J.F. komentáře u knih

Souhlasím se Sigasem, takovéhle Dílo se nedá hodnotit, a tak jen vzpomínka: Jednou jsem si uprostřed několikátého čtení ZS šel poslechnout Janáčkův První kvartet, a po pár taktech mě to úplně praštilo! Sotva jeden začne melodii, další mu to zruší nějakými nervózními šestnáctinami, a když konečně začnou tu melodii všichni, v půlce fráze toho nechají a načnou zas něco úplně jiného - vždyť to je přesně ten Deml, co pořád skáče z němčiny přes hanáčtinu do latiny, od francouzských výkladů Evangelia k Pavle Kytlicové zavařující hříbky a hned zase do loretánských litanií a zpátky k dopisu dr. Miloslava Novotného... Zážitek nezapomenutelný, a nevěřím, že je to jenom iluze Pražáka, co se k Hukvaldům i Tasovu kouká skoro stejným směrem.

Kniha napsaná jako implicitní polemika s nacistickým kultem velikosti, úspěchu, moci, vítězství... a platná jako polemika s každým takovým kultem; přiznejme si, že i s tím naším.

Guardini zaprvé překvapivě ukazuje, že v Ježíši, jak jej líčí Nový zákon (tedy takřka jediný pramen k jeho životu), vlastně není žádná lidská velikost: Neuznáme-li jej jako Boží vtělení, nezbude z něj vůbec nic. Člověk Ježíš není náboženská postava, není filosof, není učitel etiky, není revolucionář, politický vůdce, sociální reformátor, hrdina ani nic podobného; je prostě nevýznamný, neúspěšný a i svým nejbližším okolím nepochopený člověk, který ani své následovníky nečiní úspěšnými či lidsky velkými. Vykládat Ježíše jinak než křesťansky tedy vlastně není možné: není-li Ježíš to, co o něm Nový zákon vyznává, totiž Syn Boží, není vůbec žádný důvod se jím zabývat (a je možná lépe nechat se vést Goethem, Sókratem, Buddhou...).

Zadruhé: věříme-li v TAKOVÉ vtělení, relativizuje to všechny lidské představy Boha: představy řecké, židovské, indické, novověké, představy "čistě náboženské", "ryze duchovní" nebo jakékoli jiné. Víra v toto vtělení nás nutí spojovat s pojmem Boha nejen představy nekonečnosti, neporušitelnosti, svatosti, ale kupodivu a takřka protismyslně také představy omezenosti, nepatrnosti, ba problematičnosti, zdánlivé opovrženíhodnosti, pokory...

Což – zatřetí – mění naši představu o ČLOVĚKU: ten se nemůže spoléhat na to nejlepší a nejvyšší v sobě (duchovnost, zbožnost...), nemůže v tom vidět automaticky něco žádoucího a hodného usilování, naopak právě tyto oblasti nejvíc potřebují vykoupení.

A nakonec – začtvrté – to otřásá našimi představami o SVĚTĚ a jeho pořádku – představami o tom, co to znamená nahoře a dole, vzestup a pád, zdar a nezdar, velké a malé...

Při nepozorné četbě se kniha může jevit jako sbírka nijak výjimečných kázání, ale to je dojem velmi, velmi klamný.

8 01.04.2022

K Elementárním částicím jsem se dostal až poté, co jsem přečetl většinu pozdějších Houellebecqových knih - a zpětně mi připadá, že všechno to pozdější jsou variace na tohle: jsou tam typičtí Houellebecqovi hrdinové bez trvalých vztahů, prakticky bez příbuzných, bez naděje, beze smyslu, jsou tam jejich víceméně marné pokusy o kompenzaci tím či oním... Navíc ta Houellebecqova arcipesimistická diagnóza Francie a Západu tam je i s anamnézou sahající až někam k Druhé světové válce, ne-li před ni, s náznakem, jak snadno se od zdánlivě neškodné nevázanosti postupně sklouzne až ke zrůdnostem. Četba pro silné žaludky.

