HTO komentáře u knih

Půvabný jazyk a styl – ostatně překládala velká Pavla Lidmilová, která také knihu vybavila výborným doslovem –, který mě zaujal už v Dobrodružství v Bruselu. V tematicky pestrých povídkách najdete na jedné straně báječný humor, nejvíce asi v té o spisovateli, který nemůže vymyslet pointu své povídky, až na něj pointa doslova skočí v reálném životě málem jako jagulár na Púa; na straně druhé pověstný portugalský pocit saudade (japonský dvojenec tohoto pocitu, mono no aware, je u nás známý v současnosti nejvíc díky Murakamimu), ještě umocněný tím, že autor žil v emigraci. S knížkou jsem strávil krásný večer.

15 13.02.2018

Poslechněte si, jak překrásně (spíše oneiricky než konvulsivně a snad nejvíc pohádkově) zní úvod popisu jednoho ptačího souhvězdí v této jedné z nejlepších, nejúžasnějších a nejkrásnějších knih, které jsem kdy četl: „Ve večerních hodinách měsíce září a října ovládá jižní oblohu skupina ptáků: Páv, Jeřáb, Tukan, Fénix a Rajka. Z nich je Tukan nejslabší. Je však v něm Malý Magellanův oblak (…)“

„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

15 06.05.2017

Výpisek, který bych sem rád dal, je z knihy Marsyas – nedávám ho pod ni, protože vlastním toto vydání, kde je doplněna neobyčejně zábavnými knížečkami na téma Jak se co dělá. Marsya vůbec nelze dost doporučit; především bych ji dal na noční stolek jako povinnou četbu některým nafoukaným a snobským literárním kritikům, a vůbec literárním snobům obecně. V naší literatuře tuším první, ale rozhodně ne poslední obhajoba tzv. „nižších“ žánrů, napsaná s neuvěřitelným vhledem a nejen chytře, ale také moudře. Kromě toho neskutečně vtipně! – „Přečetl jsem tisíc dvě stě osm stránek ze dvě hodiny padesát minut“ (řeč je o krvácích), nebo věta, která mě rozesmála, až jsem málem spadl pod stůl (řeč je opět o krvácích): „Muži jsou stateční, toť pravda; jenomže do všeho vlezou.“ – Vůbec, každá kapitola téhle knihy, ať se týká novin, anekdot, básníka Stanislava Mráze, pohádek, pornografie, proletářského umění nebo kalendářů (rozumí se těch ke čtení), to je malý klenot, a máte-li rádi knihy a svou řeč, pak vás ve jménu Dášeňky prosím, přečtete si tuhle knížku! Vydání z roku 1984 ve spisech má navíc bonus v podobě přítomnosti geniálního Františka Jungwirtha, jenž ve Vydavatelské poznámce pomáhal s názvy starých detektivek.

Výpisek, s pocitem, který A. Pope charakterizoval jako to, že tohle si mnoho lidí myslelo, ale nikdo to dosud tak krásně nenapsal – mně se to, o čem se v něm píše, díky Bohu přihodilo i loni, když jsem prolezl kusem lesa, o kterém jsem myslel, že se tudy prolézt nedá: „Teoretikové pohádek se domnívají, že motiv „jiného světa" pod zemí, v hloubi jezera, za černým mořem nebo podobně pochází ze snů a halucinací. Myslím, že k představě jiného světa není třeba snů ani halucinací! Jiný svět je totiž všude, kde jsme ještě nebyli: je za čarou obzoru, na dně vody, za zdí nepřístupné zahrady. Když jsem se jako kluk vkradl přes plot do cizí zahrady, přísahám vám, že jsem tam našel květy zázračnější než kdekoliv jinde a trhal ovoce chuti neznámé a nádherné. Dále jiný svět je i tam, kde aspoň nebyli ti druzí a neviděli ony věci podivné a neobyčejné, které jsme tam spatřili my. Jiné světy jsou všude, kam přišli poutníci a dobrodruzi okouzlení tím, že vidí víc než jiní. Za každou hranicí, která omezuje naši zkušenost, jsou jiné světy.“

