HTO komentáře u knih

Klasická kniha o cestovatelích. Když mi bylo dvanáct, přijel jsem za strýcem do Ostravy, který sám mnoho cestoval, ostatně na zdi měl pověšenou tropickou helmu a dvě plameňáčí vejce, uviděl jsem tuhle knížku na stole, a řekl jsem mu: „Jé, ty ji taky máš? To je dobře, ta je skvělá.“ Strýc řekl: „Kdybys ji neměl, tak bych ti ji býval dal.“ Pak jsem ji každý rok při návštěvě na tom stolku vídal, knihu, kterou bych býval dostal, kdyby mi ji nebyli rodiče koupili dřív. Můj zájem o objevitelské cesty ještě prohloubila. Pozornost věnovaná jednotlivým kontinentům je skutečně neobyčejná, a přitom kniha dokáže na čtenáře přenést kouzlo časů, kdy Timbuktu bylo takřka bájné jméno. Nezapomenu nikdy na líčení Livingstonovy smrti a Gilesova hladu, která dám do výpisků; ale v knize je skutečné bohatství, viz. výrok Verneyho Lovetta Camerona, prvního bělocha, který přešel Afriku od moře k moři, který: „cítil, že hodnota jakéhokoli geografického objevu může být navždy snížena prolitím jediné kapky krve domorodců".

Výpisky: — V noci z 30. dubna na 1. května 1873 našli průvodci Livingstona v jeho stanu mrtvého. Věrní Susi a Čuma se potom ujali obstarání posledních věcí velkého cestovatele. Z jeho těla bylo vyříznuto srdce a pohřbeno v africké půdě. Tělo pak obalili v surové soli, vysušili na slunci, ovinuli bavlněnou látkou a uložili ve válci z kůry stromu myonga. Mumifikované ostatky pak nesli na žerdi stovky kilometrů přes močály, pralesy a pohoří k pobřeží a posléze je předali úřadům na Zanzibaru. Současně přinesli i všechny vzácné Livingstonovy deníky a výsledky vědeckých pozorování. Rok po úmrtí, 18. dubna 1874, byl David Livingstone s poctami téměř královskými pohřben ve Westminsterském opatství.

— Ve dne Giles odpočíval v mrákotách ve sporém stínu scrubu, v noci se jím namáhavě prodíral vpřed. „Moje ruce a nohy... byly tak rozdrásány trny," vzpomíná Giles, „že se má existence stala jediným velkým utrpením. Pronikaly oděvem a zarývaly se do masa... rány se zvětšovaly a zaněcovaly." Poslední doušek vody vypil 20 mil od studny. Nyní ho už alespoň netížil soudek. Několik dní neměl už co do úst a k studni se dovlekl napůl v agónii. Jeho jednání řídil už jen pud sebezáchovy. Od smrti hladem ho zachránila neuvěřitelná náhoda — klokaní matce vypadlo poblíž z vaku mládě. Všimněme si, jak dramaticky dovedl Giles tuto scénu vylíčit. „Myslím, že jsem se v ten okamžik na ně vrhl jako orel a hltal je syrové, neboť jsem umíral hlady; s chlupy, kůží a vším ostatním. Nikdy nezapomenu, jak skvělá to byla pochoutka..."

9 18.07.2013

První náraz do moderní poezie – láska na první pohled! Mimo jiné – je tady Jakub Deml! – obsahuje Péretovu báseň Půjdu chceš-li, která je u nás přímo zosobněním surrealismu. Pamatuju si, jako by to bylo včera, jak jsem poprvé uviděl tuto kouzelnou, nekonečnou krajinu:


Byl velký dům
Nad nímž plaval ohnivý potápěč
Byl velký dům
Opásaný kapucemi a zlatými helmami
Byl velký dům
Plný skla a krve
Byl velký dům
Stojící uprostřed močálů
Byl velký dům
Jehož majitel byl slaměný
Jehož majitel byl buk
Jehož majitel byl dopis
Jehož majitel byl chlup
Jehož majitel byl zub
Jehož majitel byl zatáčka
Jehož majitel byl upír
Jehož majitel byl zuřivá kráva
Jehož majitel byl kopanec
Jehož majitel byl tornádo
Jehož majitel byl kymácivá loďka
Jehož majitel byl karmaňola
Jehož majitel byl náhlé úmrtí
Řekněte řekněte mi kde je ten velký dům

9 15.05.2013

Ivan Blatný
WIMBLEDON

Snad hraje Drobný právě Wimbledon.
Chlad, jejž dává
unaveným hlavám letní tráva,
naladil struny raket na večerní tón.