8 09.03.2022

Pro mě zatím nejsmutnější Houellebecqova kniha: hlavního hrdinu dvakrát v životě potká skutečná láska, ale jemu se ani jednou nepovede si ji udržet – a pak už vlastně jen doufá, že mu k jakžtakž smysluplnému žití pomůžou prášky, což se pochopitelně nestane. Jelikož ho antidepresivum zbavilo libida, nemůže si na rozdíl od hrdinů jiných Houellebecqových knih tu prázdnotu zakrývat sexem a ona na něj civí zcela nezastřeně; do toho se hroutí francouzské zemědělství a s ním i hrdinovo zaměstnání, jeho jediný přítel si vezme život... takže on ke konci takřka jen vegetuje a přemýšlí, jak ze světa zmizet co nejtišeji a nejméně nákladně pro ostatní. (V tom se to podobá Platformě, akorát že hrdina Serotoninu není totální cynik, v návrat té lásky pořád doufá, o to je to smutnější.)
Ale tím nechci z Houellebecqa dělat prvoplánového moralistu, jen vytahuju jednu linii, kniha je skutečný román, který by se dal číst řadou dalších způsobů.
O to větší škoda, že v Odeonu/Euromediích knihu opět nezvládli zredigovat. Nejotravnější jsou jemné nepřesnosti, u kterých si až za chvíli uvědomíte, že vám vnutily představu neodpovídající dalšímu ději: „potopeni“ na místě, kde podle smyslu zjevně mělo být „zatopeni“, „zpáteční cesta“ místo „cesta tam a zpět“, „uniká voda“ místo „zatéká“, „to není nic“ místo „to není málo“, „třicátníci“ místo „třicátnice“, „půl roku předtím“ místo „před půl rokem“, „jsou marní“ místo „jsou nemožní/zoufalí“, „čtyřka“ místo „čtvrtka“; k tomu navíc asi nezáměrné novotvary jako „předkyně“ nebo „houšťka“... Kde mám na autě hledat to „levé pravé kolo“ a jak vypadají budovy z „vlněného plechu“, mi není jasné doteď. Ach jo.

8 09.01.2022

Pro mě zatím nejmíň depresivní Houellebecqova kniha (asi hlavně proto, že hrdina pořád něco tvoří nebo se o to aspoň snaží, zatímco v Platformě si jenom užívá, v Podvolení se snaží hlavně konformizovat, v Serotoninu už jen vegetuje...)
Čtenář taky může mít jakési morbidní potěšení, když se v románu objeví poměrně nesympatický spisovatel jménem Michel Houellebecq a když je pak zavražděn...
Doporučuju číst paralelně s Podvolením: Obojí je arcipesimistické vylíčení současné Francie (a Západu), kde žádná z postav nemá nejen děti, ale ani sourozence, strýce nebo tety; žádná takřka neví o svých rodičích, žádná nežije s nikým v trvalém vztahu; a nadto (hlavně v Podvolení) žádná nedokáže převzít kulturní vzorce dřívějších generací. Zkrátka všichni jsou izolovaní jak od současníků, tak od předků, a kompenzujou si to sexem a jídlem (Podvolení) nebo bohatstvím a mediální proslulostí (Mapa a území).
Zpravidla do toho mívají krizi středního nebo jiného věku a jde hlavně o ni; ale v Mapě a v Podvolení Houellebecq navíc navrhuje dva scénáře blízké budoucnosti pro celou společnost: 1) kulturní vrstva se dá na islám (Podvolení), 2) nadále se udrží regionální kuchyně, řemesla atd., protože obyvatelé Francie – tj. Rusové a Číňani – je budou uchovávat (Mapa a území).
(Třetí dystopickou vizi, promítnutou do vzdálenější budoucnosti, podává v Možnosti ostrova.)
Jak že se tomu říká? Kasandrická literatura? (Asi ne náhodou se v Podvolení mýtus o Kassandře zmiňuje.)
A ještě poznámku: obě knihy jsou, Euromedia prominou, mizerně zredigované: četbu neustále ruší stopy francouzské syntaxe, v dlouhých souvětích se ztrácí souvislost (nebo to byl záměr originálu?) nadto asi na každé třetí stránce nějaká nádhera typu „výpočetní tomografie“, „Hildegarda de Bingenová“ atd. atd. Přitom dobře zredigovat Beguivinův překlad zjevně lze, viz Platformu vydanou v Garamondu.