15 18.02.2014

Ó, Agatha Christieová má štěstí, že se tyto tři knihy, ač se nacházejí pohromadě (je to vůbec první svazek slavné edice 3x), nedají číst všechny tři zaráz, protože to bych zřejmě zesnul rozkoší. Zápletky, postavy, atmosféra, humor, jazyková bravura! Dva porcelánoví pejsci! Když si člověk v takové té zvláštní hodině a náladě, kdy není ani pozdě, ani brzo, spíše tak nějak bezčase, vychutnává páně Poirotovu genialitu a jeho jazyk — zahradničáři, Leč což zabil-li ji přec?, Jsemť — a ten všudypřítomný jemný humor — „Honem jsem daroval jahody nějakému chlapečkovi, který je přijal s velkým překvapením a mírnou nedůvěrou. Poirot mu přidal salát, čímž byl údiv dítěte dovršen.“ — to je pocit, jako když dítě sedí pod stromem ponořeno ve vlastním světě vytvořeném světlem, které stváří slunce svítící skrz listy (Japonci vědí, jak je to výjimečná věc, proto pro to mají samostatné slovo, komorebi); je to nádherné; je to tiché štěstí — vždyť koneckonců detektivka je pohádka pro dospělé. Osobní zážitky: typ písma v tomto svazku se velmi podobá tomu, kterým je vysázena Kniha džunglí, a za půlstoletí v knihovně se obrázek otisku prstu v nakladatelských údajích obtiskl na protější stránku, což je senza http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka#IMG_0329.jpg.

„I já, já také trpím," řekl Poirot. „Kuchyně madame Summerhayesové, ona se nedá popsat. Není to vůbec kuchyně. A ten průvan, a jak to u nich studeně táhne a jak je kočkám pořád špatně, jaké dlouhé chlupy mají psi a židle ulámané nohy, a ta strašná postel, v které spím" — zavřel oči a znovu prožíval to utrpení — „a vlažná voda v koupelně a díry v koberci na schodech, a ta káva — slovy nelze popsat tekutinu, kterou člověku podávají jako kávu. Je to urážka pro žaludek."
„I propána," řekla paní Oliverová. „Ale na druhou stranu, víte, ona je tak milá!"
„Paní Summerhayesová? Je šarmantní. Je opravdu šarmantní. To dělá všechno ještě těžším.“

15 10.10.2013

Kniha po svém publikování vyvolala skandál. Otokar Březina byl tehdejším nejuznávanějším českým básníkem; byl považován – i díky samotářskému způsobu života a básnickému odmlčení se – za národní symbol a za zřece. Proto bezprostředně po jeho smrti vyšlo mnoho vzpomínkových knih, s jejichž pietou Demlova otevřenost ostře kontrastovala a šokovala nejen veřejnost, ale i kritiku: reagovali například Jaroslav Durych, Emanuel Chalupný, František Chudoba, Emanuel Rádl a F. X. Šalda („Po knize Chalupného působí kniha Demlova jako by ses propadl z prvního patra do smrdutého sklepa. Jsme v páchnoucím ovzduší nejpustší literární malichernosti...", Zápisník F. X. Šaldy). Lidé byli především překvapeni maloměšťáckou nízkostí některých Březinových výroků a jeho antisemitismem. Dílo nejen způsobilo, že Demlovi přibylo mnoho nových nepřátel, ale inspirovalo i vlnu polemických spisů, které napsali například Jan Vrba: Otokar Březina a jiní přátelé v mé paměti, Otto 1932 – „Chci ukázati jenom krásného, vzácného, ušlechtilého a spravedlivého člověka, jehož památka byla hnusně poplivána." (cit. dílo, str. 25) nebo – vzácně pitomá kniha – Jan Rambousek: Básník Otokar Březina a Jakub Deml, vl. nákl., Kežmarok 1931 - „V roku 1913 jsem řekl Otokaru Březinovi, jak na jiném místě této knihy uvádím, že Jakub Deml není člověk normální, ale že je, jak se říká u nás na Mělnicku, „střelený"." (cit. dílo, str. 7) atd. Jedním z mála českých literátů, kteří se Demlovy knihy veřejně zastali, byl Karel Čapek, odvážný a čestný jako vždy, který potvrdil autenticitu Březinových výroků. – – Jedna z knih zásadních pro poznání jak Demlova umění, tak jeho názorů.

(Podotýkám, že jsem opsal a epitetem „pitomá" opepřil heslo z Wikipedie, ale snad na to mám jisté právo, vzhledem k tomu, že jsem je tam sám napsal.)

