ivca7818 komentáře u knih
Přiznám se, že se mi tato kniha příliš nelíbila a to ať už po stránce tematické, tak po stránce stylistické. Můj názor bude nejspíš ryze subjektivního rázu, nicméně hlavní hrdinka se chovala často jako kráva, promiňte mi ten výraz. Nebo spíš jako hloupá husa. Žena, která se ještě na vysoké zamilovala do nesprávného muže, který si ji nikdy nezasloužil, posléze ji zneužil a opustil a ona ho přesto i nadále milovala a nedokázala na něj zapomenout i přesto, že měla milujícího, byť ne vždy úplně dokonalého manžela a děti. Musím souhlasit s jedním ze zde uvedených komentářů, že mi na knize něco nesedělo. Možná způsob vyprávění v ich formě, který působil nevěrohodně. Možná patetičnost příběhu, jistá klišé a ani hlavní hrdinka se mi prostě nelíbila. Jinak se jednalo o klasickou vztahovku se zdánlivě truchlivým koncem, ale chování Lucy jsem často nechápala a pochopit ani nemohla. Za mě tři hvězdy.
V případě autorčiny novinky Specialistka, která vychází takřka deset let od poslední knihy Hostitel, jsem zpočátku váhala mezi hodnocením 3-4 hvězdy. Nakonec uděluji z několika důvodů pouze tři. Předně proto, že Meyerová se autorsky nikam neposunula. Specialistka se tváří jako špionážní thriller pro dospělé s napínavou zápletkou, přitom se však jedná o lehce čtivou a předvídatelnou prózu pro ženy s nádechem červené knihovny, kterou by žádný muž jen tak nevzal do ruky, natož aby ji třeba dočetl. Meyerové trvalo takřka deset let, než napsala novou knihu, přičemž bylo jasné, že upírská tematika již není v kurzu a je dávno pasé a pokračování Hostitele skončilo u ledu. Zatímco v případě ságy Stmívání, kterou jsem jako teenagerka milovala a na níž jsem vyrostla, se jedná o fantasy pro dívky, s Hostitelem se Meyerová posunula trochu dál k sci-fi žánru se špetkou psychologie, který jí seděl. Skutečně byl mezi ságou Stmívání a Hostitelem znát jistý posun správným směrem. Proč se rozhodla v sérii Hostitele již nepokračovat, můžeme spekulovat, nicméně si dopřála dlouhou pauzu, než napsala Specialistku tvářící se jako vyzrálý román pro dospělé. Zdání však bohužel klame. Pro všechny romány autorky je příznačná jistá šablonovitost - v popředí je vždy silná hlavní hrdinka odolávající nástrahám okolí, ostražitá a odhodlaná mladá žena proti celému světu, která je ve své podstatě výjimečná, všichni to vědí, ale ona nikoli, a proto si libuje v pocitech méněcennosti. Tato hrdinka se zamiluje do komplikovaného muže a aby toho nebylo málo, jejich vztah se zamotá, když se na scéně objeví ještě další muž, ať už jeho bratr, kamarád nebo soused a ona se do něj zamiluje taky. To je typický případ červené knihovny. Zbytek se už odvíjí od nějaké zápletky a nějakých kulis a je úplně jedno, jestli se pohybujeme ve světě upírů, mimozemšťanů nebo vládních agentů. Jakoby ta Bella Swanová jen zestárla o deset let, ale její problémy s muži a okolím zůstaly stejné.
Pasáže milostných scén v knize jsou naprosto patetické a připomínají romány pro teenagery - přesně tak bych se je pokusila konstruovat, kdyby mi bylo osmnáct let. Dále mi na knize vadilo, že všechno bylo naprosto předvídatelné a prostředí špionáže působilo uměle a těžko uvěřitelně. Netuším, zda si autorka ke knize dělala aspoň nějaké rešerše, než se pustila do psaní něčeho, s čím doposud neměla žádnou zkušenost, ale soudě podle poděkování na konci knihy nejspíš ano, nicméně se to na příběhu příliš neprojevilo. Těšila jsem se na autorčinu novinku, ale bohužel mě poněkud zklamala, proto uděluji tři hvězdy za průměr a doporučuji knihu jako odpočinkové čtení, které po přečtení nezanechá ve čtenáři velký dojem.
