hrdlickova_61 komentáře u knih

Tohle milé dílko je z těch, ke kterým se člověk chce často vracet a chce je mít doma, navzdory všem předsevzetím nenechat se knížkami vystěhovat z bytu. Pan Čech i pan Malý tohle zkrátka dokážou, takhle nás očarovat. A tak jejich obrázky a verše máme na dosah, a když je třeba takový den jako dneska, studený a deštivý, najednou si vzpomenete, všeho necháte a řeknete si s úsměvem:

„… Čách do kaluže, ať to šplíchá
na sochu paní hraběnky!
Je jak ty – nikam nepospíchá
A oba máte pláštěnky.“ : o)

9 19.05.2021

Mám spolu s malými čtenáři radost, že to tak dobře dopadlo. A mohlo být hůř: Toník mohl propadnout pocitu křivdy, protože on přece žádnou svou barvičku nechtěl zarmoutit a nikdy by ho nenapadlo, že se kreslení voskovkami může takhle zkomplikovat. Mohl se nafouknout a žalovat na jiné kluky, kteří určitě nejsou o nic lepší. Nebo mohl žárlit na svou pečlivější sestřičku, že nepřetahuje a byla za to pochválená. Nebo se mohl zatvrdit a sáhnout po vodovkách, když jsou ty voskovky tak lítostivé a některé i ufňukané a závistivé. Místo toho s nimi ale měl soucit a zachoval se vlídně, všem všechno vynahradil a určitě vymyslel i nějaké nové šaty pro chudáka tělovou.

To v knížce není, ale tím líp – aspoň mají čtenáři o čem přemýšlet. O vcítění a zamyšlení šlo autorovi nejvíc, to je vidět, ale přitom to nebije do očí a neubírá to příběhu na vtipu, nápaditosti a krásné voskovkové barvitosti : o)

9 16.11.2020

Tenhle druhý díl jsem četla dříve než první. Můj dobrý dojem z originálního námětu i zpracování mě vedl k okamžitému zájmu i o předcházející příběh, tak to mluví samo za sebe. Kromě toho jsem si vzpomněla ještě také na „Ohromné maličkosti“ od G. K. Chestertona, na vyprávění o vetešním medvídkovi Krumlíkovi od F. Nepila (z knihy „Dobré a ještě lepší jitro), na písňový text Z. Svěráka o vyhozené semišové polobotce…

A co se mi líbí nejvíc, to je nenásilná inspirace jak k lepší péči (nejen) o voskovky, ale i k vymýšlení vlastních pohlednic a k nejrůznějším dalším tvořivým aktivitám. Oba díly jsou myslím jako stvořené nejen do rodin, ale i do škol a do výtvarných nebo třeba dramatických kroužků.

9 16.11.2020

Knížku mám ve fondu své pobočky a léta ji pečlivě opravuju, aby byla pořád k použití. Půjčuje se teď už málo, ale sem tam se někdo najde, kdo ji ocení. A nedávno mi dcera vesele hlásila, že si ji koupila někde v antikvariátu domů, tak se těším na čtení s vnoučaty : o)

9 11.07.2019

Začal chodit do čtvrté třídy. Škola tu sídlila ve velkém patrovém domě z tmavých trámů. Jejich třída byla v přízemí. Uprostřed učebny se až ke stropu tyčila cihlová pec, kterou ze všech stran obklopovaly školní lavice; devatenáctiletá učitelka Nina Afanasjevna musela každou chvíli vstát a pec obcházet, aby dokázala dohlédnout opravdu na všechny. Když sama něco psala na tabuli, mnozí žáci také museli z lavic - podívat se za pec, aby si z tabule všechno přepsali správně. Tohle Vanvančovi nečinilo nejmenší potíž. Moskevská škola mu teď připadala příliš spořádaná, než aby mohla být ze skutečného života. V téhle pohádce bylo tolik přitažlivého, že by se v ní nejraději koupal od rána do večera. Byla to svoboda spadlá z nebes! Kolébala se v plamenech ohníčku z březové kůry a voněla jejím dýmem...

Z 10. kapitoly, str. 192-193
....
Knížka je plná idylických scén ze života prominentní rodiny, zároveň se neúprosně objevují znepokojivé motivy a jak chlapec roste, vše se proměňuje. Ještě více se dozvíte, přečtete-li si pak ještě Ahoj, študente. A rozhodně je dobré znát autorovy písničky. Ne každému se líbí (mně moc) a ne každý dnes už rozumí rusky, můžu ale potvrdit, že překlady jsou velmi dobré a i knížka Zrušené divadlo je přeložena výborně, znalcem ruské literatury Liborem Dvořákem. Přičemž jméno překladatele mnoha písní Bulata Okudžavy nebo Vladimira Vysockého Milana Dvořáka není shodné náhodně - Libor a Milan jsou bratři.

