ivca7818 komentáře u knih
Tak to byla jízda, prostě pecka a jeden z nejnovějších česky přeložených feministických manifestů současnosti. Před Pagliou, kterou jsem do té doby neznala, smekám klobouk, protože představuje svěží vítr ve třetí vlně feministek. Je neotřelá, originální, drzá a nebere si servítky, hlavně však zastává názory, za které je pranýřována podle mého názoru neprávem.
Její eseje se evropského prostředí tolik nedotknou, neboť těžiště knihy spočívá v kritice francouzského poststrukturalismu v čele s Michelem Foucaltem na amerických univerzitách a jeho uctívání ve všech důležitých sociologických pracích, autorka si nebere servítky ani se zakládáním kateder ženských studií a nadužíváním slova "gender". Dalším výrazným rysem jejích esejí je odmítání teze většiny amerických studentek a feministek o znásilnění na první schůzce a o pranýřování studentů mužského pohlaví, čímž trochu předznamenává pozdější kauzu okolo hnutí Me too (její eseje pochází z přelomu 90. a nultých let nového tisíciletí).
Kniha mne přiměla k vyhledání některých informací, protože nevidím hluboce do problematiky posledních dvou vln amerického feminismu, nicméně jsem stejně jako autorka na univerzitě k francouzskému poststrukturalismu příliš netíhla a zdál se mi být příliš přeumělkovaný. Doufám, že bude do češtiny přeložena i její nejvýznamnější práce Sexuální persony, kterou bych si ráda přečetla. Za mě plný počet hvězd, ale upozorňuji, že tato kniha není pro každého a musíte se zajímat o americký feminismus, proto výše uvedená negativní hodnocení berte s rezervou ;-).
S ohledem na pochvalné komentáře za sebe přidávám trochu skeptičtější pohled na tuto knihu. Čekala jsem sentimentální romantický příběh, forma románu psaného v dopisech mě taky zaujala. Na mě tam ale bylo moc kýče, moc patosu a otrepanych klišé. Hlavní postavy na mne působily šablonovitě. Ale nejspíš to bude tím, že takovýchto knih s velmi podobnými zápletkami jsem četla již mnoho. Kniha mě moc neoslovila ani neoslnila. Za mě tři hvězdy.
"To nejsi ty, zlato, jsem to já a můj duch
a tvůj svatý duch.
Říká se, že minulost nás dožene,
ta má mě nejen dohnala, ale předehnala přítomnost.
Takže zítra, když nastane budoucnost,
budu sedět v pozadí se surrealisty."
Když jí bylo sedmnáct, potkala Boba, který ještě nebyl Dylanem a ten jí navždy změnil život. Ještě předtím žil poněkud roztržitý kluk jménem Robert ("Bob") Zimmerman. Měl hlavu plnou vzletných myšlenek, vypravěč-pohádkář, jehož historky ze životy mohly a nemusely mít pravdivé jádro. Ale ten kluk měl kolem sebe zvláštní auru a jiskru, a tak začal příběhy své i příběhy jiných zpívat a hrál k tomu na kytaru. Jemu bylo dvacet, jí bezmála osmnáct a byla to taky trochu roztržitá holka, která se ještě hledala a potřebovala se najít. Myslela si, že on bude jejím majákem, bezpečným přístavem, světlem na konci tunelu, protože zoufale potřebovala uniknout ze světa své alkoholem věčně zpité matky, která tu pro ni nebyla, když ji potřebovala a temperamentní sestry. Trochu roztržitá, trochu horkokrevná, ostatně v krvi jí kolovala italská krev a rodiče jí vychovávali v "rudých plenkách", chtěla bojovat za lepší svět a pochodovala i s dalšími mladými lidmi v toužebné snaze něco změnit. Mladí lidé měli v 60. letech po éře tuhého Mccartnismu v USA pocit, že nejen mohou, ale že dokonce musí.
