het2 komentáře u knih
Výtečná jednohubka z Hellboy univerza, kterou si užijete i když jste žádný jiný Mignolův komiks nečetli. Nic jsem od toho nečekal (přece jen těch "money grabů" z tohohle světa už pár bylo) a o to víc jsem byl překvapený. Má to sympatického antihrdinu v podobě Frankensteinova monstra, prastará tajemství, okultní společenství, kulisy prastarých chrámů a dávných měst ukrytých v podzemí. Příběh a mytologie okolo jsou fajn a Stenbeckova kresba úžasná. Přečteno jedním dechem a určitě se k tomu brzy vrátím. 4,5 *
Jedna z nejvíc nekompromisních a asi i nejdrsnějších knih od Kinga (spolu se sesterskou knihou Strážci zákona). Záčátek je parádní a hlavní antagonista v podobě "teka" a všeho kolem něj také. Navíc oproti jiným "velkým" (myšleno z pohledu toho, co je v sázce, ne pouze rozsahu knihy) Kingovým románům má tohle solidně napsaný a zvládnutý závěr. Přesto jsem to četl hrozně dlouho a místy mne to přestávalo bavit. Vlastně ani nevím proč. Nevadil mi tam Bůh, "zázraky" a otázky kolem víry. Naopak, tohle se mi celkem líbilo. Rozhodně víc než ve Svědectví, kde mne ta osudovost a víra naopak štvala. Spíš to bylo tím, že mi vlastně žádná postava vyloženě nepřirostla k srdci. A to se mi u Kinga nestává často... Škoda, sílu to má. A to jak v myšlenkách ("Bůh je krutý"), tak i některých obrazech ("ken tehy" a Steve se Cynthií například). 3,5 *
Obvyklá šablona Gounellových knih - rozvrácený hrdina, který si více či méně uvědomuje, že mu toho v životě setsakra hodně chybí se vydává za pomoci moudrého mentora na cestu sebepoznání a osobního rozvoje - tady prochází nejednou změnou. A není to vůbec na škodu. Za prvé je mnohem větší důraz kladen na příběh a za druhé, se zhruba v polovině spolu s hrdinou začneme ptát, co je skutečným záměrem jeho tajemného mentora. Příběh tak dostává místy až thrillerový nádech. Co je ale mnohem důležitější, najednou se spolu s hrdinou musíme ptát, zda jsou teze, rady a úkoly, které nám autor mentorovými ústy předkládá míněny vůbec dobře. Mají hrdinu posunout oprovdu dopředu nebo ho naopak mají definitivně zlomit a dostat do područí dokonalého manipulátora s nejasnými úmysly. A tohle je bezva, najednou o všem, co Vám autor předkládá musíte přemýšlet jinak a mnohem víc, neservíruje Vám tady obecné pravdy. Vy sami se musíte rozhodnout, co přijmout a co ne. Opět je tam jemný humor a nečekaně i slušný příběh a celá řada zvratů. Ve finále je to taková pohádka, ale líbilo se mi to opět hodně a pár myšlenek jsem si podtrhal. 4,5 *
Tady Lovecraftovy povídky nehledejte (i když pár se jich tu mihne a s nimi často i jejich inspirace), tohle je biografický komiks, který nabízí několik epizod z poslední dekády jeho života. Těm, kdo jsou s ním alespoň trochu obeznámeni, je jasné, že to nebude příliš veselé čtení. Autoři se toho nebojí a tak hned od začátku ukazují Lovecraftovu složitou osobnost včetně jeho rasismu a antisemitismu a dnes už samozřejmě neobhajitelných politických názorů (ty je ale potřeba vidět časovém kontextu). Složitý byl i jeho životní úděl, tolik typický pro autory, které svět \"objevil\" až po jejich smrti. Své sehrála neschopnost přizpůsobit se okolnímu světu, chudoba a v závěru i vleklá nemoc, požírající jej zevnitř. Je to smutné čtení a kromě tragického konce HPL dojde i na smrt R.E. Howarda či Harry Houdiniho. Obě měly na Lovecrafta velký vliv. Kromě nich se setkáme i s celou řadou dalších postav, či odkazů na ně, a člověk neznalý může být chvílemi ztracen. Ale i tak, myslím, že tenhle komiks je víc než pokusem o ucelenou biografii plnou faktů hlavně o atmosféře a pocitech. A to mu jde na výbornou. Kresba je dobrá a prolínání životopisných pasáží s výjevy z povídek je parádní.