9 24.04.2019

"... Obzvlášť nádherná byla jedna borovice na východním svahu, obrostlá bolehlavem. Byla šest stop silná a její první větve začínaly tam, kde měly ostatní stromy korunu. V jejím vrcholku si dávali v létě častá dostaveníčka sojčí sameček se svou nevěstou. Tady, daleko z dostřelu, soják za teplých jarních dnů zpívá a natřásá se před svou vyvolenou, rozprostírá jasně modrá péra a trylkuje líbezné melodie jako z pohádky, tak sladce a tichounce, že je málokdo postřehne, kromě toho, komu jsou určeny, a v knihách se o tom vůbec nedočtete…"
...
Záměrně jsem vybrala na ukázku jen takový odstavec, který nemá přímou souvislost s dějem některé z kapitol. Příběhy jednotlivých zvířat jsou totiž tak poutavé, že bych nevěděla, kdy s opisováním přestat. Kdykoliv si vezmu knížku znovu do ruky, že si v ní jen tak trochu zašustím stránkami a zase ji vrátím zpátky, dopadne to úplně jinak - čtu a čtu, dokud nejsem na konci. Vím to naštěstí předem, a tak s tím počítám a udělám si čas. Ta představa, že tentokrát se udržím, je jen taková hra : o)

9 15.04.2019

Noc

Po měkké, vonné trávě
Noc vodí spáče tmou,
Když skloní se k mé hlavě
A vezme ruku mou
I ruku kohokoli,
Hladkou i s mozoly,
Odtamtud, kde to bolí,
Tam, kde to nebolí.

Tam, kde už snad jsme byli,
I tam, kde nebyli.
Když se k nám zblízka schýlí,
Otevře na chvíli
Svým klíčem tajné brány.
A když jsme za branou,
Zavřou se všechny rány
a bolet přestanou.

K dětem se víla vrátí,
Sedne jim u hlavy
A počne povídati
A nedovypráví.
Neb kouzlo konce nemá,
A nikdy nemělo,
Dokud noc ústa němá
Tiskne nám na čelo.
…
A nejradši mám rozhovor dědečka a vnoučete o víle.

"... A byla hezká?" "Jistě byla. Je hezká každá, když je víla..."

9 13.04.2019

Knížky pana Bělouna bych mohla dostat s mašličkou pod stromeček, protože mi byla (bez vlastní zásluhy, zadarmo s genetickou výbavou) dána láska k matematice. Když jsem občas někoho doučovala, vysloveně mě příklady bavily a ráda jsem se k jejich sbírkám vracela. Umím se ale vcítit do všech těch žáků, kteří se museli s počítáním trápit, aby udělali zkoušky na gymnázium. A tak jsem si vždycky říkala, že na učitele takových předmětů by měli chodit zásadně jen ti, komu to nejde samo - takže by pak měli při výuce pochopení a trpělivost.

Pan Běloun se snažil pomoci jak pedagogům, tak dětem i rodičům, navíc se mu to i výborně povedlo, takže klobouk dolů! A doufám, že prožil radostný život, ačkoliv to na sobě musel přímo hmatatelně pociťovat, tu nechuť celých generací nematematiků, s níž k jeho sbírkám usedali. Těší mě příspěvek DK 197, obsahující zároveň i velké uznání : o)

9 08.04.2019

Líbil se mi úryvek v čítance, pak celá knížka, pak jsem si přečetla ještě další díly. Ty si na rozdíl od prvního už moc podrobně nepamatuju, ale že jsem je četla s chutí, to vím určitě. Bylo by zajímavé se k nim všem znovu vrátit, mít na to čas. My čtenáři bychom taky potřebovali takový nějaký stroj času, aby se dalo do knížky vstoupit a ve stejnou chvíli zase vystoupit!

9 04.04.2019

Nejdříve jsem znala vynikající film Karla Zemana. Protože jsme s manželem věděli, jak je ten příběh strašidelný, trpělivě jsme počkali, až naše děti povyrostou, aby jej mohly také vidět, pak jsme se dívali společně a ještě později se nám povedlo sehnat knížku - kterou také rozhodně stojí za to si přečíst.

