HerrPilot komentáře u knih

Na svou dobu velmi, ale to velmi výživná kniha. Každá z postav by mohla soutěžit v Maratonu Psychoušů a kontumačně jej vyhrát. Nemohu dát míň než 5 odporně pokřivených * (jakkoliv za některé romantické výlevy bych * ubíral, naštěstí každý takový výlev byl vykoupen něčím sadistickým).

Mé dvě následující poznámky se týkají zdejších komentářů:
1. Všem těm, kteří se pozastavují nad krátkou životností hrdinů, či nad negativností postav/příběhu, doporučuji si něco nastudovat o pozadí autorky. Žila v skutečně větrné vesnici, jejímž problémem byla navíc pitná voda, která byla soustavně obohacována o vitamíny a minerály ze zdejšího hřbitova. Dejte si dvě a dvě dohromady a přestaňte se divit, že někde, kde se lidé často nedožili ani třicítky, vzniklo takhle chmurné dílo. A když k tomu přimícháte i Bronteovic bratra, který byl věčně pod obraz, skoro podpálil tuším zdejší školu (a asi stál modelem pro Hindleyho Earnshawa), získáte přibližnou představu.

2. Velmi mne udivuje počet zdejších komentářů, které se zastávají Heathcliffa. Copak je až tak vysoké procento (hlavně) dam, které dokážou skoro líbat ruku, která je mlátí?? Heathcliff nebyl žádný rozervaný romantický hrdina, ale normálně sadistický, agresivní, nevybitý, majetnický a manipulativní zmrd. Jedinou chybu spatřuju u otce Earnshawa, že v něm vytvořil pocit, že má zadnici ze zlata. Vlohy pro násilí ale chlapec již bezpochyby měl v sobě, a určitě by se projevily, a to dřív nebo později. Díky Hindleymu se projevily dřív. Je tedy opravdu překvapující, že se najde tolik lidí, kteří ospravedlňují to, že měl vliv na smrt velkého počtu lidí, vliv na druhou generaci konfliktu, která s původem celého problému měla málo společného (které navíc velice pokazil start do života) a také vliv na mínění zdejších lidí.

15 22.02.2020

Můj první Wodehouse. Patrně ne poslední.

Kniha je něco jako kříženec mezi Panstvím Downton a Saturninem. Odehrává se na velkém venkovském sídle, řeší se tu kniha klepů, která může všem anglickým šlechticům zlomit vaz (nebo aspoň nohu), vystupují zde smíšené charaktery (od mírně zretardovatělého aristokrata se zálibou v prasatech, přes jeho ženitby-a-peněz-chtivého synovce, sekretáře, který děla vše kromě své práce, velmi konzervativní sestru až po bratra, který v mládí vyexoval zásoby všech anglických barů na jeden nádech), dále se řeší spousta svateb, apod.

Po dočtení se mi začalo po těchto postavách stýskat, nicméně i tak 5* nedám, a to z jednoho prostého důvodu. Celé mi to přišlo až neuvěřitelně praštěné. Jakkoliv je to anglický humor, který je často založen na neuvěřitelných situacích, které jsou ale podány velmi uvěřitelně, tady se mi uvěřitelnost často trochu ztrácela.
Paradoxně tak na mne působí lepším dojmem náš Saturnin, který vychází z Wodehouse, ale je střídmější.

Přesto milé, čtivé, vtipné. A zámek Blandings musím nutně mít.

8 06.02.2020

Jako malý jsem nebyl vůbec žádný rebel a místo různých kousků jsem ležel v knihách, připravuje se na kariéru nejprve chirurga, poté hradního kastelána (ani jedno mi dodnes už nezůstalo).
Mou prakticky největší výstředností byla stavba malé kamenné hráze, díky které jsme s kamarádem lehce vychýlili tok místní řeky. Avšak tímto byla dětská rebelie vyčerpána a v době, kdy jiná děcka chtěla náš monument rozbít, zmohli jsme se jen na demonstrativní házení žabek, kterými jsme chtěli útočníky zastrašit (což samozřejmě nepomohlo).

Knihu Dobrodružství Toma Sawyera jsem přečetl až po „dvacítce“ a upřímně řečeno, bylo mi trochu líto, že jsem v dětskejch letech nebyl větší lump. Hrozně jsem Tomově partě záviděl ta jejich dobrodružství (např. to pirátské) a přál jsem si je zažít. Jenže dospělák, hopsající na voru a křičící „Jsem pirát, navalte peníze, bídníci!“, by vypadal kapku divně...

Přesto knize dám 5*, jelikož díky výtečnému umění vyprávěče, střídmosti a údernosti popisů a samotnému ději jsem fakticky ta dobrodružství prožil a knížku si díky tomu užil.