Jednou si šla poslechnout folkový koncert a na něm poznala Boba. Byla z toho láska trvající čtyři roky, bolestně nádherná a obohacující, pro oba rozhodně první a velmi intenzivní. Jenomže oba byli mladí a čím víc se z Boba stával Dylan, tím více se od něj ta chytrá hezká holka vzdalovala. Nechtěla totiž být jenom jeho "kotě", jak se tehdy říkalo dívkám slavných muzikantů, chtěla být něčím víc. A to jejich vztah zničilo.
Jeho múza, jeho první láska Suze Rotolo vypráví svůj životní příběh na pozadí svého milostného vztahu s folkovým muzikantem Bobem Dylanem. A kdo čeká, že bude celá kniha jenom o něm, musím ho připravit na zklamání. Já však nebyla zklamaná ani trochu. Přede mnou se otevřela celá ta bohémská scéna Greenwich Village 60. let, až jsem měla pocit, že jsem se ocitla přímo v centru dění. Suze byla po celou tu dobu výbornou vypravěčkou i myslitelkou a já před ní smekám. Tohle byla Dylanova první láska a múza. Tohle je dívka, která se objevila na jeho druhé desce Freewheelin Bob Dylan, se kterou v roce 1963 prorazil. Tuhle knihu stojí za to číst, pokud vás zajímá folková hudební scéna a chcete znát i pozadí, které ji utvářelo.
"Nit času, dnů, týdnů a měsíců se smotala do jednoho klubka, bez ladu a skladu. Dopad všeho toho zlého, co se přihodilo, vyrovnávalo to hezké, co nás pojilo. Jedné noci na Avenue B jakoby se mi rozbřesklo. Kousky a kusy myšlenek se rozlétly do temných koutů mozku. Byla jsem nyní změť poletujících, němých a již zaniklých zvuků. V budoucnu už nebylo žádné MY. Konečně se nad obzorem vyjasnilo."
"Láska je jako obyčejný kus plátna. Teprve až celý prožitý život ho vytvaruje do šatů. Ale nikdo v těch šatech nevidí to plátno, nikdo neví, že kdysi existovalo jen ono. Nikdo nechápe, že bez něho by se žádné šaty nedaly ušít."
Dobře napsaná červená knihovna se sice předvídatelnou dějovou linkou, která ale nepůsobi nijak kýčovitě a příběh pěkně utíká. Autorce se podařilo také dobře propojit obě časové linie mezi minulostí a přítomností. Za mě pět hvězd.
Na rozdíl od níže uvedených pochvalných komentářů byla pro mne kniha spíše zklamáním a poměrně dlouho jsem ji měla rozečtenou na stolku a mezitím jsem přečetla i jiné tituly. Děj měl příliš komplikovanou a zamotanou zápletku, byl rozvláčný, a ačkoli toto nepovažuji za nějaký nedostatek a ani by mi to tolik nevadilo, co mi vadilo rozhodně, byla ta dějová rozvláčnost. Celý příběh byl hrozně natažený, a pokud by k rozuzlení došlo o něco dříve a děj měl spád, dala bych aspoň čtyři hvězdy. Ale přišlo mi, že čtu takovou knižní instantní polévku s nudlemi nastavenou jíškou z mouky. Chyběl tomu spád na správném místě, akce a napětí na správném místě a ubrat na počtu stran. A nakonec ono vrcholné finále s rozuzlením mi přišlo hrozně neuvěřitelné a přitažené za vlasy. Takže za mě tři hvězdy.
"Vybojované bitvy a všechny lekce, které se naučíme, jsou mnohem významnější než vítězství v jednotlivé hře a nový začátek sezony vždycky čeká připravený za rohem, ať už je to ve sportu nebo v životě. Možná to není náhoda, že baseballový míček má 108 stehů a modlitební řetízek má 108 korálků. Baseball nediskriminuje. Nemusíme věřit ve stejného boha, abychom mohli hrát ve stejném týmu. Je to hra odvahy, síly a charakteru, která může přivést dospělé muže k pláči. I když vypadá jednoduše, je to až neskutečně složitá hra."
Tuto knihu je a bude těžké hodnotit z našeho pohledu, neboť baseball je americký národní sport s citovou hodnotou a Američané vyznávají jiné hodnoty než my "chladní" Evropané. Jsou národem se silným náboženským cítěním a smyslem pro povinnost. Jsou hrdí na to, že jsou Američany, že se narodili v této zemi, a že jsou potomky těch, kteří sem přišli hledat před lety svobodu.