15 09.04.2012

Nemůžu si pomoct, ale ne a ne se zbavit pocitu, že Sapkowski už chtěl mít ságu o Geraltovi z krku a vzal to tady zkrátka: ano, má to 562 stran, ale buď jich to mělo mít dvakrát tolik, nebo měl napsat ještě jeden díl. Konec je příliš rychlý, některé věci myslím zůstaly když ne nevyřešeny, tak vyřešeny moc bleskově; a proč do Geraltova světa míchal artušovský svět, to nechápu. Povídkové knihy s Geraltem, pečlivě opatrované paperbacky z byvšího Winstona Smithe, pro mne zůstávají jedním z vrcholů fantasy literatury, ale tenhle poslední díl z mého pohledu pokazil něco, co se bývalo bylo mohlo postavit na roveň nejlepším románovým ságám všech dob.

Natašina knížka Někdo se loudá po psím na mne dopadla jako kamenný novofundlanďan. Nikdo mi ji nehodil na hlavu přivázanou mašlí k paletě cihel, vzal jsem si ji z poštovní schránky; ale z knížek posledních roků mi málokterá tolik připomněla Buhla na Nangá Parbatu. Zhuštění světla, jeho nátlak; proměna. Řezání. Kataraktické řezání – zacelujíc jeden otvor, přináší nový, ale právě proto je kataraktické.

Řeknu to hned na začátku, abych se k tomu mohl pořád vracet: axis mundi básnířčina světa je pro mne na straně 71. Láska, úcta, pokora a trhlina: „otvor v realitě // Tudy lze vystrčit palec / a ucítit // Jiný vítr“. Od autorky debutující knížkou v pětatřiceti (nejen ve stínu, ale i ve slunci), dívky, která založila nadnárodní hnutí Toulky s kaktusem, protože ví, že kaktus na okně není jen rostlina, ale způsob života – stejně jako poesie!! – je možno očekávat, že bude mít svůj slovník. Že se nebude hledat – nakolik je možné se nehledat, protože hledání ovšem neustává nikdy – a že ví, kam sáhnout. Sahá bezpečně za – toto není fotošop, který, jsa software, je z podstaty měkký; tady je to natvrdo, tady vás budou trhat. A zase vás ovšem slepí. Budete mít o dva zuby míň, ale budete ovládat novou kata!

Pokud se výkřik v modrém horku mezi froté prádlem (str. 38) rovná Talovu legendárnímu trolejbusovému tahu (a o tom, potomečkové, těžko pochybovat!), pak se tady hraje partie o mistrovství. Řezavě vítězná partie. Stál jsem s tou básní na poli, v jetelovém hájku – mezi výkřikem bažanta a jen tak přistavší helikoptérou – a byla tam, však víte, trhlina. A tudy mne knížka v té dlani jinovětrné, vonící jako topinka potřená vrcholkem Kilimandžára, přenesla právě kamsi za.

Richard Burton, přítel Dylana Thomase, vynikající recitátor a jako Kelt ovšem s poesií v krvi, mluvil o tom, jak se chtěl upít, protože svět je příliš krásný, příliš na to, aby to mohl vydržet. Znovu: poesie je způsob života. Proto Richard Burton trpěl jako básník, ačkoliv, pokud vím, básně nepsal. Svět dopředu posunul (aniž to tušil?). Natašina fialová knížka, ve spojování zdánlivě nesourodých skutečností obratnější než soudce Ti, do toho jde stejně jako horolozec, který ví, co riskuje, stejně jako baletní tanečník, který se musí tancem vyjádřit až na kost, přestože si tím zničí klouby, stejně jako každý skutečný básník – a to, že v tomto povolání (a povolána autorka byla, a stejně tak je povolaná) člověk v podstatě nemá na vybranou, nehraje zde roli.

V této knize se mnoho napíná a klove a tím bystří. V této knize čas je i předbudoucí – například pro vnoučata doslova magicky zatím ukrytá (str. 48). V této knize je blízkost a něha ženy, podaná způsobem, který se málokdy vidí: troufnu si tu něhu nazvat útlou. Málo se vidí, a i kdyby se vídala mnoho, stejně to nebude dost: něha, která je jen pro partnera, kdy se lidé jeden druhému vzájemně otevírají a nechají se přijímat i se všemi svými chybami, je tam odevzdání a současně touha o toho druhého pečovat; jako když se dvojice vodí za ruku: v těch spojených rukou je něco, co mají jen ti dva.

Básníci – i jejich partneři – trpí. Mnoho se ptá: stojí poesie za to všechno? Tato vynikající, půvabná, pečlivě do světa vypravená knížka zde stojí jako jeden z nejlepších nových důkazů, že to za to vždy stálo, stojí, a vždy taky stát bude.