P.S. Pokud budete mít možnost, doporučuji sáhnout po vydání od Toužimského a Moravce, které disponuje skvělým překladem Františka Gela, jakož i padnoucími černobílými ilustracemi Kamila Lhotáka.

K téhle knížce jsem se dostal až před nějakou dobou na výšce, nostalgie tudíž v tomto případě nemohla zastřít můj úmysl. Přesto týhle dětský knížce těch 5* dám.

Četl jsem ji v průběhu zkouškového období, když se moje nervy a mozek začaly rozplývat do hmoty, připomínající dobře přežvýkanou dětskou žvýkačku. No a v těchhle momentech jsem pomyslně inkvizitorsky upálil skripta a věnoval se této klasice s pěknými ilustracemi Heleny Zmatlíkové. A ono to fakt fungovalo! Ty jejich příhody, pohled na svět a jazyk (jakkoliv velmi infantilní a velice bezstarostné) vás prostě VPÁLÍ do míst, kde stojí jen tři domky a vy se pak strašně neradi vracíte k těm podělaným skriptům. Laskavostí a humorem bych to zařadil ke svým oblíbeným Dobrodružstvím Toma Sawyera.

Dobře Astrid (a Heleno)! K tomuhle se určitě ještě někdy vrátím (nejen v době, kdy budu mít vlastní děti).

Pěkná knížka, hodně nadčasová, má spoustu myšlenek k rozvážení, na které bude mít asi každý svůj názor. Konec mne sice nerozplakal, ale přesto vzbudil nepříliš radostnou náladu.

Jediné, s čím se osobně nemohu vůbec ztotožnit, jsou komentáře některých zdejších obyvatel, že je lepší být oblíbený hlupák, než neoblíbený génius. Upřímně řečeno, mít na vybranou, šel bych po genialitě a na ostatní (nebo alespoň na většinu z nich) bych se vyprdnul. Jak je ukázáno v téhle knize, ohromující intelekt (povětšinou) dokáže ohromující věci a mrmlající lidé se najdou vždycky (i ve stádiu hlupáka, plus většina těch dobrých se k hlupákovi chová takhle proto, že jim ho je líto, a já nesnáším lítost). Kniha mne tedy jednoznačně utvrdila, že vysoký intelekt je TA cesta. Díky, p. Keyesi.

100 bodů pro pana překladatele Podaného.

13 14.01.2020

Mám moc rád letadla. Zvláště pak vojenská. Zvláště pak stíhačky. No a tak slavný Velký cirkus bylo třeba přečíst taky, to k leteckému vzdělání jaksi patří.

Clostermann píše velice záživně, často maluje slovem (což se u bojových pilotů -teda kromě izraelských stíhačů, kteří jsou napůl básníci- zase tak často nevidí), člověk si připadá, jak kdyby se fakt proháněl mezi mraky v nějaké stíhačce s celou armádou koní pod kapotou.

Někdy ale také celkem fabuluje (nablýskané žluté Focke-Wulfy? To by asi strejda Hermann neschválil. Nebo co to sestřelení Messerschmittu ve stratosféře?). Kniha je tedy jakýmsi lyricko-epickým povídáním o životě a pocitech člověka, který se musí připoutat k několika tunám ocele, zvednout to do vzduchu a podle potřeby se nechat orazítkovat olovem od podobného člověka z druhé strany, nebo od člověka, který stojí na zemi u svého letiště a čeká, až bude moct svůj kanón vyprázdnit do něčeho spojeneckého.

První část se nese elegancí Spitfiru (jeho popis prvního dojmu z této stíhačky, jakož i popis prvního letu s ní by se měl tesat do kamene, tak krásný to je), ta druhá už letí ve znamení čisté řezničiny, to když je Clostermann přezbrojen na Tempest a musí vést svou letku proti nejsilněji bráněným německým letištím, aby tam o několik málo hodin letěl zas. Velký respekt těmhle klukům!

Poslední letecké memoáry, které jsem četl před touhle knihou bylo Velitelem křídla od Johnnieho Johnsona (mimochodem doporučuji všem zájemcům), a člověk by asi nenašel většího kontrastu mezi knihami, než jsou tyhle dvě: zatímco Clostermann je spíše pocitový a prakticky se nerozepisuje o spolubojovnících, Johnson nejen uvádí něco o svých spolubojovnících, ale také o taktice leteckého boje, přičemž pocity zde nehrají prim (ačkoliv taky je tu najdeme), přitom se obě knihy tak nějak... doplňují.

