daleko důkladněji, než Burtonův podobný Jack Skellington z „Ukradených Vánoc“), a máte novodobou (nejen) vánoční klasiku.

Obzvláštní poklona patří i panu Kantůrkovi, který zde češtinu ohnul do tvarů, jaké by nezvládl ani Kaiserův tělocvikář. I díky němu je kniha plná Janků Mrázů, Martinů Cengáčů, skřetvílů Bradavčáků, Žlučoblijů, či víl Fajnálad. Díky tam nahoru.

Na závěr si dovolím na své poměry zcela nezvykle citovat, a to pasáž, věnovanou popisu vynalézavosti jednoho nedomrlého vynálezce, která mne na nějaký čas rozbila:
„Výsměšek otočil kohoutkem s nápisem 'sprška' a uskočil stranou, protože jedna jeho část si stále ještě uvědomovala, že Johnsonově vynalézavosti často nestačilo hodit dopis do schránky, ale že mnohdy prošla až na poštu a na druhé straně vylezla ven stěnou třídírny.“

Tak tady je to za čistokrevných 6* z 5.
(Poznámka- česká verze disponuje nemalým množstvím překlepů)

Další „Fantomasovka“ do kolekce, a tentokráte mírné zklamání.

Zatímco první díl prakticky začíná vraždou za tajemných okolností, načež lehce gotický tón prostupuje celým příběhem (který má i docela stabilní konstrukci), díl druhý se má problém vůbec rozjet. A když už se rozjede, je těžké jej zase přibrzdit a nasměrovat do kolejí, které by se držely termínů jako „srozumitelnost“, či „logika“. Titulní Fantomas je sice v celém díle, ale tak nějak tam... není. I konec je docela napínavý, ale možná už není tak ďábelský, jako zakončení předchozího dílu.

Stále ovšem platí, že se podíváme mezi spodinu, mezi smetánku, auta budou mít zásadně petrolejové(?) svítilny, budeme svědky natáčení jednoho z prvních(?) mimoateliérových filmů, dostaví se i mírná brutalita, a čtivost nepolevuje ani s tímto dílem.

Za onu rozpadající se konstrukci, jakož i za místy vysloveně imbecilní samomluvu postav (ne, fakt nepotřebuju detailní náhled do Fantomasových myšlenek. Ten má být tajemnej) ale musím 2 hvězdy strhnout. Stále je to v rámci žánru dobré počtení, nicméně jednička je jen jedna...

5 09.11.2020

Mám moc rád Clarka. Holduju starým sci-fi knihám. A knih o Měsíci není nikdy dost.
Přes to všechno mi tahle kniha přišla na Clarka tak kapku, no... ,,čajíčková".

Starý dobrý Arthur je (obecně) velice silný v technických pasážích, ovšem nikdy mu moc nešli lidé. A tato kniha je jen o lidech (nikoliv ve smyslu celkovém), byť k technice taky přičuchneme. Clarke naskicuje (či spíš narýsuje) potažmo zajímavé postavy, a pak... nic. Každou potenciálně zajímavou mezilidskou situaci rychle vyřeší, a jede se dál. Postavy v této knize mi zkrátka připomínaly papundeklové obrysy s neuměle domalovanými xichty. (Kupříkladu konspirátora Radleyho mohl využít k úvahám o lidstvu, tak ale z něj byla jen vtipná figurka. Teda aspoň pro mne)

Abych ale jenom nekritizoval- Clarke v tomhle svazku rozjíždí na '61. rok celkem zajímavé věci: napsal, že na Měsíci není moc vidět hvězdy (to se o 50 let později stane opěrným bodem konspirátorů, snažících se sestřelit program Apollo). Zmínil ,,vlající" měsíční vlajky a jaké způsobí na Zemi pozdvižení- taky se trefil. Dokázal technicky rozebrat problémy záchrany lidí na Měsíci v době, kdy Gagarin hlásil, že ,,pojechali". Byl tak přesvědčivý, že jsem mu věřil i ten nebezpečný (a neexistující) prach. Navíc ještě dokázal čtenáře poučit o reálných fyzikálních jevech.
A k tomu přidal svou obvyklou hromadu poetických vesmírných obratů a literárně-popkulturních odkazů. Tohle mu opravdu šlo.