9 02.04.2019

Stačí vidět obálku téhle knížky a vybaví se mi dojmy z ní i celá atmosféra toho dne, kdy mě maminka zahnala kvůli kašli do postele, dala mi hašlerky, napsala omluvenku a odešla do práce. Bráška mi půjčil foglarovku, kterou měl právě rozečtenou (a protože musel jít do školy, byla najednou volná!). To byl den, na jaký nelze zapomenout. Celou knížku jsem zhltla na jeden zátah a jen jsem u ní napětím lapala po dechu. I ten kašel mě přešel : o)

Eduarda Petišku jsem vždycky měla ráda jako prozaika, ale neznala jsem jeho verše. Pak se mi díky jedné čtenářce z mojí knihovny dostala do ruky knížka "Na prázdná místa" a jsem za to moc vděčná.

Při čtení člověk zaslechne "něco velmi nejasného a krásného" a pomyslí si:

"... Jaká úleva, že se ještě někde může protahovat
náš mozek jako malé štěně a kňučet blažeností
nad ochmýřeným kláskem tajemství,
nechápat a radovat se z písně
a nerozebírat její tóny, klíče a stupnice,
jaká úleva vkročit na nepoznané místo,
na území fantazie..."

Mezi jednotlivými básněmi nacházíme ještě také rozhovor mezi mužem a jeho stínem. Muž je k stínu přátelský a bere ho vážně. Sebe ovšem také – tím spíš, že si je vědom vlastností lidí, kteří na rozdíl od stínu nemají tak přesné hranice: „Lidské myšlenky člověka přesahují a jsou i tam, kde člověk ještě není. Lidé jsou i mimo sebe. Jsou chvíle, kdy jsou mimo sebe víc než v sobě.“ Stín se svému muži diví. A muž odpovídá. Rozumí stínu, který je na rozdíl od nás nezranitelný. Nemá odkud spadnout, nemůže být sestřelen, může být jen pošlapán. Stín kopáče nebo oráče sám nic nedělá, jen práci napodobuje, a když kopáč ze svého výdělku tloustne, stín tloustne také. Ale co když kopáč začne hubnout? Tak se ptá muž. Stín dál protestuje, muž jej trpělivě nechává mluvit, ale ví své:

„Zab ten hlas v sobě,“ řekl stín, „jen ho klidně zab. Člověk má dobře jíst a pít a spát, někdy sám, někdy ve dvojici, co tu tedy pohledává ten hlas? Jenom se bouří proti přirozenosti a kazí blahobyt. Znáš něco lepšího a silnějšího, než je blahobyt?“
„Ano,“ řekl muž, „tento hlas.“

8 13.11.2020

Sbírku mi velmi přiblížilo vědomí, že je věnována památce básníkova předčasně zemřelého přítele. Kdo se umí do takové situace vcítit, jistě pochopí autorovo rozpoložení a patetická slova jako „...zval tě osud k nešťastníkům kvasu...“ nebo „... z věnce, který z idejí si mladost svila, každý den v hrob lístek umí pohřbíti...“ - zvlášť když uvážíme, že Jan Neruda napsal tuto sbírku ve velice mladém věku...

8 31.01.2020

Tenhle humor mají děti zřejmě vrozený - soudím podle prvního vědomého vtipu naší dcerky. Ve věku necelého roku ji bavilo nastavovat při oblékání ručičky a nožičky (příjemná změna proti tomu mrskání, co předváděla do té doby), pak jednou mě viděla se svetříkem v ruce, nastavila nožičky a chechtala se na celé kolo : o)

Knížku o Emě jsem objevila až po mateřské při nástupu do knihovny a moc ráda ji půjčuju. Slýchám pak podobně nadšené ohlasy, jaké jsem si teď přečetla tady na Databázi.

8 16.04.2019

K četbě mě přivedlo arménské jméno autora (končící na -jan). Díky W. Saroyanovi a L. Jengibarovi jsem byla zvědavá, jak píše ještě někdo další z Arménie. Byli jsme tehdy mladí rodiče, času na čtení bylo málo, jenže tenhle příběh člověka nepustí - a tak jsme se s manželem o knížku málem přetahovali. Dobrodružství, spousta zajímavých informací, čtivé podání - to se to četlo do tří v noci, joj! A to, že jde o mladé pionýry, se v té době bralo jako jakýsi přívažek, aby mohla knížka vyjít.