Nová kniha bestselleristy Dana Browna vyvolala ve čtenářské i fanouškovské obci značný ohlas a rozporuplné reakce vzhledem k poněkud kontroverznímu a přitom aktuálnímu tématu. Brown, který se proslavil se svou sérií o harvardském profesorovi a symbologovi Robertu Langdonovi, jež odkrývá záhadné symboly v průběhu historie a dává je do pro mnohé neobvyklých souvislostí, tu totiž pokládá dvě kontroverzní otázky, jež hýbou lidstvem již od "počátku". Odkud jsme a kde jsme se tu vzali. Odpověď na ně nalézá v umělé inteligenci a pokrokových technologiích, které přijdou již za několik desítek let. Tematika románu v čele s Langdonem je tedy poněkud odlišná, ale přece má s předchozími knihami jedno společné: náboženství, které společnost spojuje i rozděluje a otázky, jež se náboženství týkají. Mezi čtenáři a fanoušky Browna rezonují komentáře buď ryze pochvalné nebo ryze kritické a nic mezi tím. Ti, kteří byli totiž doposud zvyklí na to, že hlavní hrdina Robert Langdon luštil starodávné symboly, budou zklamáni, protože tentokrát se Langdon víceméně pouze účastní a nechává se "vést" pokročilou počítačovou technologií. Naopak čtenáři zajímající se o futurologii, fyziku a další exaktní vědy budou nadšeni zpracováním i aktuálním tématem, na které Brown upozornil. Z veskrze objektivního hlediska je to kniha čtivá, má podobnou strukturu jako autorovy předchozí romány, má spád a překvapivý závěr, jak je u Dana Browna zvykem. Mohu doporučit a uděluji čtyři hvězdy.
Ke knize jsem od začátku přistupovala poněkud skepticky, neboť se na ni v komentářích objevovalo příliš negativních hodnocení a postulátů ve smyslu, že čtenáře kniha zklamala a že se nemůže srovnávat s autorčinou prvotinou. Ano, Dívka ve vlaku je jiná, je to psychothriller, jehož ústřední postavou je žena-alkoholička, vyčleněná na okraj společnosti, která viděla něco, co vidět neměla. A která byla ve skutečnosti oběť. Ve své druhé knize, která je opět temným psychothrillerem, autorka rozvíjí příběh s pomocí vícerohlavních postav, a to je právě problém pro značnou část čtenářů, jenž si stěžují, že se díky tomu v příběhu těžko orientují a je pro ně komplikovaný a obtížně uchopitelný. To je však chyba. Autorka mistrně rozehrála zdánlivě komplikovanou zápletku s pomocí několika hlavních postav, jež jsou klíčové pro pochopení celého příběhu. Kniha mne chytla v podstatě od první strany a nemohla jsem se od ní odtrhnout celý víkend. Je velmi čtivá, strhující a dokazuje, že Paula Hawkins je mistrnou vypravěčkou. Je to však poněkud jiný šálek kávy, než Dívka ve vlaku, díky které zůstane dílo Do vody hodně upozaděné. A tak to bude i s dalšími knihami avizované autorky, k nimž budou fanoušci Dívky ve vlaku přistupovat vždy poněkud skepticky. Avšak neprávem.