Za technikálie, uvěřitelnost, odkazy, čtivost, poetičnost a jasnozřivost dávám 5 záchranných *, ale 1 musím strhnout za postavy a jejich (jisté) klouzání po povrchu.

P.S. V českém vydání od Laserů mi trochu vadilo prakticky neustálé a nesmyslné střídání termínů ,,astronaut" a ,,kosmonaut".

12 06.11.2020

Tady kutil Erich přišel a ukázal velký, masitý vztyčený prostředníček všem těm autorům, kteří si myslí, že bezpodmínečně skvělou knížku dělá mamutí počet stran.
Na skutečně malém prostoru dokázal popsat, co se stane, když profesor, kterému i Metuzalém říká „dědo“, vymyje mozky svým mladým svěřencům. Kluci, kteří by se měli ještě zajímat o nejnovější modely Mercedesů, nebo empiricky zkoumat metody rozepínání podprsenek vrstevnic, se díky němu dostávají do situací, kdy je jejich největším úspěchem to, že sebou flákli do bahna dřív, než je sejmul pozdrav od vrstevníků z druhé strany.

Knížka bude možná více šokovat ty, kteří vojenskou literaturu (neboť tou bezpochyby je i navzdory věnování) normálně nevyhledávají, i žánrově zkušenější si tady ale najdou něco pro sebe. Mne osobně se líbily výjevy z domova, a některé myšlenky či přirovnání mladého kluka byly vpravdě šokující; za nanejvýš zajímavý považuji taky soukromý mejdan v kráteru s vlastnoručně zabitým Francouzem, nebo rozmanité okamžiky z katolického lazaretu (férově – při zmínce o prostřelených varlatech se ty moje vydaly na cestu zpátky k žaludku).

Za tenhle naturalistický klenot nemůžu klukovi, co to u Passchendaele koupil pětkrát najednou, dát méně než 5 rozbombardovaných*. Kéž jediné části těl, obnažené před budoucími generacemi kluků, patří striptérkám nebo jejich partnerkám/-ům, a nikoliv jejich kamarádům, kteří se včas nesehnuli.

22 29.10.2020

Opravdu výborné čtení.
Přistupoval jsem k tomu jako k braku, jako k brutální předloze veseloherní trilogie s Maraisem a Funésem, a dostalo se mi královského šestákového čtení z prostředí pařížské smetánky, pařížské lůzy, a jejich opulentních hotelů, zámků, či zaplivaných krčem, které chválili i Umberto Eco, Jean Cocteau, či Guillaume Apollinaire. Krev zde teče v míře na onu dobu požehnané, komisař Juve metodicky postupuje ve stopách vraha, a vše ďábelsky vrcholí na popravišti.
Co trochu drhne, jsou dialogy postav, nebo i vnitřní monology, ale tyhle nedostatky výtečně vynahradí spád děje, a hutná atmosféra.

Ti, kteří viděli pouze zmíněnou populární trilogii se ale musí připravit, že tohle není (primárně) veselé čtení: Fandor je poněkud mladší, než Marais v šedesátých, Juve není poskakující neurotický cholerik, a Fantomas není přestrojeným gangsterským Miroslavem Moravcem se zelenou maskou a létajícím autem (toto situování filmů vycházelo z tehdejší „bondmánie“). Zdejší Fantomas nosí tváře jiných (max. tak ještě škrabošku), létající auto nahrazuje třeba zcela obyčejným vlakem, a vraždí rafinovanými způsoby.

Svému oblíbenému „pulpu“ nemohu dát méně než 4 krvavé * (1 strhávám za výše uvedené mínusy). Do „Zajímavostí“ pak dám odkaz na skvělou anglojazyčnou stránku o Fantomasovi, kde je celé téma zajímavě rozebráno a popsáno z různých úhlů.

4 28.10.2020

Naprosto, ale to naprosto nádherná kniha, kterou je skutečná radost číst.

Byť je uváděna jako literatura pro děti, a i autor jí psal pro duševně nemocného syna (který nakonec spáchal sebevraždu), jak původní nakladatel, tak i autor sám tuto knihu označovali jako alegorii na život.
A jakkoliv zvláště Žabákovy peripetie se zdají být poměrně infantilní (mimochodem, Žabák měl představovat Grahamova syna), vyvrcholení a sdělení je vhodné i pro dospělé. Poměrně „nedětské“ jsou i kapitoly 7 (slavný, a dost podařený Pištec před branami úsvitu), a 9 (Volání dálek).

