invocation11
komentáře u knih
Oběť bouři
Dolores Redondo
Jak tak koukám, šplhá u mně Redondo výš každým dílem. Jsem ráda, že se mé podezření ze dvojky potvrdilo a příběh vcelku plynule navázal tam, kde předtím skončil. Škoda jen, že Rosario nedostala více prostoru, její postava je vskutku děsivá a zasloužila by si mít své vlastní antré. Hodnotím tak 3,5 (i konec byl tentokrát tak akorát vyvážený), nicméně za propašování mytických prvků do detektivky, magické baskické prostředí i atmosféru a v podstatě i závěrečné prolnutí všech tří dílů hodnotím výš a doufám, že nás Redondo ještě překvapí. PS: Plus za to, že autorka konečně udělala z Amaiy ženu, sice omylnou, ale ženu.
Stallo
Stefan Spjut
Začátek mě opravdu navnadil. Možná budu znít divně, ale scéna lišky se zajícem mi přišla něčím děsivě zvrácená. Vůbec celý ten úvod kdesi v lesní chatě mě nutil vzpomínat na Trierova Antikrista. Jenže jakmile Susso pořídila inkriminovanou fotografii, bylo to jen honění se sem tam za domnělými přeludy. Až moc zbytečné honění... Věřím, že právě kvůli tomu spousta lidí knihu odložila, protože prostě během té nekonečné cesty Švédskem ztratila chuť vědět, co bylo dál a radši sedla někam do hospody na Guld...
V cizích zahradách
Peter Stamm
V cizích zahradách je především pocitová kniha. A nejde o pocity štěstí či euforie, ale spíše o pocity vnitřních neuchopitelných bouří. Něco jako když najdete zaprášenou fotku dávného kamaráda; chcete po letech vidět rodný dům a zjistíte, že dávno nestojí; najdete v pokladničce zčernalé prstýnky na věčnost... Je to zkrátka něco nevyřčeného - smutek, zklamání, neustálé míjení, touha po naplnění, které však stále nepřichází... Něčím mi to připomínalo i tvorbu Jana Balabána. Melancholická jednohubka, kterou jsem zhltla na jeden zátah a některé povídky si znovu promítám jen kvůli té atmosféře. PS: Možná budu znít divně, ale učaroval mi i samotný název - V cizích zahradách, jak příhodné.
Lekce z lásky
Alain De Botton
Být to jen milostný příběh dvou lidí, je to klišé. Být to filozofické zamyšlení o lásce, nikdo to nečte. Takto to však bylo dokonalé, zkrátka a dobře - filozoficky, lidsky o lásce. Nezáleží na tom, v jakém rozpoložení se čtenář nachází, zda se tetelí na začátku vztahu, je VE vztahu anebo těsně po něm, protože svým způsobem se v knize najde vždycky. Velký obdiv autorovi za to, že dokázal napsat něco podobného v tak mladém věku!
Čistý
Andrew Miller
Námět to byl více než slibný, ale čekala jsem trochu více napětí, nějakou akci, husí kůži po těle... Takto to byl jen popis jedné, ač velice významné, asanace - vykopat jámu, vytáhnout kosti, dopřát dělňasům trochu toho povyražení, aby byli schopní pracovat dál... Stejně jako mnohým níže mi trochu vadil použitý přítomný čas. Pro mě nejsilnější asi závěrečná kapitola. 2,5
Zlodějka knih
Markus Zusak
Bohužel se řadím k menšině, kterou kniha zas až tak neuchvátila. Nápad se smrtí à la vypravěčkou dobrý, Liesel a její zážitky/hlášky ok, ale pro mě zkrátka JEN příběh. Čekala jsem víc... 2,5
Box 21
Anders Roslund
Příběh, kde nikdo není typicky černo-bílý, kde každý má svůj vlastní box 21, co si střeží před okolním světem pod rouškou zdánlivého úsměvu. Na to, že jsem se s knihou poprvé setkala na pultu LK, jsem naprosto spokojená.