Listnatá úlevo, buď pozdravena, ave.
Koná se slavnost lét, dvě loutny, Jaroslave,
z Wimbledon Common, ze vzdálenějších luk,
po televizi slyším jejich zvuk.

Kdybys snad někdy v tomto milém horku
zázrakem našel moji Daliborku –
dvorce jsou nedaleko, celé v zeleni.

Přijeď, nežli prchnou tyto dny,
skryté jak Verlaine v trávě.

9 13.05.2013

„Á, Sherlock Holmes! Vy ste měl obchod se psema. Nou? Antoušek ňák nebo ne, počkejte, já vím už – Pes Baskervillský!“

Skvělá kniha, u níž našince může potěšit i to, že „jak to bylo doopravdy“ vám v Případu baskervillského psa poví Ludvík Souček.

Brilantní, fascinující, nezapomenutelné a přesto opakované čtení zasluhující! Psychologické, básnivé, otevřené, inspirující k průzkumu mnoha témat. Kolik otázek jen na téma mrhání talentem ve vás tahle kniha probudí... Myslím na Leonarda da Vinciho umírajícího se slovy „Prohřešil jsem se proti Bohu a lidstvu, protože moje dílo nedosáhlo té kvality, jaké mělo.“. Co by pak měl říkat „normální člověk“... – Mistrovský překlad Petra Kotrleho.

Výpisek (láska na první pohled s touto pasáží má už skoro dvacet let): „Úžas: starý Schiele je mystik, extatik! Po mrzutosti ani památky. Žádná temná luteránská mstivost. Tohle je ryzí budhismus: Schiele stojí v bohaté prsti svých polí, opřený o motyku, nohy zabořené, a rozmlouvá s vesmírem. Bůh proudí do jeho duše. Dotýká se jednoty všech věcí. Nebe, stromy, země, slunce, rostliny, potok, hmyz, ptáci – všechno je jedno, část bezešvého celku a Schiele s tím souzní v dokonalé harmonii. Jak je to možné? Jak může tak mrzoutský, nepřístupný člověk ve svých hlubinách chovat takovou extázi? Raduj se s ním! Je plný vjemů. Ptačí zpěv, sluneční paprsky, vůně květin a hrud rozorané půdy, šelest zelených, ostrolistých obilných stébel, stružka potu stékající po zarudlé, vrásčité šíji, zakřivení planety, hebký ukvapený obrys měsíce v úplňku – ten muž je v objetí tisíce radostí. David s ním jeho rozkoš sdílí. V duchu pokleká, s úctou a bázní. Svět je mocný chorál. Schiele se probírá ze strnulosti, zvedá motyku a nechává ji dopadnout; pevné svaly se napínají, kov se zarývá do země a všechno je, jak má být, všechno se podřizuje božskému záměru. Takhle tráví Schiele své dny? Je takové štěstí vůbec možné? David s úžasem zjišťuje, že oči se mu plní slzami. Tento prostý, úzkoprsý muž žije v každodenní milosti.“

9 01.05.2013

Nádherná, nádherná knížka pro děti od nesmrtelného Jacquese-Yvese Cousteaua. I když je určena nejmenším, koupil jsem si ji i další tři knížky z této edice (Klokani, Tuleni, Tučňáci), protože je to Cousteau, protože ty knihy jsou tak krásné, protože mají francouzskou eleganci (viz. „Živoucí legenda!“ v anotaci – stejný jiskřivý duch najdete třeba v Goscinnyho Mikulášovi) a konečně, který obdivovatel velitele Calypso by odolal tomu, že na hřbetě! má každý svazek jako emblém uprostřed fotku červené Cousteauovy čepice? To je tak krásné jako to, že dnes je první březnový den. Nechte se tou krásou prostoupit!

