Hobo komentáře u knih
Dlouho, velmi dlouho byl pro mne K. V. Rais synonymem krásného verše, především jako autor Lesní studánky. Tu snad každý zná už s mateřským mlékem, jako něco, co existuje a existovalo vždycky. Pak jsem si přečetl Kalibův zločin a setkal se s naprosto jiným Raisem. Kalibův zločin je vynikající dílo, možná regionální, ale svým významem určitě celonárodní.
Pozdější dodatek:
Bum! V pozadí se mi stále klubalo, že jsem napsal pěkný nesmysl. A samozřejmě: twl, nespletl sis J. V. Sládka s Raisem? No jasně, to jsi pěkně zbodnul. Nu co, stalo se, stalo.
Jestliže jsem kdesi u jiného autorova díla napsal, že jediný, kdo dokázal Verna uchopit filmově, byl Karel Zeman, tak pro Oldřicha Lipského to platí stejně. A zase český režisér! Kdyby J. Verne věděl, že jediní, kdo ho opravdu pochopí, budou Češi, určitě by o nich napsal tlustý nacionalistický román; bohužel nevěděl.
I tenhle příběh zaslouží všech pět *.
V době, kdy vlastenci přísně sledovali, zda literatura plní svou vlasteneckou národní funkci, si Mácha dovolil napsat prostě romantické dílo o lásce. A zatímco soudobá literatura dnes zajímá jen literární experty, Máchův Máj žije a zřejmě bude žít ještě dlouho.
Danny je normální puberťák a je mimo kategorie dobrý/špatný. Hledá své místo ve světě, ve kterém se zatím moc nevyzná, ženou ho hormony a učí se ze svých karambolů. Je životný, připomíná mi mé mládí, a tím je mi sympatický...
Nuže, spojil jsem si oba díly a konečně mám ucelený pohled. Oceňuji ten komplexní pohled na tehdejší ruskou společnost a úvahy o ní, o postavení člověka v životě, o smyslu života, podávané především prostřednictvím Levina, ale zaujala mě (kromě dalších) i osobnost Anny Kareninové, oné hysterické a sobecké osoby, která myslela především na vlastní blaho a vinu za svou nespokojenost dávala všem okolo, především svým nejbližším, kteří jí samozřejmě při vší snaze nemohou pomoci.
Ještěže jsem to četl v závěru života, před takovými třiceti lety by mě nejspíš nudila a šla by vesele kolem mne. Když vezmu v úvahu, že Tolstoj dílo napsal po své čtyřicítce, smekám.
Opětovně přečteno ze zoufalství, že se blíží konec roku a stále nemám dokončenou výzvu. Hle, jaký požitek si může člověk připravit ze zoufalství! Občas je dobré vrátit se ke klasikům!
Už je to dávno, kdy jsem to četl. Ale na rozdíl od mnoha knih, ze kterých mi v hlavě nezůstalo nic, mnohdy ani povědomí, že něco takového jsem četl (konfrontoval jsem si paměť se svým dávným čtenářským deníkem), pamatuji si dojem z četby Doriana Graye docela přesně. Jako tak mnoho jiných knih četl jsem ji mírně předčasně, takže mě docela mravně posouvala.
Všichni jsme ve své době chtěli být takovými patnáctiletými kapitány... Některým se to možná i splnilo...
Zážitek z knihy jsem měl doplněn Formanovým filmem, ale i divadelním představením, tuším v Trnavě. Speciálním představením, ze kterého byli asi vyvedeni i samotní herci. Mezi diváky patřili totiž z velké části lidé, kteří prošli léčbou alkoholismu a kteří měli tudíž bezprostřední zkušenosti z psychiatrické instituce. Bylo to naprosto úžasné. Již nikdy jsem se nesetkal s tak bezprostřední odezvou. Reagovali spontánně na každou repliku a tím, jak jich bylo hodně, vytvořili neobyčejně kontaktní masu a vlnu porozumění, jež se přelila i na herce, kteří nutně pocítili to pochopení, to prožívání, a mělo to neobyčejně pozitivní vliv na jejich výkon. Nezapomenutelný zážitek.
