HTO komentáře u knih

„Právě nabubřelá vážnost tarasí cestu v každé oblasti moderní činnosti... V moderním světě je téměř vždy slavnostnost přímým nepřítelem upřímnosti... Dokud není v člověku kus humoristy, je jen kusým člověkem. Lehkovážnost je částí lidské přirozenosti."

To je, stejně jako následující úryvek (v knížce výše uvedenému předcházející), výpisek z kapitoly Pan McCabe a božská lehkovážnost, v níž, jak píše J. P. Ondok ve své úžasné knize Bereme smích vážně?, Chesterton polemizuje s kritikem svých knih McCabem, který mu vytýká nedostatek vážnosti při zpracování náboženských témat. Proti požadované vážnosti, kterou tato témata vyžadují, staví Chestertonovu „lehkovážnost". Chesterton píše:

„Mnoho duchovních mi občas vytýkalo, že dělám vtipy o náboženství a téměř vždycky se dovolávali autority toho velmi rozumného přikázání, které praví: ,Nevezmeš jméno Pána Boha svého nadarmo.' Namítl jsem jim ovšem, že v žádném možném smyslu neberu jméno Boží nadarmo. Vzít nějakou věc a udělat na ni vtip, neznamená vzít ji nadarmo. Znamená to naopak vzít ji a užít ji k neobyčejné dobrému účelu. Užít nějaké věci nadarmo znamená užít ji bez užitku. Vtip však může být neobyčejně užitečný. Může zahrnout celý pozemský smysl nějaké situace, abychom nemluvili o nebeském smyslu. A ti, kdo nacházejí v bibli přikázání, mohou najít v bibli libovolné množství vtipů. V téže knize, v níž je Boží jméno ohrazováno proti zlehčování, Bůh sám zasypává Joba přívalem strašného zlehčování. Táž kniha, jež praví, že Boží jméno se nesmí brát nadarmo, mluví lehce a bezstarostně o Bohu, který se směje, a o Bohu, který si dobírá lidi. Je zřejmé, že zde nemůžeme hledat opravdové příklady toho, co se rozumí braním jména nadarmo. A není nesnadno postřehnout, kde je musíme opravdu hledat. Jak jsem jim to taktně naznačil, lidé, kteří opravdu berou jméno Boží nadarmo, jsou sami duchovní. Co je podstatně a skutečně lehkovážné, to není nedbalý žert. Co je podstatně a skutečně lehkovážné, toť nedbalá slavnostnost."

12 19.08.2013

Vynikající kniha věnovaná památce člověka, který pro západní civilizaci znovuobjevil psychoaktivní houby. R. Gordon Wasson, který se jako Američan hub spíš bál, se ke svému (i našemu) štěstí oženil s houbomilnou Ruskou, a přestože civilním povoláním byl bankéř, skončil jako jeden z nejváženějších etnobotaniků světa – on a jeho žena byli prvními bělochy, kteří byli připuštěni k mexickému mazatéckému rituálu s posvátnými houbami (v 50. letech). Sborník esejů od kolegů, přátel, spolupracovníků i vědeckých oponentů, který nabízí nesmírně pestré čtení a pár psychedelickoveselých překlepů v podobě občas až devíti otazníků za sebou.

„Wasson a západní člověk jako takový museli čekat hodně dlouho, než zjistili, že „kouzelné houby“, o nichž psali už v 16. století španělští historikové, skutečně existují, a že vesmír vůbec není absurdní – či spíše, že je natolik hyperabsurdní, že je schopen představit koncepci absurdity jako zároveň hlubokou i nepotřebnou.“ (Z eseje Sbírání Wassona.)

Pobavilo mne, že knihu přeložil člověk jménem Pavel Hub, a když jsem si vzápětí šel pro záložku na výše uvedený úryvek do obývacího pokoje, maminka se právě dívala na pořad o tom, jak se vaří houbová polévka. Miluju vesmír.

