honajz
komentáře u knih
Čaroděj Zeměmoří
Ursula K. Le Guin
S tímhle cyklem, tuším má čtyři díly + 1 + 1, mám jeden problém. Svět je to nádherný a fantastický, úžasně podaný, fantazie autorky si neklade žádná omezení. Také postavy jsou plastické, ani bílé, ani černé, ostatně samotný hrdina přes vše dobré, co podnikne, má nejeden hříšek na triku. Ale co hapruje, je příběh. Bývá problém se do těchto knih začíst, někdy je příběh hodně vágní, někdy nedává logicky smysl (třeba máte ostrov chráněný kouzlem proti zlým silám, a ona vám na ten ostrov pronikne temná síla - jak?). Těžko pak hodnotit.
Noc hrůzy
Jason Dark (p)
Na úvod docela vyvařené čtivo. Doktor Frankenstein se zde jmenuje pa russky, a pomocí média oživuje mrtvoly, které běhají po rurální krajině a rdousí živé na potkání. Až ve třetině knihy si to přihasí Sinclair, a chová se chvílemi jak nedovtipný pitomec. Výstavba příběhu je v jedné linii, vůbec to nedokáže vtáhnout, nepracuje se s tajemnem, jen s počtem mrtvol, až je to nudné a ubíjející - a to i na tak malém prostoru. Jakékoliv klišé člověka napadne, to tu je - naprdnutý hostinský s utěrkou, dřevěné stoly, mlha na hřbitově, noční vlak, hrad s tajnými chodbami, klátivé zombie... Nic, co by člověk neznal, neviděl, nečetl. Navíc psané stylem a jazykem nějakého puberťáka ze střední.
Fatimské poselství
kolektiv autorů
Kniha se zabývá krátce okolnostmi ohledně zjevení ve Fatimě, situace kolem 1. a 2. tajemství, setkáními sestry Lucie se zástupci papeže, a konečně i oním třetím tajemstvím. Jež - jak se v knize píše - nakonec nevypadá tak tajuplně, jak se původně zdálo. Jsou uvedeny texty 1. a 3. tajemství, okolnosti jejich výkladu i zájem Jana Pavla II, o ně. O nutnosti zasvěcení Evropy Panně Marii a nutnosti modlitby za obrácení těch, kteří v Evropě odpadají od víry a rouhají se. A konečně je zde i pasáž věnovaná soukromým zjevením obecně, mystickým zjevením, a jak se dají rozeznat od pouhé představivosti.
Odkaz - Po stopách bratra Heřmana
Maria Calasanz Ziesche
Příběh tělesně postiženého mnicha, který se přesto stal významnou kulturní a vědeckou osobností své doby, podaný z pohledu jeho víry. Autor modlitby Zdrávas Královno má neustálé pochybnosti o sobě a své síle, přesto se každý den snaží vzchopit a přes svou nemohoucnost další den věnovat Bohu i lidem. Velice sugestivní čtení, které i po letech mi vytane na mysli.
Z archivu Sherlocka Holmese
Arthur Conan Doyle
Jsem tak nějak na rozpacích. Některé povídky jsou vyloženě slabé, třeba i proto, že se v nich neřeší žádný případ (Lví hříva, Podnájemnice v závoji), jedna je z oblasti sci-fi (Šplhající profesor), případně samotná zápletka je hodně slabá, nebo řešení poněkud přepísknuté či podivně melodramatické (Dům U tří štítů, Barvíř na penzi, Vznešený klient, a vlastně i Mazarinův diamant). Zbývající povídky (Voják bílý jako stěna, Upír ze Sussexu, Tři Garridebové, Záhada na Thorském mostě a Na starém zámku v Shoscombe) mají kolísavou úroveň, ale aspoň nadprůměrnou. U některých brzy odhalíme, jak vše bylo (vodítek je příliš mnoho na příliš málo postav a možností), jinde nás může překvapit, že povídku vypráví sám Sherlock nebo je dokonce jedna psána v erformě. Asi nejlepší povídkou - i když podle literárních historiků údajně opsanou - jsou Tři Garridebové, realisticky, věcně podanou, s určitou dávkou napětí již od úvodu, postupně mírně navyšovanou.
Poslední poklona Sherlocka Holmese
Arthur Conan Doyle
Hodně nevyrovnaná série povídek - některé se dokonce opakují v námětu, v jiných je část již starších povídek, jiné jsou však velmi vtipné i tajuplné. korunu všemu nasazuje 60letý včelař Sherlock, který se v předvečer první světové války prokáže i jako špion světového kalibru.
