Hobo komentáře u knih
Opravdu stručný životopis, ale i z něho je zřejmé, jak je všechno jinak, než nás učili a učí.
Opravdový naturalismus! Myslím, že tato kniha zaujímá mnohem vyšší místo mezi českými (i světovými) autory než o tom vypráví česká literární historie. Do morku krve smutná, bezútěšná a... pravdivá.
Při četbě jsem silně přemýšlel, nakolik odlišní museli být současníci Waltera Scotta, kteří tolik obdivovali jeho romány. Je jisté, že my hledáme v literatuře jiné hodnoty, dnes musí děj plynout spíš rychle než pomalu, popisy zredukovány na minimum. Jsme jistě povrchnější a naše literární nároky poznamenány následným vývojem literatury. Avšak to základní zůstává: tehdejší lidé byli jiní. Klidnější a do jisté míry dospělejší. Soudím, že dnes by námět, který Scottovi zabral přes 600 stran, vystačil dnešnímu autorovi maximálně na 100 stran.
Pirát mi dal svou rozvláčností a popisností, při níž se zdánlivě nic neděje, trochu zabrat. Dialogy nepřesvědčivé, stejně jako charaktery. Jednání občas nepochopitelné. Ale budiž, prokousal jsem se tím...
Démon alkohol je úžasně pravdivá výpověď o životě s alkoholem. Četl jsem knihu v mládí a když jsem se v životě později setkával s alkoholiky, sledoval jejich problémy a spoluprožíval život svého bratra-alkoholika, vždy se mi Londonova kniha vracela. Vlastně mě provází celým životem.
Tulák po hvězdách je poněkud z jiného ranku, vždy jsem se snažil do těchto záhadných věcí pronikat, leč marně. Příběh mě ovšem fascinoval.
Hougronova sci-fi patří už od mého mládí, kdy ještě byla sci-fi literatura u nás od panstva neoblíbená a tudíž hodně vzácná, k mým nejoblíbenějším.
Velmi dobře a čtivě napsáno. O tom, co dokáže udělat systém, pro nějž jsou rodiče jen vychovatelé dětí, které patří státu.
Z textu dýchá pravdivost příběhu. Syrový děj, který nic neskrývá. O to je čtivější.
Vysoce přesná, detailní a ve všech významech slova vyčerpávající monografie - pro člověka, který se o věc zajímá nikoli z vědeckých, historiografických či studijních důvodů téměř nečitelná. Prokousával jsem se tím velmi dlouho. Na čitelnosti nabrala cca v polovině textu, kdy se autor začal věnovat rozboru Mussoliniho textu "Jan Hus, muž pravdy". Opět podrobný výčet všech Mussoliniho omylů a chyb. Na závěr otištěna samotná Mussoliniho publikace, ze které je jisté, že jako stylista nebyl Mussolini špatný...
Neuvěřitelně krásné, dojemné a pozitivní. Konečně příběh, o který je možné se opřít, získat optimistický pohled na svět. Konečně příběh, který nesráží. Realitě života a smrti dává každý svou barvu, a já mám rád spíše tento pozitivní pohled na svět.
Pratchett není jenom Zeměplocha. Docela se mi líbí i jeho knížky pro skutečné děti. Převlékl jsem se do dětství a prožíval příběh se vším všudy.
Sborník prací k 100. výročí republiky. Původně se mi do čtení nechtělo a myslel jsem, že to odložím. Přesto jsem nahlédl a nakonec mě jednotlivé příspěvky zaujaly. Tak, že jsem přečetl vše. Nekonvenuje mi to tak úplně názorově, na můj vkus jsou autoři poněkud nalevo, ale uvědomil jsem si, že současné základní problémy naší země jsou nad jakékoli členění levice/pravice. A o těchto nejzásadnějších problémech publikace pojednává. A koneckonců máslo na hlavě mají oba politické směry.