Co mají společné je naprosto zprasené vydání od Našeho vojska. Obálky jsou rozpixelované, jejich kompozice je (zvláště v případě Clostermanna) naprosto, ale naprosto otřesná! Korunu tomu nasazují časté překlepy, někdy snad i absurdně pozměněná slova (pokud si dobře pamatuji u Johnsona). Takové zacházení si tihle pánové opravdu nezaslouží!

Sečteno a podtrženo: Velký cirkus je velmi surovým vyprávěním, které sice často postrádá dataci pro lepší orientaci, někdy si autor i něco přimyslí, přesto je to vcelku pravdivé (a také otřesné) vyprávění o tom, jak někteří strávili své raně dospělé roky. Kniha by svým přístupem k tématice mohla zaujmout nejen fanoušky letectví. 4* (odebírám jednu * za ony fabulace) za příběh, 1* za technické zpracováni knihy ve verzi 2007/2013, nicméně to pochopitelně nebudu reflektovat, jelikož za to Clostermann nemůže.

7 09.01.2020

Film jsem viděl ještě jako malý, a ještě teď si pamatuju, že mne kromě titulu (který mé malé, zcela realisticky přemýšlející verzi vnukl otázku, jak se dá dneska cestovat stopem galaxií???) upoutal takový ten robot, co má hlavu jako bowlingovou kouli s tělovým přívěskem zdarma.

Když jsem se dostal do věku, kdy termíny jako sex, svatba, těhotenství a ranní erekce přestávají být slovy k parodování (aby se staly zcela reálným nebezpečím), vzpomněl jsem si na film a velice záhy i na existenci knihy. Koupil jsem si jí (v takovém tom malém argáckém vydání s polotuhou obálkou), přečetl a až na několik výjimek se... pronudil.

Pak ale Argo vydalo ilustrovanou variantu s obrázky Dana Černého, které jsou prostě víc než geniální (na počest jeho Zafoda Bublsexe jsem pojmenoval svého kocoura) a velmi vhodně doplňují text knihy. A hle- kniha se mi najednou četla daleko lépe. Zpočátku jsem si myslel, že jen díky těm skvělým ilustracím, ale po nějakém čase jsem zjistil, že čím víc tu knihu čtu, tím ji mám raději, tím víc se těším na jednotlivé situace, tím raději mám hyperpočítač Hlubina myšlení a loď Srdce ze zlata, a všechny ty postavy.

No, a dneska tahle kniha patří mezi pár vyvolených, během jejichž četby se cítím jako doma. A taky vím, že ten bowlingovatej robot je Marvin- robot s vlastní osobností.

Takže, ať žije Zafod Bíblbrox a na zdraví si připiju rovnou zlatou cihlou obalenou citronem. Dávám 5* a doporučení. Možná se během četby neroztřískáte smíchy, ale koutky vám budou tančit dupáka jistě celou dobu...

P.S. Koho zajímá zákulisí Stopaře, doporučuji knihu Neila Gaimana a kol. „Nepropadejte panice“.

7 07.01.2020

Tato kniha mi potvrdila, že Úžasná Zeměplocha asi nebude mým světem. Na druhou stranu hodně napravila můj, po Barvě kouzel dosti negativní, názor na celou sérii.

Hlavní postavy jsou v této knize poměrně zajímavě dobrány- ochmelka se smyslem pro povinnost, filuta opičího vzezření se smyslem pro podpásové načasování, bodrý řezník s receptem na šťastné manželství, trpasličí obr se smyslem pro nekompromisní využití své síly ve prospěch zákona a konečně knihovník, jako jediný vidící za roh vzdor svému lidoopství. K tomu spousta zajímavých menších postav (osobně favorizuju jistého bratra Dveřníka za intelektuálně-praktické poznámky).

Co mi ale tak trochu nesedlo bylo prostředí. Pro někoho Ankh Morpork může být Svatým Grálem knižních míst, ale já osobně ve fantasy upřednostňuju čisté prostředí (čest výjimkám v podobě např. Zaklínače). Možná mi vadilo to neustálé připomínání, jak je AM spolu se svými obyvateli zasmrádlým a zaplivaným lánem...

V každém případě tato kniha poměrně nenásilně servírovala celou řadu mouder (co zkusit zkopčit Pratchetta, senore Coelho?), nejúdernější se mi pak zdálo moudro o ezo-šarlatánech.

Jak jsem psal na začátku, ÚZ asi mým světem nebude, ale možná dám šanci knize z nějaké jiné řady této série.
4* a velká pochvala pro pana Kantůrka.