12 03.08.2013

Mám pana Karbulku čím dál raději. Včera jsem na něho vzpomínal, protože zde v XVIII. kapitole na slovo škramfulec (spisovně sirotek – našikmo ukrojený plátek na jedné straně zakrojený do střídky) reaguje větou: „Ó mluvo mateřská, zahal tvář svou šlojířem smutečním!“ Co by asi říkal na to, že Wikislovník uvádí jako synonymum pro jeho oblíbené „medle“ na prvním místě (!!) IMHO, IMO?!

12 16.07.2013

... za stromem vyskočil hlídač s očima na šťopkách.
„Nevím, jestli jste blázen vy, nebo jestli začínám bláznit já,“ řekl tatínkovi, „ale jste už sedmý člověk – a počítám do toho i policejního strážníka –, který sem dneska přesně na tohle místo přichází vylít obsah sklenice od zavařeniny.“


Ó, ta radost z toho, že už je tu zase čas pulců!

12 08.05.2013

Moje první myšlenka při pohledu na tuhle knihu je chleba se sádlem. Četl jsem tuhle knížku u babičky na zahrádce, a babička mi k tomu přinesla právě chleba se sádlem. Jejdamane, ten byl dobrý!

Na knížku se dá dívat třeba takhle: Pacifik v plamenech aneb jak se naplnila Jamamotova věta „Můžeme nějak vydržet rok, co ale potom, to nevím“. Ve vydání z roku 1990 je text rozšířen o klasický příklad konspirační teorie, totiž že Roosevelt věděl, že Japonci napadnou Pearl Harbor (což kategoricky popírá jak Kettner vydaný před Hubáčkem, tak Hrbkové, vydaní po něm). Najdete tady historický úvod, najdete tady agenta Tříkolku a idiotismus J. Edgara Hoovera, tragédie lodí bez letecké ochrany, první bitvu v dějinách, v níž se nepřátelské lodě ani nezahlédly, do nedávna tajné informace o tom, jak Američané luštili japonské kódy (Joe Rochefort ovšem dostal kvůli utajování medaile až posmrtně, v 80. letech!), heroismus mužů, kteří dokázali opravit Yorktown za tři dny, ač původní odhad mluvil o třech měsících, instinkt indiánského válečníka, který vedl kapitána Waldrona... prostě nezapomenutelná mozaika prvního půlroku na tichomořském válčišti, kdy se japonské impérium vzepjalo až na vrchol, jen aby zjistilo, že se na něm (naštěstí) nemá šanci udržet.

Výpisek: „Z čistě vojenského hlediska se Japonsko dopustilo při útoku na Pearl Harbor těžkých omylů. Ale největší chyba byla psychologického rázu. Než k útoku došlo, byly pocity vůči Japonsku rozmanité, ale jít do války kvůli japonským výbojům v Asii nebo protože se vzdálená Evropa nedokázala ubránit rozpínavosti nacistického Německa, do toho neměla velká část Američanů žádnou chuť. Podle průzkumů veřejného mínění jich takto uvažovalo až padesát procent. Jakmile se však v rozhlase ozvala první mimořádná hlášení, situace se změnila během hodiny. Zrádné napadení Pearl Harboru bylo pro všechny národní katastrofou, ponížením a hlubokou urážkou. S pár výjimkami 130 000 000 Američanů od té chvíle akceptovalo nutnost totální války. Vlna nenávisti vybuchla jako sopka. Dosáhla takových rozměrů, že rozvášněný dav porazil ve Washingtonu většinu japonských třešňových stromů a japonský jelen v newyorské zoologické zahradě přežil jen díky tomu, že někdo ze zaměstnanců pohotově přepsal tabulku na „asijského“ jelena.“

