Isew komentáře u knih
V době puberty jsem měla pocit, že pravda je jen jedna a život je jen černý nebo bílý. Jak jsem stárla, zjistila jsem, že život žije v mnoha barvách. Je to mé druhé setkáni s Luigi Pirandellem a v obou případech velmi příjemné. Jak to tedy vlastně bylo? Kdo měl pravdu a kdo ne? Otázka střídá otázku, důkaz přebíjí jiný důkaz. A proč se tím vlastně zabývat? Je to opravdu tak důležité? V mladším věku jsem řešila hlouposti, se stářím přichází asi smíření nebo moudrost? No nevím, jen, že by mi asi tohle téma konvenovalo v mladším věku a snažila bych se tomu přijít na kloub. Teď už ani ne. Nechala jsem se unášet a byla nezúčastněný pozorovatel, který sledoval lidské pohnutky a motivace. Ty mi přišly zajímavější než vyřešení dané záhady.
Rozhodně zajímavější a barvitější, než druhý díl, ve kterém se téměř jen bojovalo a začalo to být monotématické. V tomto díle se tedy také bojovalo (rytířský středověk prostě), ale také se trochu i budovalo a žilo. Benešova linka se mi líbila mnohem víc než Wolframova. Dva hlavní sympoši v jedné knize se moc často nevidí.
Po prvním díle, kdy jsem byla opravdu nadšená, byl tohle poměrně velký sešup. Opakující se motivy, strašně se to vleklo, vlastně až na konci dílu se událo něco zajímavějšího. Vypadá to, že hlavní padouch, o kterém se hodně mluví, ale málokdy se s ním setkáme, se nám dostává do dalšího pokračování. Nejraději bych se s ním už nesetkala vůbec a našla nové motivy. No nic. Tak si dám od rytířů z Vřesova chvíli pauzu a budu doufat, že třetí díl nebude tak monotématický. Trochu mi vadí, že motivy z Rytířů z Vřesova jsou velmi podobné těm v sérii o Hynku Tasovi. Neohrožený a neporazitelný hrdina s nadmíru inteligentním koněm zažívající podobná dobrodružství.
Jako rozjezd série je to výborné. Netypicky dva kladní hrdinové. Uvidíme, jak se bude příběh vyvíjet dál. Zatím převládá nadšení.
Knihu Taras Bulba jsem léta ve své knihovně míjela. Nechtělo se mi do kozácké minulosti a nesmiřitelných bojů. Nakonec jsem se ke knize dostala a nelituji. Není to nejlepší Gogolovo dílo, ale špatné rozhodně není. Je prodchnuté kozáckou bojovou mentalitou, láskou k rodné Ukrajině, která je pro mnohé silnější, než láska ke svým dětem.
Zajímavé postřehy ze života na ostrově Korfu. Ostrov, který žije z turistického ruchu a mimo sezónu se jeho obyvatelé přihlásí na úřadu práce. Pohoda, střídaná pohodou a když by měl být nějaký Řek omezen na své pohodě, obrátí se na stát, od něhož očekává, že se o něj postará a bude zase pohoda. Naprosto jasně podané, proč je Řecko přeborníkem v bankrotu státu.
Pro menší děti tato kniha není. Pro starší teenagery možná ano. Chemické poučky po mě sjely jako po skluzavce, ale přisuzuji to tomu, že nemám téměř žádné chemické základy, na kterých by se tento druh informací mohl uchytit. Filatelie a magie jako odrazový můstek pro detektivku, proč ne. Nebylo to špatné, třeba se někdy dostanu i k dalším dílům.
Dva manželské páry, alkohol tekoucí proudem a staré křivdy rámují jednu noc, kdy se odkrývají stará tajemství. Někdo problémy řeší napřímo, někdo je nechává "vyhnít" a někdo si musí pozvat do domu úplné cizince, aby je použil jako katalyzátor pro vyřčení krutých "pravd". Rozhovor, kdy pomalu a jistě ukapává jedna kapka jedu vedle druhé. Jízlivost a krutost je všudypřítomná a zasahuje do života všech zúčastněných. Patlání se v minulosti i přítomnosti všech aktérů nebylo nic příjemného. Za přečtení to však stálo. Je dobré vědět, kam až lidé ve své zhrzenosti z nenaplněných ambicí mohou dojít.
Jiří Adam z Dobronína mě moc baví. Jeho příběhy nejsou tak sebestředné jako Oldřicha z Chlumu. Toho smilstva bylo v této knize také poskrovnu a hlavně se tam nikde nemotal playboy Ota. Moc se mi líbilo, že všichni mrtví nebo podezřelí jezdili často do skal, byli tam skoro pořád, pořád se o skalách mluvilo, ale přesto Jiří Adam z Dobronína pronesl, že na skály sice nic neukazuje, ale on má přece jen tušení, že s tím budou mít možná něco společného. To se hned pozná, že je to nejlepší vyšetřovatel v českém království. Má tušení. A co byste řekli, tušení bylo správné. Jupí. Tak super. Záhada vyřešena, inkvizice zažehnána. Ale co, hezké to bylo. A ty Prachovské skály jako bonus...
Zpočátku má tato detektivka velmi rozvážné tempo. Střípek ke střípku se skládala mozaika ze života Hermíny Kasalické. Spád tato kniha dostala, až se zatčením hlavního podezřelého. Po objasnění dávné sebevraždy kastelána zámku měla kniha skončit a dala bych vyšší hodnocení. Poslední část, která se vracela do doby zavraždění Otylie Vranské byla nadbytečná a přišla mi jako honba za senzací, která vůbec nebyla potřeba.