Mám slabost pro příběhy s čarodějnicemi. A že je Mignola umí, dokázal už v Paskřivcovi. Tady proti čarodějnici nestojí Hellboy, ale Baltimore a pár jeho souputníků. A možná právě proto, že jsou to jen lidé, je příběh vpravdě mrazivý a čarodějnice děsivá. Některé obrázky jsou fantastické - Baltimore sedící na židli a hlídající "spící" Sofii, první zjevení čarodějnice nad městem a řada dalších. Užil jsem si to.
Druhý příběh o osudu soudce Ďuviče je taky fajn, ale možná by tomu stačil jeden sešit namísto dvou. Vlastně je to natahované hlavně likvidací jednotlivých postav a ukazuje se, že méně je někdy více. První obrázky znázorňující vlkovo řádění jsou drsné a znepokojující, jenže s každou další utrženou končetinou či vytrženým srdcem se dostavuje spíš nuda. Zvlášť, když je vlastně od začátku jasné, jak to skončí. Překvapením je pak vlastně až poslední stránka. Ta je skvělá.
Čarodějnice z Harju 5*, Vlk v rouše apoštolském 4*
Dobyvačné armády, komiksové dílo scénáristy Jean-Pierre Dionneta a fenomenálního kreslíře Jean-Claude Gala, se skládá ze dvou částí (a jednohubky na závěr v podobě vypointované povídky Katedrála). Částí první jsou Dobyvačné armády samy - fresky z nekončícího Dobyvatelova tažení zeměmi dávno zavátými písky času. Částí druhou je pak mnohem kompaktnější a epičtější příběh Arna - příběh o křivdě, odhodlání a odplatě. Příběhy sami nejsou vůbec špatné, co ale komiks pozvedá do výšin, je úžasná Galova kresba (původně jen černobílá, dodatečně pro toto vydání kolorovaná). Jeho starověká města, přístavy, neúprosné pouště a v nich ztracené a zapomenuté rozvaliny vám ožívají před očima a některé celostránkové/dvoustránkové obrazy doslova vyrážejí dech. Ten svět je nemilosrdný a krutý. Zároveň je ale díky Galově kresbě i neskutečně přitažlivý. Stejně nádherně a pečlivě jsou nakreslené i postavy a jejich kostýmy - roucha kněží, zbroje a standardy vojáků. Škoda, že Gal nenakreslil žádný Conanův příběh, jeho Stygie by byla úžasná... 4,5*
Nádherná kresba. Ladronn je úžasnej a tohle je pro mne nejlépe nakreslený Jodorowski vůbec. A možná i nejlepší Jodorowského scénář. Jinde mi vždy něco vadilo (původní Incal byl občas příliš ujetý, v Metabaronech mne štvaly robůtci a k některým metabaronům jsem si nedokázal najít cestu), ale tohle jsem si užil od začátku do konce. Ani tam nemuselo být to Mobiovo "Po Incalu". Ta první kniha v Ladronnově zpracování je prostě lepší (vizuálně i scénáristicky). 4,5*
Ze všeho nejvíc se cítím vyčerpaný. Dotáhnout to do konce nebylo vůbec jednoduché a v tomhle je to za mne stejné jako ostatní Barronovy romány. Tohle je další důkaz, že povídky a romány jsou úplně jiná disciplína a vyžadují taky jiný talent. Barron je geniální povídkář, ale bohužel jen průměrný romanopisec.