14 12.03.2017

Nádherná knížka. Už jenom Dášeňka!

Výpisek (s myšlenkou Tak už i tehdy?!): „To tedy je to nejhorší na houbařích: že jdou do lesa, který není jejich a není jen pro ně, a že s ním zacházejí s takovou hloupou nenávistí. Vidět v letošním na houby požehnaném roce lesy, — nebylo by se co divit, kdyby v dohledné době byl vstup do všech lesů lidem zakázán. Copak víme vše o tajemné symbióze lesa, copak víme, jak spolu souvisí život hub a život stromů? Ale i kdyby toho nebylo: je hřích brát lesu skřítkovitý život hub, tak jako brát loukám a mezím elfí život květů; a lidé, kteří nedovolí, aby tam, kudy prošli, zůstal kousek nedotčené přírodní poezie, nenáleží do lesa a zaslouží si, aby z něho byli honěni hajnými s jazyky plamennými a holí sukovitou. Snad by v tom směru trochu pomohlo kázání ve škole; a hlavně — i to je, řekl bych, věc demokratického citu: co nejmíň upírat právo na život čemukoliv, co je mimo nás, i když jsou to jenom skřítkové lesa.“

14 08.01.2014

Když moje kamarádka bydlela v Portugalsku, na dveřích měly s kolegyní vizitku „Vandemar & Croup“. Musím říct, že ke každému, kdo „Lugar Nenhum“ četl a přesto zazvonil, chovám hluboký obdiv. Tak dobrá je to kniha. – Svůj výtisk jsem s mimořádnou mazaností uložil na anglického Průvodce londýnským metrem.

Italsky se mimochodem jmenuje také krásně, přímo operně: Nessun dove.

Úžasné, úžasné povídky.


„Nemusíš se omlouvat. Znám tě.“
„To se ti jen zdá, že mě znáš. Nezapomínej, že jsem dost složitý charakter.“
„Marigolde,“ povzdechl Geralt, kterému se už opravdu chtělo spát. „Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého. Dobrou noc.“
„Dobrou, Geralte.“

*

Marigold neustále mluvil, bez přestávky, skákal z tématu na téma a prakticky nic nedořekl. Vyprávěl o zemi Barsa, kde hloupý zvyk dívkám přikazuje střežit panenství až do svatby, o železných ptácích z ostrova Inis Porhoet, o živé a mrtvé vodě, o chuti a prapodivných vlastnostech safírového vína, zvaného cill, o královských čtyřčatech z Ebbingu, hrozných a rozmazlených spratcích zvaných Putzi, Gritzi, Mitzi a Juan Pablo Vassermiller.

14 29.04.2013

Jan Zábrana, Celý život: 1974 – „Pražská parola těchto dní: Zbabělci nasrali celej Náchod, Mirákl celej národ!“

1982 – „Jak se v našem století posílají pozdravy a vzkazy… Když jsem v první půlce 70. let četl Errolův román Mirákl a poslouchal zdejší pražský cvrkot, jímž na něj tuzemci rozhořčeně – a dotčeně – reagovali, napsal jsem mu v jednom dopise (tehdy jsme si psali ještě dost často): „Víš, co se tu říká? ‚Zbabělcema nasral celej Náchod, Miráklem nasral celej národ!‘ Myslím, že po příslušném umravnění můžeš tenhle slogan klidně využít reklamně.“ Teprve tenhle týden (dneska je 2. května 1982), tedy po nějakých sedmi, možná osmi letech, se mi dostaly do rukou memoáry generála Františka Moravce Špión, jemuž nevěřili, vydané v Torontu. Errol ke knize napsal třístránkový dovětek, podepsaný J. Š., ve kterém vysvětluje, jak hledal pro generálovu knihu titul, poněvadž „někteří jeho osobní přátelé projevili obavy, zda název Špión, jemuž nevěřili, je pro autora knihy důstojný, zdaje dost vážný“. (Rozuměj: osobní přátelé zemřelého generála, autora pamětí.) V další argumentaci, proč tenhle titul pokládá za únosný, Errol píše: „Pořád jsem uvažoval o svém titulu. Nejdřív mě napadlo, není-li to prostě jen výraz mého sklonu k provokaci, jenž mě provází už od Zbabělců, s jejich hrdiny vítajícími Rudou armádu swingem, kteří, jak mi v krásně českém wisecracku napsal jeden čtenář, pobouřili Náchod (on ovšem nenapsal ‚pobouřili‘), až po Mirákl, který dubčekovské hnutí nevylíčil jako ikonu, a vzato dle rýmujícího se wisecracku mého čtenáře „pobouřil národ.“ Takže tu větu z dávného dopisu mi potvrdil… že ji četl… zmínkou v doslovu, jak v láhvi hozené do moře. Doplula zpátky ke mně po sedmi nebo osmi letech. Takhle si lidé posílali pozdravy ve 20. století.“