Zvláštní smutek citronového koláče
Aimee Bender
Tak tady jsem vskutku rozčarovaná... Nápad s vnímáním pocitů "skrze" jídlo zněl opravdu zajímavě, ale nakonec byl jen tou pomyslnou třešinkou na dortu (koláči). Spousta věcí tu byla zničehonic jen tak nakousnutá (asi jako zákusek, ze kterého dítě slízne polevu a piškot pod ní nechá být, protože mu nechutná) a dále nijak blíže nerozvedená (tatínkova fobie, bratr à la Filadelfský experiment). Mám ráda "zvláštní knihy" i "otevřené konce", ale tady mi to přišlo až moc psané na efekt, zatímco původní pointa (ta tajemná přísada šéfkuchaře) se někam potichu vytratila...
Neviditelný strážce
Dolores Redondo
Ach jo, nechala jsem se nalákat na kombinaci záhadných vražd a baskické mytologie. Právě při čtení této knihy jsem si uvědomila, že jsou mi daleko sympatičtější mužští vyšetřovatelé. U těch ženských se občas zbytečně moc rozpitvávají typické genderové stereotypy (CO cítí, JAK se/to cítí, PROČ se/to tak cítí a co by cítit MĚLA, to vše mezi sprchou nebo nezbytným šálkem kávy). A ten konec? Jako by to autorka dávala dohromady ještě cestou do tiskárny... Zkusím dát šanci ještě druhému dílu a uvidím.
Pátý rozměr
Martin Vopěnka
Na začátku musí čtenář přežít všechna ta sociálně-morální dilemata hlavního hrdiny, proč se vlastně do projektu zapojit. Jakmile se ale přesune do argentinských hor, začíná to být zajímavé. Atmosférově mi to trochu připomínalo film Moon, snad kvůli té osamělosti? Některé věci byly až moc "náhodné" (česky hovořící výprava), ale kdo ví? Třeba to měl na svědomí právě pátý rozměr, jehož tajemství vlastně nebylo úplně odhaleno. Zajímavá kniha plná myšlenek člověka, vystaveného extrémním podmínkám a samotě. Doporučuji.
Prašné víry
Roger Smith
Smith se s tím nemaže a čtenáře hned od začátku hází rovnou do (prašného) víru dění. Smrt, sex, násilí jsou všudypřítomné, popisované chladně a s odstupem tak, jak jsou zřejmě v Africe na denním pořádku. Akčnější scény díky tomu sice trochu ztrácejí, ale i tak je to příjemná změna po všech těch severských a amerických detektivkách. Konec za mě na jedničku, určitě budu Smithe i nadále sledovat.
15 minus
Tomáš Zářecký
Na české poměry veliké překvapení! Místy mi to trochu připomínalo "The Mountain of the Cannibal God" ze 70. let, ale opravdu jsem si to užila. Nějaké nedostatky to sice má, ale vzhledem k tématu i věku autora nemůžu jinak... PS: Bakari a Gareth fanklub!
Bílej kůň, žlutej drak
Lan Pham Thi (p)
Hvězdičku za to, že měl koule veřejně ukázat (a zesměšnit), jak to v našich soutěžích chodí. Obsahově o ničem, i kdyby to skutečně Vietnamka napsala. Daleko více jsem se o vietnamské komunitě dozvěděla i z opravdu hodně špatné bakalářské práce...
K moři
Petra Soukupová
Lituji jen toho, že jsem jako první četla "Zmizet", být toto mé první seznámení s autorkou, bylo by to dokonalé. Chladné, syrové, bez zbytečných emocí, vyhovovala i zvolená forma, za mě skvělé.
Nikdy o tom nemluv
Kathy O’Beirne
Jedna z mála knih o "padlých ženách Irska" a Magdaleniných prádelnách, která u nás vyšla. Hrůzné je na tom především to, že jde o poměrně nedávnou historii a i v současnosti se církev k tomuto tématu staví víceméně přezíravě. Ke shlédnutí pak doporučuji film "Padlé ženy" z roku 2002.
Valérie a týden divů
Vítězslav Nezval
Metaforické, pohádkové, snové... Stejně tak jako mnozí níže doporučuji Jirešovu filmovou podobu s mladinkou a překrásnou Jaroslavou Schallerovou.
