Hobo komentáře u knih
Druhý díl přinejmenším stejně výtěžný jako první. Tentokrát o tématech, o kterých se nemluví, respektive "jinak".
Je nesporné, že Pjakinovy knihy budou mít jen příznivce a odpůrce, nic mezi. To ovšem jejich hodnotu jen potvrzuje.
Od knižních rozhovorů se nedá očekávat nic jiného než různý stupeň sebestylizace. Ačkoliv tento má mírně nadprůměrnou úroveň, nevybočuje. Nikoliv proto, že by Jan Kraus "překrucoval" pravdu, to v žádném případě, na to je příliš inteligentní a sebevědomý. Tyto okamžiky shledávám spíše v těch okamžicích, kdy mluví o vztahu k Havlovi, Schwarzenberkovi, nebo k televizní krizi. Každý má právo hodnotit kohokoli a cokoliv, ovšem já také. Ta jistota, že ve všech okamžicích má pravdu, to odkrývá jeho světový názor. Rovněž zcela záporný vztah ke komunismu, aniž by viděl nebo připustil detaily...
Nicméně od shlédnutí Městečka v kině a Nahniličko v Kalichu konstatuji, že od začátku jsem tato díla hodnotil vysoce kladně. Čímž mu vše odpouštím.
Skvělý rozbor dokazující, že Slované patří k nejstarší jazykové skupině. Jasné důkazy.
Na rozdíl od Frýbortova "Pod znamením půlměsíce" je tato knihá čistá sci-fi. Ale vzhledem k tomu, že je to rovněž politic-fiction, musím hodnotit i z tohoto hlediska. Jako sci-fi v podstatě nemám výhrady, jako to druhé bych našel. Především existují politická fakta (a existovala již v době vydání), která v zásadě vylučují vývoj tak, jak byl v knize podán. Vlastně počítají s běžnými stereotypy, jak se dnes u nás podávají a z nich mnohé jsou pouhými politickými fejky. Prodlouženy do budoucnosti pak tyto fejky samozřejmě zesilují. Zásadní chyba pak spočívá v předpokladu, že náš systém je v zásadě v pořádku, jenom kdyby nám ho nenarušovaly ti teroristi, mohamedáni atd.
Srovnám-li to opět s Frýbortem, pak ten dopadne o řád lépe, byť jinak trpí stejnou chybou. Také po umělecké stránce dopadá lépe. U Ratha existuje mylný předpoklad moderní literatury, že čím víc sexu, tím lépe; mne osobně to už spíš unavuje. Osobnost Davida Ratha z toho ovšem ční jak věže svatovítské katedrály.
Hutné a faktologicky podchycené shrnutí reálií dvacetiletí Podkarpatské Rusi se shrnutím předcházejícího vývoje. Hvězda dolů za některá politická hodnocení.
Až překvapivě přesvědčivé. Ve spojitosti s jinými roztroušenými informacemi mi poskytla opravdu ucelený pohled, který převrací dosavadní pohled z hlavy na nohy, abych to řekl takříkajíc po leninsku.
Velmi dobrý politologický rozbor nejen křesťanskodemokratických stran v současném a pomíjejícím světě.
Nikam se neposunula. Je to marné, je to marné, je to marné...
Tato kniha mne doprovází celým životem, tedy pěkně dlouho. Z otcovy knihovny se přestěhovala do mé a nikdy jsem se jí nezbavil, ačkoliv jsem ji několikrát začínal číst, vždy jsem to však poměrně brzo vzdal; doufal jsem, že jednou snad... Uchovával jsem ji jako výzvu.
A tak jsem se teď, kdy v mém životě pominul veškeren chvat a spěch, pustil do čtení znovu, s přesvědčením, že to nevzdám. A vida, povedlo se. Jsou prostě knihy, které vyžadují určitou míru zklidnění, usebrání a - no, napíšu to, i při vší skromnosti - zmoudření. Vždyť, jak uvedeno v závěru, "rukopis románu byl psán v posledních měsících války a dopsán byl 1. července 1945", tedy více než 3 roky před dobou, kdy jsem spatřil světlo světa. Jak jsem mohl pochopit duševní pochody tehdejších lidí?
Co nechápu stále, je skutečnost, že o autorovi jsem nenašel žádnou informaci v Lexikonu české literatury, ani ve Šťastného Českých spisovatelech deseti století, a v zásadě jediné, na co narazíte na internetu jsou nabídky různých antikvariátů. Až na webu Příjmení.cz zjistíte, že autor se narodil roku 1910 v Plzni, byl JUDr., soudní úředník, redaktor Rodokapsu, básník, beletrista, též pro mládež (https://www.prijmeni.cz/osobnost/33609/antonin_pecelt) a najdete odkaz na Národní knihovnu.