Celkově je tato kniha velice komfortní (taková domácká, útulná), disponuje nádhernými (či spíše přenádhernými) popisy přírody, má v sobě mnoho zajímavých myšlenek (pro které se jí vyplatí přečíst i podruhé), a nese v sobě i prvopočátky anglického humoru, tak, jak jej známe dnes.

Samostatnou kapitolou pak je vydání od Comics Centra, které ačkoliv není nijak levné (novou knihu patrně pod 400 Kč neseženete; vezměte si, že to je vcelku útlá knížka), má výtečný překlad, velmi dobrou technickou kvalitu, a navíc je vybaveno velmi, ale to velmi pěknými ilustracemi Davida Petersena.
Sečteno a podtrženo: pod 5* opravdu jít nemůžu.
Díky za milé chvíle, strávené u jejího čtení.

9 10.10.2020

Moje další gaimanovka, a jmenovec Armstrongův opět nezklamal.
Kniha s burtonovskou atmosférou, která není jen pro děti (což v doslovu zmiňuje i sám Gaiman – nic ze své tvorby necílí primárně jen na děti, či pouze na dospělé, tedy kromě Amerických bohů), obsahuje kostru Knihy džunglí, střípky Mary Poppins (opět viz. doslov), jistě něco z H. P. Lovecrafta (město ghúlů – Ghulheim – má proporce pozemských měst Cthulhu), motiv dlouhé a trnité cesty z pohodlí domova zase připomene Tolkienova Hobbita, a něco málo tu snad je i z keltských mýtů.
A všechno tohle je zabaleno do pochmurného anglického kabátku s humornými prvky, který je ovšem místy trochu děravý, místy má možná až příliš konvenční střih, a místy máte i pocit, že designér mohl látku využít lépe, nebo jí i trochu přidat. Výsledný oděv je ale velice pohodlný, oblékatelný (rozuměj: čtivý), a vše doprovází atmosférou pasující ilustrace McKeanovy.

Horší, než Hvězdný prach, o mnoho lepší než Nikdykde. Díky zmíněným nešvarům ale nemohu dát čistých 5, přesto uděluji 4 čerstvě odhrabané *. Jistě se k ní ještě někdy vrátím.

5 28.09.2020

Je skvělé, když se mistři vyprávěči pustí do převyprávění starých děl a mytologií, které tvořily naší civilizaci (a tedy nejen tu naší), no a když je oním autorem takový pan Gaiman, tak to nemůže dopadnout špatně.
A taky to špatně nedopadlo. Ve formátově malé knížce se skvostným přebalem a pěkným obalem najdete výběr těch nejznámějších mýtů, z nichž většina se točí kolem Odina, Thora a Lokiho, který je hybatelem asi 101 % věcí, které se tam stanou (co jsem pak četl, tak součástí severských mýtů jsou snad i ságy o lidských hrdinech, ty zde ale nenajdete, takže kniha je opravdu jen takovým „the best-of“). V knize prakticky prosté popisů také vystupují všichni ti skřítci, hadi, polomrtvé dcery, osminozí koňští synové, magické artefakty, (všechny) vyzbrojené jmény ne nepodobnými lékům na předpis, kterými byl fascinován a inspirován pan Tolkien. A na své si přijdou i milovníci mužů v ženských šatech, či fanoušci příležitostných milostných vztahů bohů a zvířat.

Zajímavé také je, že ačkoliv všechno to jsou povídky, celé to míří k nevyhnutelnému konci a oné slovutné poslední bitvě. Takže čtete vtipnou historku, ale už víte, že ten a ten konec knihy nepřežijou.

Dávám 5 divokých * a doporučuji všem fanouškům Marvelu. Znalcům této mytologie tato knížka asi moc neřekne...