Proto bude kniha Cathy Byrd o reinkarnaci, baseballu a náboženském cítění těžko stravitelná pro českého čtenáře. Těm, kteří mají silné náboženské cítění, se bude na jednu stránku jevit jako rouhání, ostatně současná optika křesťanství neuznává reinkarnaci, pokud si ji přečte pro změnu někdo, kdo se kloní k buddhismu, jistě ji přijme s nadšením, ateisté a lidé posedlí vědeckým zdůvodněním života po životě ji přijmou s velkou skepsí. Nicméně je to kniha, která bude ve svých čtenářích rozhodně rezonovat, zanechá v nich silnou stopu a přinutí každého z nás postavit se tomuto tématu čelem a položit si otázku: Existuje život po životě a pokud ano, kam se naše duše ubírají? A existuje vůbec duše? Existuje minulý život? Vědci tvrdí, že nikoli. Ale vědí to skutečně s jistotou?
Cathy Byrd byla obyčejnou americkou matkou se dvěma dětmi a milujícím manželem, dokud se její dvouletý syn Christian nezačal chovat podivně. Jako velmi malý chlapec si oblíbil baseball, hru, ke které neměl nikdo z rodiny citový vztah, ani ho nesledoval v televizi a dokonce uměl hrát tak dobře, že bychom řekli, že je to přirozený talent, malý nadaný génius. Jenomže poté si začal vybavovat vzpomínky, které nemohly být jeho, začal mluvit tak, jak běžně dvouleté děti nemluví a hovořit o svém životě v minulém čase, když jsem byl "velký" hráč baseballu. Co se zpočátku jevilo jako dětská hra nebo výplod představivosti přivedlo zprvu skeptickou matku k šokujícímu zjištění, že se její syn domnívá, že americkým baseballistou za Yankees Lou Gehrigem.
Ve své knize popisuje složitý proces, kterým si musela projít a který byl v rozporu s jejím náboženským přesvědčením, s nepochopením okolí a se zjištěním, že láska je všudypřítomná. Duše citlivá uroní i slzu. Nemusíte tomu věřit, ale musíte si to rozhodně přečíst.
Tato kniha mne od počátku oslovila nepříliš frekventovaným námětem Hitlerových ochutnavaček, o kterých se po dlouhou dobu ani nevědělo a i dnes je jejich role v dějinách nacismu spíše mytická a sporná - neexistují totiž přesné historické důkazy, že by tyto ženy někdy pracovaly ve službách Hitlera a ochutnávaly pro něj pokrmy. Z jednoho novinového článku údajné Hitlerovy ochutnávačky se však stal příběh, který poměrně zdařile zpracoval americký spisovatel V. S. Alexander ve svém románu Ochutnávačka. Zatímco jeho kniha měla spád a příběh působil reálně, román U Hitlerova stolu na mne působil námětem i zpracováním příliš amatérsky, nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem pocit, jako by ho napsala čerstvá absolventka kurzu tvůrčího psaní. Možná je to pouze můj pocit, ale vadil mi styl i jazyk, který autorka pro svůj příběh zvolila, přičemž v poslední části románu jsem byla naprosto zorientovaná - hlavní hrdinku zachrání před koncem války její nacistický milenec tím, že jí zajistí místo ve vlaku do Berlína a najednou příběh skočí do doby o více než čtyřicet let později, kdy jede Rosa navštívit svého bývalého umírajícího manžela s nímž jí toho zbývá ještě hodně k vyřešení. Kniha byla podle mne velmi slabá, kompozičně chaotická a zápletkou naivně předvídatelná, až na ten zamotaný závěr, a proto jí dávám tři hvězdy.