Lépe než jakýkoliv neumělý komentář poslouží citát ze závěrečné kapitoly: "Co bych však v neblahých důsledcích, jež v té míře nebylo lze předvídati, kladl na prvé místo, to je skutečnost, že ono podlomilo osudně šťastný a slibný rozvoj našeho národa a to právě ve chvíli, kdy vyzbrojil se a vyrůstal k pravé velikosti. Mluvili jsme o zcela neobyčejném duchovním a kulturním rozvoji Čech od doby Karlovy, o mladé energii, jež proudila zemí, budujíc sebevědomý a pokročilý národ, plníc universitu českými mistry, kostely a knihovny uměleckými a vědeckými díly, v tom rostoucí měrou i českými spisy a traktáty a v demokratickém sklonu svém povznášejíc k účasti v životě kulturním i malého člověka městského a venkovského, ano snažíc se i rozličně o zlepšení podmínek sociálního nebo hmotného růstu jeho. Všude krátce byla probuzená síla národní v nadějném rychlém postupu, tak rychlém a útočném, že v blouznivém sebepřecenění sáhla k násilí, aby najednou dosáhla všeho, co jevilo se cílem žádoucím. Ale po patnáctiletém zuření revoluce se ukázalo, že zisky, jichž dosaženo, byly zaplaceny strašlivě: země byla plna trosek všeho toho, co dřív bylo titulem její slávy, vydrancovaná a zchuzená, a co je nejbolestnější, zbavená toho imponujícího počtu inteligence, s nímž minulá generace vstoupila v zápas za osvobození a proslavení svého národa. Největší a nejlepší část toho byla ztrávena, vyčerpána, zničena revolucí a to v situaci, jež takřka vylučovala možnost nápravy nebo náhrady: kulturní ochuzení a zjalovnění českého prostředí, zbaveného de facto myšlenkového ohniska university, která byla hlavním semeništěm pokroků minulých, a odervaného od obrodného duchovního společenství románského jihu a západu, byla konečným facitem podivuhodného vzepjetí české odvahy, té odvahy, jež pyšnila se nadějí: Linguam nostram magnificabimus.
Čteme častěji, že zásluhou revoluce je, že nám počeštila česká města. Pravím proti tomu, že nebýti revoluce, byla by se počeštila, pokud ležela v českém okolí, zcela jistě cestou pokojnou a při tom zachovala větší měrou svou hospodářskou potenci. Ano, troufám si tvrditi, že by se byla počeštila i města moravská; v nich příklady revolučního počešťování českých měst musily jen zvýšiti opatrnost v přijímání nových sousedů české krve a most panovničí sotva byla by nadále ochotna nadiktováním polovice českých konšelů, jako se to dálo v Čechách v době Václava IV., přispěti k vítězství českého lidu. A co vůbec pro vlivy českého uvědomění národního a zmohutnění kulturního, vlivy na východ, na Moravu, do Slezska, ba i na Slovensko a do Polska, všude tam, kde před revolucí vzhlíželi k Praze uctivě jako k velké učitelce a dárkyni příkladů a popudů, mohlo znamenati zachování prestiže české jako 'národa nejkřesťanštějšího'! Dotklo-li se i působení české náboženské vzpoury místy Uher a Polska, obou zemí, jež učinily vše potřebné, aby zavřely se útoku českého 'kacířství', je to jen důkaz, jak mocně působila hesla z Čech vycházející na sousední východ - co by to bylo znamenalo, kdyby ten vliv nebyl podlomen, diskreditován kacířskou pověstí Čech."
Popravdě řečeno nevím, jak tuto krásnou knihu charakterizovat. Vím jen, že stojí za čtení několikrát opakované.
Ve své době jsem podobná díla hltal a Däniken patřil k jedničkám. Podobně jako u Adigiotta dnes jde pouze o vzpomínku na minulost. Nadšení vystřídal kritičtější pohled až skepse. Přesto šlo o důležitý příspěvek k životnímu rozhledu, který významně přispěl k tomu, abych nepřebíral mechanicky školní pravdy a pochopil, že svět je mnohem složitější, než je nám předkládáno a i než se nám zdá. Däniken mě učil relativismu.
Opravdu skvělá bezlepková kuchařka. Výborně vypravená, s komentáři členů rodiny, jak jim jídlo chutnalo, což je opravdu nezvyklé. Autorka je evidentně nejen dobrá ekonomka.
Zážitek z knihy jsem měl doplněn Formanovým filmem, ale i divadelním představením, tuším v Trnavě. Speciálním představením, ze kterého byli asi vyvedeni i samotní herci. Mezi diváky patřili totiž z velké části lidé, kteří prošli léčbou alkoholismu a kteří měli tudíž bezprostřední zkušenosti z psychiatrické instituce. Bylo to naprosto úžasné. Již nikdy jsem se nesetkal s tak bezprostřední odezvou. Reagovali spontánně na každou repliku a tím, jak jich bylo hodně, vytvořili neobyčejně kontaktní masu a vlnu porozumění, jež se přelila i na herce, kteří nutně pocítili to pochopení, to prožívání, a mělo to neobyčejně pozitivní vliv na jejich výkon. Nezapomenutelný zážitek.
O lásce, jak se o ní dnes již nepíše, stylem, který se dnes již nepoužívá, neboť všichni spěcháme, byť nevíme kam. Útlá knížka s šesti povídkami. Vraťme se všichni do dob, kdy akčnost nebyla primární, a možná objevíme zapomenutou krásu a sílu slova.
Zpočátku mě trochu mátlo míchání různých časových rovin, ale pak jsem to přijal. Vytvářelo to takovou zvláštní podivnou atmosféru... Vznikl vynikající román, který jako by patřil i do mého života, neboť i já jsem téměř Dannyho generace a vše to kolem mne míjelo.
Ne vždy jsem se vším souhlasil. V každém případě bylo nad čím přemýšlet.