hrdlickova_61 komentáře u knih

Tahle knížka je už nejspíš skoro zapomenutá, vyřazená z většiny knihoven i z domácností, přitom ale fotky jsou tam z mého pohledu unikátní a vypsané příběhy také. Dneska, kdy jsme skoro všichni zmlsaní podivuhodnými ostrými a barevnými záběry z přírody, pořízenými nejnovější technikou, už dost dobře neumíme ocenit ty černobílé, vznikající díky velké trpělivosti a umu - a je to škoda. Pan Holeček byl mým oblíbeným autorem už v dětství a je pořád : o)

11 30.07.2019

Knížku jsem četla už před lety a jen jednou, ale je tak mimořádná, že si ji velmi dobře pamatuji. Je to příběh až neuvěřitelný, ale zároveň nelze než věřit, protože vymyslet takový by snad ani nešlo.

11 29.05.2019

„… Vzápětí přišel pro Alenku Petr. A další náhoda. Náhodou si vzpomněl, že cosi slyšel o jakési paní Tylínkové, která snad chová foxteriéry. Za chvilku vysvitlo, že je chová velmi pravděpodobně, protože ze současného vrhu nám jednoho rezervuje, jen tak nezávazně, kdybychom se snad pro psa rozhodli…“

str. 13

Knížka se před několika lety dostala do první stovky v anketě Kniha mého srdce, a tak je vidět, že je všeobecně oblíbená. Mně se líbily hlavně některé detaily a zůstaly mi v paměti, i když je to už hodně dávno, co jsem ji četla.

11 29.05.2019

Knížka je výborně napsaná, ale i kdyby nebyla, zasloužila by si pět hvězdiček za svůj námět. Napsat o pavoucích jako o obdivuhodných tvorech, to je od autora velká zásluha. Jistě tím u mnoha lidí přispěl k větší ohleduplnosti. Škodit některým tvorům z nutnosti nebo s představou, třeba i mylnou, že tady ta nutnost je, to se dá pochopit, ale zabíjet jen tak ze štítivosti, to volá po nápravě. J. H. Fabre nebo J. Crompton pro ni udělali maximum.

11 24.04.2019

Tuhle knížečku jsem čítávala o přestávkách na gymnáziu a smála se nahlas a ostatní se koukali, co to mám. Tehdy ještě nebylo úplně běžné, že by jméno Járy Cimrmana bylo každému známé. A stačilo jen pár let k všeobecné oblíbenosti DJC i všeho, co je s ním spojeno!

11 23.04.2019

No, co vám mám povídat - když jsem se poprvé, už jako dospělá, dostala do Štítné a viděla potok Járek, brečela jsem radostí. Viděli jsme tehdy i vnitřek kostela, protože tam zrovna "náhodou" bylo i v netypickou dobu otevřeno (a hezky jsme si popovídali s panem farářem, potvrdil, že tam často takhle někdo ze čtenářů zabloudí) a byli jsme také v "čarovné zemi", tak se mi tím splnilo moje přání z dětství : o)

11 12.04.2019

Klasika si člověk představuje obvykle jako staršího pána, a přitom některé ze svých knížek napsal třeba už v raném mládí. To platí i na Městečko na dlani. Jan Drda už jako pětadvacetiletý vládl ušlechtilou češtinou i smyslem pro pestrý děj, sympatické postavy, pro nenápadné ponaučení čtenářů... A to, že na základě téhle knížky vznikl tak krásný film, se samozřejmě taky počítá : o)

11 02.04.2019

Při čtení téhle výborné knížky se mi stala následující příhoda: Bylo mi asi 16, seděla jsem pozdě večer v kuchyni (protože jsem se nemohla odtrhnout a ponocovala jsem) a musela jsem občas odbíhat do koupelny, abych hlasitých neudržitelným smíchem nebudila přes dveře rodiče, co spali hned vedle. A zase hned jiné odstavce (ty všechny o anglické odtažitosti) na mě působily tísnivě a vyvolávaly obavu, aby se něco podobného nevyvinulo postupně i u nás. Protože jsem určité příznaky pozorovala, a to přitom je to už dávno, přes 40 let. Tak třeba:

"... Anglická kuchyně je dvojího druhu: dobrého a prostředního. Dobrá anglická kuchyně je prostě francouzská kuchyně; prostřední kuchyně v prostředním hotelu pro prostředního Angličana vysvětluje do velké míry anglickou zasmušilost a zamlklost. Nikdo nemůže zářit a trylkovat, žvýkaje pressed beef potřený ďábelskou hořčicí. Nikdo se nemůže nahlas radovat, odlepuje si od zubů třesoucí se pudink z tapioky. Člověk hrozně zvážní, dostane-li lososa politého růžovou škrobovinou; a má-li k snídani, k obědu i k večeři něco, co zaživa je rybou a v melancholickém stavu poživatelnosti se jmenuje fried sole, vydělal-li si třikrát denně žaludek černou čajovou jirchou a napil-li se zasmušilého, teplého piva, požil-li univerzálních omáček, konzervované zeleniny, custardu a muttonu, nuže, vyčerpal snad všechny tělesné požitky průměrného Angličana a počíná chápat jeho uzavřenost, vážnost a přísné mravy. Proti tomu topinky, opékaný sýr a pečený špek jsou jistě dědictví veselé staré Anglie. Jsem přesvědčen, že starý Shakespeare se neproléval čajovým tříslem a starý Dickens se netěšil ze života nad hovězí konzervou; pokud se týče starého Johna Knoxe, nejsem si tím tak jist.

Anglické kuchyni schází nějaká lehkost a květnatost, radost ze života, melodičnost a hříšné rozkošnictví. Řekl bych, že to schází také anglickému životu. Anglická ulice není rozkošnická. Obyčejný a průměrný život není prosypán veselými hluky, pachy a podívanými. Obyčejný den nejiskří pěknými náhodami, úsměvy, poupaty událostí. Nemůžeš se sdružit s ulicí, lidmi a hlasy. Nic na tebe nemrkne přátelsky a sdílně.

Milenci se milují v parcích těžce, zahryznutě a beze slova. Pijáci pijí v barech, každý pro sebe. Průměrný člověk jede domů a čte noviny, nekoukaje napravo ani nalevo. Doma má krb, zahrádku a nedotknutelné soukromí rodiny. Mimoto pěstuje sport a weekend. Víc jsem o jeho životě nemohl zjistit..."

10 17.03.2023

My všichni, kdo jsme měli jen o něco starší sourozence, jsme zažili jejich nástup do školy a všechny ty silné dojmy s tím spojené. V mém případě čiré zoufalství z toho, že už nejsme tolik spolu (do školky jsme totiž moc nechodili a užili jsme se v té době doma opravdu hodně) - a na druhé straně sváteční pocit z toho, že máme doma prvňáka a že už se učí číst a psát a počítat. Samozřejmě jsem si neustále půjčovala jeho učebnice a měla radost, že mi to ochotně dovolí, a ještě si se mnou na školu hraje.

Z červeného slabikáře jsem byla u vytržení a stejně tak z "Živé abecedy" od Antonína Pospíšila, z početníce s obrázky Heleny Sottnerové a z "Pohádek a povídek pro malé čtenáře" (ty ilustroval Jaroslav Vodrážka). Chodila jsem za bráškou, aby mi něco přečetl. Mrzelo mě ale, že na začátku Slabikáře pod tím krásným obrázkem s maminkou a dvěma dětmi je jen jediné slovo ("máma"), místo aby tam bylo celé podrobné vyprávění. Tak jsem si to aspoň představovala, co by tam mohlo všechno být.

Protože jsme si společně čítávali často a znala jsem to už zpaměti, asi jsem si to nějak porovnala a naučila jsem se čtení ještě před první třídou. A stejně tak i počítání. Moc mě to bavilo. Když ještě připočtu další svoje oblíbené učebnice, musím říct, že jsem za ně dodnes velmi vděčná. Hlavně za modrou čítanku pro druhou třídu (od Květoslava Františka Sedláčka a kol., s okouzlujícími obrázky Milady Marešové) a přírodopis pro 6. ročník s obrázky Mirko Hanáka. A samozřejmě za všechny čítanky : o)

Zatím jsem znala pana Pavla Čecha jako výborného ilustrátora a prozaika. A jak je vidět z téhle knížky, je i zrovna tak dobrý básník. Musím říct, že mě to nepřekvapilo : o)

10 05.06.2021

Starý opuštěný dům, zaprášené harampádí, pavouček a dřevěná kukačka žijící v hodinách a jen ve fantazii opouštějící tenhle malý, ohraničený svět… A přece je ta knížečka dobrodružná, jak slibuje název. A krásná, poetická, plná povznášejících motivů – jak slibuje jméno autora : o)

Čenda nasedl na kukačku. „No, já nevím,“ nebyla si jistá, „tak dlouho jsem už…“ „Leť! Já vím, že to umíš!“ zavolal Čenda. Kukačka skočila z prkýnka a roztáhla křídla…

10 15.03.2021

Tahle knížka se mi líbí moc a moc. Asi nejradší z ní mám "Sonet o pokorném štěstí s ozvěnou", ale i všechny ostatní. Kdybych se chtěla podělit o nějaké pěkné ukázky, musela bych opsat sbírku od začátku do konce. Tak aspoň kousek z toho výše jmenovaného:

Chvíle, kdy píšu, kdy mi jazyk podá
ta správná slova a ty pravé rýmy,
nemůže zničit žádná nepohoda.
Cítím se v říši hlásek mezi svými.

