horkosladka komentáře u knih

Paní Mornštajnová je skvělá vypravěčka. Postavy jsou propracované, uvěřitelné. Příběh Hany a osudy její židovské rodiny z Valašského Meziříčí je dojemný, chytne za srdce. Knihu jsem poslouchala jako audioknihu. Velmi dobře namluveno. Doporučuji. Děj knihy jsem si celou dobu představovala ve fantazii jako film. Vůbec mi nevadilo prolínání času, střídání minulosti a přítomnosti. Naopak mi to na příběhu přišlo zajímavé. Jde vidět, že si s knihou dala autorka hodně práce. Až bude natočený skutečný film, jsem zvědavá. Krásný a smutný příběh, který vám dlouho zůstane v paměti.

42 22.06.2020

Tři příběhy o ženách, které jejich nízká sebedůvěra vede k tomu, že se nechají ovládat svým okolím. Nejvíc mě mrazilo z prvního příběhu Kristýny, která se nechala manipulovat psychopatem. Kolik takových lidí žije vedle nás a my si myslíme, že jsou to normální lidé, abychom po delší době zjistili, že jsme se stali jen nástroji k jejich sobeckým pohnutkám. Druhý příběh o náboženském fanatismu taky ze života. Jak nejlépe ovládat člověka? Vyvolávat v něm pocit viny. Třetí příběh velmi naturalisticky popisuje realitu ve zdravotnictví a kam člověka mohou vést přehnané nároky na sebe a touha po moci. Čtivě napsané, k zamyšlení. Kniha ve vás zanechá silný dojem.

22 20.08.2018

Tak jako se díváme na umělecké dílo - svým okem a ne okem druhého - tak vnímáme i milovanou bytost. Jistě, existuje sobecká, majetnická láska, sebeláska..., ale nemyslím si, že by pak Goethe nazval svou knihu "Utrpení mladého Werthera"---spíše chtěl poukázat - jak to tedy alespoň chápu já - na mladickou nevyzrálost a jakousi "ztracenost" ve světě. Werther přeci neměl pro co žít, a proto se zabil, protože veškerou svou pozornost zaměřil jen na Lotu a na nic jiného - byl v tomto nevědomý a zaslepený, ale ne ani tak sobecký. Kdyby šlo přeci jen o sebelásku, tak by se nezabíjel, ale žil by dál, třeba jen pro iluzi...On však do té lásky dal všechno a to se mu stalo osudným. Myslím, že Goethe rozhodně nechtěl, aby se mladí lidé zabíjeli, ale spíš aby pochopili, že člověk musí dát smysl svému životu nezávisle na lásce k druhému pohlaví - jinak to může vést i k sebevraždě, pokud je láska neopětovaná.... Werther se zabil, protože si myslel,že svou lásku může dát jen Lotě, ale neuvědomil si, že lásku může dát někomu či něčemu jinému a v tom nalézt své vysvobození..., ale to je jen můj pohled..

18 11.04.2015

Rozhovory, které mají hloubku. Zajímaví, nevšední lidé, zajímavé životní cesty. Nutí zamyslet se nad tím, co nám vlastně život v civilizaci přináší. Jaký smysl pro nás má vydělávat peníze, být otroky systému, pracovního procesu, řešit vztahy, problémy společnosti. Do jaké míry jsme se všemi výdobytky této doby svobodní? Usnadňují nám věci, které si kupujeme, život, nebo nás naopak svazují? Co je v životě skutečně důležité, čím má smysl se zabývat?
Z každé výpovědi si odnesete něco obohacujícího. Knihu doporučuji všem, kteří přemýšlí o životě ve společnosti, o samotě, o smyslu života. Pokud vás všechno to lidské hemžení a shon ve městech už pěkně sere, tak tyhle rozhovory vás určitě pohladí na duši.