8 08.04.2019

Myslím, že je dobře Tyrolské elegie znát, a to nejen pro jejich literární kvality a vtip, pro obrázky Josefa Lady a pro Havlíčkův přínos pro to všechno, o co se snažil a z čeho se mu mnohé podařilo. Je dobře je znát i pro lepší vcítění do těch nám už vzdálených událostí, které bychom možná měli sklon zlehčovat, a přitom to byla tragédie. To, že okolnosti byly na první pohled celkem příznivé (relativně slušné zacházení a prostředí, placený pobyt atd.) nemění nic na odloučení od přátel a rodiny. Tím myslím i dobu, kdy přijela do Brixenu manželka a dcerka, protože ve vyhnanství se člověk nemůže stýkat s širší rodinou, nemůže živit své blízké vlastní prací a podle svého vlastního svědomí, nemůže dost dobře pokračovat v díle, které mu leží na srdci. A nešlo ve skutečnosti o bourání Rakouska, šlo o zlepšení poměrů, o posílení vlastního vkladu a zodpovědnosti, o náš jazyk, o spravedlivější uspořádání mezi národy. Když si člověk zároveň s Tyrolskými elegiemi přečte i ukázky z rodinné korespondence a vypočítá si, o jak mladé lidi se vlastně jednalo, představí si někoho stejně starého na jejich místě, běhá z toho mráz po zádech.

8 02.04.2019

Při akcích, které naše knihovna pořádá pro čtenáře i pro veřejnost, navštěvujeme často takové zahrady, kde se takto hospodaří a kde můžeme vidět už i nadějné výsledky. I když se zdá, že podobné snahy jsou nicotné a nemohou už v osudu naší zubožené planety nic napravit, pořád si připomínám podobenství o Davidovi, jak přemohl Goliáše. A potom mnohokrát ještě sám sebe. A šlo to. A jde to. Nejsme v tom sami a prostě tomu věřím.

8 02.04.2019

Nejsem závistivá povaha, ale nad touhle knížkou mě už kolikrát zamrzelo, že naše starší generace ji nemohla číst ve školních letech. Moc by se líbila i nám. Dala by nám rámec, do kterého se ostatní historické vědomosti pak už celý život pěkně zasazují jako kamínky do mozaiky. A ještě by nás to ohromně bavilo a četli bychom ji pořád dokola. Měli bychom chuť vídat ty milé obrázky a připomínat si vtipné texty co nejčastěji. Takhle přesně posloužila mým dětem a jejich vrstevníkům a jsem ráda, že je k sehnání ještě i teď.

Jako malá jsem viděla film a líbil se mi. S radostí jsem si potom našla v knihovně i knížku a potěšilo mě jak to, že vůbec existuje, tak i její veselý a dobrodružný děj, díky němuž jsem si hezké zážitky z kina zopakovala.

Dneska, po více než 50 letech, jsem měla příležitost přehrát si záznam z youtube a měla bych samozřejmě chuť zalistovat znova i v knížce, jen kdyby bylo kam si pro ni zajít. Někdy je ta pravá chvíle přesně na něco takového: dva samostatní, sebevědomí a dobrosrdeční kluci, jejich copatá kamarádka, nečekaně získaná a s naprostou samozřejmostí přijatá, venkovská krajina a prázdniny…

7 24.08.2021

Knížku jsem si přečetla hlavně proto, že znám autorku už z dřívějška, a to jako výbornou popularizátorku vědeckých objevů. V komentáři bych jen opakovala přesně totéž, co už přede mnou výstižně napsali ostatní čtenáři (TheRaven, Iki1, bazyk21), a tak jejich slova už jen doplním ukázkou popisující hlouček postav, které potom hrají v příběhu hlavní role:

"Anděla prostě byla vždycky extratřída. Na rozdíl od nás všech ostatních. Už se těším, jak si nejspíš u závěrečné večeře neodpustí přípitek, který zachrání čest ŠPŠky, a jak to potom budete muset žehlit... Já ji, babu, obdivuju... Ostatně by mne zajímalo, jestli nemá prsty i v tom symbolickém načasování - předání moci na výročí okupace je až moc povedená náhoda." Jiří Horčička se odmlčel a zahleděl se na náměstí, kde se pomalu shromažďoval hlouček zachumlaných postav s taškami, kufry nebo batohy. Skupinka jako by se začínala uspořádávat kolem přirozeného těžiště - vysoké, robustní stříbrovlasé ženy s drdolem, v rozevlátém černém plášti a s jakými lejstrem v ruce. Nový ředitel Školy pokročilých studií postával po jejím boku trochu rozpačitě, a Horčičkovi vedle ní připadal jako trpasličí sameček dravé hlubinné ryby, o které jednou psal do nedělní přílohy novin. "To aby si tedy pan ředitel začal chystat plán B, jak dá dohromady finance, protože nikdo jiný než Anděla se v tom nevyzná."

str. 27-28

7 03.03.2021