"Černá tma zapomění" má na jednu stranu našlápnuto, aby byla výborná. Jsou tam místy obrazy a vize, které Vás dostanou do kolen, ústřední mýtus je fajn, hlavní postavu Dona si prostě oblíbíte, a i ty vedlejší postavy (byť většinou hrají jen epizodní role) jsou zajímavé a dobře napsané. Tíživá atmosféra je takřka hmatatelná, Donova nejistota o tom, co je realita a co jen výplod horečnatého snu, jeho pochybnosti nad vlastními vzpomínkami, strach z toho, že ho zrazuje vlastní mysl, to vše by si zasloužilo absolutní hodnocení. A, jak jsem psal jinde, tohle málokdo umí napsat tak dobře jako Laird Barron.
Jenže, pak je tu to "jenže". Příběh sám plyne strašně pomalu, obsahově je to materiál tak na povídku, čemuž odpovídá i poměrně náhlý konec a vyloženě povídková pointa. Opět je to celé strašně pomalé a stejně jako romány s Izajášem místy až nudné, takovým tím Dickensovsko-Dostojevským způsobem:), kdy víte, že čtete velkého spisovatele, ale nebaví Vás to.
3,5*
Po "Gideon Falls", který česky (zatím?) nevyšel, se dali Jeff Lemire a Andrea Sorrentino znovu dohromady, aby rozjeli ještě větší a ambicióznější projekt v podobě "Mýtu Sadu kostí". Argo nám prostřednictvím "Činžáku" přineslo jejich zatím nejobsáhlejší (ale nikoliv první) příspěvek řadící se do této série.
A je to pecka, nebudeme chodit okolo horké kaše, tohle je parádní temný příběh, se skvěle napsanými postavami, zajímavou mytologií a naprosto úchvatným vizuálem. Sorrentino překonává sám sebe a některé panely nebo celé dvojstránky jsou omračující a chtěl bych je mít coby obrazy na zdi, ale asi bych se na ně sám v noci bál koukat. Snad jedinou drobnou výtku může mít čtenář k zakončení celého příběhu. Tady jsem se nemohl ubránit dojmu, že je to vlastně stejný konec jako v "Gideon Falls". A tak trochu se mi zdá, že si Lemire v závěru občas úplně neví rady (a není to poprvé). Ale asi to úplně nevadí, protože příběhy jednotlivých hrdinů byly prostě fajn a některé chytly u srdce.
Takže nezbývá než se těšit na chystaný Starseed, který vypadá rovněž skvěle, a doufat, že se toho Argo zase chopí.
4,5*
(P.S. Mne tedy ta obálka u limitky přišla zbytečně hnusná a podle mne se k tomu příběhu moc nehodí, takže jsem rád za tu klasickou.)
Mně se to nelíbilo. Příběh mne sice na začátku celkem bavil, akorát mi nesedla kresba, ale ke konci jsem se vyloženě musel nutit to dočíst.
Možná je to tím, že mi to nepřišlo vlastně vůbec překvapivý, možná tím, že nemám rád tahle témata, a možná se Ed Brubaker až moc snažil být Chandler nebo Polanski (Čínská čtvrť) a v té době prostě neměl ani na jednoho. 2,5*
Třetí příběh sira Edwarda Greye a moje definitivní rozloučení s ním. Už dvojka ("Ztracen navěky") nebyla žádný zázrak, ale "Záhada ve Vodozemi" je s těží průměrný příběh s nevěrohodnými postavami a jejich motivy. Takový easy money grab, který těží z popularity Hellboy univerza, ale nemá s nim vlastně nic společného a bez té značky by po něm ani pes nevzdechnul. Jo jasně, ta poslední dvoustránka je cool, ale to je tak všechno.
Oproti tomu kratičká povídka "Na opa opatrně", která doplňuje hlavní příběh, je vtipná a výrazně lepší (taky za ní namísto Kima Newmana, autora Vodozemě, stojí Mike Mingola).
celkově 2,5*
Myšlenka Trauma týmu mi učarovala už před víc jak dvaceti lety, kdy jsme hráli pen and paper RPG Cyberpunk 2020. Byli jsme tehdy banda rozmanitých postav, ale jedno jsme měli společný, každej z nás chtěl mít pojistku u TT:)
A tenhle comics se fakt povedl. Je to pecka nabitá suprovou akcí, která má navíc i překvapivě dobrý (byť jednoduchý) příběh plný morálních dilemat. Nadiu prostě musíte mít rádi. A ten konec je božskej. 4,5*
Ach jo. A ještě jednou. Ach jo. Strašně moc jsem si přál, aby tohle byla pecka. Jenže ona není. Moore mne znovu a znovu přesvědčuje nejen o tom, že umí být skvělý, ale i o tom, jak snadno umí sklouznout buď na úroveň laciného kýče na straně jedné nebo ukecaného pseudofilozofování na té druhé. A nevím, co z toho je horší.