Zpěv lamie
Jan Hlávka
Na úvod asi musím konstatovat, že patřím k té menšině, kterou série JFK moc nebere, a ostatně ani Žambochovy a Kulhánkovy knihy. Můžete se tomu divit, můžete o tom diskutovat, ale to je asi tak jediné, co se s tím dá dělat. Na Zpěvu lamie se mi líbí, že je jiná. Ne tedy zcela, i zde dojde na krvavé orgie, ale je vtipná. Má spoustu vtipných postřehů, rýpanců a dokáže dobře popsat prostředí i určité situace. Dokáže pracovat s nadhledem a jiným úhlem pohledu na nám známé věci, třeba auta a drogy. A víc vtipnější je paradoxně u lamie, než u Fenyho a Mikeše, pardon Matese. Až jsem si říkal, kurnik, tenhle člověk by měl napsat knížku ne fantasy, ale realistickou ze života, protože by byla správně ironická, plná zajímavých postřehů, možná i krapet cynická, ale byla by k věci. Zde je hrozně svázán prostředím, mytologií světa, série samotné, a je znát, že to prostě není ono. Že ten svět má rád, ale nesedí mu. Skutečně bych rád od Hlávky četl jeho vlastní knihu, s jeho vlastním náhledem na svět a život, aniž by ho cokoliv svazovalo. Abych se vrátil ke knize - žel mi vadilo, že obsahuje spoustu vaty, hlavně na začátku. Prostředí je zajímavé, postavy svým způsobem taky, ale příběh je nalajnovaný jak z Columba. Jen čekáme, kdy se Feny dozví o lamii, a kdy lamie zaútočí, o nic víc fakt nejde. A to je málo. Být tam něco o trošku víc, nějaký twist, nevím, ale potěšilo by mne to víc. Takhle je to "jen" dobré. O to víc mne mrzí, že v tom je znát Hlávkův talent, nadhled, ironie, znalosti, ale dostanou se ke slovu jen občas.
Údolí strachu
Arthur Conan Doyle
Jednoznačně chronologicky nejslabší Sherlock. Jako kdyby Doyle potřeboval vydat nějakého Sherlocka, ale měl v šuplíku jen tenkou novelku o brakýřích. Tak nahonem dopsal úvodní pátračku, mimochodem rovněž velmi slabou, která je jen odvarem předchozích atributů. Samotný dobrodružný příběh není rovněž žádné terno. Už jsme to zde měli při podobné první dělené knížce s mormony, ale také v povídce s Ku-klux-klanem. Skoro jsem se nudil, jak předvídatelně jsou Brakýři napsaní - opět něco romantiky, drsný muž, zlí protihráči z velkého spolku. Pro mne osobně je kniha velkým zklamáním.
Afterdark
Haruki Murakami
Hm, vypadá to, jako kdyby Murakamiho někdo požádal o filmový scénář, a Murakami chvilku předtím odkoukal 24hodinový maratón filmů Jima Jarmusche. Opět dovedné vykreslení prostředí a atmosféry, dobré popisy, ale to je tak vše. Příběh žádný, postavy nezajímavé, a typické Murakamiho atributy mne až tak neberou.
Průvodce apokalypsou
Richard Scheuch
Čekal jsem od knihy nějaký větší a hlubší rozbor. Sice je Zjevení sv. Jana uvedeno s poznámkami skoro větu po větě, maximálně odstavec po odstavci, ale často jsou části novozákonního textu jen znovu opsány jinak, zopakováno, co jsme si přečetli, odkazuje se občas na jiné texty Bible, a jen sem tam se dozvíme nějaké věci navíc (např. přesnější překlad Slunce, které se zatmí, nebo co znamenají v židovské liturgii trouby). Celkově tedy zklamání. Po úvodu knihy jsem čekal srovnání textů z oněch tří různých pohledů (historický, nebo apokalyptický, či něco mezi) vykladačů této knihy, ale celkově je to vlastně jen takové delší převyprávění bez náznaků hlubších vysvětlení.
Rok, tradice a svátky
Nigel Pennick
Přehledný soupis pohanských svátků celého roku s historickým popisem. Protože těch svátků není mnoho, hraje zde velkou roli grafika a větší členění textu. U některých exponovanějších svátků by však přece jen chtělo, aby bylo heslo více propracováno.
Vzpomínky na Sherlocka Holmese
Arthur Conan Doyle
Hodně povídek si je podobných, a skoro zde chybí atmosférické příběhy první povídkové knihy. Některé mají náběh být zajímavé, zápletka začíná slibně, ale pak dojde na useknutý nebo nedořečený konec. Navíc Doylova záliba v dobrodružně-milostných prvcích je chvílemi směšná.
Podpis čtyř / The Sign of the Four
Arthur Conan Doyle
Ačkoliv se zde vlastně odehrávají jen dva příběhy (v první půlce návštěva u podivného muže a následně noční až ranní stopování, ve druhé půli pak honička na řece) rámované třetím příběhem z minulosti a z Indie, je kniha napínavě napsaná a sevřenějšího tvaru než předchozí Studie v šarlatové. Některé věci sice mi i tak přijdou zvláštní (chlap s dřevěnou nohou šplhající po baráku), ale dejme tomu. Navíc díky třetímu příběhu je zde dobrodružný romantický prvek, tentokrát naštěstí ne jako samostatný příběh.