Dva výpisky, jeden z, druhý o: „Sedmiletý kluk je napjat, když slyší, že Honza otevřel dveře a spatřil draka. Tříletého chlapečka vzruší už to, že Honza otevřel dveře. (...) Vše, co nazýváme duchem a uměním a extází, znamená jenom, že se v jediném hrozném okamžiku rozpomínáme, že jsme zapomněli.“ (GKCh)

„Smím-li být velmi osobní: Asi není náhoda, že jsem své první „ano" vůči křesťanství řekl v mládí při četbě oné kapitoly Chestertonovy Ortodoxie, která líčí křesťanství jako náboženství paradoxu, držící pohromadě protichůdné ctnosti, které by se staly, kdyby se odpoutaly od svého protikladu, ničivými neřestmi; celý život jsem se totiž bál vlastně jen jedné neřesti, totiž jednostrannosti.“ (T. Halík)

14 27.10.2012

Skvělá, skvělá kniha! Moudrá, vtipná i smutná. Mimochodem pro milovníky pana Kaplana: potkáte tu pár povědomých příjmení...

Charakteristický (a pro mne hodně důležitý) výpisek: „Pokládám historku, anekdotu a vtip za pedagogický nástroj jedinečné účinnosti. Vtip je vnitřně uspořádaná kompaktní výpověď, jejíž význam, pointa, se dostaví s mohutnou silou, většinou jako překvapení; a na dobrou historku je velice nesnadné zapomenout. Mají tudíž značný výchovný dopad. Ti, kdož nepoužívají historku, když chtějí něco vysvětlit, nebo prostě jenom komunikovat, jsou buď naprosto neschopni si ji vymyslet, anebo tento užitečný nástroj slepě zavrhují.

Svůj speciální buket má anekdota židovská. Velká část židovského humoru je intelektuální povahy, je to, podle Šoloma Alejchema, „darebný rozum", anebo podle Groucho Marxe „rozum, který se zbláznil". První hádanku v mém životě mi dal můj otec; je to hádanka, s níž se každé židovské dítě dříve či později seznámí:

„Co je to? Visí to na stěně, je to zelené a mokré a hvízdá to!"
Lámal jsem si hlavu a nakonec jsem se poddal.
„Je to slaneček," řekl otec.
„Slaneček?" opakoval jsem nedůvěřivě. „Slaneček přece nevisí na stěně!"
„Tak ho tam pověsíš."
„Ale slaneček není zelený."
„Natřeš ho na zeleno.“
„Ale slaneček není mokrý!"
„Když bude čerstvé natřený, bude mokrý."
„Ale," vyprskl jsem zuřivě, „SLANEČEK NEHVÍZDÁ!"
„Máš pravdu," usmíval se můj otec, „to jsem tam přidal, aby ta hádanka nebyla tak lehká."

Asi nás nepřekvapí, když zjistíme, že bezpočet židovských vtipů zesměšňuje Židy samé. Vlastní analýza vede k sebepoznání. A humor slouží mimo jiné jako kompenzace za utrpení; je vítězstvím mozku nad strachem. Židovský aforismus praví: „Máš-li hlad, zpívej; máš-li bolest, směj se." Dánský spisovatel Isak Dinesen napsal: „Všechny útrapy lze snést, když z nich uděláš historku."

14 29.09.2012

Skutečně skvělé. Doba se změnila snad jen v tom, že dnešní slovník (Bohu žel) zhrubl – tady se ještě nepoužívá ani slovo „srandista", a mám dojem, že protekčních děcek přibylo už za mých mladých let (ale budu přešťasten, pokud se mýlím). Náramný a skutečně vyčerpávající – čímž míním všecko obsahující – Brehm o škole, a co je nejlepší, autentický, protože autor sám byl pedagog. Jediné, co mi tady chybělo, byla krásná věta z filmu: „Pozor, mořský stařec sem pádluje!" Ale to je tím, že jsem vysazený na mořské záhady.

