HTO komentáře u knih

Není neuvěřitelné, že jsme až do této publikace neměli u nás, v jedné ze zemí surrealismu zaslíbených, výbor z básní Andrého Bretona? Skvělý Petr Král to napravil. Přes 150 stran poezie, 20 stran poznámek k básním a čtyřicetistránkový doslov, který je, jak je u Petra neměnným zvykem, nesmírně zasvěcený, inspirující a prostě skvělý. Osobní bonus: mám v knize věnování, které je nejen pro mne, ale i pro mou „faunu a floru"! Pokud máte rádi pavouky, podívejte se na jednu krásku z mé fauny v profilu.

Lákadlo k průzkumu a práci (spíše než tradiční slovo výpisek): „...náhlé sblížení (nebo ,krátké spojení') různých skutečností, které fascinovalo Bretona: místo trvalých pout mezi jevy krátký záblesk, místo soustavného průzkumu souvztažností „zázrak" prchavé iluminace. „Zpívám o jedinečném světle shody okolností“, tento verš ze Vzduchu vody (...) je také klíčovou bretonovskou devizou.

Podstatnou vlastností – i silou – Bretonových básnických průzkumů je zkrátka jejich nezavršenost, básníkovo snění k nám vysílá znamení právě tím, jak roztržitě svět zkoumá. Působivým vyzváním na cestu je u něj už nečekaný průhled napříč skutečností a apelativní tón jistých vět příbuzných těm magickým pokynům (Rimbaudovo „Jak spásný je vítr!"), které vybídly k cestě jeho; dřív, než vykreslí obrysy návratných témat a symbolů, jsou Bretonovy básnické sondy jen trhliny v okolním vzduchu a v navyklém chápání věcí. Často jsou to dokonce jen jakési „falešné starty", opakované rozjezdy končící pouhým překročením prahu. Signály, které básník v odpověď na své sondy dostává – ze světa i z hloubi vlastní imaginace – se v básni hromadí jako výbava na cestu a jako nástroje příštího objevu, podstatného nálezu nebo magické operace, jejž přitom pouze ohlašují. Tvoří ostatně dost disparátní snůšku údajů bez zjevného propojení (...). V prolukách „bílých míst" mezi jednotlivými evokacemi však jako by jejich vzájemný vztah – a s ním i skryté sdělení – měl co chvíli vyvstat, mezery se hloubí očekáváním smyslu, v němž se zdá spočívat i podstata Bretonova poselství."

7 28.07.2012

Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Pro mne jako amatérského přírodovědce nejlepší ukázka génia renesančního člověka Alexandra Michajloviče Kondratova. Pro každého, kterého zajímají záhadná zvířata nepostradatelná kniha: sovětská pozorování v západních knihách prakticky vůbec neznají, a přitom je skutečně o co stát.

Aniž bych chtěl být nezdvořilý, mívám pocit, že „zasloužilý kormidelník SSSR" je také nějaké bájné stvoření.

7 03.07.2012

Skutečně podivuhodné myšlenky – génius je nejspodnější příčkou na cestě k probudilosti. Tuto větu měl mimochodem velmi rád Jacques Bergier, cituje ji ve svých knihách. Můžete si přečíst zde: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2005010010

Toto vydání, fotoreprint vydání z roku 1924, má navíc půvabný bonus v tom, že autor obálky se jmenuje Zelený.

