Isew komentáře u knih
Kdysi před mnoha lety jsem slyšela skvělou rozhlasovou dramatizaci a byla jsem nadšená. Napětí, zajímavý příběh a skvělé herecké výkony. Po dlouhých letech jsem se dostala k literární podobě. Sice to nemělo takový efekt, ale pořád dobré. Výhoda rozhlasové dramatizace je, že se může vynechat to, co v původním textu drhne. Zajímavý příběh, trochu rozvláčnější zpracování, ale rozhodně stojí za pozornost.
Dva mlýny - Nouzov a Závist. Příběh z dob dávno minulých, tak jak je u Vlasty Javořické zvykem. Dva mlýny poznamenaly osudy mnoha lidí. Pozitivně i negativně. Hospodařit a starat se o mlýn nebyl žádný med. Příjemný příběh zakončený naprosto věcným konstatováním, že potomci našich hrdinů na mlýnech už nehospodaří, neboť jim byly v rámci násilné kolektivizace znárodněny. Neskutečný pocit marnosti a zmaru. Málokterý majetek opečovávaný generacemi, přežil kolektivní socialistickou správu nýmandů.
Filosofické dílo, jak je u Karla Čapka obvyklé. Je jednoduché něco zničit, ale mnohem těžší něco vytvořit. Stejně tak, je jednodušší jen nadávat a stěžovat si, než něco skutečně udělat. Adam stvořitel je divadelní hra plná filosofických otázek, které lidstvo řešilo kdysi, řeší je i v současnosti a bude určitě řešit i v budoucnosti. Lidé se nemění a i kdyby bylo lidstvo vyhlazeno (tady kanónem negace), a znovu povstalo, tak se brzy znovu vrátí do stejných zajetých kolejí, protože lidé jiní být neumí. A to vystihli bratři Čapkové dokonale.
Tohle byl opravdu znamenitý ročník. Všechny příběhy měly vysokou úroveň a je velmi těžké vybrat ty nejlepší, zmínku si zaslouží všechny. Moc se mi líbil námět příběhu Kouzelný meč. Takový meč by opravdu nebyl marný a často by se hodil.
Tohle byla naprostá bomba. Přečteno za jeden den a ke konci jsem napětím skoro nedýchala. Přiznám se, že poté, co jsem si přečetla velmi nepovedeného Tleskače, jsem se opravdu bála, aby má nejoblíbenější Foglarovka nedopadla podobně. Ale chyba lávky. Petr Hugo Šlik přesně pokračoval tam, kde Foglar skončil. Pokud byste dali někomu přečíst Chatu v Jezerní kotlině a pak hned tuto knížku, bez toho, aby znal autora, řekl by, že to psal stejný člověk. Jsem nadšená. Jako hodně nadšená. Je jediná výtka krapoza? To jsem tedy slyšela poprvé. Pro nás v oddíle i pro Foglara to vždy byla kápezetka. Ale to je jen drobnost.
Ve Foglarově knize mě příběhy kmene Krí nebavily. Tady to byla plnohodnotná součást knihy. Stejně napínavá, jako hlavní děj. Tleskám a děkuji.
Nádherné kresby. Propracované. Za mě opravdu skvělé. Je jasné, že obsah Bílé nemoci byl velmi zkrácený, hlavní myšlenka tam však zůstala. Děj nebyl zdaleka tak gradován, jako v knize, ale na malém prostoru komiksu je to pochopitelné. Komu se líbil komiks, doporučuji si přečíst divadelní hru nebo když ji někde budou inscenovat, jít do divadla. Stojí to za to.
Film Údolí včel jsem viděla, když mi bylo třináct. Byl to tak silný zážitek, že mi z paměti nikdy nevymizel a čas od času jsem si na něj vzpomněla. O mnoho let později jsem se dostala ke knize. Myslela jsem si, že film nemůže překonat. Nepřekonala. To ale neznamená, že to není pětihvězdičková záležitost. Jen ten film v režii Františka Vláčila je dokonalý. Po opětovném shlédnutí filmu musím konstatovat, že je to pro mě nejlepší český film, který kdy byl natočený. Klobouk dolů před Vladimírem Körnerem i Františkem Vláčilem. Kongeniální záležitost.