Na ukázku kousek z kapitoly o profesoru matematiky: „Matyk je bytost oděná v omšelý fráček barvy neurčité, jež se přiřítí do třídy deset minut po zvonění divoce funíc, a spatřivši na stupínku vycpaného orangutana, uvědomí si, že si spletl sekundu B se sekundou A. Omluviv se rozpačitě orangutanovi, pádí matyk o poschodí výše. V sekundě A se srazí s panem ředitelem, jenž tam rozdává složenky na školní plat, a jeho přesně pracující matematický mozek dojde k závěru, že dnes není pondělí, nýbrž středa, a že má v sekundě matematiku až od deseti. Kvapně cválá do sborovny, aby si svou dedukci ověřil na rozvrhu. Tam se omylem podívá na čtvrtek a zkonstatuje, že má přece jen dnes v sekundě B hodinu a že tam vycpaný orangutan nemá co dělat. Vtrhne znovu do zmíněné třídy a ke své hrůze vidí, že tam již orangutan není. Místo něho stojí na stupínku žák Pitl a hledá ukazovátkem na mapě Ruska magistrálu. Matyk vyběhne z učebny, přečte si tabulku a pozná, že jde o tercii A, a nikoli o sekundu. Vyhledá sekundu, ale ta je prázdná a školník mu sdělí, že je v tělocviku. Nebohý vědec přepadne znovu vládce ústavu volaje: „Pane řediteli, mně se ztratila sekunda."

Konečně se vysvětlí, že je ve skutečnosti úterý, že jsou na ústavě celkem tři sekundy a že pan profesor má vyučování v kvartě. Byv šťastně dopraven do příslušné třídy, položí matyk na stůl klíče a sbírku příkladů a chce si pověsit buřinku na věšák, ale shledá, že buřinky není. Pošle tudíž spolehlivého žáka do sborovny pro klobouk, a když posel odejde, ukáže se, že buřinka vlastně už na věšáku visí, poněvadž si ji tam pan profesor včera zapomněl. Vědec radostně zaskřehotá a posadí si tvrďák na hlavu. Poté vpadne do třídy jiný posel, jenž nese bouřku číslo 2, kterou si dnes pan profesor zapomenul v kvintě.

Matyk uchopí buřinku číslo 1, svěří ji poslu číslo 3, aby ji donesl do sborovny, posadí si buřinku číslo 2 na hlavu a zjistí, že to není jeho klobouk. Vyhodí tudíž posla číslo 2 i s buřinkou ze třídy a vyšle posla číslo 4, aby přinesl buřinku číslo 1 a přivedl posly číslo 1 a 3. Potom začne vyučování."

14 23.06.2012

Ještě dodatek k této stylově (i jinak) dosti hysterické knížce: jako malého mě nejvíc zaujala věta na str. 32 našeho vydání (1969): „ – na stejném místě [v Tepe Asiabu] byly nalezeny zkamenělé exkrementy, které patrně nejsou lidského původu" – ani teď mi nedělalo potíže ji v knížce najít. Nechci být sprostý, natož lacině vtipný a říct, že je to o hovně (s odpuštěním), a navíc hodně podivně, už proto, že jak vidno, velmi to na mne zapůsobilo (to myslím vážně, je to věta velmi sugestivní), ale nabízím von Dänikenovi text z Wernischovy Pekařovy noční nůše, který mi u toho dnes naskočil: „Jsou věci mezi nebem a zemí, říká Z., o kterých je snad lepší ani nemluvit. Jdu jednou takhle cestou v polích, nikde strom, nic, jen oraniště vpravo, oraniště vlevo, přede mnou, za mnou oraniště, jdu, no a najednou plác, na hlavu mi spadne hovno. Pořádný, smradlavý hovno. – Lidský? ptám se. – No to je právě to, že ne. Spíš kravský. Řek bych, že kravský."

Chesterton se divil, jaký ohlas tato knížka vzbudila, což je mu ke cti. Já se nedivím. Zda je mi to ke cti, to nevím.