5 13.09.2020

Velice nevyrovnaný kousek. Na jednu stranu dostanete krásné velké fotografie, díky kterým si připomenete vaše oblíbené epizody, padouchy a hrdiny, na druhou stranu jsou popisy jaksi očividné (v příslovečném stylu „déšť je mokrý, cukr sladký“), a prakticky nic nového vám nedají. Na štíru to je i s informacemi ze zákulisí. Pokud hledáte nějaké průřezy – dostanete pouze jednu daleckou loď z konce 1. série nového Who (myslím, že epizoda se jmenovala Parting The Ways) a snad ještě jeden průřez, který si ale již nepamatuji. Rozhodně nečekejte popis a ukázky vnitřního vybavení třeba Kyberlidí či Daleků, tak jak jsem očekával já.

Knihu jsem zakoupil, jelikož od stejného vydavatele mám i podobnou knihu o Indianu Jonesovi, která je ale pojata daleko lépe.
Pokud chcete nesrovnatelně lepší knihu ze světa Doctora Who, z vlastní zkušenosti mohu doporučit The TARDIS Handbook od Stevena Tribe'a, která je formátově i stránkově menší, ale informačně je na tom daleko lépe, než tento mamut.

Dávám 3 časoborné * aspoň za ty fotografie.

5 03.09.2020

Tak po dvou letech nepravidelného čtení jsem dnes ukončil své první čtení nejslavnější trilogie v pěti dílech. A nebylo to věru pěkné loučení.

Do posledního dílu jsem šel s tím, že je sice poslední, že už žádný další díl k přečtení nebude, ale zároveň jsem se na něj těšil, povzbuzen zdejšími komentáři, že se nejvíce blíží legendární jedničce. Dle mého se to k jedničce má asi jako hodinový strojek bez promazání: nějaký humor zde sice najdeme, ale je to těžkopádné, jakoby psané z donucení, bez onoho metaforického „promazání“; první díl měl prakticky ta samá ozubená kolečka, ale jelikož byl napsán v jakési radosti z tvorby (aspoň to tak vypadá), má to promazání, a tím pádem to neskřípe, a je radost to sledovat v chodu.
O zdejším konci, seříznutém jako Roberspierre, už raději pomlčím.

Je pravda, že z tohoto dílu velice vyzařuje Adamsova láska k počítačům, jakož i jeho někdy trochu šokující zkušenosti z psaní (a natáčení) dokumentu „Ještě je můžeme vidět“, který se věnuje ohroženým druhům, přesto té melancholie tam bylo jaksi přespříliš. K tomuhle dílu už se zkrátka neměl nechat donutit, byť právě díky tomu vidíme vývoj samotného Adamse.

Z úcty k autorovi raději nehvězdičkuji, jelikož jediná pro mne výborná pasáž byla pouze ta s Králem. Jinak to bylo ne(z)řízeně chaotické s nejasnými/zmatenými motivacemi (a to i dle Adamsových standardů).

P.S. Jako obvykle doporučuji knihu Nepropadejte panice od Neila Gaimana a spol., která vysvětluje pozadí vzniku jednotlivých dílů Stopaře.

Ze všech Wodehousů, které jsem doteď četl (2 Jeevese a 2 Blandingsy), právě tahle přečnívá stejně, jako Michael Jordan ve Sněhurce.
Zápletka je stejná, jako prakticky ve všech dílech tohoto humoristy – nesnášenlivé tety, zamilovaní mládenci, málo peněz, vdavekchtivost, záměny, omyly, etc. Co ale činí tuto knihu výjimečnou (tedy kromě nádherného Blandingsu a tentokrát společensky unavené prasnice), je postava pana Galahada Threepwooda.
Ten je sice až moc vtíravý (samozvaně se montuje do života milenců, kteří se pořád míjejí, a snaží se jim pomoci před oltář) a moc přeaktivnělý, přesně tak, jak to nemám rád v knihách, ani v životě, přesto jej Wodehouse opatřuje docela zajímavou motivací.
A tak slovutný Wodehouse, mentor saharského humoru, sklouzne k vážnějšímu tématu třídní nerovnosti dávných dob. Sice jsou to jen dva odstavce, ale právě tato pasáž zvedla mé hodnocení ze 4 na 5 galantních a omonoklovaných *.

Výborná záležitost, ke které se jistě ještě vrátím.

