IreneP komentáře u knih
Mám ráda divoké ptáky a sýkorky obzvlášť, takže je jasné, že můj názor je tím hodně ovlivněný. Knížka je to krásná, ale místy dost smutná. Lenin život byl zvláštní a pro mě ne úplně pochopitelný, zvlášť její vazby s lidmi. Takového chladu v jejím okolí. Ale život se sýkorami koňadrami, tam bylo všeho dost.
Kouzelný příběh, kouzelné Japonsko (chrámy, příroda, umění...), hluboké pocity a prožitky. Tohle je láska.
Sedmikostelí čtu už podruhé. Poprvé se mi dostal do ruky, když vyšel poprvé a myslím, že byl prvním románem od Miloše Urbana, který jsem četla. Naprosto mě okouzlil, hlavně tím, jak se postavy pořád pohybovaly na mých oblíbených místech a také takovou tou detektivní linkou. Teď je se k němu dostala přes Rozhlas, kde byl výběr z románu načtený. Poslechla jsem si ho a znovu přečetla. A líbí se mi pořád. I ta myšlenka. :-)
Piranesiho jsem se bála tím víc, čím víc chvály jsem na něj slyšela. A pak takové ty řeči, že se to nedá vyprávět atd. Ale není se čeho bát. Jen je třeba se pustit do čtení a číst a vnímat, i když z počátku to nedává žádný velký smysl. Ale s každou stránkou se člověk víc ponoří do toho divného světa Domu a nakonec se opravdu všechno vyjasní. Není to román bez ukončení. Je úžasný a krásný.
Knížka na mě dost zapůsobila. Je hororová, ale vždycky se mě dotýká i téma stáří, domovů pro seniory, demence a podobných nemocí. Užila jsem si ji tedy i z tohoto pohledu. I po tajuplné stránce jsem si přišla na své, i když konec asi překvapí málokoho. Ale to nevadí. Dobře vykreslené postavy včetně zajímavé minulosti a propletené vztahy maloměsta pěkně vtáhly do děje a umožnily utvořit si k hlavním hrdinům vztah.
Je mi líto, že to musím psát, ale pro mě byl Kill Creek jedno velké, dlouhé, utahané zklamání.
Původně napsané jako literatura pro děti, podle mého názoru určitě ne pro malé děti. Popis otrokářského Jihu a života otroků a jejich pánů a paní je dostatečně realistický, abyste je jako dospělí nenudili. Moc dobře napsané a čtivé i v současnosti. Srdce se to dotýká stále.
Tahle knížka není humorná nebo mi pro ruský humor chybí receptory. Bylo mi z ní spíš smutno, nemám ráda, když čtu o ponižování, týkání, šikaně a jiném ubližování. A tady nic jiného ani nebylo. Bohužel, těšila jsem si na zábavu.
Už dlouho se mi nestalo, abych kvůli detektivce šla spát až v půl druhé ráno. Zmizení S.M. se to podařilo. Tady si přijde na své každý, kdo má rád spoustu postav, flashbacky do minulosti, tajemství, kostlivce ve skříních a dobrou krimi. Mrtvol není málo, ale na rozdíl od jiných současných děl tu krev neteče proudem a vše se popíše pár jasnými slovy. A navíc se mi líbí i obálka knížky.
Přesun děje z Berlína do východního Pruska sérii prospěl. A procházet se s Rathem místo mondénním velkoměstem příhraničními bažinami, popíjet doma pálenou kořalku s místní učitelem a snažit se něco vykutat z místních mlčenlivých vesničanů, to bylo luxusní. Navíc člověk poznal zase střípek z historie, kterou jsem se nikde neučila. Poslouchala jsem opět jako audioknihu, načetl Jan Teplý a jeho "Rath byl rád..." mi zní v uších ještě teď. :-)
Gotický román z viktoriánské Anglie o nezralosti, vášni, vině, trestu a touze podkreslená drogami a ezoterikou. Moje oblíbená knížka od J. H. kvůli té temné stránce, tajemnosti a Effie (Martě).