"Jako politik-amatér musel chtě nechtě Azraela obdivovat. Velmistr řádu totiž přišel s novým a svým způsobem geniálním konceptem - cílit na blbce. Genialita byla v tom, že mohl celé své hnutí postavit na lžích - blbec totiž už ze své podstaty nezkoumá, zda se jedná o lži, blbec je všechny bez výhrady přijme. A když sjednotí všechny blbce pod heslem ochrany rasy, získá většinu."
Tohle jsem si ale musela poznamenat, protože s tak výstižným popisem reality, kterou teď žijeme, jsem se ještě nesetkala.
Při každém příběhu, který mám doma v původním vydání, jsem si vzpomněla na to, jak jsem každý den čekala u stánku PNS a ptala se, jestli vyšel Čtyřlítek. Byla jsem tak urputná, že paní trafikantka mi vždy jeden nechávala. Držela jsem nový výtisk a byla jsem neskutečně šťastná. Teď v přemíře všeho se ten pocit těžko chápe, ale kdo zažil, tak mi rozumí.
Vzpomínám si, jak hrozně mě mátl příběh Perníková chaloupka. Bobík společně s ostatními ví, že se peče perníková chaloupka na loutkové představení. Ještě se ptá Fifinky, kdy bude. V dalším obrázku vede za ruku malého Bobíčka. Ten je nadšený z perníkové chaloupky, kterou vidí na stole. Ptá se Bobíka, zda je pro něj. Bobík odpoví, že určitě ano. Tak ji snědí. Byla jsem zmatená tenkrát, jsem zmatená i teď.
Nejoblíbenější příběhy: Bruchnička to zařídí, Místo k sezení, Mistr Šarivari, Mixle v pixle, Rychlé občerstvení, Ukradená pyramida
Moje druhé setkání s touto knihou. V dospívání mě ničím nezaujala. Teď, díky výzvě jsem se k ní dostala podruhé. A musím říct, že teprve teď jsem ji opravdu ocenila. Líbil se mi jazyk, příběh. Holly Golightlyová, která bere život tak, jak přichází. Těžko uchopitelná a přesto uvěřitelná. I konec měl svůj význam. Truman Capote i v této novele ukázal, že je zkrátka skvělý spisovatel.
Příhody malého kluka vyrůstajícího po válce v Československu. Hrát na housle? Jezdit na krávě? Přinést ze školy obě galoše levé? Touha po pořádné hokejce, která se jen tak nezlomí. Recitovat s dojetím Maryčku Magdonovu. Chodit na náboženství nebo do pionýra? Za úsměvnými příhodami je znát doba, ve které se tyto příhody odehrávají. S ohledem na odsun německé kamarádky, tancování kozáčka a slavení Velké říjnové socialistické revoluce, předpokládám, že se příhody odehrávaly od konce války do začátek padesátých let. V prvním plánu jsou veselé příběhy, které prožíváte s malým klukem, který chce ještě věřit na Ježíška. Ale v pozadí nelze nevnímat neradostnou dobu, ve které se příběhy odehrávají.
KLDR je totalitní země. Každý krok běžného občana je sledován, natož cizinců. Kdo víc by to měl vědět, než studentka koreanistiky, která studuje na Kim-il Songově univerzitě. Btw Kim Il-song = Kim Ir-sen. Proto, i se znalostí toho, jak dopadl americký student Otto Warmbier za krádež propagačního letáku, jsem trnula, jak dopadnou nepovolené výlety do míst, kam cizinci nesmí. Musím říci, že kniha Svědectví o životě v KLDR na mě udělala mnohem větší dojem. Tady mi něco chybělo. Možná víc informací. Možná se z tak zajímavého tématu dalo vytěžit víc. Tak mě napadá, co musí všechno udělat a slíbit člověk, kterého pustí studovat do KLDR?
Pokud by to šlo, tak bych dala šest hvězdiček. Tohle je naprosto výjimečná knížka. Tolik superlativů, kolik by si zasloužila tato kniha, ani nedokáži napsat. Jsem zkrátka nadšená a moc se těším na druhý díl. Řadím ji po bok další úžasné knížky Řeka, která teče pozpátku. Mám pár oblíbených knih, ke kterým se, alespoň v mysli, pravidelně vracím. Agnes bude na velmi čestném místě. Děkuji Chytuš za to, že mě svou recenzí přesvědčila, že mám dát knize šanci.