12 07.04.2013

Slyšel jsem před lety, když vyšly Úhelný kámen a Vyprávění o kráse, že profesor Vopěnka je možná nejvzdělanější člověk, který dnes žije. Po přečtení téhle útlé knížečky tomu věřím. V matematice se za násobilkou pěti cítím nejistý (s výjimkou toho, že 9 x 9 = 81, což ovšem znám ze skotské kámasútry), ale autor tady dokazuje, že i úžasně náročná myšlenka – náročná matematicky i filosoficky – jde vysvětlit zcela jasně. A jestli to není znakem velké mysli, pak už nevím, co je. Věřte mi, že i když vás matematika vůbec nezajímá nebo ji považujete za nepochopitelnou, tahle kniha vás přilepí do židle a otevře vám mnohé obzory. Kromě toho je výborně napsaná, krásným jazykem jsou tady popsány věci, o kterých víte, ale třeba si je neumíte tak jasně zformulovat. Kdo by si při popisu účinku neobvyklého objevu na lidskou mysl nevzpomněl na Champolliona, jenž, rozluštiv hieroglyfy, se zhroutil přemožen štěstím? Kdo by neocenil zasvěcený popis toho, jak se v určitou dobu objeví určitá myšlenka a putuje mezi lidmi, proč ten, který učinil poslední objevný krok, bývá považován za objevitele a proč objevy působí jako blesky z čistého nebe? Příběh Gaussova objevu neeukleidovské geometrie doprovází studie, která vás do této problematiky zasvětí tak jedinečným způsobem, že se okamžitě začnete shánět po dalších informacích: i to myslím svědčí o autorově velikosti. I z Gaussových úst zde uslyšíte to, že čím víc tajemství odalíte, tím více se jich před vás staví, jak o tom mluví dr. Bhagavantum (http://www.databazeknih.cz/knihy/tri-pojednani-o-zen-buddhismu-146343). A i tady se setkáte s lidmi, jimž „verze [o Gaussově špatném charakteru] vyhovuje proto, že nemohouce dosáhnout velikosti jiných, libují si v odhalování a zveřejňování jejich nedostatků“. A toho, kdo by se bál, že se mu začne filosoficky rozostřovat svět, když se seznámí s neeukleidovskou geometrií, může uklidnit to, že ač jsou možné různé čisté přírodovědy, rozdíl mezi nimi je tak malý, že ho nezpozorujete.

Výpisků by bylo možno okopírovat mnoho, ale vybral jsem si tento: „Objev je zjevením neznámého. Cíl nějakého zkoumání lze stanovit předem; objev teprve v okamžiku, kdy byl učiněn. Něco objevit znamená nalézt to, co nebylo hledáno, ba ani tušeno. Přitom nalézt to může jen ten, kdo hledá, ať už se odvážně pouští do neznáma, nebo se jen dívá pozorněji než ostatní.

Často to, co je vskutku objevné, leží vedle cesty, po níž se ubíráme k nějakému předem stanovenému cíli. Kdo však k němu jen slepě jde po vytyčené cestě a nedívá se napravo ani nalevo, ten možná k němu dojde, zvítězí, ale objev neučiní; zmocní se pouze toho, o čem už vlastně předem věděl. Takový hledající nenalezl to, co nalézt mohl, kdyby se byl pozorněji díval na cestu a vedle ní. Nezřídka se dokonce stává, že taková cesta ke stanovenému cíli ani nevede, a pak ten, kdo nemá sílu ji opustit, stále jen po ní bezvýchodně bloudí.

Avšak jen pouhé dívání se na cestu a vedle ní ještě nestačí. K tomu, co se tam nachází, musíme být přívětiví, vítat to, mít pro to takové porozumění, které nás k tomu z vytyčené cesty svede a zastíní dříve stanovený cíl, a ne chápat to jako něco, co nás jen rozptyluje a zdržuje. A také ovšem musíme mít štěstí. Jednak při výběru cesty, aby byla taková, vedle níž něco objevného vskutku je, jednak abychom to nepřehlédli, abychom si toho v příhodnou chvíli povšimli.