4 03.12.2019

Tahle knížka je legendární. Co povídka to prakticky perla. U některých jsem brečel smíchy (Výlet s Lomcovákem, Návštěva v Zoo, Výchovný koncert,...), což se mi nestává tak často.
A například Babička, tak jak jí představují pánové Š+G, je v mých očích lepší, nežli stařenka Němcové, a to nejen proto, že mám rád saxík. A kdybych někdy uvažoval o tetování, horkým favoritem by byla hláška z Kida Psance „Pár slov v srdci jen: ČUNDR-TEXAS-MNOHO ŽEN“.

Jednu hvězdu ubírám za Pupáky, jelikož politickou satiru nemám rád prakticky v jakékoliv podobě, ale jelikož se jedná o kompletní povídky Š+G, je asi dobře, že tam umístili i tematicky-někdy-podobné scénky.

Knihu jako takovou mohu doporučit všem, kteří mají rádi absurdní humor (tyhle povídky fakticky stanoví místo, kdy měl český humor nejblíže tomu anglickému).

5 29.11.2019

Skoro každá zajímavá věc má svou oslavnou věc, ať knihu nebo film. No a katedrálou pro Stopařova průvodce je právě tato kniha.

Není to ani tak čistokrevná biografie tvůrce, spíše je to takový mix biografie a „filmu o filmu“ (resp. knihy o knihách). Čtenář se zde dozví něco o Adamsovi, o jeho studiích, spolupráci (či spíše „spolupráci“) s Pythony a Doctorem Who, prošvihávání termínů, o jeho zkušenosti se sporťákem značky Porsche i o jeho smrti, prim zde ale hraje jeho tvorba.
Počínaje neuvedenými divadelními a televizními skeči, přes tvůrčí krizi, během které vznikne Stopařův průvodce pro rozhlas, přes knižní, televizní, herní a tenkrát nevyjednané filmové zpracování legendární pětidílné trilogie až po Dirka Gentlyho a Ještě je můžeme vidět. Zmíněny jsou i speciální edice jeho děl (velkým překvapením pro mne byla devadesátková edice s počítačem upravenými ilustracemi/fotkami).

A celé je to vtipné v té nejlepší stopařské tradici. Každopádně daleko vtipnější než tenhle komentář a ten pode mnou dohromady...

...ALE
Čtyři hvězdy dávám proto, jelikož jsem zjistil, že Gaiman údajně není jediným autorem této knihy (sekvenci devadesátek až po Adamsovu smrt údajně napsal někdo jiný). Nedivil bych se, jelikož do zmíněné sekvence je to poměrně zábavné čtení. Pak to trochu „ztěžkne“. Takže tímto jen 4.

2 28.11.2019

Vydání této knihy muselo být ve své době stejným zázrakem, jako samotné splnění lunárního úkolu v šibeničním tempu, které pro přistání na Měsíci určil JFK. Kniha Zlín také udělala dobře, že nové vydání opatřila pevnou vazbou.

A teď k samotné knize. Četla se výtečně, a i když víte, jak to celé dopadne, Pacner tomu dokáže dát takový spád, že prostě zapomínáte na dýchání. Autor se věnuje i počátkům amerického kosmického programu, dává tedy mise Apollo do širšího kontextu a umožní tak čtenáři obdivovat všechno to inženýrstvo a technictvo, které se podílelo na kroku do neznáma, který se uskutečnil pouhých osm let poté, co člověk letěl do vesmíru poprvé osobně. V novém vydání navíc shrnuje i další mise lunárního programu, zaslouženě pak chválí 13. misi.
Je skvělé, že autor do textu zakomponoval i části odposlechu komunikace posádka-posádka a posádka-Země, které citlivě zkrátil a zjednodušil (pokud si pustíte originální záznamy zjistíte, že se prakticky jedná pouze o technické zkratky a čísla, ale tak co čekat od tohohle typu lidské činnosti, že :))

Teď k mínusům. V knize je nemalé množství menších chyb různého druhu, např. lunární modul nebyl astronauty překřtěn na „brouka“, ale na „pavouka“, Armstrongova žena nebyla Janice, ale Janet, Armstrong, Collins a Slayton si nesedli a nevybrali spolu Aldrina, nýbrž Slayton navrhl Armstrongovi Aldrina a Collinse s opcí vyměnit Aldrina za Lovella (zmiňuji pouze chyby, které mi teď hned vytanuly na mysli). Výhrady lze mít i k výběru fotografií do obrazové přílohy. Uvidíme fotografii Johna Glenna z projektu Mercury, dále společné fotografie astronautů z Apolla 8, A13 a A17, ale všechny tři mušketýry z A11 však máme možnost spatřit pouze na fotografii, pořízené během snídaně před startem! Collins dostal fotografii ze zkušební centrifugy, Aldrin je zachycen na fotografii z r. 2016 (a taky v skafandru na Měsíci), ale Armstrong svou fotku nedostane... Jsem rád, že jsou alespoň přiloženy některé fotografie, pořízené A11 přímo na Měsíci.