Na staré hrušce tiše šustí listí,
kosice míří k hnízdu krmit mladé,
a můj kout světa stranou nenávisti
trápí jen lítost, že tak není všade...

10 15.01.2020

Vánoční stromek jsem četla na doporučení. Bylo to tak asi před 25 lety, ale dobře si pamatuji jak příběh, tak způsob autorova vyprávění. Včera se mi dostala do ruky knížka Tanji Askani „Vlčí stopy: můj život s vlčí smečkou“, a když jsem se do ní podívala, o čem všem je, náhle se mi vybavily kapitoly z Vánočního stromku. Ty o vlcích i ty ostatní. Znovu jsem se k nim vrátila a znovu je obrečela, smutkem z tragédie i dojetím nad důstojným a láskypným chováním jejich lidských i zvířecích hrdinů.

„… Verdun mlčí a dívá se na své ruce. Chvíli tak setrvá, potom, s vyhaslým doutníkem mezi prsty, zvedne hlavu a upřeně se na mě zadívá. Jeho oči mají podivný, nepřirozený lesk.
- Tak to jsme v rejži, můj drahý Laurente.
Smutně se usměji a uvědomuji si sílu jeho přátelství. Aniž na to vůbec myslí, bere na sebe část mého břemene...“
str. 103
„…Tady je, říká Verdun, já jdu zakrýt tu jámu. Teď, když vlk nemůže chodit, bude lepší dát ho do sklepa. V noci už je zima.
Při světle baterky položí vlka na udusanou půdu, poklekne vedle něho, dlouho ohmatává jeho ramenní kloub svýma silnýma, zkušenýma rukama, položí mu koleno na hrudník a tvrdým, ale dokonale přesným pohybem mu trhne nohou. Je slyšet suché lupnutí, zároveň ostré vlčí zaštěknutí. Potom si vlk opět lehne a zavře oči. Pochroumanou nohu má už zase v přirozené poloze. Verdun si stahuje rukávy košile. Vlčice se k němu přiblíží a rychlým pohybem jazyka ho olízne. Jen jednou. Také vlkovi olíže jeho poraněný kloub. Pak si lehne vedle něho…“
str. 148
„… Ale Verdun má pravdu a já se zbytečně znepokojuji. Za chvíli se Pascal vrací, celý jen září…“
str. 150
„…A vlci ve své pradávné moudrosti dokonale pochopili, co se děje, obklopili ho a byli u něho…“
str. 186

10 15.01.2020

Tuhle knížku jsem četla kdysi dávno a hodně si z ní pamatuju, protože je čtivá a zajímavá. Podle úvodních slov na ní spolupracoval Jiří Štaidl a je dost možné, že hlavní zásluhu na kvalitě podání těchto raných vzpomínek Karla Gotta měl právě on. Což hovoří pro něj, ale i pro Karla Gotta, protože i to je pěkné, nepokládat se za všemocného a svěřit se do rukou někoho, kdo to které umění ovládá lépe.

Nejvíce se mi v knize líbila slova věnovaná profesoru Kareninovi a uznání vůči němu. Velmi působivá je také kapitola o tom, jak mladičký a stále ještě prakticky neznámý zpěvák slyšel na břehu Vltavy hudbu vysílanou z tranzistorového rádia, náhle se ozvala Měsíční řeka v jeho podání a celý hlouček lidí se seběhl v úžasu u přijímače, aniž by kdo tušil, že interpret (neméně užaslý) stojí opodál.

V době vydání knihy byly jistě obzvláť přitažlivé reportáže ze zemí tehdy nedostupných - a jakožto svědectví o té době je to vše zajímavé i dnes, stejně jako pohledy do zákulisí slavných hudebních scén i do soukromí našeho nejslavnějšího zpěváka. Někdo obdivuje jeho písně více, někdo méně, čtenář knížky "Říkám to písní" je ale v roli někoho, kdo může toto hodnocení klidně nechat být a soustředit se jen na silný příběh mladíka milujícího hudbu a odhodlaného sloužit jí co nejlépe, pro radost svoji i ostatních. Kolik takových lidí asi už bylo a kolik se jich nechalo nakonec něčím odradit? Karel Gott zažil chvíle, které by hned tak někdo nepřekonal, vždycky se mu ale nějak povedlo jít dál - a to je myslím to hlavní, o čem tahle nenápadná knížečka pojednává.