Skleněné město
Steven Savile
No, co říct? Je vidět, že autor je velkým fanouškem starých filmů, má přehled, ví, kdo a co všechno je/bylo ve filmografii třeba (střihač, negativ, film, projektor atd.), a nejraději by možná, aby se doba černobílého filmu vrátila. Jako nápad to nebylo špatné, ale… Nevím, co ostatní, ale mě to prostě nebavilo. Nebýt pár rádoby sexuálních scén, byla to zkrátka taková fantasy pohádka. Celá ta myšlenka skleněného města mi přišla dost chabá, dědičné nervy drásající hledání pravdy jakbysmet a ani postavy mě nijak nebraly. Při čtení mi to místy připomínalo Gaimanův Podlondýn (Nikdykde), stejně jako Dům o tisíci patrech od Weisse a pokud by někdo chtěl tu magii, tak třeba Noční cirkus (Morgensternová), ten je však daleko promyšlenější a kouzelnější.
Tohle jsem měla napsat v přítomném čase
Helle Helle (p)
Em, ne. Na tohle téma bylo napsáno daleko více lepších knih. Mě Dorte nudila, její depky mě nebavily, nijak jsem s ní nesouzněla ani nesoucítila, spíš mi přišlo, že se prostě jen sama nudí a tak o tom píše… Nevím, proč hledáme v zahraničí, když Myšková (Nícení), Soukupová (Marta v roce vetřelce) nebo Semotamová (Ve skříni) si touto tematikou hledání vlastní existence a svého místa ve světě poradily daleko lépe, a jsou to naše české autorky.
PS: Knihu jsem četla v lednu a s odstupem téměř tří měsíců si z ní nevybavím žádnou myšlenku, scénu, pocit... snad jen znuděnou "achjocojenmamdělat" Dorte.
Providence
Caroline Kepnes
Stejně jako čtenářka níže jsem na rozpacích. Od Kepnes jsem před lety četla Ty, což mě docela bavilo, zase trochu jiný druh thrilleru, než na jaký je člověk zvyklý, a tak jsem se na její novinku vcelku těšila. Jenže co to vlastně mělo být? Thriller? Horor? Romance? Nebo mix všech dohromady? Protože jako celek to prostě nefungovalo – když už se někdo opírá o Lowecrafta, měl by tomu dát atmosféru, a ne použít ho jen jako vábničku pro rádoby romantický dráma... Přiznám se, že mě kolikrát ty výlevy hlavních hrdinů ani nezajímaly a nic ve mně nevzbuzovaly. Vůbec nejhorší zbytečnou postavou je pro mě Eggs, který by v celém příběhu vůbec figurovat nemusel. Všechny ty ubíjející sebelítostivé monology (co kdyby, jak kdyby, protože kdyby) a skákání časem i mezi postavami mi vůbec nesedly a vlastně jsem se nakonec těšila na to, až knihu prostě dočtu, tečka.
Vždy s láskou, Petra
Petra Němcová
Souhlasím s komentářem níže. Petru Němcovou mám docela ráda, je mi sympatická, líbí se mi její účast na různých charitativních projektech i její stále pozitivní povaha, a samozřejmě je také velmi úspěšná a krásná. Myslím, že její příběh zasáhl v r. 2004 spoustu lidí, nesouhlasím však s názorem, že svou kariéru vybudovala právě díky němu. Kdo čte knihu pozorněji, ví, že Petra byla světově úspěšná již dávno předtím (a popravdě myslím, že by klidně měnila, pokud by měla možnost vrátit cokoli zpátky).
Literárně samozřejmě nejde o žádný extra přínos, spíše o vyrovnání se s tragickými prožitky a nalezení vnitřní síly jít dál. Pasáže o modelingu (pro nás obyčejné lidi) byly zajímavé a nepřikrášlené, což oceňuji, horší už je to s popisem života v České republice. Ano, vím, že věci u nás nebyly růžové, ale při čtení jsem měla pocit, jako bych se vrátila do středověku (neměli jsme, co jíst; za krádež lízátka by mě zavřeli do vězení apod.), což mi popravdě přišlo místy hodně přitažené za vlasy... Stejně tak jednoduchý jazykový styl a střídání spisovné a hovorové češtiny působilo až příliš "školácky". Přesto jsem ráda, že výtěžek z knihy byl věnován na charitativní účely a přeji Petře jen to nejlepší.