Díky zmíněným nedostatkům nemohu dát 5*, nicméně beru, že v době psaní té knihy ještě pan Pacner neměl tolik informací, resp. informace, které máme (a hlavně známe) dnes. Proto alespoň lepší 4*.

P.S. Pro zájemce o tuto tématiku mohu doporučit i biografii N. Armstronga „První člověk“ od Jamese Hansena. Je zde líčen nejen jeho život, ale velice podrobně i legendární lunární mise a to, co jí předcházelo.

7 14.09.2019

Ke knize jsem se dostal již ne jako dítě nebo mládežník, i tak si mou pozornost dovedla docela dobře udržet.
Vladimír Hulpach vypráví takovým jazykem, který je radost číst. Děti a mládež se tak v ději neztratí, dospělí zajisté ocení elegantní „linie“ děje i jazyka.
Příběh jako takový začíná pádem Tróje a končí pádem Artušovým, přičemž se nám mezitím dostane i bonusu v podobě příběhu o Tristranovi a Isoldě. V příbězích defiluje spousta známých jmen, a to jak postav, tak i míst.
Jako menší mínus bych vnímal ořezání příběhů, autor vynechal i Artušův incest, ze kterého vzejde jeho Nemésis, místo toho Mordreda líčí jako standartního rytíře Kulatého stolu s poněkud mocenskými choutkami. Rovněž epický zápas Mordreda a Artuše je zde osekán na absolutně nejnutnější minimum.
Naproti tomu jako velký mínus hodnotím ilustrace Miloslava Troupa. Hrůzné!! Dělají z knihy-iniciační záležitosti katalog abstraktního umění. Za to srážím hvězdu.

Celkově se má tato kniha k artušovským legendám stejně jako Petiškovy Staré řecké báje k řecké mytologii: velmi osekané, nicméně napsané opravdu znamenitým jazykem a jakožto iniciační záležitost do dané tématiky absolutně výtečné!

Jaký je rozdíl mezi limonádou s příchutí koly a samotnou kolou? Člověk může pít limonádu s příchutí, ale není to kola.

Z mého pohledu podobně je na tom i tato publikace. Má skvělou premisu, která slibuje vzrušení každému milovníkovi sci-fi, faktem ale je, že se jedná o klasický knižní spotřební artikl dneška, které nad žánrovou katastrofu povyšuje druhý autor, Ctein se svými zevrubnými technickými popisy. Myslím, že kdyby celou tuto knihu napsal jen a pouze on, mohlo to aspirovat na pokračovatele Clarkova či Bradburyho.
Problémem této knihy je, že jí nenapsal vědec, nýbrž „bestsellerář“, který se pro jednou (?) rozhodl vkročit do vod sci-fi. A tak se z knihy se sci-fi premisou stává příběh, kde prim hrají zákulisní praktiky politiků (kterým je věnován opravdu velký prostor), sex (ano, i na ten dojde, jsou zde jak sázky, tzv. Šukbank, kde se sází, kdy se dvě postavy vyspí, tak i klub orgií) a vulgarity (tyto jsou velice časté a věřte, že oslovením „do prdele“ to teprve začíná). Nejsem žádný puritán, na druhou stranu mne v žánru odkojili Wells, Clarke a Bradbury, kteří tyto záležitosti spíš upozadňovali.

Let k Saturnu je z hlediska žánru docela jednotvárný (jojo, nějaké sabotáže apod. tu jsou, ale nečekejte žádné obdivování planet či jejich měsíců), popis Saturnu poměrně zběžný a první kontakt spolu s emzáky katastrofálně zmrvený (čtenáře Vesmírné odyssey už teď lituju).

K tomu ještě mám takový pocit, jako kdyby některé pasáže byly přímo (snad slovo od slova) vyňaty právě z Vesmírné odyssey, přičemž autor se neobtěžuje Clarka nijak zmínit.

Velkým problémem pro mne byla absence jakéhokoliv umění (viz. právě Clarkovy neustálé citace, narážky a poklony starým mistrům různých oborů). Je divné, když vědec je schopen umění tvořit (a snad i ve svých dílech doceňovat víc) lépe, než umělec jako takový.
Jisté výhrady bych měl i k překladu, jelikož si nejsem tak úplně jist použitím některých termínů.

Jako klad této knihy vnímám její vysokou čtivost (ale tu má Hartlův Malý pražský erotikon taky :)). Dalším plusem pak jsou skvělé technické popisy Cteinovy.