Pokud jste četli Mimozemšťany v dějinách, kupte si i tuto knihu. Pokud jste nečetli Mimozemšťany v dějinách, kupte si ji stejně. Škoda, že toho u nás od Bergiera vyšlo tak málo, ale o to jsem radši, že vyšla tato kniha. Bergier dále rozvíjí svou teorii o tom, že některé znalosti natolik předcházejí svou dobu, že jejich nositelé jsou cestovateli v čase. Jakkoli divoká vám tahle hypotéza může připadat, kniha stojí za přečtení pro Bergierovu fundovanost, způsob argumentace, který je naprosto nehysterický a neútočný (na rozdíl od většiny „záhadologických" knih), výborný styl, opětné neocenitelné odkazy na ruské sovětské vědce (geniální Jurij Knorozov – se svou kočkou k vidění tu: http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:%D0%AE%D1%80%D0%B8%D0%B9_%D0%9A%D0%BD%D0%BE%D1%80%D0%BE%D0%B7%D0%BE%D0%B2.jpg, nebo už z Mimozemšťanů známé „Například Boris Zajcev získal doktorát za diserační práci 'Ježíš Kristus byl mimozemšťan'. Ve Francii by takové téma vůbec nemohl předložit.") a mnoho, mnoho důvodů k zamyšlení. Velmi zajímavá je zejména poslední kapitola, kde se Bergier věnuje časovým paradoxům, které řeší pomocí synchronicity, což je vskutku nečekané (ostatně byl to Bergier, kdo na to šel tímto způsobem jako úplně první) a nesmírně pozoruhodné, ať už jste psychology nebo třeba surrealisty.

Je nutno vyzdvihnout výborný český překlad opatřený skvělými poznámkami.

7 29.06.2012

Málokdo dokázal lásku k domovu popsat tak básnicky a hluboce spirituálně jako Jakub Deml. Pokud vás tyto drobné, ale obsahem veliké texty zaujmou, přečtěte si například ještě Mohylu: Deml velmi dobře věděl, jakým darem je „uzemnění", tedy to, „být s něčím spjat", mít opravdový domov – což je přesně to, co dnešním územním plánovačům chybí a proto (nejen) naše země tak trpí.

„Když sedmiletý chlapec ponejprv a sám vykoná cestu do sousední dědiny, která je vzdálena od jeho domova sotva půl hodiny, ještě po letech může o této své cestě snít jak o křížové výpravě do Svaté Země. Tělesný obzor jeho očí bude stále širší a širší, tak jako vodní kruhy na jezeře od toho místa, na které se z tisícmetrové výše sřítil hydroplan, ale jeho obzor duchovní zůstane i po letech v tom centru, kterému se říká rodný kraj. Ten bude vždy jeho bodem Archimedovým a také vždy jeho Achillovou patou."

7 24.06.2012

Knížku jsem dostal náhodou od kamarádky, aniž bych o ní kdy byl slyšel (o té knize, ne kamarádce). Anotace ji srovnává se Študáky a kantory, což není úplně od věci, ale přeci jenom, tady je humor spíše trpký, protože střední škola v chudé americké čtvrti není československé předválečné gymnázium. Ze začátku vám může připomenout pana Kaplana, protože žáci těžce zápolí s pravopisem, ale to je jen zdání. Tady jsou situace humorné, vážné skoro k bezmoci při boji s byrokracií, i vysloveně tragické; to všechno ve formálně výborně pojaté knížce, protože se skládá z dopisů, rozhovorů, oběžníků a tak dále. Srovnání se nabízí nejspíše s některým z dobrých amerických filmů o učitelích „problémových“ dětí. I tady se hlavní hrdinka, idealistická učitelka, potkává s žákem, který si nechce nikoho pustit blízko k sobě, i tady se rozhoduje, zda nemá se vším praštit a odejít. Kniha je skvělá a stojí rozhodně za přečtení. Český překlad manželů Pellarových je výtečný – ne nadarmo to byli v mnoha oblastech doslova průkopníci.

7 24.06.2012

Další báječná knížka o téhle čtveřici. Tentokrát na sebe příběhy navazují, ale tady je to k prospěchu věci: přijde nová spolužačka, buduje se klubovna, volí se vůdce party... Překrásný, lehoučký styl, plný typických steklačovin. Nestárnoucí!

„Vykliďte plošinu!" zavelel bojechtivě tělocvikář ... do souboje se taky přidal pán se stařičkým jezevčíkem, ten zase tvrdil, že jeho pes je proslulý smrtič, protože když měl ještě zuby, tak sežral jednou kanárka. – Taky znám podobného pejska.

„My toho o vánočních zvycích moc nevíme. Ale když něco člověk potřebuje vědět, tak je od toho telefon a informační služba, což zase víme." – Můj mladší bratranec to taky ví. A taky se slečna, co měla službu, smála, když jsme po ní chtěli pomoc s vařením kynutých knedlíků.