8 06.01.2022

Není snadné rozumět Rahnerovi, když neznáte Tomáše, Kanta, Heideggera... Není snadné rozumět Ursi von Balthasarovi, když neznáte Goetha, Schillera, Eichendorffa, Kleista... U Guardiniho stačí vědět, co to je světlo, voda, ruka, chůze... (Což pochopitelně nemám ze své hlavy.)

Greene je mistr evokace - už po první stránce jsem skoro začal padat vedrem a nudou z vlekoucího se mexického odpoledne.
Klíčový je samozřejmě rozhovor kněze s poručíkem, který kněze konečně dopadl a eskortuje k popravě. A znovu před Greenem smekám, jak vždycky těsně před tím, než by se z toho stal papírový sled tezí, vsune poznámku o kvákajících žabách nebo brnící noze, a okamžitě jsme zpátky v realitě.
Kvůli kapitole, kde se kněz na chvíli dostane mimo zónu pronásledování a okamžitě začne sklouzávat k póze duchovenské nadřazenosti, by to měla být povinná četba pro adepty kněžství (nejen katolického).

7 08.04.2024

Jak napsal editor Bridela Milan Kopecký: „hluboká monologická meditace ... tak otřesná a hluboká tragičnost, jakou nepozná česká literatura až do Máchova Máje.“

Ty prudké kontrasty a ten dnes až bizarně působící jazyk podle mne zakrývají, že tu máme co do činění s popisem meditativního výstupu, který se v něčem až překvapivě podobá popisům, které známe z tzv. Apokalypsy Abrahámovy, od Parmenida nebo sv. Bonaventury:

Výstup („rostou mně jakás křídla, / strojí se všecko k litání. / Zdá se mi, že k vysoku / již se nad planéty beru“) postupně dochází až k bodu, kde přestává stačit koherentní řeč („Ty jsi koule tříhranná“) a kde člověk nahlíží, že vlastní silou poznat Boha nemůže, že se musí dotazovat Boha samého („Ach, kdo tebe mi ukáže? / Ach Bože můj! Co jsi ty? / Z lásky se má duše táže: / cos ty, Bože nad bohy?“). Jako nejpřiměřenější se pak ukazuje mluvit o Bohu jako o nejvyšším DOBRU („kde se Bůh můj nachází, / tam jest ten nejlepší statek“). Nakonec se však i tato řeč ukazuje vůči Bohu jako nedostatečná („Já, ten nejmenší cvrček / ... / zeměplazí červíček, / cosi v temnostech předkládám.“)

Snad někdy někdo udělá důkladné srovnání.

Smrti (blízkých) se většinou bojíme a nepřipravujeme se na ni. Přitom, říká autorka, by to mělo být (a může to být) obráceně: kolem smrti je mnoho věcí, na které se lze připravit, a málo věcí, kterých bychom se měli bát.

7 01.04.2022

Tak nevím. Na první otevření to působí jako kniha nějakého studenta fyziky fušujícího do filosofie dějin, což ale Yuval není. Mám to teda brát jako ironicky napsanou dystopii? Anebo si autor jednoduše šlehnul respektive (to by mu odpovídalo spíš) psal to s nějakými diodami zastrčenými v mozku?
Update: nebo že by ještě dnes skutečně takhle natvrdo "imanentizoval eschaton", tj. že by opravdu a vážně vymýšlel, jak tady, ve světě, vlastními silami uskutečníme ty své neodbytné představy zásvětního naplnění? Že by si vážně myslel, že vbrzku odstraníme takové lapálie jako smrt (a dodávám: že asi taky snadno vymyslíme nějaký bazmek proti vychladnutí vesmíru), a tím to budeme mít na háku na věky věků, ámen?