Milovala celý život jednoho muže. A obětovala mu vše. Kam je až schopna zajít láska k jednomu muže ženou, která se narodí ve špatné době a kterou nakonec semele kolo temných dějin Estonska pod jhem Sovětského svazu. Aiide je schopna obětovat vše - zradit svou sestru, zradit svou zem a zaprodat se, jen aby se nakonec vykoupila prostřednictvím vnučky své sestry, která se zčistajasna objeví před jejím prahem jako raněné ptáče s potrhanými křídly po pádu komunismu. To však Aiide zpočátku nemá tušení, přesto se té mladé cizinky ujme a poskytne ji přístřeší, neboť v jejím pohledu spatří to, co se pokoušela vymazat si za ta dlouhá léta z paměti. Autorka nám tu podává naturalistickým stylem silný příběh lásky, zrady, hanby a vykoupení na příběhu dvou žen, které si prošly obdobným peklem, aby nakonec dospěly ke svému vykoupení. Sexualizované násilí na ženách v moderních lidských dějinách bylo dlouhou dobu tabu, dokud se několik odvážných žen nerozhodlo promluvit a dokud se jím odborní badatelé-historikové nezačali zabývat. Jedním z takových výstupů je například kniha německých badatelek Helgy Amesbergerové a Katrin Auerové Sexualizované násilí, která se zabývá násilím páchaným na ženách v koncentračním táboře Osvětim. Kniha Sofi Oksanen je beletristickým ztvárněním prakticky téhož a poukazuje na fakt, že nejvíce spáchaných krutostí v lidských dějinách odnášeli ti nejnevinnější - ženy a děti. Název románu byl přeložen jako Očista, ale jak uvádí v doslovu Lenka Fárová, slovo "Pudhistus" se dá přeložit i jako očištění nebo čistka. Rozhodně doporučuji.
Musím se připojit k výše uvedeným komentářům. Nevadila mě ani tak retrospektiva příběhu, kdy se čtenáři na konci knihy poskládají všechny dílky skládačky dohromady, jako spíše kontroverzní téma, které mne prostě neoslovilo. Z úcty k autorce jsem knihu dočetla, ale považuji ji za nejslabší.
Pouštní dívka nezklamala očekávání v podobě hustě šílené road-movie s užvaněnou hlavní hrdinkou Phoebe, která nezavře ani na chvíli pusu, a které malinko uletí včely poté, co je Trump zvolen prezidentem. V ten moment má pocit, že se svět zbláznil a řítí se do záhuby. Není daleko od pravdy, protože když zničehonic zmizí dcera její nejlepší kamarádky, rozhodne se jí najít. Jelikož je to holka, která ráda poslouchá po vzoru Phoebe Leonarda Cohena a je poněkud svobodomyslná duše, stopy ji zavedou až do americké pouště ke komunitě zestárlých amerických hipíků a jejich nástupců, ke dvou kmenům, z nichž jedni si říkají Medvědi a ti druzí Králíci a mezi sebou bojují o moc a nadvládu nad kouskem svého malého království. Právě v jedné z těchto komun by se mohla Arabella (dcera její kamarádky) nacházet. Na pomoc si vezme roky ošlehaného a poněkud lehce vyšinutého detektiva a lovce lidí Charlese Heista, který má svou kancelář v karavanu, v šuplíku mu přebývá polomrtvá vačice a ve skříni se mu ukrývá nikoli kostlivec, ale mladá dívka, která je na útěku. Tato ústřední dvojice, která v ničem a v lecčem vlastně připomíná parodii na všechny kladné a ctnostné hrdiny akčních filmů se společně vydá do pouště najít nejen Arabellu, ale především sebe samotné. Není to četba pro každého, ale jako pilulka na dnešní bláznivý svět funguje naprosto bezvadně. Za mě čtyři hvězdy, jednu hvězdu ubírám za poněkud uspěchaný konec.
Výborná špionážní jednohubka z prostředí 2. světové války a britské šlechty ve stylu Panství Downton. Autorka vykreslila prostředí i zápletku nesmírně čtivým a strhujícím způsobem s britskou nonšalancí a navíc se inspirovala i skutečnými událostmi. Čtenáři se tak například dozví, že jistá část britské aristokracie usilovala za války o smír s Německem a s dosazením dřívějšího krále a pozdějšího sympatizanta nacistů vévody z Windsoru. Jen konec mi přišel poněkud uspěchaný, za což uděluji čtyři hvězdy.