Byla jsem na vážkách, zda knize přiřknout čtyři hvězdy, ale dle mého názoru toho není hodna. Prvních takřka sto stránek totiž byla taková nuda, že jsem měla co dělat, abych knihu neodložila. Až teprve poté se to zlomilo a z osamělé šmíračky se vyklubala svědkyně zamotané vraždy. Hodně to připomíná Dívku ve vlaku, autor si od Hawkingové de facto vypůjčil postavu osamělé trosky, která chlastá jako duha, okolní svět se o ni přestal zajímat a pro všechny je ztracený případ. Stejně jako v případě Dívky ve vlaku i Anna je svědkem vraždy, ale nikdo jí nevěří. Aby podobnost tolik nebila do očí, je Anna Foxová obětí strašlivých okolností, které ji připravily o rodinu a spustily u ní psychické problémy. K tomu přidejme rádoby šokující zjištění, že vrahem není vždycky "zahradník" a dostaneme do rukou koktejl detektivky a thrilleru. Že se z knihy stal hit na jednu stranu docela chápu, prostě teď frčí v tomto žánru vše ve stylu Dívky ve vlaku a Dřív než půjdu spát a začínající autor se tak zjevně snaží z toho vytěžit. Nezbývá než dodat, že se sice nejedná o "podmanivý thriller v hitchcockovském stylu", jak se nám snaží přebal knihy namluvit (že by kvůli tomu, že hlavní hrdinka se kouká na staré film noir a omílá si do kola hlášky z nich?), ale i tak se z toho vyklubalo vcelku uspokojivé čtení. Tři hvězdy.
Přiznám se, že knihu jsem přečetla s velkými obtížemi a až po značné době, kdy jsem váhala, zda ji nakonec nedočtenou neodložit, což bylo pro mne překvapení, neboť předchozí dva tituly, které jsem od autorky četla (Dům u jezera a Zapomenutá zahrada), patří bezesporu k velmi vydařeným. První polovina knihy byla zbytečně zdlouhavá a složitá, chvílemi jsem se v příběhu ztrácela a ani mě nijak zvlášť nebavil. Druhá polovina knihy byla o poznání lepší, nicméně nápad a dějová zápletka mě zas až tak neoslovily, rozuzlení bylo jako u všech knih Mortonové, opět velmi překvapivé. Za mě tři hvězdy.
Negativní ohlasy na tuto knihu upřímně nechápu. Ano, jedná se o oddechovku a román pro ženy, ale zato o román z uměleckého prostředí, který se týká uměleckého prostředí. Pakliže po něm sáhne někdo, kdo se nezajímá o umění a o umělecké prostředí, pak ho samozřejmě kniha nenadchne. Negativní ohlasy jsou v tomto případě spíše ryze subjektivní, neboť po formální i obsahové stránce autorka víceméně naplnila očekávání a přednesla čtenáři napínavý příběh z uměleckého prostředí. Po poněkud vlažnějším začátku, který mne příliš neuchvátil, začala kniha nabírat spád, nejvíce mne zaujala část týkající se drancování židovského majetku za války i po ní, kdy bylo odcizeno mnoho významných uměleckých děl, z nichž velká většina nebyla doposud nalezena a navrácena rodinám právoplatných majitelů. Za mne 4 hvězdy.
Kniha mne velmi příjemně překvapila. Byla čtivá, oddechová a autorce se podařilo zdařile vykreslit prostředí dekadentní Paříže na sklonku 19. století. Samozřejmě, že v popředí příběhu je milostná zápletka, proto od románu nemůžeme očekávat, že naplní veškerá očekávání týkající se fakticity, nic takového ale nejspíš autorka ani neměla v úmyslu a kniha proto nezklamala.
Musela jsem se hodně přemáhat, abych knihu už ve čtvrtině neodložila nedočtenou. Volné pokračování světového bestselleru Jako zabít ptáčka, který by se dal přirovnat ke kultovní Chaloupce strýčka Toma, je plytké a nezáživné, přičemž myšlenkové pochody hlavní hrdinky i autorky je obtížné dešifrovat z pohledu evropského čtenáře. Tohle je spíš kniha napsaná Američankou pro Američany o rasové segregaci černochů. Kdo nemá do problematiky patřičný vhled, bude mu kniha připadat velmi nezáživná, nepochopitelná a v některých pasážích se bude úplně ztrácet. České vydání by si zasloužilo navíc vysvětlující poznámky rovnou pod čarou a označené čísly a nikoli až na konci knihy a bez čísel halabala naskládané. To také výrazně ubralo na srozumitelnosti textu. Za mě slabší průměr a tři hvězdy.