9 01.03.2013

Pár výpisků, první, protože mám stejnou zkušenost na téma toho, co vím, a druhý, protože mi připadá až evropsky komický:

– Nábožensky osvícený člověk má zkušenost, že svět jevů, království vědy je jen polovina reality, a nejvyšší poznání, mravní jistota a vnitřní mír přicházejí pouze tehdy, když jsme tento svět forem transcendovali, ale neopustili. Buddhismus jako každé skutečné náboženství je zároveň světský i mimosvětský. věda se zabývá rozměry časoprostoru, světem smyslů a intelektu; náboženství se zabývá vědcem, jeho touhou po sebetranscendenci a seberealizaci. Moudrý vědec ví, že to, co ví, je téměř nic v porovnání s tím, co neví. Potvrzuje to i dr. S. Bhagavantum, fyzik, bývalý předseda Indického vědeckého kongresu a bývalý vědecký poradce indického ministerstva obrany: „My vědci můžeme ve svých laboratořích přísahat na rozum, ale víme, že pokaždé, když jsme zvětšili své poznání, poznali jsme i existenci mnoha jiných věcí, jejichž skutečnou podstatu neznáme. Takže tím, že zvětšujeme své poznání, zvětšujeme také svou nevědomost. To, co víme, stále menší a menší částí toho, co nevíme.“

– Welch dodává, že buddhistická obec, stejně jako celá čínská společnost byla v otázce pověrčivosti velice citlivá. Buddhisté považovali za pověrčivé taoisty, konfuciáni považovali za pověrčivé buddhisty a křesťané považovali za pověrčivé všechny ostatní, a ti byli zase pro změnu považováni za pověrčivé konfuciány a komunisty.

Výpisek: „Květiny jsou pro nás nejvyšším potvrzením dobrotivé Prozřetelnosti. Všechny ostatní věci, naše schopnosti, naše touhy, naše potrava – to všechno je, pravda, pro naši existenci nezbytné v první řadě. Tahle růže je ale něco navíc. Její vůně a barva jsou okrasou života, nikoli jeho podmínkou. Jen dobro může vytvořit něco navíc, a tak musím opakovat, že z květin lze čerpat mnoho naděje.“ Sherlock Holmes (Námořní smlouva)

9 25.12.2012

Hluboký zážitek. Jako vždycky.

Výpisek: „Nemyslím, že by církev dneška měla uzavírat podobné politické „Svaté aliance" – ani napravo, ani nalevo. Spíše by její snahou mělo být najít a přesvědčivě ukázat, že pro křesťanství v dnešní civilizaci existuje ještě jiná alternativa než se stát betonem bunkru neochvějných, nebo naopak ochotně se rozpustit v koktejlu multikulturality.
Volání po řádu a pořádku se v době „prolínání světů" bude ozývat asi stále častěji. V této souvislosti mne napadá jedna scéna ze hry Karla Čapka Matka. Na otázku, co je to udělat pořádek, říká fašizující konzervativec Kornel: „Dát věci tam, kde byly", zatímco jeho bratr Petr, socialisticky radikál, tvrdí: „Dát věci tam, kde mají být." Matka má však jiné pojetí pořádku – pořádek znamená „dát věci tam, kde je jim dobře".
Nedělejme si pyšné iluze, že víme, kde věci mají být: neztrácejme čas marnými pokusy, dát je tam, kde byly, protože to už nejde (a navíc ani to už pořádně nevíme). Církvi by slušela mateřská moudrost: tiše, pokorně a vytrvale nacházet věcem (i lidem) místo, kde je jim opravdu dobře.“

9 18.10.2012

Nevýslovně nádherná kniha pro každého, kdo má rád přírodu. A je jedno, jestli vás nebo vaše děti či vnoučata zajímají psi, moře nebo houby. Jak je takovýchto knih zapotřebí! Láska, kterou manželé Dobrorukovi chovají k přírodě, je tady tak skvěle vidět, že vás prostě nemůže neinspirovat. Jak jsem vděčný rodičům, že mě podporovali v mé lásce takovýmito knihami, a za to, že takovéto knihy jsou k dostání!