Od toho, kdo jde do neznáma, se objevy očekávají. Kdo procházeje známými místy objeví při svých cestách nové porozumění pro to, co tam leží a co tam bylo vídáno, kdo to tímto novým porozuměním převrátí v něco jiného, ten může učinit objev převratný.“

12 02.04.2013

Výpisek – svědčící o kvalitě knihy a stále aktuálnější – ze str. 56: „Dokud lidé budou hýčkat sen, že lze obdržet něco za nic, peníze bez práce, poznatky bez studia, moc bez vědění, ctnost bez askeze, potud budou rozkvétat společnosti údajně tajné a zasvětitelské s jejich napodobivou hierarchií i s brumláním, které se opičí po tajném jazyce, jímž je jazyk technický.“

Geniální – ostatně mám Vika od prvního přečtení zařazeného mezi tím nejlepším v dětské literatuře – a možná ještě zábavnější než první díl. Vtipu a vtipů je tady jak vln na moři, a k tomu pořádný kus moudrosti. Dnes jsem si na tuto knihu vzpomněl u Eisnerova díla Chrám i tvrz – tolik ke kvalitě překladu – díky Sverkerovi z Dublinu, který vyzývá lidi na souboj tak, že jednomu po druhém řekne, že je ouchcapek. A kolikrát si člověk vzpomene na velmože z Uppsaly a Birky, od nichž se Halvar naučil mluvit sem, mluvit tam, vymlouvat se, přemlouvat, domlouvat a umlouvat, ale určitého neříct nic a pak začít říkat všechno, co už řekl, ještě jednou, jenomže pomaleji.

„Halvar složil obyčejného medvěda na lopatky za minutu. Ve Flaku to byl rekord – pokud byste ovšem nepočítali případy, kdy někdo medvědovi podtrhl nohy. Halvar zápasil poctivě a medvědům nohy nepodtrhával.“

12 06.11.2012

Při četbě jsem si nemohl nevzpomenout na svého milého přítele Daniela, který čte Dickense jen kvůli jeho slohu. Nejsem klasický čtenář detektivek v tom, že vím, že nikdy neuhodnu, kdo to udělal, a z dedukcí mám radost víceméně jen u holmesiád, ale lord Petr, kterého autorka napsala jako svůj ideál muže, je prostě báječný: zcela samozřejmá elegance, vzdělání, šarm a vtip. A právě pro to, že je to tak rozkošná, svým způsobem neskutečná postava, o něm rád čtu. Nehledě na to, že Sayersová byla výtečná spisovatelka a vzdělaný člověk, takže se člověk potěší nadsázkou vět, jako je tato o novináři, který si s ironickou sebelítostí stěžuje na to, že novináře nemá nikdo rád: „Odhodil z čela tenký pramen černých vlasů a zaslzel." a k tomu se o lecčems poučí: "Jako Svatý Graal, víte? ,Ve dne bledší, ale za noci vždy krvavě rudý, plující po ztemnělé bažině jako krev.' " – Nutno vyzdvihnout také skvělý doslov, mysticky podepsaný „Redakce“: ukažte mi detektivky, v jejichž doslovech se píše o formálních experimentech Gertrudy Steinové!

12 29.08.2012

Vůbec se nedivím, že tohle je tak slavná kniha. Když vám někdo řekne „Přečti si knihu o mikrobiologii", možná se vám nebude chtít, ale tady stačí říct „Přečti si fascinující knihu" – protože de Kruif byl, domnívám se, jedním z prvních, kdo dokázal, že sebeodbornější a zdánlivě nudná problematika, je, když člověk umí psát a má znalosti, téma na knížku, která se čte jedním dechem.

Pokud budete mít možnost, pořiďte si prvorepublikové vydání, protože má navíc ještě výhodu některých půvabů tehdejšího jazyka – například důsledného překládání křestních jmen, takže van Leeuwenhoek, titán, kmet a autodidakt, se tu jmenuje Antonín, Spallanzani (fascinující postava!) Lazar, Pasteur Ludvík a tak dále. Navíc ve shodě s tehdejším územ jsou mikrobi důsledně zváni „zviřátka" s krátkým „i", což miluju (ostatně i anglicky existuje slovo "animalcules"). „Švéd Linné, nadšený přihrádkář... spráskl ruce při pouhém pomyšlení, že by se někdo obíral studiem drobných zviřátek. ... Hájil jich jediný proslulý kulatolící Němec Ehrenberg, který míval veliké spory – v dobách, kdy zrovna nepřejížděl oceán anebo nepřijímal vyznamenání – hloupé hádky o tom, zda mají ona zviřátka žaludek..."