10 04.01.2020

Obrázky Adolfa Zábranského mají pro mě velký půvab (a verše Františka Hrubína ovšem také). Asi nejvíc v téhle knížce s mi líbí jednoduché náčrtky, které jsou jen tak lehce "hozeny na papír", a přitom dokonale vystihují živou předlohu, včetně výrazu, pohybu... Škoda, že jako mnoho jiných podobně nenápadných knížek přežívá i tahle už jen v některých knihovnách a není běžně k půjčení.

10 16.04.2019

Jsem z harmonické rodiny a mám ráda knížky o hezkých vztazích, ale tragické příběhy čtu také a obdivuji jejich autory. Buď to samé také zažili - a dokázali z toho vyjít jako silné osobnosti, pomáhající svým psaním každému, koho osloví, nebo to nezažili - a umí se přesto do svých hrdinů vžít a věrohodně je vykreslit. Petře Soukupové se to podařilo ve velmi mladém věku, a s velkou přesvědčivostí. Ani jsem si po první povídce zatím nepřečetla ty další, nechávám si je na později.

Ve středu naší pozornosti stojí mladší Kuba. Jeho negativní pocity jsou pochopitelné a můžeme spíše obdivovat, že si je nepěstuje. Soucit (i přes nesouhlas) může u čtenáře vzbudit ale i chybující otec, který si myslí, že si počíná dobře. Nenutí přece Kubu vyhrávat, stačilo by mu vidět snahu. Jeho odlišné naladění vnímá jako lajdáctví, a to si v jeho očích říká o důsledné výchovné působení. Staršího syna dává za příklad v domnění, že je to ta správná motivace. A velmi tím zatěžuje i jej (to může být i důvodem jeho zlomyslnosti a snahy za každou cenu si svá privilegia u rodičů udržovat - a i když působí spokojeně, je otázka, jak je mu doopravdy). Maminka je také už od začátku k politování, natož pak později, kdy s ní prožíváme rodinnou tragédii. Účast Petry Soukupové a její schopnost vcítění - jedno i druhé budí sympatie. Smutek se tím aspoň trochu vyvažuje a dostáváme tím s příběhem něco velmi hezkého, tak nějak místo happy-endu.

10 14.04.2019

C. S. Lewis je můj oblíbený autor a mám od něj ráda všechno, co jsem četla (a to je skoro všechno, co napsal). Jsem ráda, že napsal i o svém zármutku. Je to knížka prostinká, unavená, nepodobná těm mistrným a jiskrným předchozím, ale tvoří s nimi celek tak dokonale, až z toho mrazí. Mrzí mě, že se to stalo, ta tragédie i to zakolísání ve vztahu k Bohu, než byla víra znovu nalezena, protože to bylo bolestné - a to zkrátka člověk nikomu nepřeje. Ale když už se to stalo, pak tahle upřímná knížka o autorově rozpoložení a jeho závěrečná slova jsou myslím tím nejlepším, co mělo následovat a co opravdu následovalo.

Podle této předlohy vznikl film Krajina stínů, který ale vyznívá do vytracena a s Lewisovou knížkou se tím pádem rozchází. Což je škoda, ale možná ne zase tak velká, jak to vypadá, protože určitě inspiroval k zamyšlení, k účasti a k přání, aby se ti dva někde mimo náš svět znovu setkali a aby se stalo něco ještě lepšího, co si ani neumíme představit. Tak, jak je to řečeno v závěru Letopisů Narnie. A to je cesta zpátky k tomu, o co se C. S. Lewis s námi chtěl podělit.

Je toho tolik, za co je možno tuhle knížku vychválit do nebe, že ani nevím, kudy do toho. Dozvíte se o životě manželů Zátopkových a o tom, co všechno za jejich úspěchy stálo, zároveň jde o mimořádný doklad doby, vše je podáno plasticky, čtivě, živě, mile... Co se mi také moc zamlouvalo, je pohled na totéž z více stran... No, zkrátka, můžu doporučit na všechny strany a věřím, že ohlas by byl dobrý od kohokoliv : o)

10 03.04.2019

Film jsem znala dříve a pokaždé, když vidím nějaký úryvek, žasnu, jak je dokonalý. A předloha také.

10 02.04.2019

Knížka podle mě výborně seznamuje s životem dětí tehdejší doby a pokládám ji za velmi užitečnou. Skutečnost, že jsou tam zdůrazněné odlišné vlastnosti bratra Pepíka a jsou kritizovány jako sobecké, to je také určitý doklad doby a k tomu vyprávění to zkrátka patří. Tak jako tak se k Barunce hodí společné čtení dětí s rodiči, a tak se to vše může náležitě probrat. A stejně jako u jiných knížek ilustrovaných Miladou Marešovou jsem vděčná i za líbivé, a přitom vkusné obrázky.

10 31.03.2019