2 23.08.2020

Jedna z knih, které uvedly na scénu renesanci. V době, kdy ctnostní rytíři dobývali na kolbištích pro své ctěné dámy věnečky, Boccacciovi hrdinové také dobývali věnečky. Svých dam.
Ale je dost nefér si o téhle knize myslet, že je jenom o sexu a nevěře – ve skutečnosti se zde ve velice hojné míře vyskytuje i drsný humor, kritika církevních hodnostářů, kritika blbosti, a dokonce kritika pověrčivosti. Tahle kniha také vydatně pomohla v rozvoji povídkového žánru (je úžasné, co Boccaccio dokáže vykouzlit na 2 stranách) a inspiroval se jí také Chaucer se svými Canterburskými povídkami (které jsou jedním ze základních pilířů angličtiny). Jeden by neřekl, že tohle dílo autor věnoval hospodyňkám pro zábavu (kam se tahle literatura posunula – od inteligentního Dekameronu až k 50 odstínům, Malému pražskému erotikonu, atd.).

Je pravda, že jeden námět se nemálo opakuje, přesto je každý příběh jaksi jiný. Nejlépe je číst ty povídky s rozestupy, jak zrovna dostanete chuť, nikoliv na jeden zátah. Myslím, že obecně většina povídkových sbírek není o tom, zmasit to najednou jako laciné bonbóny, ale vychutnávat jako pralinku, za kterou jste utratili poslední rodinné úspory.

Často je tady dekameronským příběhům vytýkána nevěra. K tomu se mi vybavuje pasáž z knihy p. Koldinské, Každodennost renesančního aristokrata: Zatímco čeští aristokraté se se svým intimním životem moc nechlubili, francouzští urozenci na své mimomanželské styky psali ódy... No, a jelikož Italové mají k Francouzům tou horkokrevností a „mileneckostí“ docela blízko, spoustu toho najdeme i tady v Dekameronu. (Druhá pasáž, kterou jsem si z oné knihy zapamatoval, se týkala sexuální výkonnosti: Italské nevěstky tvrdily, že mladí šlechticové z našich končin, kteří byli v Itálii „na zkušené“, jim dobře platili, ale v sexu byli dost konzervativní, téměř nudní. Italští mladíci bývali sice skoupější na peníze, ale za to o dost štědřejší v posteli).

Sečteno a podtrženo: zábavná a poučná četba, která má co dát i dnešnímu čtenáři. Dávám 4 fyzicky i verbálně uhlazené * (1 ubírám za několik málo přece jen mdlých povídek).

Zajímavé komentáře: konicekbily, Pink Martini, boxas

7 03.06.2020

Tenhle typ knížek moc nemusím. Takové ty hladivě motivační, které vám řeknou, jak naložit se svým životem, nebo jak zaručeně dojít ke štěstí, či jak se celý vesmír spojí, aby vám vyplnil vaše přání, a někteří (čeští) čtenáři to žerou horem dolem, a vůbec nehledí na to, že spousta těchto knížek byla psána zahraničními autory pro zahraniční lidi, a že jsou tedy nastaveny podle tamějších standardů.
Uznávám ale, že tahle fulghumárna byla něco trochu jiného. Všechny životní poznatky v ní uzavřené byly sice neuvěřitelně plytké (upřímně – na papír by je dokázal hodit i obyčejný, možná trochu starší, školák), ale ten lehký, nenásilný, vtipný, místy originální styl, jakým byly podávány, se mi docela líbil. Taková humoristická literatura.

Za humor dávám 3 pobavené *, ale jelikož gró knihy (poučení) bylo opravdu jako pro malé děti, nemůžu dát víc.