A překrásné, mé dětství tolik připomínající „Sestřenka Julie chtěla nejdřív vědět, jak jsou ti kluci staří a jestli se alespoň jeden z nich nepodobá Belmondovi." Ať žije Belmondo!

7 23.06.2012

Výborná knížka, která obkružuje Bergierovu hypotézu o mimozemšťanech, založenou na působivém Haldaneově výroku o tom, že tuleň umí na nose balancovat míč, aniž by se to učil a aniž by to kdy ve svém přirozeném prostředí mohl provozovat, a je tedy možné, že i my lidé máme schopnosti, o kterých nevíme. Přitom se dotýká řady témat, a i když některá, jako třeba mapa Piriho Reise, nalezená v paláci Topkapı (což sice každý ví, kde byla nalezena, ale já mám rád turecké i bez tečky) nebo Marsův měsíc Phobos nejsou tak horká, jak se všeobecně myslí, Bergier je vždycky zajímavý a opravdu zábavný, také proto, že byl zaprvé vynikající stylista a zadruhé, netahal do svých teorií fakta násilím (například zvířata zkoumaná kryptozoology nepovažuje – na rozdíl od mnoha dnešních výzkumníků, kteří tím dělají kryptozoologii službu vskutku medvědí – za něco spojeného s mimozemšťany). Byl to právě on, kdo mě seznámil (byť to bylo v Jitru kouzelníků) s osobou polyhistora Ruđera Boškoviće. Ostatně Francouzi píšou záhadologické knihy, které jsou nejenom šarmantní (to je jaksi samozřejmé), ale také využívají více zdrojů, než anglicky mluvící autoři: Bergier, který měl tu výhodu, že uměl rusky (a třináct dalších jazyků), mnohokrát píše o SSSR, vč. tradičních tehdejších sovětských běsů à la „svědkové kontaktovali místní protináboženskou ligu".

Můj nejoblíbenější výpisek: „Nezdá se však, že trpaslíci by byli spatřeni od roku 1138, kdy jednoho chytili ve sklepě kteréhosi německého kláštera." Kupodivu jsem na tuto informaci za jistý čas narazil i v jedné knize Karla P. N. Shukera, kterému se ovšem na rozdíl od Bergiera zdá, že tento trpaslík s africkými Pygmeji souvisí.

7 23.06.2012

I pro mne první setkání s Gouldovými eseji. Autor má vzácný dar psát i o složitých věcech jasně a srozumitelně – ne nadarmo je jedním z nejznámějších popularizátorů vědy, a mnohdy zjistíte, že některé věci nejsou takové, za jaké jste je kvůli opakovaným nebo příliš paušálním tvrzením považovali. Kromě toho dovede najít věci buď naprosto obskurní a vytěžit z nich nejen pobavení a poučení pro čtenáře, ale taky obecné závěry (esej 22 o Randolphu Kirkpatrickovi, která by se jistě líbila Queneauovi), nebo věci všeobecně známé ukázat z nového, nečekaného úhlu (esej 10 o Piltdownském člověku). A i tady se setkáte s jeho odporem vůči podvádění (pokud by vás toto téma zaujalo, do češtiny je přeložena hodně šokující kniha „Skrytá historie lidstva“), rasismu a sexismu – viz. čtvrtá část knihy. Výpisek z ní (esej 13 o velikosti mozku), který ukazuje to, co jsem se v předchozím textu snažil naznačit:

„Ale když si budeme z minulosti dělat šoufky, nikdy ji nepochopíme. Schopnosti lidského intelektu zůstávají podle všeho už tisíce let stejné. Jestliže inteligentní lidé vynakládali soustředěné úsilí na vyřešení sporných otázek, které se nám dnes zdají pošetilé, pak je chyba v našem chápání jejich světa, nikoli v pokřivenosti jejich představ. I ten nejotřepanější případ nesmyslnosti starodávných časů – spor o to, kolik andělů se vtěsná na špičku jehly – bude smysluplný, když si uvědomíme, že teologové se nedohadovali, zda tam může být přesně 5, anebo 18 andělů, ale zda se jich na jehlu může umístit konečný, anebo nekonečný počet. Pro určitá teologická učení byla tělesnost (či netělesnost) andělů důležitou záležitostí.