Chcete si pořídit neobyčejně krásnou sbírku? Pořiďte si kolekci výtrusů hub. Zde máte návod – stejný, který Theo Stefanides dal mladému Gerrymu Durrellovi. Chcete si chytit živou myš do dřevěné živolovky? Tady vám poradí. Já tu myš chytil – i když past vyrobil bratranec, to musím přiznat. Toužíte zažít úžasné dobrodružství, jímž jsou divoké sny za noci, po níž půjdete kontrolovat past na brouky? Zde vás poučí: jak jsem se vždy zaradoval, když se ve sklenici zablýskly nádherné krovky!

Kapitola o výstavbě umělého mraveniště končí takto: „Pokud zůstane naživu matka, bude tvoje kolonie životaschopná po více let a můžeš se dočkat i rojení okřídlených samců a samic. To bude mít maminka radost!!!" Ty tři vykřičníky mluví samy za sebe. Přesto dovolte, abych je použil jako oslí můstek (což je, doufám, aspoň trochu podobné medvědímu proutku) k závěru. Do broučí pasti se dává mj. rozkládající se maso. Jednu návštěvu na naší chalupě jsem udivil tím, že jsem přišel ke stolu a zeptal se maminky, zda už kousek masa, který jsem měl ve sklenici, dost smrdí – a milovaný strejda Pepča mi pro chrobáky sháněl ovčí trus, který jsem pak měl v legendárním bílomodrém sáčku od mlíka ve svém pokoji pod stolem. To měla maminka radost! Ale všechny tvory, kteří u nás kdy byli doma, si nakonec moje skvělá maminka zamilovala a miluje je stále.

9 18.08.2012

Druhá kniha o Mikulášovi v ničem nezaostává za první. Repetitivnosti se autor vyhýbá jednoduše, protože je to stylista od Pánaboha. Dlouhá, neskutečně zábavná souvětí, typické narážky na svět dospělých, geniální vtipy. Část knihy je o prázdninových partách okolo Mikuláše, jejíž členové mají jména končící pro změnu na -ác a -ert: třikrát sláva češtině! Pokud Mikuláše pozvete do svého života, už tam zůstane a bude vás už napořád zalévat svým láskyplným kouzlem.

„Zdravím vás, buď fit! Jmenuju se Hektor Cumel, a vy?"
„My ne."

9 23.06.2012

Knížku jsem poprvé četl až jako dospělý, bylo mi jednadvacet, a stejně jako v případě Jirky, postracha rodiny mě to nemrzí. Ano, jako dítě bych ji jistě vnímal jinak, ale jako dospělý jsem si zase víc užil některé vtípky. Je důkazem Goscinnyho génia, že kniha, která je v podstatě o tom, jak se kluci pořád perou, je tak neskutečně neopakující se, neustále zábavná a prostě fantastická. Netuším, kolikrát jsem ji přečetl, ale jistě mockrát, protože ji čtu pořád dokola a Mikuláš se stal pevnou součástí mého světa.

Dvě věci stojí za zmínku: ke knize neoddělitelně patří Sempého jedinečné obrázky a český překlad nejde dostatečně vychválit. Francouzsky se jména Mikulášových spolužáků nepodobají tak jako je tomu v češtině, ale bez tohoto tahu si knížku nedokážu představit. I ostatní jména jsou přeložena s touž lehkostí, šarmem a genialitou, které je pro klasickou knížku zapotřebí: za všechny příklady jeden: dohlížitel Polívka. Angličané na to, jak s jeho jménem naložit, nepřišli dodnes.

„S Polívkou to zacloumalo, to byla hrůza.
– Já vás naučím žrát trávu! Já z vás nadělám jitrnice! Galejníci! Skotáci!, řval jako pominutý a několik kluků se dalo do breku a ředitel se úprkem přihnal na dvůr.
– Pane Dubone, řekl ředitel Polívkovi, – slyšel jsem vás až do své pracovny. Myslíte si, že takhle se má mluvit s malými dětmi? Nejste už u vojska!
– U vojska? křičel Polívka. – Byl jsem četařem u dělostřelců, ale moji vojáci byli kůroví zpěváčci, ano, kůroví zpěváčci proti téhle bandě!"

