horkosladka
komentáře u knih

Chtěl bych být silnou a krásnou smrtí pro Tebe, Věro, chtěl bych Tě ponořit do strašlivé a mrštné agónie, v níž by se Tvé oči, Tvé oči, na jejichž barvu vždy znovu zapomenu, naplnily smrtí. A smrt jsem já. Přijdu jednoho dne, abych Tě vyrval z náruče života, jemuž jižjiž budeš podléhati, přijdu, aby ses stala mou, a spálím Tě svým žárem.
Tvá Smrt


Existenciální bible melancholiků, snílků a těch, kteří "trpí" věčnými nezodpovězenými otázkami - myšlením, které nelze zastavit...

Úžasné, nihilistické, morbidní, ironické a přitom plné citu. Prostě poezie undergroundu.


Výborně napsané. Autor vtipně vystihuje podstatu konzumní kapitalistické společnosti. Hlavní hrdina hodnotí myšlenkami okolní svět a všímá si absurdity a odcizenosti lidí... Utíká sám před sebou, před svou minulostí, ale nenalézá klid.


Začátek knihy mě nijak zvlášť nezaujal, ale od poloviny jsem pocity Werthera prožívala velmi intenzivně, protože sama mám teď takové "divné" období - taky se vyrovnávám s rozpadlým vztahem a přišla jsem o všechny iluze. Kdo říká, že Werther je slaboch, tak neví, o čem mluví a není schopen se do někoho vcítit. Takových mladých lidí je i v dnešní době dost, co nezvládají své emoce, nejsou schopni zpracovat vnější svět a jsou tak zoufalí, že už nemohou unést tíhu života. Není každý silný. Žijeme všichni na jedné planetě, chytří a hlupáci, boháči a chudí - jsou mezi námi rozdíly, to ano, ale je třeba si být vědom toho, že jsme na svět přišli všichni s holým zadkem - čistí a nevinní. To, co z nás zkušenost a okolí udělalo, je druhořadé. Všichni jednou musíme zemřít. Někdo odchází dobrovolně, protože už necítí sílu k životu. Utrpení mladého Werthera zasáhne každého, kdo se někdy cítil zoufale sám nebo kdo prožil neopětovanou lásku. Cynici ať si přečtou raději něco jiného...