Kniha je velmi příjemným překvapením na poli populárně naučné literatury o dějinách umění a je unikátní v tom, že se pokouší přiblížit zdánlivě náročné umělecké pole dětským čtenářům. Ačkoli existuje řada děl, která se snaží vylíčit slavné malíře a sochaře tak, aby se zalíbila i dětem, knihu Michaela Birda se mohou přečíst i dospělí, jež se o umění zajímají. Poskytuje základní přehled a srozumitelný úvod do dějin umění a vypráví příběhy uměleckých děl poutavou a velmi čtivou formou. Můžeme tak konečně říci, že je tu konečně něco, co na knižním trhu dlouho chybělo - dějiny umění (ne)jen pro děti.
Tak tohle rozhodně nebyl největší německý román o druhé světové válce od dob Güntera Grasse, ač z něj čiší křečovitá snaha o nápodobu velkých románů typu Na západní frontě klid, leč bez úspěchu. Ve sračkách se brodil každý voják, každý zažil strach, bláto, špínu a smrt kamarádů, ale napsat o něčem takovém příběh, kterému čtenář uvěří, už je kumšt hodný pravého spisovatele. Ralf Rothmann se však touto knihou řadí k průměru za tři hvězdy.
Rozhodovala jsem se, zda knize udělit tři nebo čtyři hvězdy, bohužel se však musím přiklonit pouze ke třem a knihu zařadit k šedému průměru. Po přečtení závěrečné poznámky autorky, v níž hovoří o odbojové činnosti Nizozemska za 2. světové války mě zklamalo, jakým způsobem autorka příběh pojala, neboť tato látka má sama o sobě jinak velký potenciál, který autorka vhodně nevyužila. Knihu bych doporučila mládeži na druhém stupni základních škol, potažmo škol středních, kteří se začínají zajímat o problematiku 2. světové války, byť po stránce faktografické si zde neudělají de facto žádnou představu a stejně budou muset zapátrat v další literatuře popřípadě na internetu. Příběh je prostě jednoduchý a zaměřuje se vlastně jen na pátrání po ztracené židovské dívce dívkou, která přišla o svou první lásku. Působí to až krásně dětinsky, jako by válka byla jedno velké dobrodružství, v němž figurují mladí, stateční a krásní lidé, kteří se snaží dělat správnou věc, ačkoli nevědí, v čem takový odboj vlastně spočívá. Knize toho chybělo mnoho, především lepší faktografický základ, napínavější zápletka a prokreslenější charakteristika postav. Takže za mě průměr, který by ovšem mohl zaujmout věkovou kategorii čtenářů v rozpětí 12-19 let.
Přiznám se, že nad sérií Cizinka od Diany Gabaldon jsem váhala. Viděla jsem prvních pár dílů televizního zpracování a nijak zvlášť mě to neoslovilo, ale rozhodla jsem se udělat si vlastní názor, až si alespoň přečtu první díl. Ten byl ještě relativně dobrý, celkem dobře se četl a knihu jsem hodnotila pozitivně. Vážka v jantaru je však úplně jiný případ. Jak již bylo řečeno zde v jednom z komentářů, je to zbytečně zdlouhavé a pro někoho, kdo má jen mlhavé podvědomí o jakobitském povstání, strašně matoucí a složité, že jsem si nakonec musela alespoň ve stručnosti vyhledat, o co šlo. Čtenář nepolíbený danou historickou látkou musí být zmaten a ztrácet se v dějových zvratech. V jedné pochvalné recenzi jsem se dočetla, jak je kniha úžasná a nabízí větší náhled do jednotlivých postav. Nic takového jsem však nezaznamenala a oba hrdinové mi trochu už lezli na nervy. Historické romány mám ráda, ale tady jsem byla ráda, když už jsem knihu konečně po měsíci dočetla a nešla mi hlava šejdrem z Jakobitů a bůhví z koho ještě :).