9 23.06.2012

Je-li národ, který má poezii v krvi, jsou to jistě Keltové. Jsou to právě keltské země, kde najdete na trzích stánky s lidmi, kteří vám za peníz zarecitují vaši oblíbenou báseň. Je tedy celkem logické, že antologie irské poezie bude výborná. Je. Připočteme-li fakt, že Irové prošli (jako další keltsky mluvící lidé) děsivým útlakem, irská poezie je zázrak. Přítomná kniha má výbornou studii, stejně výborný výběr autorů (do češtiny z nich v té době bylo přeloženo velmi málo), medailónky básníků a básnířek – a vrchol všeho, je bilingvně! To znamená, že vedle autorů píšících anglicky má čtenář unikátní možnost počíst si irsky (ačkoliv přiznávám, že moje irština se omezuje na pár slov a frází). Tahle kniha je krásná jako lavička, na níž sedí socha Patricka Kavanagha, tak, jak si to básník přál: „Oslavujte mě, kde plyne voda / voda kanálů, tak nehybně / zelenavá v srdci léta. / Oslavujte mě radostně." Oslavuji ho radostně: recituji si jeho verše v polích a jsem mu za to nesmírně vděčný.

Věděli jste, že „rozeznatelný rozdíl / mezi létem a zimou je princezna, / kterou je třeba zachránit" ? (Medbh McGuckian) Ne? Tak teď už to víte.

9 13.05.2012

Kniha mně velmi drahá, což je vcelku málo vypovídající, a taky výborná, což je snad vypovídající o něco víc. Od stati o pořizování sbírek po 115 hesel o broucích je až starosvětsky pečlivá a krásná. Má v sobě ještě kouzlo profesora Matulky, a jeho „Tamo vidím pružníky!" Autorovy ilustrace jsou vynikající, a u každé je malý černý obrys, který ukazuje skutečnou velikost brouka. Jako malý jsem s vždycky stejným napětím čekal na stranu 169, kde je roháč, který má nejen obrázek samce i samičky, ale hlavně, vlevo od barevného roháče je skoro stejně velký obrys! 7,9 a 9,3 cm, měřil-li jsem přesně.

V Úvodu se píše, že u osmnácti obrázků chybějí druhové, nebo dokonce i rodové české názvy, protože byly utvořeny násilně, proti duchu naší mateřštiny, a „Soustava a jména živočichů", dílo, které je pro všechny zoology normou, je neuvádí. Já vás ale o ně nechci připravit, a uvádím je tedy, pokud jsou k dispozici, podle Klikových Brouků (viz. http://www.databazeknih.cz/knihy/brouci-105047):

Omophron – písečník, Agonum – úzkohrdlec, Oxyporus – kráčivec (rukou v mém výtisku připsáno houbohlod; autorova poznámka „řecky rychle kráčející"), Malachius – bradavičník, Byrrhus – vlnoplášťník („Byrrhus slove vlastně plášť; brouci tito jsou vlnitými chloupky jako pláštěm pokryti"), Diaperis – houbokaz, Cylindronotus (Helops) – hřebotvárník, Leptura (Judolia) – úzkořitník, Strangalia – osidelník (S. melanura – osidelník černořítný).