(...)

Mě osobně tak nějak méně vzrušují závity či hmotnost Einsteinova mozku ve srovnání s představou, o jejíž pravdivosti nepochybuji: lidé se stejným nadáním jako on žili a zemřeli na bavlníkových plantážích nebo v robotárnách.“

7 23.06.2012

První fotka, na které jsem viděl Jacka, je ta, která je v téhle knížce na straně 162. Přinesl jsem si tuhle knihu domů z nějaké slevy a přečetl ji naráz. A o nějaká ta léta později totéž, zase naráz. Fascinující, podrobné (Ginsbergovo „Kvílení“ je poprvé zmíněno až na straně 422), hluboké v rozborech jak děl, tak života nešťastného krále beatniků, který se v pětatřiceti cítil na sedmdesát a zoufale toužil po tom, „aby se znovu dokázal smát a plakat, aby cítil goethovskou vášeň, putoval blakeovskými cestami moudrosti vedoucími územím extravagance.“ Corso tehdy napsal: „Jack má smysl pro humor, ale popírá ho“ – což je tragédie.

Dvě poznámky veselejšího druhu: Kerouac říkal své matce „Mamère“, a protože čeština francouzské è nepoužívá, při prvním, náhodném otevření knihy jsem na toto jméno narazil v překlepové podobě "Mamčre", což mi znělo jako jméno nějakého Šerpy. – Roberta Duncana se Kerouac pokusil vyvést z míry tím, co dělal všem homosexuálům: chtěl se mu dívat upřeně do očí. Duncan byl ovšem homosexuál vyrovnaný a uzírat se navíc nedal i proto, že šilhal, a Kerouac nevěděl, na které oko se soustředit!

Nejsem kompetentní posoudit, výchozí jazyk neznaje, nakolik může text utrpět překladem přes němčinu, ale ve své době byla tahle knížka důležitá, protože si v ní člověk mohl přečíst některá apokryfní evangelia – od té doby vyšlá např. ve Vyšehradu ve výtečné trojici knih. Vzpomínám si, jak nám ovšem už tenkrát vadila jejich buddhistická interpretace, ne snad proto, že bychom byli fundamentalisty, ale protože nám připadala přitažená za vlasy (třeba Tomášovo evangelium, log. 48, pod nímž je překladatelova poznámka „Zcela indické!"). Četba apokryfů je ovšem myslím hodně obohacující záležitost: včera jsem ostatně četl životopis Kerouaca, který dospěl k názoru, že žijeme v ráji, ale nevíme o tom, který je v Bibli v Lukášově evangeliu (17; 20-21): Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Zde tento výrok naleznete v Tomášově evangeliu v log. 113 (možná posledním výroku, protože o posledním, 114., se vedou diskuse o pravosti): „Jeho žáci mu řekli: Kdy přijde království? On řekl: Nepřijde, když bude očekáváno. Neřekne se: Podívej, teď je tady, nebo: Podívej, tam! Nýbrž království Otce je rozšířeno po celé zemi, ale lidé ho nevidí.“

7 29.05.2012

Je to mimochodem tento díl, v němž se nachází ona často přetiskovaná část (mj. v knihách o yettim) o gorilách. Je krásná, jako celý Brehmův Život zvířat, a nádherně ilustruje, že tyto knihy by člověk mohl – a měl! – číst nejen pro množství informací a skvělé obrázky, ale i pro jejich jazyk, zde z pera profesora Baušeho. Tady máte ty gorily – s poznámkou, že ensego je šimpanz a „mořská kočka" je kalk z němčiny, znamená to „kočkodan" – potěšte se a kochejte:

„Ondřej Batell, popisuje koncem XVI. století Majumbu a veletok Bánu (míní tím říční lagunu Banya) na pobřeží Loangoském se ústící, vypravuje toto o obrovských veleopech západní Afriky: »Lesy jsou tu tak přeplněny paviány, mořskými kočkami, opicemi a papoušky, že se každý strachuje cestovati v nich. Zejména se to týká dvou oblud, jež v těchto lesinách žijí a velmi nebezpečny jsou. Největší z těchto ohav tuzemci nazývají »pongo«, menší sluje »ensego«. Pongo má tělo jako člověk, podobá se však více obru než muži; má obličej sice lidský, avšak vpadlé oči, jež přikryty jsou dlouhými brvami; obličej, uši a ruce jsou beze srsti, ale tělo jest tmavou srstí pokryto, ač nikoliv hustou. Nohama, bez lýtek, rozeznává se od člověka. Chodí vždy po nohách a nosívá, pobíhaje po zemi, ruce sepjaté na šíji. Spí na stromech a staví si střechy proti dešti. Potrava jeho skládá se z ovoce, jež najde v lesích, bezpochyby také z ořechův; masa nepojídá nikdy. Mluviti neumí a rozum jeho není větší rozumu zvířecího. Udělali-li si tuzemci, jimž cestovati jest lesy, v noci oheň, pongové dostaví se ráno, jakmile pocestní ležení své opustí, k ohni, u něhož tak dlouho seděti vytrvají, až vyhasne; nevědíť, že třeba přikládati dříví, má-li se oheň udržeti. Často spojují se ve družiny a zabíjejí mnohého černocha, často přepadávají slony, jež pasouce se přiblížili se jim, a tlukou a bijí je silnými pěstmi, tak že řvouce na útěk se dají. Pongy nelze nikdy dostati živé, poněvadž ani deset mužův nemůže jich udržeti; přece však mnoho mláďat zabije se šípy jedem napuštěnými. Mladý pongo připevní se někdy tak k tělu matčinu, že domorodci, zabijí-li matku, dostanou též mládě, jež neopustí matky své. Zemře-li některá z těchto oblud, ostatní ji přikryjí hromadou větví a dříví; takové kupy jsou četny v tamějších lesích.« "

7 20.05.2012

Skutečně vynikající kniha.

Výpisek: „Jednou za hradbami trojský kůň umění počne své dílo po vzoru z Iliady; řekl bych, že pálí, loupí, ničí, zakládá požáry, to především, zakládá požáry a otvírá člověku před očima všechny jeho hlubiny, až jej pojme závrať. Silné umělecké dílo člověka narušuje právě tak jako každá myšlenka, neboť, jak postřehl Albert Camus: „Začít myslit znamená začít být podkopán“ – silné umění člověka narušuje, je nebezpečné, jak přiznalo tolikrát otevřeně či méně otevřeně tolik našich básníků, protože člověka přivádí z míry, vyrušuje z poklidné a ospalé animální rovnováhy a vyvolává v něm pocit neklidu, nejistoty, tlaku a potřeby hledat, aniž přitom třebas vždy věděl, co se hledat má. Tak umění, opakuji, vykonává práci největší a nejtragičtější: člověka uvědomuje o jeho člověčenství, člověka utvrzuje v jeho člověčenství – a nutno říci okamžitě, že toto člověčenství, skutečné lidství, je charakterizováno právě stavem nejistoty, hledání a neklidu: ale je to nejistota, hledání a neklid, které jsou plodné a které jsou jedinou naší silou.

Zde vidíme skutečnost, kterou nepřátelé umění – moderního umění – nikdy neviděli či nechtěli vidět: skutečnost, která je důkazem, že moderní umění pro svůj charakter věčné otázky – otázky ostatně přesahující rámec estetiky – nemůže být nikdy samoúčelné, a že jedině samoúčelné je právě ono konvenční umění tzv. akademické, kterému tato pupeční šňůra věčné otázky, spojující moderní umění s životem, naprosto chybí."