Hitlerovy fúrie jsou v odborné historické literatuře ojedinělým textem, který osvětluje na případech několika německých žen z různých společenských vrstev hrůzy nacismu jako ideologie, jež si dokázala zdůvodnit vraždy spojené s holokaustem. Kniha je také ojedinělá na poli genderové problematiky, protože vykresluje tyto ženy ne jako oběti režimu, ale jako jeho spolupachatelky, vražedkyně i svědkyně, které se raději držely zásady nevidím zlo, neslyším zlo. Vůči obětem je ostudné, jak s těmito ženami probíhaly poválečné procesy, jelikož většina z nich nebyla obviněna z žádného zločinu proti lidskosti, byť byli k dispozici přeživší svědci. Ti se však nebrali v potaz. Vřele doporučuji všem, kteří se o danou problematiku zajímají, kniha je na odbornou monografii velmi čtivá a strhující.
Strašné, slabé, děj k uzoufání nudný a předvídatelný od samého začátku až do konce. Postavy bez charakteru, bez jakéhokoli vykreslení, jakoby okopírované z jiných příběhů a jiných knih. Nápady neoriginální a obšlehnuté, děj taky nic moc, části, které by měly vyznít napínavě, jsou tak slabé, že by si i Stephen King nad tím ufrknul. Omlouvám se všem, kteří knihu opěvují a říkají, jak je úžasná a perfektní a jsou z ní na větvi. Možná kdyby mi bylo těch třináct, čtrnáct let, dám vyšší hodnocení. Jenomže ta autorčina aréna, kde se konají veřejné popravy jakoby trochu z oka vypadla Hunger Games a zbytek mi trochu připomíná, jako by si autorka dala kafe s Kierou Cassovou a holky spolu konzultovaly svoje nápady, přičemž Selekce taky ničím zvlášť neoplývá. Především v obou případech tomu chybí vypravěčský talent, schopnost vykreslit postavy, promyslet jejich charaktery a jejich způsob uvažování. Hlavní hrdinka je nesympatická fňukna, která se akorát vzteká jako vzdorovitý spratek, protože svět je přece tak strašně nefér. Milostný trojúhelník je k pláči, oba princové panáci a totální mamlasové, tomu Mavenovi bych teda nevěřila, že je hajzlík ani za mák.
Autorka zmixovala vše, co se zmixovat dalo ze všech možných fantasy počínaje Selekcí, což bije přímo do očí. Jenom mě napadlo, pane bože, to byla ale blbost. Jasně, nejspíš budu ukamenována, ale nemělo to grády, nemělo to pořádný příběh, mělo to strašně nesympatické bezcharakterní hlavní postavy a ta terminologie - ehm kytkář a nymfář? No co to sakra je? Ale abych nebyla tak strašně zlá, na knize se mi líbila jedna jediná pasáž:
"Ve škole jsme se učili o tom, co bylo před naším světem. O andělech a bozích, kteří žili na nebesích, odkud vládli zemi laskavou a milující rukou. Někdo tvrdí, že to jsou jenom pohádky, já jim ale nevěřím. Bohové nám vládnou dál. Jenomže sestoupili z nebes. A už nejsou laskaví." Amen. Pokračování číst nebudu, první díl mi bohatě stačil.
Přiznám se, že jsem od knihy očekávala trochu víc. Po autorčiných výborných románech Než jsem tě poznala, Poslední dopis od tvé lásky a Dívka, již jsi tu zanechal mě Stříbrná zátoka poněkud zklamala. Je to příjemné čtení, oddechové, ale pokud máte za sebou výše uvedené a naprosto dechberoucí příběhy o milencích sužovaných osudem, tak vás tato kniha příliš nenadchne. Líbilo se mi ovšem prostředí, do něhož je příběh zasazen, v moři se prohání delfíni a velryby, všude kolem nádherná příroda a milostná zápletka, u které přesně víte, jak dopadne. Za mě tři hvězdy, podobných knih už jsem přečetla nespočet, neurazí, ale ani příliš neuvízne v paměti.
Neuvěřitelný příběh o nesmírné odvaze, trpělivosti a oddanosti manželky geniálního vědce, která stála vždy v pozadí, a přitom jí by se měla udělit minimálně nějaká cena za odvahu, oddanost a nesmírnou trpělivost, kterou projevovala během péče o svého nemocného manžela. Už to, že se za něj rozhodla provdat, ačkoli tušila, co ji čeká a jemu lékaři dávali maximálně pár let života, svědčí o hluboké lásce, bezedné víře a odhodlání, že zvládne vše, co ji život přichystá.