2 02.06.2020

Autorova snad nejznámější kniha, na jejíž motivy byly natočeny filmy i kreslené seriály, a která existuje snad i v podobě videohry.
Jelikož její příběh je dostatečně znám, a tudíž jej není třeba rozebírat, vypíchnu alespoň pár věcí, které mne (ne)zaujaly:
-Rozsáhlé geografické popisy. Skutečně těch popisů tam bylo tolik, že jsem se nejednou přistihl, jak přemýšlím o něčem jiném. Opravdu jsem nepotřeboval vědět, kam která řeka zabočuje a na jakou jinou se napojuje. Dal bych přednost, kdyby autor tu geografii trochu učesal, a místo ní se soustředil trochu víc na etnografii.
-Postavy. Pan Fogg i Passepartout mi nevadili, dokonce bych řekl, že se dobře doplňovali – mrtvolně klidný Angličan a jeho francouzsky rozpálený sluha. Problém jsem ale měl s paní Audou, ta mi po chvíli začínala vadit. Její prakticky jedinou úlohou v celém příběhu bylo to, že se cítila vděčná panu Foggovi, nebo že pro něj pro změnu plakala. Tak se mi zdá, že autor moc neuměl psát ženské postavy. No, ale na druhou stranu – 19. století, že jo, ženy asi fungovaly kapku jinak.
-Dobrodružství. Verne, když chtěl, tak uměl vymyslet opravdu dobré a pamětihodné situace. Jako příklad bych uvedl zdejší „skok“ vlaku přes rozvrzaný visutý most. Ale zase – Verne asi spěchal, a tak tento napínavý okamžik vtěsnal do jednoho krátkého odstavce. Obrovská škoda!
-Ironie. Velký plus na druhou stranu dávám za kousavé poznámky, které byly často údernější, než kladivo od NAREXu.

Vzato kolem a kolem, tahle kniha nebyla špatná, ačkoliv obsahovala nemálo zdlouhavých pasáží. Myslím, že by si zasluhovala lepší překlad (vlastním vydání od Omegy – mají v týmu korektory??), a možná trochu proškrtat /skutečně – u téhle knížky jsem poprvé v životě nevědomky přeskakoval pasáže... a zase se k nim vracel/, ale nakonec pokud se člověk chce s tvorbou tohoto Gala seznámit, je tento titul povinností.

Z důvodů, uvedených výše, ale nemohu dát více, než 3 světoběžné *.

4 29.05.2020

Upřímně – tahle knížka mne zklamala. Očekával jsem zajímavou prasárničku na úrovni, dostal jsem suchopárný (snad s výjimkou první čtvrtiny a zakončení) deník o získávání spermatu od slavných osobností, který se zoufale často opakuje. Od mistra fantazie Dahlova formátu bych čekal něco víc.

Na druhou stranu to bylo čtivé, mělo to nápad (alespoň námět ho měl), bylo to stylovější, inteligentnější a místy i humornější, než dnešní rádoby humoristická oddechová literatura s prvky sexu (zvláště ta česká), což ale zase není takové vítězství. Za toto dávám 2 nadržené *. Obávám se, že na víc tohle u mne nedosáhne.

3 28.05.2020

Čtení této knihy bych za sebe přirovnal k nasednutí na vztyčený kuchyňský nůž – sice krátké, ale bolestivé.
Knížka je opravdu velmi krátká, přesto zvolená forma sdělení mi přišla dost nešťastná. Tyhlety romantické cancy, plné barokních kudrlinek a obtloustlých andělíčků, trávím dost špatně, obzvláště pokud jsou zároveň i samotným příběhem (v knize, kde je i nějaký bytelný příběh, a kde popisy citů/krajiny/etc. slouží pouze k lepší uvěřitelnosti, tyhle doplňky vítám). V krátké protiválečné próze mi to vyloženě nesedí.

Pokud jde o postavy, vrcholně jsem nesnášel Petra, výbušného snoba a člověka úplně odtrženého od reality, který si Lucii nezasloužil („Cože? Tvoje máma dělá ve fabrice na munici, abyste měli z čeho žít?? Lucko, dyť tvoje máma je vrah!“). Pevně doufám, že tato postava není Rollandovým alter-egem, ale pouze přívěskem ve stylu „i takoví lidé existují“.

Kniha se mi nelíbila z výše uvedených důvodů, ale přesto jí dám 2*, a to díky: postavám Lucie a Filipa, dobře podanému prvnímu setkání ústředního páru, a (spoiler) literárnímu německému bombometčíkovi, který ukončil toto literární peklo něco málo po 100 stranách.

U mne tato kniha selhala i jako čistě protiválečná próza, ale abych nebyl jen za hnojometného kritika s náběhem na obhroublost, níže přikládám menší seznam lepších antiválečných titulů (paradoxně jsou to knihy o vojácích):
-Velký cirkus od Clostermanna – popis toho, jak lze ztratit dospívání kvůli válce. Podáno z pohledu velmi mladého pilota (Clostermanna). Ačkoliv někdy historicky nepřesné, přesto jsou to velmi cenné a čtivé válečné memoáry (a to i pro ty, kteří tenhle žánr normálně nečtou).
-Bratrstvo neohrožených – literatura faktu o parašutistech, kteří se dostávali do těch nejtěžších situací, ačkoliv to nebyli žádní zabijáci od narození. Existuje i skvělý stejnojmenný seriál.
-Dva proti říši – román o útoku na Heydricha. Velmi čtivý, místy nepřesný (je to přece jen román), a romantické dušinky zde naleznou i lásku.
-... a obecně cokoliv od Remarqua.