Výpisek: „Plný význam sv. Františka z Assisi tkví v tom, že byl určitě asketický a že určitě nebyl škarohlíd. Kdykoli byl vyhozen ze sedla slavným ponížením své vize závislosti na Boží lásce, vrhl se do postů a bdění přesně tak, jako se divoce vrhal do bitvy. Vyrazil s válečným koněm plnou silou a nebylo zastávky nebo ohlédnutí ve hřmícím útoku jeho výpadu. Nebylo v tom nic negativního; nebyla to strnulost nebo stoická prostota života. Nebyl to sebezápor pouze ve smyslu sebekontroly. Bylo to pozitivní jako vášeň; bylo to kladné jako rozkoš. Hltal posty jako člověk hltá jídlo. Vrhal se do chudoby jako lidé horečně kopali zlato. A právě pozitivní a vášnivá stránka jeho osobnosti je výzvou moderní povaze v celém problému honby za požitkem. V tom spočívá nepopiratelně historická skutečnost a k ní se pojí další morální skutečnost, která je téměř stejně nepopiratelná. Jistě setrvával ve svém hrdinném a neobvyklém směru od okamžiku, kdy kráčel v žíněné košili zimním lesem, až k okamžiku, kdy si přál při umírání ležet na holé zemi, aby dokázal, že nemá nic a není nic. A můžeme říci téměř se stejně hlubokou jistotou, že hvězdy sunoucí se nad vychrtlým a zpustošeným tělem, ztuhlým na kamenné podlaze, shlížely ze svých zářivých drah kolem světa plného pachtícího se lidstva na šťastného člověka."

14 10.04.2012

Vyhnu se srovnání s filmem, ale nevyhnu se srovnání se Študáky a kantory, kteří tuto knihu předchází. Čekal jsem pokračování ve stejném duchu – to jest, vynikající legraci. Dočkal jsem se nečekaného: tato rovněž vynikající kniha je jiná. Ano, je taky legrační, ale co se za ten rok změnilo! Tahle kniha je totiž místy velmi vážná – to, co se tam píše o způsobu vzdělávání mladých lidí, platí dodnes, a možná víc než tehdy (totéž se týká učitelských platů), a překvapí například postojem vůči dobyvatelskou válku oslavujícím Zápiskům o válce galské; je místy smutná, a místy je dokonce tragická ve světle toho, co přišlo. Zatímco ve Študácích a kantorech je študák ještě tvor apolitický, tady už tomu tak rozhodně není. A tak ty krátké úseky mezi skvělými „přírodopisnými“ kapitolami – například o slangu – vytvářejí mrazivou nit, která nekončí ani posledními slovy tiráže: „Dopsáno v srpnu 1938.“

14 13.11.2011

Ivan Diviš, bítovská přednáška: „Gilgameš – co nejstručněji – s největší pravděpodobností byla historická osobnost, pán jihomezopotamského města Uruk, silák, tak trochu rváč, dnes bychom řekli haur, který se domnívá, že všechno a všechny ustojí, pojme rozhodnutí: hledat a najít recept na věčný život. Jaká šance ne pro jednoho, ale celý štáb básníků, což bude asi taky správné, neboť v eposu přistihujeme místa asyrsko-babylonská, chetitská a obecně mezopotamská. Dřív byla tendence připisovat Epos o Gilgamešovi jednomu básníkovi, ale to je neudržitelné. Gilgameš si dá vykovat obří zbraně a vyrazí. Potká soupeře, Enkidua, s kterým začne zápolit. Boj však dopadne nerozhodně a z nepřátel se stanou partneři na život a na smrt. Je to jedno z nejkrásnějších míst. Ale Enkidu náhle zemře a jeho kadáver leží před Gilgamešem, který upadne do naprosté paniky a řekne: „Enkidu zde leží mrtvý. Vždyť totéž se může stát mně za deset minut, mně, který se vydal z domova na bludnou pouť a s takovým cílem...“ Finále Gilgameše je, řekl bych, civilní. Již jednou se dostalo Gilgamešovi varování, a to od Šamaše. Otřesen Enkiduovou smrtí strhá ze sebe dosavadní oděv, přistrojí se jen pásem ze lví kůže. Vydá se za extrémním cílem: k Utanapištimu, který sídlí za Mrtvým mořem v zámku, postaveném na neslezitelné skále. Na břehu onoho moře bydlí Siduri, šenkýřka. Ta varuje Gilgameše podruhé, doslova: „Kam běžíš / Gilgameši? Život, který hledáš, nenalezneš. / Když bozi stvořili lidstvo / smrt lidem dali v úděl. / Život však do vlastních rukou si dali. / Ty, Gilgameši, žaludek si naplň, / ve dne v noci buď stále vesel! / Denně pořádej slavnosti a dítko zři, jež držíš na své ruce, ať manželka se raduje na tvém klíně! To je počínání lidí.“ Je s podivem, že v ultrapatriarchální společnosti má poslední, rozhodující slovo žena. Ale taky je pravda, že poněkud laciný Siduřin návod jak požitkářsky a hédonisticky žít nebyl pojat do starobabylonského kánonu. A přízračný Utanapištim je podle podání jediným člověkem, který přežil potopu světa. V eposu, jakkoli se to zdá podivné, nejsou hlavními postavami Gilgameš, Enkidu, Siduri nebo Utanapištim, ale strhující atmosféra mezinárodní poezie. Pozorný čtenář může – podobně jako Kafkův Proces nebo Dostojevského Zločin a trest – číst desetkrát a dvacetkrát a pokaždé nanovo a jinak meditovat o smyslu života.