Nu, myslím, že v encyklopediích naleznete autory, kteří by si víc zasloužili zapomenutí, než se stalo Antonínu Peceltovi.
Několik pozoruhodných zvratů, které příběh opravdu povýšily.
Nutno říci, že se jedná o opravdu detailní biografii, která v celku ukazuje osobnost Ludvíka XIV., zejména psychologické pozadí. Je skutečně uvěřitelné, že Ludvíkova přehnaná pompéznost, která vrhala Francii do bídy, byla dána fakticky jeho nejistotou. Autor bohužel svou biografii zatížil takovými podrobnostmi ze společenských, názorových událostí té doby, že se stává četba chvílemi obtížnou, zejména když začne popisovat Ludvíkův střední věk. Nutno přiznat, že celkem zdařile popisuje atmosféru doby, ale tím zároveň rozptyluje pozornost těch čtenářů, které zajímá především charakteristika samotného krále.
Kdysi jsem někde četl, že neupoutá-li kniha do 50. stránky, je zbytečné pokračovat. Já mám ve zvyku dokončovat, co jsem začal. Bohužel. Tato se pohybovala přesně na hraně prvního tvrzení, ale já poslouchal své návyky...
Vůbec nevím, proč jsem to dočetl, co jsem čekal. Žádné poslání, žádná hlubší myšlenka, žádné překvapení. Už název na úrovni Harlekýnek mě měl varovat.
Otevřené vyprávění těžkého autisty, které ukazuje způsob myšlení člověka, jehož problémy spočívají v potížích dorozumět se s ostatními - jak on píše - normálními lidmi. Přitom tihle "normální" lidé se často nedokážou dorozumět ani mezi sebou. Naoki tak nastavuje svým vnímáním zrcadlo, ve kterém můžeme vidět sami sebe, lépe se pochopit. A to je hodnota, kterou buď využijeme, nebo nevšímavě projdeme kolem.
Vysoce zajímavá výpověď autisty. Čekal jsem všechno, ale toto ne. Je z toho znát věk dítěte, ale někdy je hodně překvapivé, jak dospěle svět vnímá. Pouze mne překvapilo, jak často píše o "nás autistech", my jsme takoví a onací, přičemž nejzajímavější a nejuvěřitelnější jsou ty pasáže, které jsou v jednotném čísle. Všichni autisté určitě nejsou stejní. Z knížky je ovšem zřejmé, že Naoki studuje v kolektivu jiných autistických dětí, takže má v dotyčných pasážích možná pravdu.
První, co mne napadlo, je to, že příběh je pravděpodobnější než přistání Američanů na Měsíci. Nu, zanechme vtipů...
Kontroverzní témata vyvolávají kontroverzní reakce.
Nic lepšího jsem nikdy nečetl!
V krátkém sledu po sobě jsem se potkal se 3 autory magického realismu, každý z jiného soudku. Všechna jejich přečtená díla mě fascinovala. Prvním byl Márquez (Sto roků samoty), druhým Petr Stančík (Andělí vejce), nu a třetím Salman Rushdi a jeho Satanské verše. O aféře s fatwou jsem samozřejmě věděl od počátku, a tak když jsem v Městské knihovně narazil na jeho vystavenou knihu, řekl jsem si, že je čas, abych se s ní seznámil.
Původní zmatený pocit nad prvními stránkami vystřídalo nadšení a pomalu jsem se začal do opravdu obsáhlého románu nořit. Pravda, asi je dobře, že ve svém věku už nejsem tolik nucen starat se o vlastní obživu a mohl jsem tomu dát čas a vychutnat si to. Takže jsem si mohl prožít i svůj víceméně filozofický odpor k islámu a plně pochopit, proč se fanatikovi Chomejnímu nelíbil tolik, že vynesl rozsudek smrti. Román je účinnější než politologické, filozofické a všelijaké jiné vědecké rozbory a ničivý účinek Prorokova učení na jeho dobu i dobu následující může v detailech popsat jen podobné dílo jako Rushdího. Chomejní, a ostatně i ostatní muslimové, to pochopili.
Opravdu jsem si početl. Temné, završující.
Opravdu mě fascinuje, jak autorka pouze nenapíše další díl, jako tak mnozí autoři, ale na předešlém staví a rozvíjí tendenci.