Osobní bonus: knihu máme v knihovně po dědečkovi lékaři, u nějž jsem poprvé viděl mikroskop s mnoha objektivy na otočné destičce, jakož i lékařské preparáty, takže jeho podpis pod názvem mi připomíná mj. pohádkové pocity, které člověk zažívá při mikroskopování.

12 12.07.2012

První díl této série považuju za nejlepší dobrodružnou knížku všech dob, ale tenhle díl mám myslím nejradši, především pro starostu ze Špandari – to byl úctyhodný muž!, a prostředí Amádíje s nezapomenutelným Selimem Agou a jeho hospodyní Mersinou. V Pádišáhovi a Vinnetouovi dosáhl May svých vrcholů, s tím zcela souhlasím (a možná bych přihodil ještě Na Río de la Plata). Kromě morálních poučení – v tom nejlepším smyslu – a dobrodružství a malebného jazyka Halefa Omara si odnesete i spoustu poučení o tamních krajích; May byl neuvěřitelně pečlivě připraven a je prakticky nemožné přistihnout ho, že by se někde jeho údaje nekryly s tehdejší skutečností. A jako krásný bonus zde najdete na začátku 4. kapitoly legendární dopis kněze Jana (byť ve zkrácené verzi), panovníka stejně legendární říše, o níž i v češtině vyšly výborné knihy (za všechny Hledání vymyšlené říše od Gumiljova nebo kapitola v knize Dějiny ráje od Delumeaua). Kopíruji z knihy:

„Kněz Jan, z milosti Boží a Pána našeho Ježíše Krista král králů, Alexiovi Komnenovi, místodržícímu v Cařihradě, s přáním zdraví.

Naše Veličenstvo zvědělo, že se Ti donesly zprávy o naší Slovutnosti a Velikosti. Přáli bychom si vědět, držíš-li s námi při pravé víře a věříš-li ve všem Pánu našemu, Ježíši Kristu.

Chceš-li zvědět něco o velikosti a nádheře naší moci a o tom, jak rozsáhlé jsou naše země, věz a věř bez pochybování, že jsme kněz Jan, Sluha Páně, že naše bohatství je větší než cokoli jiného na světě a že ctností i mocí převyšujeme všechny krále na zemi. Sedmdesát králů je nám poplatno. Jsme zbožným křesťanem a ochraňujeme a podporujeme každého chudého křesťana, jenž se nachází v dosahu naší milosti. Učinili jsme přísahu, že navštívíme hrob našeho Pána s velkým vojskem, jak se to sluší pro slávu našeho Majestátu, že povedeme boj proti nepřátelům Kristova kříže, že je pokoříme a povýšíme tak Jeho svaté jméno.
Naše Jasnost vládne nad třemi Indiemi a naše panství překračuje vnější Indii, kde spočívá tělo svatého apoštola Tomáše. Odtamtud sahá přes divočinu, jež se rozkládá směrem k slunce východu a pokračuje zpět k slunce západu až k opuštěnému Babylónu, ano, až po samou Babylónskou věž.

Je nám podřízeno dvaasedmdesát provincií, z nichž každá má svého vlastního krále. A všichni jejich králové jsou nám poddáni. V našich zemích žijí sloni, dromedáři i velbloudi a skoro všechny druhy zvířat, jež spatřily světlo světa. Naše země oplývají mlékem a strdím. V jednom koutu naší říše nemůže uškodit žádný jed, v jiném rostou všechny druhy pepře, jinde je zase část země tak hustě porostlá háji, že se podobá lesu, a všude je plná hadů. Lze tam vidět i písečné jezero bez vody. Na tři dny cesty od tohoto jezera jsou hory, z nichž padají proudy kamení. V blízkosti tohoto pohoří je poušť uprostřed mezi nehostinnými vrchy. Pod nimi teče podzemní řeka, k níž není přístupu. Řeka pak spadá do většího proudu, k němuž přicházejí naši lidé a nacházejí spousty drahokamů. Na druhém břehu této řeky bydlí deset židovských kmenů. Přestože tvrdí, že mají vlastní krále, jsou též našimi služebníky.