Konečně jsem se dostal k 3. dílu. A věru nebyl jsem zklamán. Takto se má psát o minulém režimu, žádné současné ideologické žvásty.
Čítanka pro všechny ekoaktivisty. Samozřejmě ty, kteří zapínají i tu hmotu, co mají nad krkem.
Ve své (mnohem mladší) době jsem tuto knihu četl jako bibli (kterou jsem tehdy nečetl). Hodně jsem si tehdy lámal hlavu nad mnoha Muntheho tvrzeními či poznatky. které se mi zdály neuvěřitelné. Proto mohu klidně považovat Knihu o životě a smrti za jednu z ústředních knih mého života, neboť mě nasměrovala v době, která adorovala čistý materialismus.
Dokonalý románový příběh, dokonale zpracovaný. Ponořit se do něj znamená připravit si krásné zážitky a látky k přemýšlení. Přitom zachází do skutečně podrobných popisů operací a chorob; ani od toho se však nelze odtrhnout. Jsem rád, že autor nepřeskakoval, nikam nepospíchal a držel se detailně příběhu, jsem rád za každou stránku, do které jsem se mohl ponořit a příběh si prožít. Detaily tvoří příběh a není kam pospíchat.
Nemohu říci, že bych byl nějakým zvláštním příznivcem románů z lékařského prostředí, ale během četby jsem si uvědomil, že těch pár přečtených patří k nejlepším čtenářským zážitkům, počínaje Nežádoucím od Ch. Barnarda. Ten mi před víc než 30 lety vzala moje novomanželka na dovolenou v Bulharsku a já se skoro vykašlal na moře...
Takový čistě novinářský styl a přitom tak otřesný příběh, v němž napětí stoupá, ačkoliv nic nezůstává skryto, jenom děj prostě pokračuje a vine se dál všemi hrůzami. Nezapomenutelná kniha.
Nechal jsem v sobě doznívat dojmy z této četby a i po cca 14 dnech je můj nejsilnější pocit rozpačitost. Stále nevím, kam ten příběh zařadit. Je to satira, sžíravá politická kritika, nebo co je to vlastně. Ne že bych měl nějakou silnou potřebu všechno zaškatulkovat, ale prostě nevím, co si mám myslet. Jsem blbej já, nebo si autor ze mne dělá prostě srandu? Jaké je vlastně poslání této knihy? Čím mne obohatila? Nenašel jsem. Jediná, co jsem ocenil, je překvapivá pointa. Ale zase... Proč?
Brr... Děkuji kinee za komentář, plně souhlasím, vyjádřila to za mne. Film jsem dosud neviděl, ale jen uvažuji, jak tuto krutost dokázal režisér Marhoul přenést na plátno. To snad ani nejde. Silné dojmy z knihy ve mně budou ještě dlouho, dlouho vězet, jak kdybych visel hodiny nad zlým psem.
Na knihu jsem narazil v opatovské MLP Praha a po náhledu na několik stránek jsem neváhal a vypůjčil si ji, i když jsem věděl, že k tomuto mohutnému svazku se mi do batohu už prakticky nic dalšího nevejde. A pak jsem se cca dva týdny opájel skvělými ilustracemi a stejně skvělými texty Ondřeje Neffa k jednotlivým Vernovým knihám, obsahujícími často pro mne nové informace. Nemám dostatek kladných slov k této dokonalé obrazové publikaci.
PS: Kniha je vlastně oslavou i nakladatele J. R. Vilímka, který Buriana "udělal" a jehož vydavatelské počiny doprovázely i mé dětství.
Když to tak vezmu, ukazuje Maupassant v knize úplně skvěle, jak je tzv. demokracie skvěle uzpůsobená pro kariéristy a bezskrupulózní osobnosti.