Shrnuto a podtrženo: čtivá, technikálně vyspělá brakovitá óda na lidskou vyčůranost, ze které jsem si nic moc nevzal. Tedy 1* za příběh a 2 za toho miláčka Cteina.

3 28.07.2019

Dočetl jsem to a teď tu sedím a přemýšlím, jak hodnotit, jelikož čtení této knihy by se dalo přirovnat k účasti v pijácké soutěži, kde vám v polovině řeknou „Dej si pauzu“... a podají vám jointa k vykouření. Absolutní odpal! Myslím ale, že přes pomyslné 2* se to u mne nedostane.

Předně- žádná z postav mi k srdci moc nepřirostla. Mág Mrakoplaš tak imbecilní a přitom neimbecilní, díky jisté specifické dějové specifičnosti se měl jmenovat spíš Štísko, Čtyřlístek nebo Devětoživotník. Dvoukvítek byl tak nějak nevýraznou postavou, nicméně alespoň měl svou kouzelnou výbavu. Asi jako James Bond mínus charizma mínus padnoucí oblek mínus přitažlivost pro ženy. Hlavní trojici uzavírá Zavazadlo - Dvoukvítkova chodící žravá bedna, která byla díky své neproměnné a přímočaré povaze (,,sežer každého, kdo napadne tebe nebo tvého pána“ a „jdi za pánem až do pekla“) mou prakticky nejoblíbenější postavou.
Z dalších postav se většina mihla jen na malý okamžik, a tak je nemohu objektivně posoudit (snad až na skvělého Smrtě)

Prostředí bylo velice různorodé, čtenář se dostane z hořící hospody přes chrám žravého božstva a obrácenou horu až k odpalovací rampě zeměplošského raketoplánu na Okraji planety, nicméně to velice časté střídání okolí za chvíli začne unavovat (ne-li nudit).

Příběh taky nebyl nějak skvělý, celé mi to připadalo spíš jako soubor autorových črt na téma „Přepracuj Kerouacovo Na cestě do absurdní podoby“. Kdyby Barva kouzel byla skutečně pouze nějakým souborem sebraných přípravných spisů pro skutečnou knihu, bylo by to velice zajímavé počtení. Nemohu také říci, že bych se u toho smál. Ano, několikrát jsem se pousmál, ale smích si asi vzal dovolenou nebo marodku (a to mám velice rád podobného Stopařova průvodce). Zkrátka autor se snažil narvat do jedné knihy strašnou spoustu témat (a parodií?), prakticky by to vydalo na několik knih (ano vím, že Úžasná Zeměplocha je cyklus, mluvím ale jen a pouze o věcech z BK).

Na druhou stranu autorovi opravdu nejde upřít obrovskou fantazii a panu překladateli úžasnou zručnost. Jakožto majitel dvojjazyčného vydání jsem žasl nad tím, co pan Kantůrek pro českou verzi všechno vykutil (a ačkoliv někde něco přidal nebo pozměnil, výsledek snad i předčil originál). A za to dávám velký plus.

Celkově je tato kniha jedinou knihou v mém životě, která mne nebavila, ale kterou jsem přesto dočetl celou. No, a pak že Hodnotitel nemá být schyzofrenik…

No nevím...
Počátek byl výtečný. Tři hypochondři, vydávající se za „mušketýry“, ty jejich řeči a erudovaná autodiagnostika... Opravdu výtečné!
Pak přišel příběh o strýčku Podgerovi. Jelikož i já jsem velice praktický muž se sklony ke geniálním řešením neřešitelných situací, třeba během zatloukání hřebíků, Podgera jsem fakt proplakal. Po téhle vsuvce mne měl autor jako na talíři, NO...
A pak to zazdil. Vedoucí dějová linka byla příliš přetížena popisy jednotlivých vesnic a jejich pamětihodností (pro anglofily to asi bude plus), navíc k těmto popisům se přidávají i příběhy a nehody, které se staly nějakým jiným lidem a děj dále zahlcují (přičemž tyto vyprávěnky nezřídka navazují plynule jedna na druhou a vy se pak musíte vracet o několik stran zpátky, jelikož jste už pravděpodobně zapomněli, na čem skončil hlavní děj).
Jako plus bych uvedl fakt, že občasný humor není buranský a obhroublý a kniha není z nejdelších.


V kostce: miluju anglický humor, Saturnin, Stopařův průvodce, Jak jsem vyhrál válku jsou součástmi mého knižního náboženství, nicméně téma této knihy se dalo zpracovat lépe. Vím, že původně to měl být cestopis a autor to celé přepsal až dodatečně, nicméně třeba takový Mark Twain ve svých Dobrodružstvích Huckleberryho Finna (která jsou mimochodem o nějaký ten rok starší než Tři muži) dokázal perfektně skloubit říční plavbu, kritiku rasismu, humor, dobrodružství a kulturně-cestopisné vsuvky daleko lépe a tedy dokázal, že hodnotné a zábavné knížky jde napsat opravdu čtivě.