17 24.09.2018

O tematiku "transgender" jsem se nikdy dřív nezajímala. "Trans" lidi jsem znala tak akorát z filmů. Ale jakmile jsem zjistila, jak je dneska vše kolem "genderu" aktuální diskutované téma a jak se to začíná dotýkat školství a veřejného prostoru, jak se z toho začíná dělat politika, řekla jsem si, že se o této problematice chci dozvědět více.
Kniha Nevratné poškození podává čtenáři především fakta, takže pokud vám nechybí kritické myšlení, nemůže se vás tato kniha nijak dotknout. Někteří "trans" aktivisté upozorňují na to, že by kniha mohla "trans" lidi poškodit, zranit. Některá nakladatelství knihu odmítla vydat a mluví se o ní jako o kontroverzní knize, která vyvolala řadu protichůdných reakcí. Já sama jsem na základě této "senzace" čekala, že bude kniha nějak extrémistická. Opak je pravdou. Obsah knihy není transfobní ani nijak dehonestující, autorka se pouze snaží o objektivní zhodnocení situace mladých dospívajících, zejména adolescentních dívek, které se teprve hledají a stále víc propadají "transgenderu" jako módnímu trendu vlivem sociálních sítí. Autorka předkládá fakta, výsledky různých studií a reálné příběhy skutečných lidí. Určitě doporučuji přečíst všem, kteří dokážou nezaujatě a bez cenzury přijímat kritický pohled na věc.

16 15.09.2024

Snový, melancholický, poetický a tak trochu záhadný příběh, který se točí kolem dvou osamělých lidí Cukiko a Senseie, jejich něžného vztahu a životní každodennosti, popíjení saké po barech a pojídání japonských specialit.

16 27.08.2019

Vy, co vyčítáte Wertherovi sebelítost, ufňukanost nebo neschopnost milovat, jak vy sami milujete? Co je podstatou vaší lásky? Myslím, že kdo miluje, avšak netvrdím, že je to všeobecné pravidlo lásky, cítí v sobě často tak protichůdné emoce, že sám má problém se v tom vyznat. Někdo miluje tak, až svou láskou zahlcuje druhého, někdy je láska patologická, třeba když člověk sám nebyl nikdy dostatečně nikým milován, ale hlavní je, že je to pořád láska. Jsou lidé, kteří jsou v lásce slabí, třeba jako Werther, ale být slabý neznamená nemilovat.

16 11.04.2015

Aňu Geislerovou mám jako herečku ráda. Ze zvědavosti a okouzlená barevností její nové knihy, jsem se rozhodla ji přečíst, i když tohle není zrovna můj šálek kávy. Od knihy nelze očekávat žádné hlubokomyslné texty, je to ale příjemné oddechové čtení. Aňa na mě ve svých zamyšleních působí jako obyčejná žena a matka, která přemýšlí o životě a nezapomněla snít. Je to pozitivní a inspirativní počteníčko, které sice ve mně nezanechalo hluboký dojem, ale utvrdilo mě v tom, že i herečka může prožívat každodenní starosti. Kniha P. S. mi nepřijde jako kvalitní literatura ani jako umělecké dílo, přesto mě příjemně osvěžila. V něčem jsem se i poznala. Myslím, že by bylo fajn zajít si s Aňou na kafe...

15 31.05.2018

Je to dobře napsané, čtivé, jsou tam i zajímavé myšlenky, taky trochu filosofie. Příběh mě bavil, ale nelíbilo se mi, že několik protagonistů učiní sebevraždu, aniž by čtenář pořádně pochopil proč... Ale to je nejspíš japonská mentalita. Velmi častým slovem je v knize onanování, což mi sice nevadilo, protože nejsem puritán, ale některé popisy sexu mi už přišly otravné. Zajímavá postava Naoko působila od začátku až do konce záhadně, čekala jsem nějaké rozuzlení, ale nepřišlo. Psychologie postav byla jen lehce načatá, zbytek si čtenář musel domýšlet, zato hlavní vypravěč a postava Toru se svěřuje s intimními detaily možná až moc... Konec mě svým podáním zklamal, i když jsem ho takový očekávala, ale příběh mohl být završen jinak. Oceňuji ale téma a skvělý styl psaní. Opravdu se to četlo samo. Dávám 3-4 hvězdičky.

"Bydlím v uličce Villa Borghese. Nikde ani smítko, každá židle na svém místě. Jsme tu úplně sami a jsme mrtví." Takto začíná kniha, která mě zásadně ovlivnila. Ten úvod je prostě dokonalý. Bylo mi 20, když jsem ji četla. Pila jsem při čtení víno a ponořila jsem se do surreálna, bohémství a erotiky Henryho Millera. Kniha má hloubku, je nadčasová a neřekla bych, že hlavní smysl je v pornografii. Miller chtěl šokovat, provokovat tehdejší pokrytectví a také kritizoval Ameriku.