V jiné naší provincii, v blízkosti horské oblasti, jsou červi, jimž v naší řeči říkáme salamandři. Tito červi mohou žít jen v ohni a vytvářejí kolem sebe zámotek, jenž je pak našimi dvorními dámami pilně spřádán a dává látky pro naše oděvy. Může se však prát jen v jasném ohni.

Před naší armádou je neseno třináct velkých křížů z ryzího zlata a drahokamů. Jestliže však jedeme bez družiny, je před námi nesen pouze jeden kříž bez ozdob, zlata a drahokamů, abychom byli vždy pamětlivi Pána našeho Ježíše Krista, a zlatem naplněná stříbrná váza, aby všichni lidé věděli, že jsme král králů.

Každoročně navštěvujeme tělo svatého Daniela v Babylónu v poušti. Náš palác je z ebenového dřeva a oheň mu nemůže ublížit. Na každém konci jeho střechy jsou dvě zlatá jablka a v každém jablku dva rubíny, aby zlato svítilo ve dne a rubíny v noci. Větší brána je z rohoviny, smíšené se sardonyxem, aby nikdo, kdo přináší jed, nemohl vstoupit; menší pak je ze dřeva ebenového. Okna však jsou křišťálová. Stoly jsou ze zlata a ametystů a sloupy, které je nesou, ze slonoviny. Komnata, v níž spíme, je nádherné mistrovské dílo ze zlata, stříbra a všech možných drahokamů. Stále zde hoří kadidlo. Naše lůžko je ze safíru. Máme nejkrásnější ženy. Denně živíme třicet tisíc lidí kromě náhodných hostí. A všichni dostávají denně částky z naší pokladny na vydržování koní a na jiné účely. Průběhem každého měsíce nás obsluhuje sedm králů – jeden po druhém, až se všichni vystřídají, šedesát pět vévodů a tři sta šedesát pět hrabat. V našem sále denně stoluje po naší pravici dvanáct arcibiskupů a po naší levici dvacet biskupů, kromě toho patriarcha od svatého Tomáše, protopapas ze Salmánu a arciprotopapas ze Susy, v kterémžto městě je střed naší slávy a náš císařský palác. Opati, jejichž počet je stejný jako počet dní v roce, spravují duchovní úřad v naší kapli. Náš číšník je primas a král, náš hofmistr je arcibiskup a král, náš komoří je biskup a král, náš maršál je archímandrita a král. My však jsme přijali nižší hodnost a prostší jméno, abychom ukázali naši velkou pokoru."

12 05.06.2012

Úžasná kniha, doslova pohádková!

Svůj výtisk jsem získal laskavostí Zuzany Zadrobílkové z antikvariátu Trigon, která o této knize psala ve článku pro Tvar. Je svázaný do měkkých zelených desek a na hřbetě má proužek papíru s nápisem psacím strojem, což knize ohromně sluší – a já jsem zase rád, že mohu o temném lese, ať už Dantově, Dylana Thomase nebo Richarda Burtona přemýšlet ve větě „Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet bylo mi tak temným lesem, že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti – ale v každém lese je myš, která hraje na housle." A navíc, protože jde o edici Petrklíč, byla do mého výtisku vložena pohlednice s petrklíči.


Semotam sedí dlouho jako němý.
„Ale napřed to přece byly příšery," říká potom.
„Příšery jsou tvorové, kterých se člověk bojí," povídá Jump. „Když se člověk nebojí, žádné příšery nejsou."

12 31.05.2012

„Vraťme se však opět k vědě, která sama musí sice být také vtipná, ale ještě víc se musí snažit, aby byla exaktní", píše V. M. (nejsem líný napsat jeho jméno, ale iniciály mi připomínají milované Velké Meziříčí) v souvislosti s tím, že A. T. Hopwood pojmenoval rod Proconsul, o němž se domníval, že je to původní vývojový článek vedoucí k šimpanzům, podle šimpanze (musím se držet, abych nenapsal šimpána, nebo snad dokonce opoce) Consula, tehdejšího miláčka londýnské zoo. Ano, žít A. T. H. v Praze, mohl to být Prohurvinek.