Když jsem byl před lety propadlý Čepovým povídkám, říkal jsem si, jaká škoda, že dneska už nikdo takhle psát neumí. Názor jsem změnil právě nad tímhle výborem.

6 15.03.2019

Na první otevření to vypadá jako historie lidstva, ne-li dokonce filosofie dějin, kterou expert na středověké a raně novověké zásobování a válečnictví poskládal z různých fyzikálních, biologických, neurologických a psychologických hypotéz... Stejně špatné jako jeho Homo Deus.

Velmi užitečné čtení - zejména pokud člověku dojde, 1) že to vlastně není o žádném "být" a "mít", ale o pozornosti, bdělosti, aktivitě, tvořivosti vs. bezmyšlenkovitém povalování v tom, co pokládáme za zajištěné; 2) že samozřejmě žít samou tvořivostí, bez pasivního opírání o jistoty vůbec nejde; 3) že to každý má chvíli spíš tak a chvíli spíš onak, že je tudíž nebezpečná hloupost dělit lidi na ty, kteří "jsou", a na ty, kteří "mají" (nebo ještě hůř: na nás, kdo "jsme", a na hloupou většinu, která "má"); 4) že jak se sami rozhodneme žít je jedna věc, a jak má být uspořádána společnost je věc druhá.

Houellebecqovo velké téma je (přibližně řečeno) osamělost a beznaděje, kterou si jeho postavy víceméně marně kompenzují různými prostředky - v této knize kariérou, trochu taky alkoholem, ale hlavně sexem, který, aby stačil, musí být čím dál zvrhlejší... Z toho, co jsem zatím četl, je Platforma nejdepresivnější*: skoro pro všechno kromě uvedených šidítek má hlavní hrdina ironii, cynismus, ne-li nenávist, o to zdlouhavěji a s únavnou detailností podává pornografické pasáže; na konci románu se těší už jen na to, jak jej po smrti co nejrychleji zahrabou do společného hrobu a co nejrychleji zapomenou, podobně jako v Serotoninu. Právě z téhle temnoty ale tím jasněji zazáří (pravda asi jen dvakrát) okamžiky nepředstírané náklonnosti nebo nadšení z neporušené přírody.
Na rozdíl od Houellebecqových knih vydávaných v Odeonu/Euromedii je tato kniha dobře zredigovaná, z jazykové stránky se čte dobře.

*) psáno v době, kdy jsem ještě neznal Možnost ostrova...

5 06.01.2022

Asi formálně nejsložitější (a tedy čtenářsky nejzajímavější) Kunderova kniha, složitější i než jeho „Život je jinde“. Myšlenky, city a gesta určité postavy někdy na chvíli přebere postava o dvěstě let starší a pak se děj vrátí k té současné; Goethe rozmlouvá s Hemingwayem; mezi románovými postavami občas vystoupí sám autor a s jednou mluví o tom, jak píše ty ostatní; do toho nešpatné úvahy o racionalitě a sentimentalitě, Francii a Rusku, dějinách, hudbě... A k tomu typické Kunderovy takřka rentgenové psychologické vhledy, tentokrát hlavně do napětí mezi vědomím a tělem, mezi soukromým a veřejným, mezi tím, jak se člověk vnímá sám a jak ho vnímají ostatní...
Škoda přeškoda, že Kundera žádnou z těch postav nemá rád (respektive má je rád jako hračky, s nimiž může po libosti třískat); škoda té spousty nadbytečných přechodníků a krátkých tvarů přídavných jmen jak někde u lumírovců; a škoda, že redaktorka (ne ledajaká!) nechytla všechny ty jazykové chyby („k Napoleonově stolu“, „několik lidí zívalo, ukazujíc“, „vyhrožoval jste mi nožem“ apod.), neobratnosti („není s to nás to dojmout“, „kdyby mu někdo kroutil jeho... nosem“, „to neměla udělat“, „stanou se lehké“ atd. atd.) a věcné podivnosti („tiskla každou rukou ke každému prsu jednu kytici“ apod.)
Šestou část klidně přeskočte; těch deset procent moudra nestojí za to prokousávat se těmi devadesáti procenty zbytečného sexu.
Jo a ještě: S. Richterová nazvala svůj doslov "Otázka Boha ve světě bez Boha" - to tam fakt nehledejte, nenajdete.