14 13.02.2019

Sbírka cynismu, erotiky, ironie, sarkasmu, černého humoru, špetky sadismu. Osamělost a odcizení, izolace, nihilismus. A přesto hloubka a cit navzdory morbidnímu naladění. Dekadentní celek, který (mě) nikdy neomrzí.

14 03.10.2017

Tak tohle je opravdu krásná kniha, takové pohlazení na duši. Milý a moudrý příběh o přátelství kocoura Nana a mladého Satoru Mijawakiho, kteří spolu cestují stříbrnou dodávkou za Satorovými přáteli z dob dětství a mládí. Satoru hledá někoho, komu by mohl předat kocoura Nanu, aby se o něj postaral. Líbí se mi vyprávění z pohledu kocoura a také nádech melancholie, kdy se pomalu odkrývá ztráta z minulosti a tušení nevyhnutelného...

"Ani na město, kde jsme žili,
na pole se sazeničkami rýže,
moře a bouřící vlny,
na horu Fudži na obzoru,
hřející televizi ve tvaru krabice,
kočičí tetičku Momo,
vznětlivého zrzavého Toramurua,
loď, která spolkne desítky aut,
na psy, kteří v místnosti pro převoz zvířat
při pohledu na Satorua vrtěli ocasy,
bílou činčilu, co mi popřála good luck,
rozlehlou krajinu Hokkaidó,
na fialové a žluté květiny podél cesty,
traviny vlnící se jako mořská hladina,
na koně pasoucí se na louce....
....na nic z toho nikdy, nikdy nezapomenu...."

13 31.08.2020

Unaven Paříží s touhou oprostit se od civilizovaného života, odchází Sylvain Tesson do sibiřské chaty na pobřeží Bajkalského jezera trávit čas ve společnosti knih, doutníků a vodky. V tichu a samotě filosofuje nad knihami, životem ve společnosti, nad svobodou. "V této pustině jsem si zařídil strohý a krásný život, omezený na jednoduché činnosti. Tváří v tvář jezeru i lesu jsem sledoval, jak plynou dny."...."tam, pět dní chůze k nejbližší vesnici, jsem se ztracen v nezměrné přírodě snažil být šest měsíců šťastný."

"Proč lidé zbožňují abstraktní chimery než krásu krystalku sněhu?"

"Lidská společnost nemá poustevníky ráda. Nepromijí jim, že před ní prchli. Zavrhuje nevázanost samotáře, který ostatním vmetl do tváře "Pokračujte si beze mě." Poustevník popírá povolání člověka k budování civilizace, stává se její živoucí kritikou..."

13 22.09.2019

Velmi čtivá sonda do zákulisí japonských konbini (minimarketů). Hlavní postava Keiko žije sama v malém bytě, nerozumí "normálním" lidem a jediné místo, kde se cítí v bezpečí, je právě konbini, kde brigádně pracuje celé své mládí. Aby se cítila "normálně", snaží se přizpůsobovat svému okolí, dokonce si k sobě nastěhuje parazitujícího Širahu, aby naplnila očekávání rodiny a kolegů žít "normální" život, ale není schopna navázat partnerský vztah a stále je vnímána jako asociál a "nenormální" člověk. Jediný smysl svého života nalézá v řádu fungování konbini. Kniha není obsáhlá, ale řekla bych, že svou tematikou se nedotýká jen japonské společnosti, ale celkově fungování společnosti na principu konformity, která je navzdory propagandy individualismu stále přítomna. Vystudovat, najít si ženskou nebo chlapa, rozmnožit se, udělat kariéru, vydělávat, zapadat mezi ostatní, být společnosti prospěšný. Jinak jsi vyvrhel. Knížka je dobrá k zamyšlení nad tím, co je a co není normální. Určitě doporučuji přečíst.

13 13.09.2019

Nádherný román o van Goghovi. Jedna z knih, kterou musíte přečíst, než zemřete.