7 17.05.2012

I kdyby v knize bylo jen toto:

„Narazil jsem na slovo vyčerpání. Vyčerpání básníkovo nelze označit duševním vybitím nebo únavou z přemýšlení, ale naopak. Během psaní člověk schytá, naloká, nasákne tolika ději, obrazy, převraty, že prostě mozek nestačí, že srdce je mělké a to, co se vejde či dá vtěsnat do slov, je tak nepatrná část proti tomu, co přišlo, co se zjevilo, co se narodilo, co vyrostlo, že tíhu nemůže unést. Vyčerpává pouze nadbytek tíhy, přemíra bolesti, lásky, kterou nelze utišit olejem ticha, vodou práce nebo kamením paměti. Zde je třeba pouze přestat, vypustit srdce, vypustit vzduch duše. Toto je, myslím, jeden z největších důvodů předčasného konce sil některých umělců. Totiž ti, kdož žijí umění, nedovedou z tohoto stavu uniknout, nedovedou anebo nechtějí, ale nejčastěji nemohou. Jejich zdraví aby bylo božské, ne smrtelné." (Roky v dnech)

stačilo by to k tomu, abych ji zařadil mezi nejzásadnější, které jsem kdy potkal – nebo spíš které potkaly mne, mám poslední dobou pocit, že knihy si hledají lidi minimálně tak, ne-li více, jako lidé hledají knihy. Ale ono je tam toho o mnoho, mnoho více...

7 10.05.2012

Výborná a přehledná kniha o americké občanské válce, možná prvním moderním konfliktu. – Čtenáři Ludvíka Součka, konkrétně jeho výtečné knihy Rakve útočí, ovšem nadskočí u kapitoly o bitvě Merrimaku a Monitoru: Souček výslovně píše, že Catesby ap Roger Jones, jeden z velitelů jižanské obludy, se jmenoval „s důrazem na 'ap' ", kdežto profesor Opatrný ono „ap" vůbec nezmiňuje! Nu, zasmáli jsme se, tak na oplátku: prof. Opatrný na rozdíl od L. S. zase nedělá faktografické chyby.

Výpisek: „Nebezpečí hrozilo secesionistům v Texasu. Tady seděl v guvernérském paláci Sam Houston, bojovník za velké Spojené státy. (...) Houston měl svoji hlavu a odmítl svolat ústavodárné shromáždění. Secesionisté se tedy museli sejít bez povolení pana guvernéra a pěkně potají. Aby se to velký Sam nedověděl a pořádně s nimi nezatočil. Přemístili svoje zasedání několikrát tak dovedně, že se historikové dodnes přou, kolikrát vlastně jednali a co si povídali."

7 01.05.2012

Jan Zábrana, překladatel: „Buninova novela Lika (pátá kniha románu Život Alexeje Arseňjeva) je ta nejkrásnější próza, kterou jsem v životě četl – do osmačtyřiceti let. A bylo to jedno z mála štěstí, která mě v profesi potkala, když jsem ji mohl překládat.“ (1979)

Údajně hodně nespolehlivá kniha, ale za přečtení rozhodně stojí, už pro tu odvahu deglorifikovat jednu z ikon toho, co bylo na viktoriánské době nejpitomější (mírně řečeno).

Pravdivá příhoda z doby pozdější:

Když se v lednu 1940 zdálo, že do Súdánu vtrhnou z Habeše Italové, bylo rozhodnuto evakuovat z Chartúmu všechny ženy a děti. Jeden pětiletý chlapeček tím byl nesmírně rozrušen. „Ale co Gordon, tatínku?", naříkal, míně tím sochu generála sedícího na velbloudu před vládním palácem (http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sudan_Khartoum_Gordon_Statue_1936.jpg). Tatínek ho ujistil, že ať se stane co se stane, Gordon přežije. „Můžu se s ním jít rozloučit?", ptal se chlapeček. „Samozřejmě", řekl tatínek. Chlapeček odklusal, aby se rozloučil, a když se vrátil, vypadal náramně spokojeně. „Rozloučil jsem se s Gordonem", oznámil, „i s tím starým bambulou, co na něm sedí."

7 08.04.2012

Přečetl jsem ji kdysi náhodou před usnutím, protože ležela na nočním stolku u babičky, které tuhle knihu někdo půjčil (babička ji doufám nečetla). Tehdy v roce 1997 ještě nebyl sex tak téměř všudypřítomný a já byl mladíček, a z tohoto pohledu to mohlo působit ne úplně nepříjemně, ale i kdyby to působilo sebepříjemněji, v těch Jasmíniných milencích jsem se tak ztrácel, že jsem se rozhodl dávat přednost nějaké méně složité četbě... třeba Kantově Prolegomeně ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou.