Ale popořádku. Neonomicon otevírá povídka "Vnitroblok". Vlastně ne, otevírá ho nádherná Burrowsova dvoustrana na téma R'lyehu a Velkého Cthulhu. A ta je úžasná. Ostatně jako celá výtvarná stránka komiksu. Těchhle dvoustran je tam ještě několik (ve "Vnitrobloku" tuším hned tři) a jsou jednoznačně jedním z toho nej, co tenhle komiks nabízí. Ale zpátky ke "Vnitrobloku" samému. Ten je skvělý, je tam všechno namíchané "správně". Tajemství, cizota, nepochopitelnost a neuchopitelnost, skvělá práce s literárním odkazem H.P.Lovecrafta (a nejen jeho). Úžasná vizuální stránka spolu s parádním a vypointovaným scénářem vytváří skvěklý zážitek. A (minispoiler) těch pár posledních panelů se Saxovou tváří s neměnným kameným výrazem... To je nebe. Teda peklo. A jednoznačně plná palba v hodnocení. Nemá to chybu.
Jenže pak přijde "Neonomicon". Ten velký brácha "Vnitrobloku". A v první kapitole to ještě všechno vypadá dobře. I když oproti "Vnitrobloku", tam už vlastně není nic nového. Jenže pak to jde od desíti k pěti a zbylé tři části jsou bídné. A vlastně jediné, co je alespoň jakž takž zachraňuje jsou pasáže se Saxem a Johnym Carcosou. A sama agentka Brearsová, která je jednak kočka a jednak dobře napsaná. Jinak je to ale bída. Nejdřív si toho možná pro všechny ty penisy, cákance spermatu a robertky podivných tvarů nevšimnete a nebo třeba doufáte, že tam bude něco víc (i když ta děsivě neoriginální pointa je Vám nejspíš jasná už od půlky), jenže ono není. Chtělo by se napsat, že to vlastně klesá na úroveň Serpieriho Druuny. Jenže to by nebylo spravedlivé. Druuna si na rozdíl od Neonomiconu na nic nehraje a dá Vám přesně to, co od ní čekáte. Neonomicon chce oproti tomu být velký a hluboký, ale to je bez šance. A ten explictní sex a násilí dneska už nikoho nešokuje, maximálně tak zhnusí či otráví. Závěr se to snaží jakž takž zachránit. Probleskne tam pár fajn nápadů a myšlenek (vnímání času), ale na záchranu už je pozdě.
Co říct závěrem? Kéž by tohle byly dvě knížky. Tu první bych si nechal a vracel se k ní a tu druhou obratem střelil...
Historky jsem měl nějaký ten týden u postele jako čtení před spaním. A když jsem měl náladu na obrázky, dal si z nich příběh nebo dva. Z toho pohledu mi vyhovovala ona počáteční povídkovost, která se s příchodem "většího" příběhu koncem lehce vytrácí.
I přes občasné povedené psí fórky je to překvapivě temné a dospělé čtení. Obzvlášť příběhy "Pes a jeho chlapec" a "Ztraceni" jsou drsné a emocionálně celkem vyčerpávající. Ten konec "Ztracených" mne fakt rozsekal a to hned několikrát. Zkrátka tenhle komiks klame tělem a tou krásnou barevnou kresbou. 4,5*
Tak nevím, první Abe se mi líbil moc a tohle zase vlastně skoro vůbec. První, duchařský, příběh je celkem OK a má zajímavou pointu. Prostřední příběh je vypointovaná mikropovídka natažená na délku celého sešitu (např. (mini spoiler) celá ta pasáž se sovětskou lodí a její posádkou je tam úplně zbytečná). Navíc mi absolutně nesedla kresba. A vlastně až třetí příběh o strašidelném domě opravdu stojí za přečtení a je jednoznačně to nej z celé sbírky (jak scénář, tak kresba). Celkově ale zklamání, nicméně snažím se hodnotit objektivně...