Je mi líto, ale bude to za slabší 3*.

2 17.06.2019

Nejlepší středoevropské sci-fi. Od té doby už v těchto končinách nic lepšího v daném žánru nevzniklo. Aspoň to je můj názor.
Teď trochu víc k tomuto skvostu. Lem zde hraje na svou filozofii (hlavní hrdina se zamýšlí, zda je opravdu nutné, aby se člověk vecpal do každého systému a podmanil si jej a vnutil mu svá vlastní pravidla), výborný je taky generační rozdíl mezi velitelem Nepřemožitelného a právě hlavním protagonistou (tedy Testosteronový Dobyvatel X Přemýšlivý Pečovatel).
Co tuhle knihu ale povyšuje je akce a technika, tedy dva aspekty, které Lem ve svých scifárnách spíš upozadňoval. Lem poprvé uvádí na scénu kosmickou loď, která je po zuby ozbrojena vším, co si může fanda techniky budoucnosti přát: průzkumné drony, masově odpalované fotoprůzkumné družice, pásové transportéry, osobní střelné zbraně, silová pole, děla vystřelující antihmotu a konečně i multifunkční bojově-průzkumný autonomní transportér Kyklop, to všechno tu najdete. Proti tomuhle arzenálu stojí neživý protivník s velmi pestrou minulostí (férově, když jedna postava vysvětlovala svou teorii o evoluci této robotické entity, samou radostí z četby a obdivem k autorovi jsem si pročůral trenýrky) a chytrým a originálním stylem boje.
Jako plus vnímám i samotnou planetu a její odkrývání posádkou Nepřemožitelného.
Působivý je také konec, který sice není nějak epický, spíš tak trochu vyšumí, nicméně celému příběhu dává trochu smířlivější a optimističtější tón.

V Nepřemožitelném si zkrátka na své přijdou jak milovníci techniky (zmíněno výše) a akce (souboj robotických entit, ústící v malou nukleární válku, je jen jedním z působivých obrazů v této knize), tak i nějakého toho přemýšlení (také zmíněno výše).

Díky všemu tomu, co jsem vypsal, je pro mne tato kniha nejlepší středoevropskou žánrovou záležitostí a nemůžu jít pod 5 naleštěných, kovově se lesknoucích *.

11 16.06.2019

Jestli si za nějakou (za jeho života vydanou) knihu zaslouží Verne označení „vizionář“, pak je to tahle.
Není zase až tak dlouhá, přesto je docela nadčasová. Dobrodružství tady nenajdete, je to spíše popis toho, co se mělo odehrát až za více jak 100 let. Verne zde prakticky popsal něco jako viktoriánský lunární program a byl vůbec prvním, kdo se takovýmto letem podrobněji zabýval (nejsem si jist, zda nebyl vůbec prvním, kdo o letu na Měsíc jako takovém uvažoval).
Už v té době si uvědomil, že příhodné místo pro odpálení měsíční střely je Florida (v knize je dělo přibližně uprostřed, skutečné odpalovací rampy stojí na východě Floridy, ale i tak je to úspěch). Druhý stát, který v této knize Floridě konkuruje, je Texas, a ejhle - v texaském Houstonu dnes najdeme Středisko řízení letů.
Prorocký je i projev prezidenta Gun Clubu Barbicana, neboť stejně jako Kennedyho proslov z r. 1961 i ten Barbicanův začal lunární šílenství a přípravy ke startu.
Se skutečností se shoduje i popis dne startu, neboť jak v knize, tak i v reálu to zmobilizovalo velké davy, pro které byl odpal otřásajícím (pozor, ne otřesným) zážitkem (fakticky během startu Apolla 11 se na chvíli uklidnili i řvoucí demonstranti).
Velmi pěkná je sekvence, během které je „designovaná“ měsíční střela. Výjimečně mi nevadil zevrubný popis stavby děla.

Tato kniha je plná nepřesností, za které může doba a míra tehdejšího poznání (čeští vědci například vypočítali, že dělo by muselo být dlouhé celé 2 km, aby dopravilo střelu na Měsíc, také potvrdili, že zrychlení Verneovy střely by tři dobrodruhy rozmačkalo ještě během startu), přesto i Neil Armstrong během cesty zpátky na Zem potvrdil vizionářství tohoto Gala.

Knihu nedoporučuji dobrodruhům, spíše bych ji neváhal doporučit historikům/zájemcům o historii dobývání vesmíru, neboť i když je kniha docela sarkastická, reprezentuje tehdejší představy o vesmíru a cestě na jiné těleso. Tady za 5, Mistře.