9 07.05.2012

Pokud vás zajímá sv. František, jedna z knih, které lze doporučit nejvíce. Jistě, pro mystický pohled na Františka je tu Jörgensen, pro vědecký pohled Sabatier, ale kromě toho, že tato kniha je moderní, tedy z doby, kdy bádání pokročilo, je důležitá proto, že je hluboce spirituální a přitom nebarvotisková. To jest, nepřibarvuje: protože přibarvováním se ztrácí původní poselství a pravda. Proto je důležité vědět, že Hus byl ve skutečnosti tlustý a sám si z toho dělal legraci, ačkoliv pomník nám ho představuje jako málem vychrtlého proroka; že Matka Tereza měla kruté pochybnosti: právě tím, že NAVZDORY jim šla dál, je příkladná, bez nich by byla studená, málem nelidská, a jak chcete následovat někoho ne-lidského (byť v pozitivním smyslu!)... Cardiniho kniha je skvělá i tím, jak výtečně a fundovaně zasazuje Františka do kontextu doby, a ukazuje jej z pohledu dnes už skoro neznámého: blázna, šaška, jehož místo ve světě a kultuře je nezastupitelné. Na královských dvorech to býval právě šašek, jemuž bylo vše dovoleno. Velmi zajímavé jsou i autorovy pohledy na některé události ze života světcova: návštěvu u sultána, kázání ptákům, setkání s vlkem z Gubbia. Úžasná kniha! I díky ní věřím, že má-li si člověk něco přečíst, ta daná kniha si ho najde.

9 10.04.2012

Když se o něčem umí psát – a Simon Singh je klasickým příkladem člověka, který to umí – zjistíte, jak dobrodružný a zázračný je svět, kamkoliv se podíváte. Představuji si Andrewa Wilese skutečně jako George Malloryho. Sám jsem člověk, pro něhož je matematika Hic sunt leones, a slovy Douglase Adamse, jakékoliv číslo vyšší než 4 definuji jako „záplavu žluti", ale tohle se, stejně jako Kniha kódů a šifer, čte jedním dechem.

Jedna z mých nejoblíbenějších dětských knih. – Že je geniální, to není u Lindgrenové nic překvapujícího, ale pro mě je pozoruhodná tím, že je to snad jediná její kniha, která není prakticky vůbec smutná. V originále vyšel po jednotlivých dílech s třináctiletým odstupem, a pokračování jsou lepší, než předcházející díly – kolik lidí je toho schopno? V češtině měl Karkulín navíc veliké štěstí jak na ilustrace, tak na kongeniální překlad Libora Štukavce (překladatele mj. i muminků): počínaje samotným jménem Karkulín, po úchvatné novotvary à la „strašlena“. Hned mám chuť si ho přečíst znovu – a taky už ho mám na klíně, takže vím, že mě čeká večer se slečnou Sovovou, strýčkem Juliem a dalšími. Hurá, sláva, nazdárek!

„Máma je mumie a táta Večerníček.“

Úžasně zajímavá kniha, nejen poučná (hlavně co se tzv. romantické archeologie, která naše země tak mocně zasáhla, týká), ale i neobyčejně zábavná – namátkou: V obci Neu-Käbelich vykopali v roce 1853 nádobu, na níž učenci viděli nápis. I poslali ji do Prahy k rozluštění Šafaříkovi, ale luštění se nakonec ujal Jan Erazim Vocel. Po mamutí práci Vocel nápis, psaný slovanskými runami, rozluštil takto: „eva gamna ksansoa“. Eva = přehláska z pův. ova, značí „tato“. Gamna = jamna, po dosazení náhodně vypadlého „i“ jamina, značí jáma, přeneseně hrob. Ksansoa = gen. ke ksans, značí kníže. Tedy: „Toto je hrob knížete / kněze ...“ jehož jméno se nedochovalo. Šafařík, Hanuš i Hanka souhlasili. Ne tak časopis Lumír. Dubnové číslo přineslo anonymní článek (autorem byl F. B. Mikovec) nabízející pět dalších výkladů:

1. Tato jemná knížete (např. manželka)
2. Toto kamna kněze („nosecí kamna“, nad nimiž si kněz při bohoslužbě ohříval ruce)
3. Miska k obřadům a veřejným slavnostem (pakliže je nápis německy)
4. Umírající jalovice zčásti (již) mezi byliny náleží (čteno s pomocí slovníku irštiny; nádoba by sloužila k chytání krve z obětované krávy)
5. Ejhle kaštany bez husy (čteme-li novodobou, ovšem nevzdělaným hrnčířem zkomolenou, francouzštinou; Eh voilà gamandes sans oie)