3,5*
Abeho mam rád, je to jedna z mých nejoblíbenějších postav z Hellboy univerza. Tady se s ním setkáváme na začátku jeho kariéry agenta Ú.P.V.O. a je to ještě zelenáč zmítaný pochybnosti, tápající a hledající víru v sebe sama. A tím vším prochází v úžasném lovecraftovsky laděném hororovém příběhu jehož počátek se táhne napříč věky až k bájné Hyperboree. Pro mne tohle představuje čistou esenci Mignoly - je to nabité imaginací, mytologií, je to temné a plné zvratů a akce je tam tak akorát. Kresba ja parádní. A jak moc nemusím sira Edwarda Greye, tak skvělá je i ta úvodní epizoda z roku 1884. 4,5*
Malá, ale chytrá, knížka. I když se všemi tezemi nesouhlasím, jsou tam pasáže, co se mi vryly hluboko do paměti. Třeba o tom, že abychom dosáhli věcí, po kterých toužíme, musíme se vzdát těch, na kterých lpíme. Smutné je, že v realitě, je to mnohem těžší, než v příběhu, protože často to není jen o majetku a pohodlí, ale i lidech kolem nás. A to je pak každé rozhodování mnohem složitější. To je asi moje největší kritika Gounelleových knížek - jeho hrdinové existují tak nějak mimo ostatní lidské bytosti a ve svých úvahách a rozhodnutích na ně nemusí brát ohledy. Závěrečnou pointu a lekci v jednom jsem tušil už někdy v půlce knihy, ale i tak se mi líbila. Bonusem je autorův jemný a skoro všudypřítomný humor.
Jednoznačně nejpřístupnější a v celkovém vyznění asi i nejoptimističtější VanderMeerova kniha. Pořád je to nabité neskutečnou imaginací a nápady, plné typického Vandermeerova jazyka, ale příběh je oproti některým jiným jeho knihám jasný, dobře sledovatelný a popravdě i mnohem jednodušší. Kulisami příběhu jsou ruiny futuristického města plného biotechnologických vývorů (občas zázraků, občas stvůr a ze všecho nejčastěji obyčejných zmetků) v nichž ze dne na den přežívají poslední zbytky lidí. Postav je vlastně jen pět - vypravěčka Rachel, její partner a bývalý biotechnologický mág Wick, tajuplná Čarodějnice, obří vládce města vražedný medvěd Mord a nakonec sám Borne. A ti všichni rozehrávají partii, kde je ve hře nejen osud města a nadvláda nad ním, ale hlavně otázka, co to znamená být člověkem. 4,5*
Terminus jsem četl dvakrát. Poprvé zhruba před rokem, když pod názvem "Gone world" vyšel v originále, a teď znova v českém překladu (a to velice povedeném). Žánrově kniha skvěle balancuje na pomezí detektivky, hard sci-fi a psychologické sondy do nitra hlavní hrdinky. To vše je navrch okořeněné dávkou severského mysticismu a vražedného šílenství. Ale nic není takové, jak se na první pohled zdá, a kniha je plná zvratů, z nichž jen málokteré čtenář uhodne dopředu. Ústřední myšlenka cestování v čase a nekonečného množství budoucností spojených s "pevninou" tady a teď je podmanivá a událost označovaná v příběhu jako "Terminus" je přes svojí nevyhnutelnost dokonale cizí, neuchopitelná a nepochopitelná. Málokterou knížku čtu v tak krátkém rozmezí dvakrát po sobě, ale tohle mne prostě dostalo. A doufám v komerční úspěch, protože Tom Sweterlitsch mezitím napsal "Tomorrow and Tomorrow", které by české vydání také slušelo, když jedna celá její část má podtitul "Domažlice". 4,5*