Gilgamešem startuje světová poezie jako raketoplán.“

Vynikající kniha. Výpisek z kapitoly o pokonstantinovské (zapamatujte si to slovo) církvi (tedy době, kdy se křesťanství stalo v Římské říši legálním a posléze jediným náboženstvím), který má ale obecnou platnost: „Jen povrchní pozorovatel a zaujatý kritik, jemuž zcela chybí historické chápání, může tvrdit, že se církev v této epoše zpronevěřila svému původnímu určení; že vykonávala moc bez příkazu, neboť Kristus jí nesvěřil politickou světskou funkci ve společnosti, naopak Nový zákon jakékoli používání světské moci k prosazování křesťanské zvěsti vylučuje (Hernegger).

Jestliže se vtělení chápe vážně a uznává se, že církev je pokračováním Ježíšova života k naplnění jeho vykupitelského díla u lidí všech dob, národů a kultur, pak nelze vidět ideál ve strnulém lpění na původně daných formách, ale musí se ponechávat prostor pro skutečný historický vývoj. Církvi je vlastní pravá dějinnost; nežije odděleně od času, jakoby vedle něho, nýbrž vstupuje do času. Ale nečiní to tak, že by se mísila nebo ztotožňovala s určitou dobou. Nemůže se zastavit v žádné době, ani v prvokřesťanské ani v dobách pronásledování, ani při konstantinovském obratu nebo v řecko-helénistické kultuře. Sama o sobě je neutrální vůči jednotlivým kulturám; ale to neznamená lhostejnost, nýbrž otevřenost a blízkost ke každé z nich. Má vnášet Krista do každé doby a do každé kultury, aby v nich nabyl nové podoby.

Církev musí zachovávat správný střed mezi útěkem před světem a příklonem ke světu. Uskutečňuje se pouze nepřestávajícím plněním příkazu, který jí na počátku dal na cestu Kristus. Ten je měřítkem při posuzování evangelijně křesťanského charakteru určité doby. Velká šíře rozmanitých postojů mezi přibližováním a vzdalováním světu přitom poskytuje v lůně církve prostor pro svaté i hříšníky, pro porážky i vítězství. Popírat nebo přehlížet negativní stránky některého období by bylo nevědecké a neteologické, ale právě tak by bylo nehistorické a nevědecké popírat, co je na té době pozitivního.“

Nádherný fakt: skener převedl toto písmo do fontu Constantia, o němž jsem ani nevěděl, že ho v počítači mám.

13 31.03.2014

Je to nějakých šestnáct let, co jsem až v jakémsi omámení přečetl Dvojí tvář. Před pár týdny jsem ji v tomtéž omámení – přesto, nebo spíš proto, že jsem si tu knihu pořád dobře pamatoval – přečetl znovu. Mezi kratičké Předehru a Dohru autorka napsala děsivý příběh duševně ztraceného spisovatele, který se ztratí ještě mnohem, mnohem hlouběji, když potká jistou dívku. Některé popisy jeho stavu si pamatuju celá ta léta doslova. Kromě toho je tam několik skutečně půvabných vtipů, takto například hlavní hrdina reaguje na informaci, že jeho knihu bude číst starosta jednoho města: „Gray dobře věděl, že nárok bajonského starosty na literární odbornost se zakládá na skutečnosti, že jeho prateta sloužila u Baudelairova bratrance“, které atmosféru ještě podtrhují.

Tohle opravdu není svazek 3x, který by byl odpočinkový. První věta prvního románu (Pochmurný dům, podle kritiky jednoho z autorčiných nejlepších), a tím tedy i celého svazku, zní: „Eunice Parchmanová vyvraždila rodinu Coverdalových, protože neuměla číst ani psát.“

13 28.09.2013