Po prvním čtení jsem si nabručeně řek „no jo, zase má někdo absolutní svobodu a nestará se o potravu a o potomstvo, občas pro samou nespoutanost málem srazí nemotorné mládě...“
Ale pak se mi to rozleželo – vždyť je to taky o platónském návratu do jeskyně; o tom, že ten, kdo došel nejdál, se musí vrátit a založit něco jako platónskou akademii nebo kontemplativní řád, a že ti žáci musejí být celibátníci, co se tomu lítání věnujou fakt naplno - a že se tím nedá to hejno nahradit, že to musí obojí trvat vedle sebe, jako náčelník a šaman, jako král a kněz...
I ta dodatečně připojená poslední kapitola sice přehnaně, ale přece jen správně upozorňuje, že kult může zbytnět a vytlačit ostatní, stejně důležité činnosti, a že se může zautomatizovat, až se úplně ztratí pochopení, proč se vlastně koná...
Takže u mě dobrý!

5 14.05.2021

Na Rowlingovou (skoro) zapomeňte. Tady jde jednak o absurditu dnešního školství a světa vůbec; jednak o jazyk (kromě několika skutečných i neskutečných cizích jazyků je tu dlouhá řada češtin – čeština neutrální, milostná, hněvivá, vzteklá, jízlivá, nejmíň dvě vrstvy češtiny historické, pak pačeština výkazů a komisí, čeština agentur a úspěšných managorů, čeština náctiletých, čeština litevského učitele, slovenské cikánky, ruských mafiánů...); a jednak o bolest, vztek, zahořklost, nenávist a vysvobození; a nakonec i o smysl všeho a místo člověka v kosmu. „To rozmysli, Alfréd, jestli ty chceš, že děti tady hodně naučí klasický magie, nebo že hodně tady radují. Já myslim ten druhý je dobřeji.“

5 02.06.2019

Teilhardovy dopisy jeho sestřenici z 1. světové války, v níž sloužil jako nosič raněných a která pro něj byla jednou z formativních zkušeností. O detailech mluví kavalírsky spoře ("bombardování, útoky, přehradní palba byly záležitostí víc než každodenní. Strávil jsem v díře dva dny, kolem mě létaly celé hodiny dělové granáty... Chápeš, že při takovém životě jsou nervy trochu napjaté [!]"), mnohem víc rozvíjí myšlenky, které známe plně rozvinuté z Božského prostředí, Jak věřím a dalších spisů. Výborný překlad, moc pěkná typografie. Za současné války to vše působí ještě živěji (ovšem stokrát radši bych to četl méně živě v míru).

4 15.03.2022

Z toho, co jsem od Houellebecqa zatím četl, je to ta nejméně pornografická kniha.
Jinak si myslím, že by se měla číst paralelně s jeho Mapou a územím, v komentáři pokračuju tam.

4 06.01.2022

K tomu, co píše Špulo, dodávám, že já to mám opačně - teď v padesáti mi kniha říká o dost víc, než když jsem ji četl kolem třicítky.
Scott Peck pravděpodobně neznal Teilharda de Chardin (aspoň jsem o tom nikde nic nenašel), ale připadá mi, že zkoumáním psychických faktů došel k podobnému pohledu na svět, k jakému došel Teilhard zkoumáním faktů paleontologických.
Výborný překlad!