Intelektuální pseudoblábol určený snobům a zabalený do zdánlivě inteligentních řečí, plný citátů, rozprav z učených knih a Havla. Na jedné straně chápu autorčinu potřebu takový román v dnešní době napsat, nicméně jej napsala jazykem, který bude pro řadu čtenářů nesrozumitelný a příběh těžko stravitelný a těžko uchopitelný. Celé mi to přišlo trochu jako póza, čistý snobismus pro rádoby intelektuály, a že už jsem toho přečetla dost, včetně řady filozofických i intelektuálních spisů. Ocenění prestižní ankety Magnesia Litera v kategorii Kniha roku 2019 nemusí znamenat kvalitní četbu. Je to prostě v řadě věcí velmi kontroverzní román, který balancuje mezi stupiditou a velkou literaturou. Za mě tři hvězdy.
Přeslazená limonáda oblečená do rádoby historických kulis a prostředí rozbořeného zámku na francouzském venkově. Tato kniha se nejvíce podobá románům Rosamunde Pilcher, které z oblibou dávají na všech možných televizních kanálech. Je to tak přeslazené, že tomu prostě neuvěříte, je to tak naivní, že máte chuť jít si hodit s prominutím mašli a místy máte pocit jako by jste zbaštili pytlík marshmallows a udělalo se vám z toho špatně. Postavy mi lezly už v první čtvrtině silně na nervy, všechno se drželo podle šablon z řady patetických romantických knih. Ve dvou časových rovinách máme dvě mladé ženy - Alex a Gabrielle, které se sobě vlastně podobají jako vejce vejci, byť ta druhá z nich je rozhodně sympatičtější a k nim máme takřka totožné dva mužské hlavní protagonisty - Thomas a Érica. Pokud po této knize saháte z toho důvodu, že se v ní prolínají dvě časové roviny a jedna v roce 1900, tak budete zklamáni, poněvadž jste čekali víc. Já jsem tedy čekala mnohem více, třeba minimálně přiblížení doby, ve které se jedna z rovin románu odehrává.
Co mi taky hodně vadilo, byla celková jazyková korektura knihy - ve druhé části pojednávající o Gabrielle se totiž na každé stránce minimálně třikrát ne-li víckrát opakuje spojení "mladá žena". To je to snad stará bába, že má autorka tendenci nám neustále připomínat, že je mladá? Za mě tři hvězdy, dočteno jen z důvodu, že nerada nechávám nedočtené knihy.
"Všechno, co prožíváš, se ti zapisuje do buněk v podobě vzpomínek a vzorců, které se přenášejí na další generaci. A i když v životě nezvedneš lopatu nebo nezasadíš zelí, každý den se do tebe něco zapíše. A když zemřeš, celý tenhle záznam o tvém bytí se vrátí do půdy. Jediné, co na tomhle světě máme, jediné, čím jsme, je tenhle záznam. Možná že jediné, co přetrvává, nejsou zlosynové a démoni (i když bezpochyby mají jistý dar dlouhověkosti), ale kopie věcí. Originál dávno zmizel ze světa, ale my ho dál kopírujeme a kopírujeme."
Romány z čínského nebo japonského prostředí se vyznačují určitou specifičností. Je v nich většinou patrná jistá lyričnost, často pojednávají o náročných nebo tabuizovaných tématech a jsou obtížně čtenářsky uchopitelné, tedy jinými slovy nečtou se lehce. Ale přesto pokud jim dáte šanci a začtete se do nich, máte pocit, že jste si z nich odnesli více než z jakýchkoli jiných knih, které se například odehrávají v Evropě. S náročností textu však čtenář musí počítat a není to pro každého. Stejně tomu tak je i v případě knihy Neříkej, že nemáme nic.