Profesor Vocel byl dotčen nemálo, ale marně protestoval. Posoudit nápis nyní je těžko – nejspíše šlo (píše Karel Sklenář) o náhodné trhliny či rýhy... Sám Vocel napsal v Pravěku země české, vyšlém o patnáct let později: „Jistiti však nemohu, že bych, vykládaje smysl oněch zatemněných znamení, tenkráte s pravdou se byl potkal.“

9 10.03.2011

„Bůh je ve všech lidech, ale nejsou všichni lidé v Bohu: právě proto lidé trpí.“ (Rámakrišna)

9 24.02.2011

Je možné nebýt okouzlen, začíná-li kniha větou: „Švýcar a jeho družka se u realitního makléře Morice objevili zrovna ve chvíli, kdy jsem se mu poprvé pokoušel nejenom naznačit, nýbrž v podstatě vědecky objasnit příznaky svého citového a duševního onemocnění, kdy jsem dorazil do jeho domu, abych se Moricovi, člověku v tuto chvíli mi pravděpodobně skutečně nejbližšímu, znenadání tím nejbezohlednějším způsobem pokusil odkrýt nemocí nejenom zasaženou, nýbrž již zcela zohavenou vnitřní stranu mé existence známé mu doposud jen z její vnější strany, jež ho nijak neiritovala, a tudíž nikterak neznepokojovala, přičemž jsem ho musel vystrašit a vyděsit nečekanou brutalitou svého experimentu, tím, že jsem onoho odpoledne zčistajasna zcela odkryl a rozkryl vše, co jsem po celých deset let, co se s Moricem znám a přátelím, před ním zastíral, vlastně mu po celou dobu s matematickou přesností zatajoval a bez ustání a neúprosně vůči sobě samému před ním skrýval, abych jemu, Moricovi, ani v nejmenším neumožnil nahlédnout do podstaty své existence, takže jsem Morice značně vyděsil, mne však toto jeho zděšení ani v nejmenším nemohlo přimět k tomu, abych ovládl svou touhu vypovídat se, která se mě, samozřejmě rovněž pod vlivem počasí, onoho odpoledne zmocnila s nebývalou silou, postupně jsem onoho odpoledne, jako bych ani neměl jinou možnost, odkryl před Moricem, kterého jsem onoho odpoledne zcela nečekaně přepadl z duchovní zálohy, vše, co se mě týká, odkryl jsem vše, co bylo třeba odkrýt, rozkryl jsem vše, co bylo třeba rozkrýt; během celé scény jsem, jako vždy, seděl v rohu pokoje, který nazývám pokojem s pořadači značky Leitz, přímo naproti dvěma oknům, hned vedle vstupních dveří vedoucích do Moricovy kanceláře, zatímco Moric seděl naproti mně ve svém šedivém zimníku, vždyť již byl také konec října, a možná už byl touto dobou i v podnapilém stavu, ale to jsem vzhledem k tomu, že se již setmělo, nebyl schopen s jistotou rozeznat; po celou dobu jsem ho nespustil z očí, vypadalo to, jako bych se onoho odpoledne, poté, co jsem týdny nebyl v Moricově domě a vlastně celé týdny trávil jen sám se sebou, a byl tudíž příliš dlouhou dobu odkázán na svou vlastní hlavu a své vlastní tělo, než aby to nezanechalo na mé nervové soustavě zhoubné následky, soustředěn nejvyšší možnou měrou na vše, rozhodl udělat cokoli, co by mi skýtalo záchranu, a tak jsem konečně opustil svůj vlhký a studený a ponurý dům a rozběhl se hustým a zatlívajícím lesem k Moricovi, na něhož jsem se vrhl jako na oběť, jež mi má zachránit život, s tím, to jsem si cestou do Moricova domu předsevzal, že ho svými odhaleními, a tedy skutečně nemístnými urážkami budu obtěžovat tak dlouho, dokud nedosáhnu alespoň snesitelného stupně úlevy, a tudíž před ním neodkryju a nerozkryju ze své léta mu skryté existence tolik, kolik jen bude možné.“ ?

9 22.02.2011