Skvělá, skvělá, skvělá kniha, proložená ilustracemi nejen jedinečného Zdeňka Buriana, ale i autora – a že ten uměl taky nějak kreslit! Pohled zoologa na antropogenezi, v níž se začíná Achnatonem (jejda, to zní, jako by Achnaton byl nějaký australopiték!) a kopinatcem plžovitým a pokračuje k tehdy nejnovějším poznatkům. Zase lze jen litovat, že autor už nedostal možnost tuto knihu vydat znovu: jak by se dnes mohl těšit z gruzínských nálezů Homo ergaster!

Najdete tady i informace o piltdownském člověku, portéty vědců a vůbec. Prostě kniha, na niž může být česká věda pyšná. Můj vztah k ní je i osobní: maminka mi ji koupila na vánočním trhu, když mi bylo deset. O šimpanzi Consulovi jsem četl u L. J. Dobroruky chvíli před otevřením této knihy. Vložené kapitolky o pobytu dr. Colina Grovese v ČSSR jsou dojímavé a krásné. Jen v jedné věci se s autorem rozcházím: praví na straně 254, že nejpopulárnějším ze všech dávných předků dnešního člověka je pitekantropus. Obtelefonoval jsem svoje kamarády a přátele, a zvítězil neandrtálec – pitekantropus řekla jen maminka.

12 07.05.2012

Povedená kniha. – Je zajímavé, že třeba Paul Simon sám sebe za básníka nepovažuje: „Texty jsou v populární hudbě všeobecně tak otřelé, že jakmile ukážete jen záblesk inteligence, už by z vás udělali básníka." Jiří Černý s ním nesouhlasí, a já souhlasím s Jiřím Černým. Připomněl jsem si teď u ní, jak francouzské publikum při Simonově koncertu z nějakého důvodu tleskalo verši "But I get no offers / just a 'Come on' from the whores on 7th Avenue" („Nedostávám žádné nabídky, kromě 'Poď na věc' od kurev na Sedmé avenue") a Simon se rozesmál, že musel na chviličku udělat pauzu ve zpěvu.

Taky je zde Cohenovo Letní haiku:

Ticho
a ještě hlubší ticho
když cvrčci
zaváhali


A tak asi jediné, co mi chybělo, je překlad geniální Brelovy písně Le Moribond. Pokud by vám taky chyběl, nebo vás prostě jen zajímal, najdete ho zde: http://www.databazeknih.cz/blog/karel-gott-neumira-92

12 10.03.2012

Jedna z nejlepších Lemových knih – i když to se dá napsat pomalu u všeho, co napsal – u níž si přijde na své měrou vrchovatou jak milovník technické hard SF, tak filosof. Téma opět Lemovo ústřední: komunikace – kontakt. Zde na příběhu posádky hvězdoletu, která se na planetě Regis III setká s plody evoluce neživých organismů.

Román vyniká mnoha věcmi, ale osobně bych rád zmínil jazyk. Pavel Weigel tady kongeniálně přeložil (Lem má u nás na překladatele vůbec veliké štěstí) dílo, které se čte jako technologická báseň v próze. To vše ještě živí fakt, že Lem je podle mého názoru nejlepším autorem jmen ve SF vůbec, a jistě i jedním z nejlepších v literatuře obecně. Hlavní hrdina se mimochodem jmenuje Rohan, což by k této knize třeba mohlo přilákat i milovníky fantasy, pokud mi odpustíte takto slabý vtip. – Úvodní věta je bezpochyby nejlepší, jakou jsem kdy četl, a může posloužit i jako verbalizace transcendence SF či člověka ve vesmíru. Napíšu ji rusky, protože Lem psal v éře, kdy do vesmíru létali jen Sověti a Američané, a proto je pro mne, který jsem ho v té době začal číst, ruština mj. jazykem vesmírným: "«Непобедимый», крейсер второго класса, самое крупное судно, которым располагала База в созвездии Лиры, шел на фотонной тяге через крайний квадрант созвездия."