Kdysi jsem s jedním kamarádem hrál starou počítačovou hru – Brothers In Arms: Road to Hill 30. Hra (kterou mimochodem doporučuji) pojednávala o výsadkářích od „Křičících orlů“, v jejím rámci bylo třeba zajistit předmostí v Normandii a postupovat dál do Francie. Dodnes si pamatuju ty pocity strachu, když jsem měl se svými virtuálními podřízenými přeběhnout pole, ostřelované německými minomety, situaci, kdy jsme museli postupovat vesnicí s podporou lehkého tanku, po jehož zničení jsem se jen díval, jak jsou moji kluci prostřelováni kulomety, nebo ty nervy, když se na nějaké ulici objevil německý tank, a já se musel přiblížit, abych poklopem mohl dovnitř vhodit ruční granáty. Já i kamarád jsme občas měli celkem emoce na pochodu, a to šlo jen o videohru.
Neumím si představit, co bych ve skutečnosti dělal v situacích, jaké jsou popsány v oné hře, a také v této knize... Předpokládám, že moje sebeovládání by si vzalo trvalou dovolenou, a proto mám ke všem, kteří bojovali (nejen na spojenecké straně) respekt.

Samotná kniha je psána poměrně střízlivě, přesto čtivě, během četby jsem nenašel nějaké přehnané glorifikování (jsou zde zmiňovány případy, kdy se někteří přemotivovaní američtí jedinci dopouštěli válečných zločinů), z postav jsem si oblíbil zejména Malarkyho a Winterse (tady je třeba zmínit silný moment Wintersovy normandské modlitby).
Velkou výtku bych ovšem měl k absenci map – v knize jsou poměrně zevrubně popisovány bojové situace, které jsou doprovázeny odpovídajícím popisem prostředí, které jsem si ale během četby moc nedokázal představit (tady pomohl až seriál).

Sečteno a podtrženo – tahle válečná knížka jednoho naučí vážit si míru. A za to, jakož i za zpracování a výběr tématu (a výtce navzdory), dávám 5 odvážných *.

P.S. Seriál je taky opravdu výborný, ale spousta věcí v něm i tak chybí – např. kutila Forresta Gutha museli tvůrci škrtnout, jelikož producentem seriálu byl i Tom Hanks, a vznikla obava, že by diváci pojali nějakou nevhodnou asociaci s Forrestem Gumpem.

10 22.05.2020

Tohle je přesně jedna z těch knih, která může posloužit všem – fanoušci si ji rádi přečtou, odpůrci si s její pomocí mohou zřídit domácí fitness studio a pro šedou zónu to bude skvělé „PŘEČTI SI MNE ZASE A ROZHODNI“ těžítko.
Ačkoliv zprvu mne kapku poděsily ty rozměry, jak jsem se začetl, nešlo to odložit. A nakonec jsem byl spokojen, jelikož v knize bylo prakticky všechno: mládí a jeho radosti, dospěláctví a jeho starosti, sex, násilí, humor, strach, odvaha, imaginace, sci-fi, trocha fantasy, a opravdu gigantický kopec různých (nejen) popkulturních narážek na dobové fenomény.
Velký plus dávám za výborně vymyšlenou historii Derry, za dětské hrdiny a jejich dospělá já, jakož i za záporáky (myslím si, že skutečnými záporáky byli lidé, nikoliv Pennywise – ten byl jenom takovou PR tváří zla).

Mírným zklamáním byl konec, ale přesto takto výtečně zpracovaný horor, který není jenom o tom BUBUBU ZMETCI!, si zaslouží 5 pěkně hnusných *.

P.S. Pokud budete mít možnost a chuť, doporučuji opatřit si polské vydání. Kromě jiného totiž polština disponuje unikátním slovníkem nadávek, což je pro tuto knihu velkým darem.