Autorka nemohla jejich společné soužití popsat lépe, kniha je o to vzácnější, že poskytuje široké veřejnosti možnost proniknout a nahlédnout do soukromí jednoho z největších vědců své doby.
Pro mne je tato kniha příjemným překvapením a příběhem modelky a dámy z vyšší židovské společnosti, okouzlující mladé ženy Adele Bloch-Bauerové, která stála modelem secesnímu malíři Gustavu Klimtovi. Obraz, jemuž se dosud v uměleckých rakouských kruzích přezdívá vídeňská Mona Lisa, postihla na řadu let krádež identity a byl znám pouze pod nic neříkajícím názvem "Dáma ve zlatém". Autorka se chopila jistě nelehkého úkolu vypovědět nejen příběh modelky a malíře a pokusit se odpovědět na provokativní otázku, zda Adele a Klimt byli či nebyli milenci, ale zároveň nastínit postavení vídeňských židů na přelomu 19. a 20. století, kterým se podařilo pevně zakotvit v rakouském hlavním městě, vytvořit osobitou kulturu a proniknout do vyšší společnosti.
Autorka vykresluje čtenáři celkovou situaci a objasňuje historický kontext, bez něhož by příběh Adele Bloch-Bauerové a Gustava Klimta byl jen bezduchým tlacháním. Žádná kniha podobného ražení se neobejde bez nezbytně nutného historického kontextu, takže pokud někdo čeká jen stručný životopis Adele, Klimta a lechtivé otázky jejich vztahu, bude nejspíš zklamán, o tom není pochyb. Ale kdo chce proniknout pod povrch věcí, toho kniha nadchne a strhne. Je to dechberoucí čtení, v jehož závěrečné části autorka rozebírá průběh snad nejslavnějšího soudního procesu týkajícího se navrácení zlaté Adele právoplatným dědicům.
Zároveň nesouhlasím s tím, že kniha budí snad dojem bakalářské práce. Podává fakta srozumitelně bez odborné terminologie, která je zase pro bakalářskou práci z oblasti historie naprosto nezbytná, nemluvě ani o poznámkovém aparátu či obsáhlém přehledu pramenů a literatury v závěru. Spíše se jedná o popularizační text s jasným cílem oslovit co nejširší spektrum čtenářů. Za mne plný počet hvězd.
O osudech české šlechty v období Masarykovského státu mnoho knih ani studií doposud nevyšla, a proto je tato práce velmi hodnotným příspěvkem k dané problematice. Publikace naučného charakteru je přitom podána nesmírně čtivě, nemohla jsem se od ní odtrhnout a ponořila jsem se do osudů šlechticů Františka Schwarzenberga, bratrů Bořek-Dohalských a Maxmiliana E. Lobkowicze, kteří se za působení Masarykova státu nebáli přihlásit k české státnosti a dobrovolně propůjčit své znalosti a zkušenosti do diplomatických služeb, stejně jako jejich pevné přesvědčení stát si za svými názory Masarykovy koncepce státu i v období Mnichovského diktátu a nacistické okupace. Nejvíce mne zaujala právě odbojová činnost bratrů Bořek-Dohalských za 2. světové války, přičemž konce války se dožil nakonec pouze nejstarší z bratrů František. Knihu mohu vřele doporučit všem zájemcům o historii, které taktéž zajímá problematika české šlechty.
Naprosto unikátní a mimořádná publikace přibližující nejen život šlechty, ale i prostých lidí, jejich zvyklosti, mravy, dvorskou kulturu, snaží se alespoň částečně objasnit, jak panovníci žili a umírali. Je doplněna nepřeberným množstvím nádherných fotografií, musím velmi pochválit její grafickou stránku - ta kniha je prostě nádherná, nádherně graficky zpracovaná, se spoustou fotografií, obrázků, kreseb a náčrtků. Je výborným zdrojem informací nejen pro historiky, ale i běžné čtenáře. Mohu vřele doporučit.