V mládí jsem viděla seriál. Čas od času jsem si na něj vzpomněla, ale vzpomínky byly čím dál tím víc zamlžené. Chtěla jsem si tu nádhernou atmosféru seriálu připomenout, proto jsem si v knihovně půjčila knihu. A znovu jsem byla jako tenkrát okouzlena životem na řece, kolesovými parníky, které převážely zboží a australskou přírodou. Nancy Cato zařazuji po bok své oblíbené Colleen McCullough. I díky nim miluji Austrálii. Platonicky a v knihách. Netoužím se tam jet podívat osobně (horko, hadi, štíři...), ale v knihách se ráda nechávám okouzlovat atmosférou nejmenšího kontinentu.
(SPOILER) Odrazovala mě Afrika. Zajímalo téma. Přesvědčila délka. A nebylo to vůbec špatné. Otevřít si dámskou detektivní kancelář v Botswaně, to už je kus odvahy. Případy byly nenásilné. Nehemžilo se to tam mrtvolami - spoiler - mrtvola tam nebyla ani jedna. Což kvituji. U detektivky nevídané. Kdyby nedošlo na poslední případ, tak bych dala plný počet hvězdiček. Jenže, detektivka přijala poslední případ a moje analytická mysl se nesmířila s tím, že ačkoli vycházela z naprosto chybné premisy, případ úspěšně vyřešila. Stopa, která ji přivedla na místo, byla naprosto mylná. Také nebyla vysvětlená motivace únosu. Vyjít z chybného předpokladu a najít poklad? To už snad je pravděpodobnější vyhrát první ve Sportce. Zkrátka to nedávalo smysl.
Skupina Genesis mě provázela celé dospívání a dost podstatnou část dospělosti. Autobiografie není můj oblíbený žánr, ale tady jsem zkrátka neodolala a nelituji. Samozřejmě mě nejvíc bavily ty části, které se týkaly mé oblíbené skupiny (mohlo tam toho být víc). Překvapila mě brutální upřímnost Phila Collinse, ať už se jedná o jeho nízké sebevědomí (věčná pozice outsidera ve skupině - i po tolika letech), rodinné peripetie, problémy s alkoholem a zdravotní potíže. Výborně napsaná a upřímná autobiografie, která rozhodně stojí za přečtení.
Druhý díl dobrodružství Báry. Moc se mi do něj nechtělo a přeskočila jsem ho. Následně mě můj vrozený smysl pro řád donutil si knihu přečíst. A vůbec nelituji. Měla jsem vydání, kde se na obálce skvěl velký nápis Řím. Což je mé oblíbené období. Pompeje mám spojené s katastrofou. .A to byl asi důvod, proč jsem se knize vyhýbala. Tento díl považuji za zatím nejlepší ze série. Reálie starověké domácnosti, pánů i otroků. Způsob života a myšlení. Pro děti naprosto ideální. Už se těším na další díl.
Není to typ literatury, kterou bych cíleně vyhledávala. Hodila se mi do letošní výzvy, tak jsem po ní sáhla. A nelituji. Zajímavý a dojemný příběh o hledání sebe sama, o odpuštění a o tom, jak minulost dokáže ovlivnit současnost. Hezké.
Tři časová období. Třicátá léta dvacátého století, padesátá léta a rok 2017. Řekla bych, že každé období je popsáno poměrně věrně, ať už jazykem, tak i společenskými okolnostmi. A překvapivě z toho rok 2017 nevychází zrovna nejlépe. Povrchnost, hrubost, sprostota, bezcílnost a zbytečnost z hlavní postavy tohoto období úplně čiší. Vždy, když se děj přesunul do roku 2017 jsem se začala nudit. Vlastně se tam téměř nic nedělo. Děj se téměř nikam neposouval. Obě předchozí období byla mnohem zajímavější.
SPOILER
Proč se vlastně Josef zdržoval s Dominikem a nešel přímo za Karlosem? Ušetřil by si tím poměrně dost času. Vždyť se přece znali. Nedává to smysl.
Také se přidám k chvále. Téměř vše, co bych chtěla napsat, tu už bylo napsáno, tak jen jedno. Už se těším na další díl.