Případ ztraceného suchoplavce
Ludvík Souček
Trochu ne-akční (ne že by mi chyběly střelba a krev, ale statičnost prostředí a dějů, i těch popisovaných, kdy třeba návštěva pankráckého hřbitova mohla být ústředním motivem, tak dobře, napínavě a atmosféricky podaná), ale na seznámení se Součkovým neobvyklým detektivem dostačující. Je poznat, že si Souček tuhle formu teprve oťukával, takže se více soustředil na to faktografično, než příběh. Ale i tak jde o nadprůměrný a napínavý příběh.
Dobrodruh
Zdeněk Vopat
Takový sen socialistického autora po dobrodružství ve stylu Jamese Bonda. I když se sem tam objeví prvky pátrání, celkově to působí ploše, jako když si člověk něco podobného sní sám po nějaké té zhlédnuté bondovce a s vidinou zítřejší rachoty ve fabrice. Ale ono je to v té své naivitě vlastně hezké - český rodák z Ústí nad Labem umí perfektně několik řečí a vyzná se v chemii, při první akci v zahraničí (kdy mu francouzští kolegové stihnou vystavit falešný pas na americké občanství) udělá chlapec botu, jde po něm mafie, zaplete se s dobrodružnou a na drogách závislou kráskou, s níž musí prchat z Itálie, v patách je jim nejlepší americký zabiják... Dost mě štvalo neujasnění vypravěčského stylu. Každou chvíli příběh vypráví jiná postava, někdy jsou používány holé věty nebo dokonce skoro jen výkřiky, samotná slova, do toho nějaké svodky, něco z encyklopedie, a zas chvilku děje...
Putování za jantarovým drakem
Vlado Ríša
Nemůžu si pomoct, ale celé mi to přišlo takové - nezáživné. Nápad není špatný, ale nedokáže to zaujmout. Všechny ty erotické narážky jsou navíc podány tak pubertálně, až bolí. Ono je to celé hodně pubertálně podané - jestli tohle autor psal ve svých 15 letech, dá se nad tím přimhouřit oko. Navíc docela špatné vykreslení prostředí (oproti detailním popisům vnad žen), a mizerné vykreslení postav, které jsou mi tak nějak ukradené, protože se o nich dozvím jen, jak přemýšlejí v oblasti sexu, a sem tam tedy i něčeho navíc. Příběhy jsou navíc špatně dramaturgicky zpracovány, nudně, nezáživně, bez nějaké větší zápletky, a tím pádem i pointy, vyšumí do prázdna.
Karneval světů
Malcolm McLaren
Přes velmi slibný potenciál nakonec velké zklamání. Nakonec to celé připomíná herní manuál k nějaké politicko-morfní adventuře. Spousta věcí je nakousnuta a nedotažena do konce, jindy se dozvídáme o tom, co se vlastně děje, jen v náznaku – nebo dokonce vůbec! (Třeba to s tou ohořelou mrtvolou. Asi si autor myslel, že takhle je to napínavější, ale jen zbytečně a často čtenáře mate, a úplně zbytečně). Zato nepodstatným detailům, zbytečným dialogům a zbytečným popisům věcí a zbytečných dějů (jako natahování kalhotek) jsou někdy věnovány dvě tři stránky. Pořád jsem čekal, kdy se jednotlivé načrtnuté motivy spojí, zda za tím vším ještě něco je (co třeba ten tajemný radní?), ale on je to nakonec skutečně jen popis mocenského boje v nijak nevysvětleném „deskovém“ světě s nijak nevysvětlenými průchody a Branou. A co doprčic měl znamenat ten snad homosexuální vztah učitele a žáka? Nekonzistentní, rozhárané jak fena, se spoustou náznaků na dobrý příběh, který se však nakonec nekoná.
Hypotézy o Ježišovi
Vittorio Messori
Tak nějak jsem nepochopil, oč autorovi jde. Místo přehledného celku nabízí hrsti myšlenek rozházené na všechny strany. Někde v těch hrstích se najde určitá zajímaost, ale jako celek to na mne působilo velmi zmateným dojmem, neuspořádaným, kdy jsem se vlastně o hypotézách o Ježíšovi dozvěděl jaksi bokem a jen ve zkratce.
Opšlstisova nadace (nepravidelný román)
Stanislav Komárek
Opět to samé, černé vidění světa, z každé věty i jejího sestavení kape neředěný cynický pesimismus. Navíc věty jsou tak složitě vystavěné, že je někdy problém jednu jedinou učíst.
Muž v mlze
Agatha Christie
Cekově mi přišly některé povídky nevyvážené. A některé dokonce nudné (třeba Záhada na regatě) a utahané. Jsou zde povídky vtipné, s vtipnými bonmoty a postřehy, kde vlastně na zločinu a záhadě ani nezáleží, ale některé jsou takové nijaké, povrchnější, případně zbytečně ukecanější. Celkový dojem je tedy nakonec rozpačitý, ne všechno mě chytlo za srdce nebo bavilo. Co mě ale tedy chytlo za srdce a bavilo, tak pan Quin.