7 22.03.2012

Tady už to začalo být příliš smutné – což není výtka, jen konstatování. – Ať nejsou všechny mé komentáře k Tekumsehovi jen depresivní: nedávno jsem se, po čtvrtstoletí, dozvěděl, že můj výtisk není ten, který mi koupila maminka – ten leží na dně Jaderského moře, kam spadl drahému spolužákovi M. při dovolené, kam jsem mu ho tehdy na ZŠ půjčil, takže mi tehdy koupil jiný, ale řekl mi to až předloni. Od té doby často na toho Tekumseha, ležícího v modři mezi bývalou Jugoslávií a Itálií, myslím.

7 10.03.2012

Základní informace na Legii praví: „Ošizený a zcela zmrvený převod klasiky.“ Velmi výstižné. Je na tom několik legračních věcí: přestože Meč s Fénixem je v názvu sešitu, v knize tato povídka není – možná měla vyjít ve svazku CONAN – Legenda, ale ten, aspoň pokud vím, nikdy nevyšel. Tři povídky ze čtyř jsou přejmenované, nikoliv k prospěchu věci. Nazval-li recenzent v Ikarii tento sešit pokusem o „zkřížení Conana s Červenáčkem“, myslím, že Petra Kachnu (kterýžto záhadný člověk, když si kliknete na edici, upravil i HPL) skoro podceňuje, mně tenhle Conan připadá skoro jako Mirek Dušín – na konec napíšu kratičkou ukázku. Přesto, ironií osudu, to byl tento děs a běs, který mne, mladého a neznalého, přiměl začít kupovat Conana. Nevyzpytatelné jsou cesty Boží!


Srovnání – ačkoliv bych mohl vybrat i šťavňatější, ale přečtěte si to sami, aspoň se pobavíte – Stínů v Zamboule („přeložil“ P. Kachna) a Zamboulských stínů (přeložil Jan Kantůrek):

„Neměl jsi dnes štěstí ve hře?“ vyzvídal hostinský.
„Nehraji. Přepadl mne déšť. Chci si odpočinout, usušit se, abych mohl hned za svítání navždy opustit toto zpropadené město.“
Hostinský mu pokynul. Prošli chodbou ozářenou několika lampami. Muž si povšiml, jak tiše se tlustý hostinský pohybuje po hustém koberci, který se chodbou táhl. Vyvolával nepříjemný dojem kočky připravené ke skoku.

vs.

„Takže jsi neměl štěstí u hracího stolu?“
„A kdo by měl, s mizernou hrstí stříbrňáků do začátku? Proto jsem ti zaplatil už ráno, věděl jsem téměř jistě, že to tak dopadne. Chtěl jsem mít večer zajištěnu střechu nad hlavou. Jak jsem si všiml, nikdo v Zamboule nespí na ulicích, dokonce i žebráci s příchodem noci hledají nějakou díru, ve které by se mohli zabarikádovat. Vypadá to, jako by se město hemžilo zástupy krvežíznivých lumpů a hrdlořezů,“ zasmál se Conan.
S chutí prolil hrdlem zbytek laciného vína a následoval Arama z výčepu. Hráči za jeho zády přerušili hru a hleděli za ním s podivnou otázkou v očích. Nikdo nepromluvil, jen Stygijci se na tváři objevil zlomyslný a vědoucí úsměv. Ostatní sklopili v nejistotě zrak a žádný z nich si netroufnul pohledět ostatním do očí. Stygijec se pak lhostejně odvrátil. Tajemné nauky, které studoval, jej patrně zaváděly do jiného světa, do světa, kde vládla jiná měřítka a city než v obyčejném světě lidském.
Conan následoval Arama chodbou osvětlenou měděnými lampami a s jistou nelibostí si všiml, jak tiše se tlusťoch pohybuje. Jeho nohy byly obuty do plstěných pantoflí a chodba byla pokryta hustým turanským kobercem. Conan však vycítil v pohybech tohoto Zamboulana podivnou plíživost.