Hodnocení jsou lehce rozporuplná a kolísají zpravidla mezi třemi až čtyřmi hvězdami, značně však převládá průměrné a dle mého názoru ne zcela spravedlivé ohodnocení třemi hvězdami. Pokud se nezajímáte o čínské dějiny a nejste čtenář náročnějších textů, rozhodně se ani neobtěžujte začít s četbou této knihy. Nejspíš skončíte na několika prvních stranách, případně se dostanete do poloviny a pak knihu znechuceně odložíte a napíšete negativní hodnocení. Pokud se však zajímáte o čínské dějiny, počítáte s náročností textu i s tím, že se v něm vyskytují dvě časové roviny, což je vždy čtenářsky náročnější a setkáte se na více než čtyři sta stranách s větším množstvím románových postav, rozhodně vytrváte až do samotného konce, byť jsou některé pasáže méně záživné než jiné.
Kniha je plná zajímavých myšlenek, které se vám vryjí do paměti a nesmazatelně si je uchováte. V románech z čínského prostředí se obvykle vyskytují postavy s neobvyklými jmény nebo přezdívkami, proto Snílek Wen, Vrabčák nebo matka Kudla či táta Loutna. Ústřední leitmotiv románu tvoří klasická hudba a láska k hudbě vůbec. Je to skutečně bolestně nádherný román o krutém období čínských dějin v letech 1949-1989, který na pozadí těchto událostí sleduje osudy jedné rodiny a především hudebníka Vrabčáka a jeho strýce Snílka Wena. Já mohu knihu rozhodně doporučit a dávám čtyři hvězdy.
Z knihy mám poněkud rozporuplné a smíšené pocity, přičemž jsem váhala, zda udělit 3 nebo 4 hvězdy. Zastavila bych se na hodnocení 3,5, tedy někde mezi. Od románu jsem očekávala trochu více a mám k němu několik připomínek. Nedávno jsem viděla televizní seriál o Kateřině Veliké z ruské koprodukce, který se v historických faktech shoduje i s touto knihou a stejně jako v něm, tak i v této knize se autorka věnuje spíše milostnému životu významné ruské panovnice, nežli jejímu způsobu vládnutí. Nechybí tedy velmi pikantní pasáže týkající se intimní stránky a milenecké nenasytnosti carevny, stejně tak i kontroverze ohledně otcovství jejího prvorozeného syna. Autorčin styl psaní mi ze začátku příliš nesedl, měla jsem problém se do knihy začíst, a dokonce jsem byla v pokušení ji odložit, ale nakonec jsem vytrvala až do konce. Další knihu od této autorky si nejspíš nepřečtu.
Od knihy jsem očekávala něco trochu jiného, možná i propracovanější pátrání po biologické matce hlavní hrdinky, ale místo toho jsem dostala klasický příběh plný klišé, který ve mě zanechal stopy jako po shlédnutí nemastného neslaného filmu v televizi s happy endem.
Promarněný potenciál. Tak by se dala dvěma slovy charakterizovat kniha pojednávající o regionálním sokolském odboji. Autorky tedy rozhodně vydáním knihy dluh nesplatily, ba naopak. Helena Rezková je publicistka, která vydala několik knih o regionální historii, Pavlína Špatenková je župní vzdělavatelka a členka Sokola, což vysvětluje tak zpackanou práci z hlediska výzkumu a prostudování pramenů a literatury. Ani jedna z dam není historička, což by jim čtenář prominul, existuje řada velmi dobrých populárně naučných historických publikací, jejichž autory nejsou historikové, ale novináři a publicisté, ale tady se nemohu ubránit myšlence, že kniha byla spíchnuta doslova horkou jehlou. Jedná se o jakousi chaotickou encyklopedii, která není kdovíjak uspořádaná a tomu také odpovídá styl psaní, jaký autorky zvolily. Je to jako číst hodně špatně napsanou encyklopedii v heslech a ještě s pravopisnými a stylistickými chybami. Co mi vadilo úplně nejvíc bylo to, že na konci knihy se dámy neobtěžovaly ani seřadit prameny a literaturu a uvést je v abecedním pořadí s příslušným odkazem na konkrétní stránky nebo archivní fondy, ale zdroje naopak nesmyslně uvedly za každým odstavcem. Je na tom velmi dobře vidět, že si vůbec neuměly poradit s citováním pramenů a literatury, které se řídí podle zásad, co údaj, to poznámka pod čarou, což ovládají i nehistorikové. Zdroje typu wikipedie.cz považuji vůbec za velmi tristní. Jsem ráda, že jsem si knihu jen půjčila a nezakoupila, protože by to byly zbytečně vyhozené peníze. Ze mne tři hvězdy.