Osobní poznámka: příteli nightlybirdovi by se vskutku mohlo zamlouvat, že jedna z postav se jmenuje Králík.

Zajímavost – a důvod proč nečíst žádnou zkrácenou verzi: Victor Hugo má v tomto románu snad nejdelší větu v běžné literatuře, obsahující osm set dvacet tři slov, rozdělenou devadesáti třemi čárkami, jednapadesáti středníky a čtyřmi pomlčkami.

Mimochodem, „Ubožáci" je rozhodně lepší překlad názvu než „Bídníci", myslím si.

Netypická kniha tím, že ji Verne nepsal pro Hetzela a nemusel tedy brát ohled na dětského čtenáře. Proto ta satira (která v další knize s Gun Clubem, Zmatek nad zmatek, je už přímo krutá), proto ty popisné pasáže, které sice O. Neff považuje za nečitelné, ale mne strašně bavily. Je podivuhodné, kolik věcí Verne trefil sto let před startem Apolla. Pomník Nadarovi v postavě Michela Ardana. Nezapomenutelný J. T. Maston. Skvělý český překlad plný chlebíčků.

Soudce Ti na hrad! Už jako jeden z nejvyšších hodnostářů císařské Číny prožívá toto: „Všechnu únavu a úzkost soudce Ti smetl horoucí pocit hrdosti, nesmírné hrdosti na lid, jemuž smí sloužit.“ Slyšíte? „Lid, jemuž smí sloužit“!

12 09.03.2011

Využiji — zcela zasloužené! — popularity této mně tak drahé knihy, abych vás autorovým úvodem k ní přilákal k dalšímu autorovi, vynálezci románu o vědě:

„Avšak necítím se zavázán jen vědě, ale i jistému druhu literatury, přesněji řečeno, tvůrci literatury, ke které má být tato kniha skromným příspěvkem. Je jím podle mého vědomí Paul de Kruif, americký lékař, který se první podjal úkolu vylíčit vývoj zcela speciálního vědního oboru tak, že se jeho kniha dala číst s napětím, s jakým se v našem století setkáváme jen v kriminálních románech. Roku 1927 objevil, ze vývoj bakteriologie má v sobě románové prvky — stačí se jen na něj pořádně podívat a řádně jej uspořádat. Dále objevil, ze i nejspletitější vědecké problémy lze zobrazit velmi jednoduše a velmi srozumitelně, popíší-li se jako pracovní procesy, tj. vede-li se čtenář touž cestou, kterou se ubíral sám vědec — od okamžiku prvního nápadu k dosažení výsledku. A zjistil, ze okliky, křižovatky a slepé uličky, do nichž je vědec sváděn svou lidskou nedokonalostí, omyly lidské hlavy, rušivými náhodami a brzdícími vlivy zvenčí, jsou prolnuty takovou dynamikou, takovou dramatičností, jaká dokáže vyvolat nesmírné napětí. Tak vznikla jeho kniha „Lovci mikrobů", a už její název, který změnil střízlivý termín „bakteriologové" v lidskou kategorii, stal se touto změnou programem nové literární kategorie, „faktografického románu".“

11 01.11.2017

Takovéhle knihy umíme my Čechové jedna radost — Pavel Augusta sám tu má další takovéto publikace — a je to zdroj potěšení i krásy. Přesto si neodpustím dvě drobné výtky: některé údaje například ze zvířecí říše nejsou přesné; budiž, zdroje se také pletou, ale za a, Titanik a Modrá stuha je mýtus, a za b, kapitán Cousteau si zaslouží portrét, na němž si je aspoň trochu podobný, lepší než zdejší bych nakreslil i já sám! Tím se každopádně nenechte vůbec odradit a tuhle knihu — jakož i další naučné od Pavla Augusty či jiných si rozhodně pořiďte. Tato stojí za koupení už pro tu radost pociťovanou při pročítání závěrečné galerie vědců: věděli jste, že jedinou poctou, kterou kdy přijal nesmrtelný Roentgen, bylo povolení rolníků na venkově, kam jezdíval, chodit po trávě na jejich loukách?

11 01.11.2017