Líbí se mi, jak Yrsa dokáže do každé krimi dostat i spoustu společenských problémů jako domácí násilí nebo sexuální videa natočená bez souhlasu, šikanu v Katarzi apod. Trochu mě mrzelo, že tentokrát nedostala víc prostoru Freyja. Přesto je Poprava výborná krimi s ještě lepším koncem. A na koho se vždycky ve vyprávění těším, je malá Saga. :-)
Knížku jsem poslouchala a kdybych ji četla, zůstala by nejspíš nedočtená. Ne, tohle mě nebavilo. Poutník v čase, který se dostane do daleké budoucnosti, kde potkává 2 kasty "lidí", jeho ne příliš zajímavé příhody tam, určitá chladnost vyprávění a samozřejmě intelektuální převaha imperialistického Brita (chápu, že to odpovídá době napsání) - no, nic, co by mě opravdu zaujalo. Za mě velké zklamání, protože dříve poslouchaná Válka světů se mi líbila dost.
Darcy Coates a její strašidelné domy nepovažuji za extra kvalitní, což ale neznamená, že se na ně netěším. Čtu je a vždycky jsem zvědavá, co nového zase vymyslela. A tentokrát mě zase potěšila, i když do Top3 bych knížku nezařadila. Líbilo se mi, že děj v domě v tomto příběhu prožíváme zprostředkovaně skrz sousedku. Nebála jsem se, ale vtažená do děje jsem byla.
Knížka se mi líbíla, děj v ní rychle ubíhal, byl záhadný, ale také plný běžných starostí puberťacek vyrůstajících počátkem 80. let. Ocenila jsem popisy drobností, na které si sama z dětství pamatuju (tekoucí mléko v přepravkách v samoškách, jak to tam vonělo, protože u vstupu se mlela na strojcích káva, ale dál nakysle páchlo kvůli tomu mléku apod.). Souzním s výbornou recenzí od eva3992 tady. Jedná se o další povedenou knížku od Lucie Hlavinkové, tentokrát přístupnou i pro náctileté.
Gereon mi tentokrát přišel o chlup menší sebestředný blb, tak jsem to s ním vydržela na jeden zátah. V audioverzi. Jako detektivky mi knížky přijdou slabší, ALE já je čtu/poslouchám hlavně kvůli Charly a té době. Neznám knížky z této německé éry a ta je tu, myslím, skvěle vykreslená. Už se těším na další díl do uší.
Na povídky si zrovna nepotrpím, ale tentokrát jsem si je pustila do uší a byla mile překvapená. Nejvíc se mi líbila hned ta první, ale užila jsem si všechny, každou jinak. Schlink umí podat loučení/rozloučení/ztráty plasticky, zhmotňují se nejen postavy příběhů, ale i jejich pocity. Není vůbec patetický, ať už jde o konec prázdninové lásku nebo smrt bratra. A není ani depresivní, ačkoliv jde o témata, která k tomu svádí. Příjemné.
Moc, moc dobré! Strašidelné domy jsou moje milé čtení, však mám přečtené všechny ty od Darcy Coates. Ale víte, tohle je úplně jiné. Jazykově složitější, dějově propracovanější, živější a skutečnější, vtipné i plné pod kůži zalézajícího nepříjemného pocitu až strachu.
Na Šeptuchy jsem byla opravdu zvědavá, ale bohužel se připojím k té skupině, které knížka nakonec příliš nezaujala. Zasazení děje do 90. let mi přišlo fajn, je to i doba mého dospívání, tak jsem zavzpomínala na Esmeraldu a rady z Bravíčka. Líbily se mi některé postavy a jejich osudy, nejen ty hlavní, ale například rodina nového bátušky. Ale bylo to první polovinu strašně roztříštěné. Jako by autorka házela na papír jednu vzpomínku, co se jí zrovna vybavila, za druhou, bez ladu a skladu, bez návaznosti. Samotné Šeptuchy ani oblast Podlasí na mě vůbec nijak nezapůsobily, pořád z toho mám pocit nevyužitého potenciálu.
Na knížku jsem slyšela docela špatné hodnocení, ale lákala mě. A jsem ráda, že tentokrát jsem na recenzi nedala, protože jsem od příběhu dostala všechno, co mám ráda - záhadnost, strašidelnost, několik různých příběhů z různých dob, tajemství z minulosti. Takže já času nad knížkou nelituji a Dům plný temnoty doporučuji. Jen poznámka - až to tak působí, nejde o čistou duchařinu.