Působivá a velmi čtivá kniha o manželce prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Zatímco o Masarykovi vzniklo značné množství knih, dokumentárních i životopisných filmů, různé aspekty jeho života byly zkoumány z různých úhlů pohledu (zejména jeho politické angažování, Hilsnerova aféra a další), jeho manželka Charlotta zůstávala vždy neprávem upozaděna. Lenka Slívová ve své knize představila doposud méně známé aspekty Charlottina života na základě důkladného studia pramenů, literatury a rešerší. Jedná se o text odborný, s přiloženým poznámkovým aparátem a seznamem literatury a pramenů, ale zároveň velmi čtivý, takže si jej může přečíst kdokoli, kdo se o osobnost první dámy zajímá. Autorka zasadila Charlottin život do kontextu doby, v níž žila a v níž se pohybovala a čtenáři předkládá obraz velmi citlivé, empatické a inteligentní ženy, která zůstávala v pozadí svého muže, jenž někdy nebral ohledy na to, co by Charlotta sama chtěla. Jako mladá žena vsadila vše na jednu kartu - na tehdejší poměry stará panna (s Masarykem se seznámila, když jí bylo dvacet sedm let) neprojevovala o manželství velký zájem, spíše se zajímala o sociální otázky. S Masarykem ji spojilo přelomové dílo Johna Stuarta Milla Poddanství žen, podle něhož má být žena muži rovnocenná. Ač se o to oba minimálně v počátcích svého vztahu snažili, jak Masarykova hvězda stoupala, ta její pozvolna uhasínala. Knihu určitě doporučuji a uděluji plný počet hvězd.
Ač jsem k podobnému druhu literatury skeptická a autorka není ani historička, ani spisovatelka, nýbrž televizní scénáristka, přistupovala jsem zpočátku ke knize velmi opatrně. Ostatně, jedná se o románovou fikci zpracovanou na základě událostí, k nimž skutečně došlo, přesto se autorka rozhodla románově zpracovat mládí nejvýznamnější české panovnice atraktivním způsobem. Není pochyb, že autorka mířila k široké veřejnosti, a proto historickou látku podala tak, jak podala. Určitě na Marii Terezii bude čtenář nahlížet jinou optikou, než doposud a utkví mu hlavě víc než jen to, že zavedla povinnou školní docházku. A slova na závěr: "Rybář se nechá zmáčet mořem, aby získal rybičku. Dobrý panovník se nechá zmáčet plivnutím, aby získal velrybu." Za mne plný počet hvězd.
Ze závěru tetralogie Geniální přítelkyně mám rozpačité pocity. A očividně budu asi jediná, která nejspíš nepochopila údajnou genialitu textu, který nám předkládá autorka v utajení. Nicméně jakkoli považuji minimálně první dva díly za velmi zdařilé, dělalo mi největší problém prokousat se těmi posledními dvěma a zejména tímto posledním s podtitulem Příběh ztracené holčičky. Je to nejspíš věc vkusu a mých očekávání - od této neapolské ságy jsem totiž čekala něco víc a moje očekávání se naplnila jen zčásti. Zejména přítelkyně hlavní hrdinky, Lila, mi byla už od začátku hrozně nesympatická, neměla jsem ji ráda, nedokázala jsem se s ní za celou dobu ztotožnit ani ji pochopit. Jevila se mi jako sobecká, záštiplná, manipulativní osoba, která žárlí na Elenu a dělá vše pro to, aby jí ublížila a ponížila. Hlavní hrdinka Elena je velmi poddajná tichá voda, která si tohle chování nechá od Lily nejenže líbit, ale také si od ní často nechává řídit i život. V posledním díle pro mě byly velmi nudné pasáže, které neustále dokola omílaly politickou situaci v Itálii 70. let. Závěru knižní série dávám za sebe tři hvězdy.