13 14.02.2019

Freddie Mercury byl a je nenahraditelná osobnost. Byl to showman, geniální zpěvák a umělec, citlivá a zároveň velmi živá a silná osobnost. Do hudby společně s ostatními členy Queen vnesl mnoho nového a nadčasového.

13 26.11.2018

Už se mi několikrát stalo, že mi kamarád nebo nějaký muž naznačil, že jde ze mě strach. Jsem ráda, že v tom nejsem sama. Autorka zažila to samé. Prý moc mluvím, moc přemýšlím, moc čtu, jsem rázná. Nebo mám příliš velké pronikavé oči nebo občas řeknu sprosté slovo nebo projevím hněv. Jakoby vztek byl jen mužská záležitost. I když žijeme ve 21. století, muži se stále bojí žen, které mají na věc vlastní názor a nebojí se mluvit nahlas. Kde bude asi chyba? Jsou tak vychovaní, naučení. Pokud byla v rodině matka submisivní žena, která většinu času mlčky sloužila manželovi a sebe dávala do pozadí, nikdy se nerozčílila, ani se nesnažila nějak prosadit, je pravděpodobné, že syn takové matky bude očekávat podobné chování i od ženy a jakákoliv "odchylka" jej vyděsí.
Je dobře, že takové knihy vznikají, obzvlášť v dnešní době, kdy se zdá, že je vše kolem genderu v pořádku a označení "feministka" tak podléhá předsudku, že se jedná o ženskou, která nesnáší chlapy, nemaluje se, oblíká se a chová jako chlap, nenosí podprsenku apod. Škoda, že je knížečka tak stručná. Nicméně, přesto nutí se zamyslet. Líbilo se mi, jak autorka na konci zdůrazňuje, že existují feministky i feministé, čímž poukazuje na to, že feminismus není jen ženská záležitost. Naopak. Čím více mužů si bude uvědomovat rovnocennost pohlaví, tím víc se budou bourat návyky, které do nás zasela výchova a předsudky, na které jsme zvyklí. Žena by měla.... muž by měl... Myslím, že právě naučené vzorce chování, co se očekává od současné ženy a současného muže, by se měly neustále přezkoumávat. Jak ženy tak muži by se měli snažit pracovat na tom, abychom si vzájemně byli rovnocennými partnery a bytostmi - na poli rodinném, pracovním i osobním.

13 31.10.2018

Odborná publikace, která však propojuje fakta s praxí. Není to knížka, kterou zhltnete za dva dny. Je potřeba si ji dávkovat postupně. Není to lehké čtení, byť se příběhy lidí s různými traumaty čtou dobře. Otevírá to v člověku staré rány a nutí se zamyslet, jak někdy naše minulost je s námi stále přítomná a jak ovlivňuje naše chování a způsob myšlení. Naše tělo skutečně sčítá rány. Psychosomatické problémy jsou toho důkazem. Mnoho lidí s prožitým traumatem mají chronické zažívací potíže, migrény, bolesti zad a celkově velmi aktivní nervovou soustavu, která reaguje na podněty mnohem citlivěji než člověk, který trauma nezažil. Z knihy si odnáším poselství, že trauma je potřeba zpracovat, tzn. otevřeně si o něm s někým důvěryhodným promluvit, psát si o svých pocitech a vnímat své tělo, emoce, co se v nás děje, být schopni to pojmenovat a uchopit, i když je nám to nepříjemné. Důležitá je psychická podpora nejbližších a pochopení od svého okolí. Hodně lidí se totiž od své bolesti z traumatu odštěpí, aniž by ho zpracovali (aby byli schopni dál žít) a pak nevědomě žijí v neustálém napětí a strachu. Líbí se mi, že psychoterapie rozvíjí různé formy léčení. Kéž má každý traumatizovaný člověk možnost nalézt dobrého přítele nebo terapeuta, který mu dá pocit důvěry, přijetí a pochopení.

Silná kniha, která se dotkne nejhlubších emocí. Rodinu si nevybíráme, a přesto nás s ní poutají neviditelná pouta. Někdy na celý život.

12 06.02.2019

Knížka je velmi hezky graficky upravená. Skvělý výběr Krchovského. Dá se pojmout jako diář, deník nebo kniha na vlastní postřehy, básně, zápisky. Jedná se o kreativní počin, který ve vás probudí chuť psát.

12 05.01.2018