7 02.06.2019

Přečetl jsem prvních asi 100 nebo 105 stránek a odložil to. Proto nehodnotím hvězdičkami, nicméně kdybych tak učinil, bylo by to za 2-3.
Postavy nejsou vyloženě odpudivé, jako např. v 20 000 mil pod mořem, vlastně jsou celkem sympatické. Vadil mi ale fakt, že bez Cyruse Smitha by se ani nevy… neškrtli. Postava černocha byla sice dojemná, na druhou stranu více osobnosti by ji neškodilo (i Top ji měl více). Autor neustále naráží na to, jak jsou tihle trosečníci výborní, charakterově nezkažení, silní a CS je vlastně obyvatelem Olympu. Všechno, na co šáhnou, je takovým dílem božím...
Atmosféra ostrova není udělaná zle, ale zase ta spousta popisů hodně odrazuje. Přitom Verne uměl dobře míchat akci a informace (např. Pět neděl v balóně).

V kostce: velice naivní dílo, černobílé postavy, bez napětí, zřejmě se vyplatí číst v mládí (já se k tomu dostal až po dvacítce), lidské schopnosti přežití jsou zde nepřesvědčující.

Doporučení na závěr. Kdo si chce přečíst něco z 19. století, co se také odehrává na nějakém ostrově, má to lepší spád a postavy, je to oddechové a nepostrádá to dobrodružství, Ostrovem pokladů od R.L. Stevensona určitě neprohloupí.

Zvláštní knížka... Četl jsem ji přes rok, jen ve vlaku po cestě do školy a zpět. Často v ní byly obsaženy opakující se scény, které přinejmenším unavovaly, postava Deana byla hodně zvláštní etc.
ALE zase na druhou stranu je to zřejmě asi ta nejenergičtější kniha, jakou jsem kdy četl, esence hyperaktivity (nebo kombinace kávy zalité horkým Red Bullem), která na čtenáře nečeká ani když postavy vyklusávají opici z flámu.
Kerouac byl mistr pokud se jedná o popisy krajiny, uměl velice pěkně popsat i noc a také známé jazzové/jamovací sešlosti. Popisoval lidi, které viděl. Svoje myšlenky, které jej napadaly, když je viděl.
Ve své době to musela být opravdu bomba a docela protiklad k tomu, čím si prošel nejen autor, ale člověk jako takový ve 40. letech 20. století...

Ne, tuhle volnomyšlenkářskou knihu nejde číst souvisle a ani v pokročilém věku. Ideální je ji číst v dopravních prostředcích, jejichž (rychlá) jízda doplňuje a dotváří dynamiku díla, pěkně po kouscích (každý týden třeba 2 stránky) a v rozmezí 15. - 22. roku života. Tehdy totiž vnímáte dílo, později už jen zevlounství postav.

9 15.05.2019

Tahle kniha splnila má dorostenecká přání. Od jisté doby jsem snil o knize/filmu, které by se odehrávaly v poslední dekádě 19. století, jejími hrdiny by byli gentlemanští agenti, vyskytoval by se v nich velký počet různých (ne)podivných vynálezů, proti hrdinům by stál arcilotr s vybraným vystupováním a celé by to navazovalo k filmům typu Adéla ještě nevečeřela nebo Tajemství hradu v Karpatech, přičemž svou roli by hrála i tehdejší, k první světové spějící, mezinárodní politika.
Tahle kniha to měla. Jako bonus můžeme uvést hromadu dobrodružných situací a atmosférický, lehce hororový začátek.


Kapitolou samou pro sebe je technické zpracování. Knihu zdobí 3 skvostné dvoustránkové ilustrace od Milana Fibigera (škoda, že jich je tak málo), na předsádce je mapa, zobrazující cestu hlavních postav světem a vzadu je možné nalézt úžasný schématický nákres Leviathanu, čili dopravního prostředku páně Virgila Adriana.

Příběh je čtivý (velký rozdíl oproti Verneovi), dobře gradovaný a napínavý, vyskytují se zde popisy vynálezů a míst, nicméně příběh v nich není utopený (opět oproti verneovkám), postavy nejsou nijak charakterově zázračné (možná s vyjímkou Virgila Adriana), ale jedná se o dobrodružnou literaturu pro mládež, takže je to omluvitelné.
Co ovšem není omluvitelné je velký počet náhod a šťastných úniků a za tohle strhávám jednu*.

Celkově ale knihu chválím a doporučuji velkým i malým.


P.S. Znalost verneovských knih a hrdinů velkou výhodou, nikoli nutností.

1 01.04.2019