Asi před deseti lety jsem objevila na Kladské strom, kterému se říká čarověník. Moc se mi líbil popis, který u něj byl: "V různých regionech se tradičně čarověníkům přisuzovala magická moc, přinášely jak štěstí, tak smůlu. Věřilo se, že vznikají po zásahu stromu bleskem, což v ojedinělých případech může být částečně pravda." No, takový krásný nejednoznačný popis. Nádhera. A tuhle rozpolcenost jsem cítila i z této knihy. Chvíli mě bavila, chvíli to byla strašná nuda. Příběh, než se hlavní hrdinové dostali do alternativního světa, držel pohromadě. Poté se začal rozpadat a už jsem jen čekala na závěrečný střet, který stále nepřicházel. Nakonec na něj došlo, ale stejně ve mě zůstává nejasný pocit, že se z magického tématu dalo vytěžit víc nebo něco úplně jiného.
Kniha byla napsána v roce 1958. Gagarinův let se uskutečnil v roce 1961. V té době se počítalo s tím, že kolem roku 2050 už budou lidé ve vesmíru jako doma. Námět odpovídal tehdejšímu vnímání světa a není náhodou, že vesmírná sci-fi měla největší boom právě v této době. Na tehdejší dobu to asi muselo být přelomové dílo, v dnešní době je jak jazyk, tak zpracování zastaralé. Nebýt čtenářské výzvy, tak bych po této knize asi nesáhla.
Fantom opery se mi líbil víc. Ale mladíček Rouletabille a jeho detektivní schopnosti taky nebyly špatné. Pokus o vraždu v zamčeném pokoji, podivné chování oběti i jejího snoubence, záhadné zmizení pachatele a letité tajemství a samozřejmě překvapivý vrah. I když to mělo spád, chvílemi to bylo příliš upovídané a ačkoli se stále něco dělo, přišlo mi to pocitově velmi dlouhé.
Pokračování Stínadelských událostí, které začínají tam, kde Foglar ve třetím díle skončil. Musím ocenit naprosto autentickou atmosféru Stínadel. To se opravdu povedlo, stejně jako ilustrace. Příběh nebyl špatný a velmi dobře se četl. Průmyslová špionáž mi v knize neseděla a přišla mi zbytečná. Ale ve výsledku je to velmi povedený návrat.
Nečekala jsem to, ale v tomto ročníku se objevily nové motivy, které ještě nikdy nebyly použité. Velmi příjemné překvapení. Příběhy si udržely laťku, která byla nastavená v předešlém roce. V příběhu O.O. O je akcentována problematika třídění odpadu zejména výrobků z plastu. Vlastně si ani neuvědomujeme, jak skvělé je teď mít na každém rohu popelnice na tříděný odpad. Hezké připomenutí, že dřív to tak samozřejmé nebylo.
Nejoblíbenější příběhy: Je dobré mít koníčka, Tisíc a jeden recept, Město v písku
Molièrovy hry jsou živé i po staletích. Proč? Protože jsou opravdové. Jak mužské, tak ženské postavy jsou uvěřitelné a stále živé a určitě stojí za přečtení.
(SPOILER) Wilde je můj oblíbenec. Mám ráda jeho humor. Vějíř lady Windermerové mě ale příliš nenadchl. Přemýšlela jsem proč a došlo mi, že nechápu jednání lorda Windermera. Před svou ženou obhajuje paní Erlynnovou, a říká že lady jí křivdí a že je do dobrá a slušná žena. V závěru se dovídáme, že ho už pár měsíců vydírá a obírá o peníze. No nevím, asi bych se o vyděračce nevyjadřovala jako o slušné ženě. Neurazí, nenadchne.
Příběhy z let 1992 - 1993. Některé motivy se stále opakují. V příběhu Jenom rychlost nestačí se nám vrací motiv z příběhu Modrý přízrak, který byl následně využit ještě několikrát. Čtyřlístek má nekonečné možnosti, může zažívat příběhy v současnosti, cestovat do minulosti i budoucnosti. Zapojení nových autorů bylo přínosem.
Nejoblíbenější příběhy: 200, Dům v závějích
Už od prvního seznámení se Soudcem a jeho katem jsem tomuto švýcarskému dramatikovi propadla. Přečetla, viděla a poslechla jsem si téměř celé jeho dílo. Fyzikové mi chyběli. Tato hra byla inscenovaná mnohokrát, ale v současnosti ji na repertoáru žádné divadlo nemá. Tak jsem sáhla po knížce. A byla jsem znovu úplně pohlcená. Nevím, kdo tuto hru označil jako komedii. Tragikomedii možná chvílemi, ale o komedii v žádném případě nejde. Hra nabitá filozofickými otázkami. Doporučuji.
Toto období mi zatím přišlo nejslabší. Hned v prvním příběhu Tajemství zamčené truhly se vystavují Myšpulínovy vynálezy. Vystavuje se tam i Kovožrout, který ale Čtyřlístek v příběhu Ukradený vynález zahodil do řeky, aby už nemohl škodit. Jak tedy mohl být na výstavě? Můj ne úplně nejlepší dojem z příběhů z tohoto období je možná způsoben i tím, že Čtyřlístek je v některých příbězích zbytečně agresivní ať už verbálně či fyzicky vůči sobě navzájem i ostatním. Líbilo se mi, že konečně znovu vytáhli chronolet, který se přestavil v mém oblíbeném příběhu Na rozkaz císaře. Teď se v příběhu Všichni za jednoho přesunou v čase do středověké krčmy, kde se s ostatním poperou a zase letí domů. Škoda nevyužitého potenciálu.
Nejoblíbenější příběhy: Expedice Asinus, Myš, která prochází zdí, Sedlo a stáj