J.F.
komentáře u knih

Modlitby pro všechny možné situace - a zdá se, že skutečně modlitby nevymyšlené u psacího stolu, modlitby těch, kdo nechtěli napsat něco chytrého, pěkného, efektního, květnatého, citového - ale doopravdy se modlit. Knížka mimo jiné obsahuje velmi dobré zpovědní zrcadlo.


Asi vůbec první česká monografie o Herderovi. Herdera ukazuje jinak, než jak se obvykle vykládá - ne jako obhájce partikulárních kultur a národů, regionálního a historického relativismu proti univerzálnímu rozumu, ale naopak jako filosofa univerzální humanity, v níž se prostřednictvím konkrétní kulturní tradice, řeči, národnosti... každý vztahuje k věčnému.
Bojdův Herder rovněž oproti Kantovi, který (ovšem zdaleka ne jako první) neblaze postavil do protikladu rozum a hmotu, ducha a přírodu, subjekt a objekt, ukazuje společnou stvořenost obojího a organickou návaznost prvého na druhé.
Kniha stojí na takřka neuvěřitelném množství literatury (bibliografie má 20 stránek, přičemž první položkou jsou Herderovy sebrané spisy ve třiatřiceti svazcích...) a Herdera ukazuje v širokém kulturním kontextu (malá ukázka z rejstříku: Augustinus, J. S. Bach, Dante, Habermas, Händel, Komenský, Lukács, Luther, Masaryk, Marx, Shakespeare...).
I po redakci v knize zůstala řada hodně spletitých nebo naopak hodně zhuštěných větných konstrukcí, ale prokousat se jimi se myslím vyplatí.


Ale dobré, moc dobré... Přísní filologové se čertí, že se tu do Platóna promítá pozdější neoplatonismus, ale mně to takhle dává dobrý smysl - na rozdíl třeba od Graeserova výkladu Platóna v "Řecké filosofii klasického období".


"V proměnlivé krajině jsou skryta původní sídla síly a pod pomíjivým zjevem zdroje hojnosti, kosmické moci. ... Člověk se přespříliš zaklínil do konstrukcí, zlevněl a ztratil základ ... Děs je výzvou k probuzení. ... Člověk je dotazován na své nejvyšší hodnoty, na to, jak pohlíží na svět jako celek a na vztah své existence k němu. ... Jestliže Slovo již neoživuje slova, šíří se pod jejich přívalem děsivé mlčení."
Průvodce pro toho, kdo chce myslet a tvořit sám za sebe.
Těch pár zmínek o tom, jak po té (Jüngerem téměř zamlčené) válce Spojenci trápí chudáky Němce, jakož i to estétské buřičství a ohrnování nosu nad obyčejnou společností si holt člověk musí odfiltrovat.


Vůbec poprvé hodnotím nějakou knihu takhle nízko, ale co mám dělat? Od autora jsem někde četl pár zajímavých poznámek ke krizi středního věku, a tak jsem si knihu půjčil v knihovně - a přišlo zklamání, jaké jsem už dlouho nad knihou nezažil. Nechápu to: podle všeho starý a zkušený jungián tu dává jednoduchoučký a zaručeně fungující recept na život - navíc sestavený z pouček typu Z minulosti jste zdědili jen předsudky, Všichni ostatní vás jen omezují, To, čím skutečně jste, máte jen uvnitř v sobě... Po dvaceti stránkách zavírám a vracím se k Jungovi, Franklovi, Tillichovi, Frommovi, Yalomovi, Scottu Peckovi, Rohrovi...

Asi nejlepší úvod do filosofie, co znám - ne v tom smyslu, že by autor před čtenářovýma očima vstupoval do filosofování (jako třeba v úvodu Jaspersově), spíš že ukáže, jaké jsou hlavní filosofické problémy a jak je co možná důsledně promyslet (tady dost nesouhlasím s LordemSnapem).
Nové vydání (2004) je záslužně rozšířené, ale trochu nepřehledně - shrnutí filosofie 20. století je rozstrkáno do různých částí, které jsou uspořádány podle věcných problémů, a zdá se mi, že přiřazení určitého myšlenkového proudu k určitému okruhu problémů je někdy neorganické: proč je postmoderna (a proč jen ona) přidána zrovna k nové části o filosofii ducha?
Nové vydání není úplně povedené typograficky: zbytečně moc fontů, zbytečně moc velikostí písma, zbytečně velké skoro všechny nadpisy.


Srozumitelný, "lidský" úvod do filosofické hermeneutiky. Jen škoda, že pomíjí Paula Ricoeura - snad aby se nerozbil obraz jednosměrného vývoje od Diltheye přes Heideggera ke Gadamerovi.


Čtu zatím podruhé s odstupem pár let - leccos jsem si pamatoval, ale stejně se znovu propadám do těch hloubek a ztrácím v těch dálkách. Neuvěřitelné, jak se Mannovi podařilo ve 20. století vyvolat mytický obraz světa a mytické myšlení, kde každé ZDE souvisí s něčím nahoře a zároveň s něčím dole, každé TEĎ je opakováním nějakého pravzoru... Vedle Manna se to myslím povedlo už jenom--- ale nebudu jmenovat, asi by se oba v tom sousedství cítili divně.


Svědectví o nesmírně důkladném a poctivém promýšlení otázek nadčasových i časových (a to v době v nejednom ohledu přelomové). Pro mě srovnatelné snad se vzpomínkami Karla Flosse, jinak sotva s čím. Pečlivostí ediční přípravy i vnější úpravou výborné.


Ve stati "Život a vnitřní zkušenost" je skvělý výklad o tom, že a proč se člověk nedá vysvětlit "zvenčí", jako věc mezi věcmi, jako předmět vnímání nebo vědy. Ve stati "Zkušenost smrti" neméně skvělý výklad o tom, že kdyby člověk byl čistě světská, smrtelná bytost, byl by dokonalým obrazem lidského života býčí zápas - odpovídá si to do detailu, až z toho skoro mrazí.


Ano ano, třikrát sláva, že máme Bognerovy žalmy - asi nejsem jediný, kdo si na ně zvykl tak, že se skoro nemůže modlit žádný jiný překlad - jen škoda, že je text přerušen vysvětlujícími nadpisy, které při modlení ruší, a hlavně škoda (teď mluvím o vydání 2009), že je to vše na papíře třikrát tlustším, než je třeba, a že je kolem třikrát víc prázdného místa, než je třeba. Evangelíci dokázali žalmy vydat ve formátu vpravdě kapesním, a to k nim ještě přibalili přísloví a celý Nový zákon... Snad se dočkáme.


"Spirituální" verze Teilhardových vědeckých textů (Místo člověka v přírodě, Jak věřím). Jde tu tedy nejen o to, zda veškerý vývoj hmoty směřuje ke Kristu, ale hlavně o to, co máme, směřuje-li, dělat se svým životem. Četba inspirativní, až burcující, a to - při vší úctě k Ikkjuovi - i bez pumpičky...

Pro mne zatím nejlepší kniha o narcistické poruše, kterou asi v nějaké míře trpí víc lidí, než by se zdálo.


Za zvláštní plus této knihy pokládám mimořádně jasný a soustředěný jazyk - kniha snad neobsahuje jediné nadbytečné slovo, a přitom se čte málem jako román.


Ano, Adornova kritika Heideggera je z části oprávněná, sama ale do velké míry stojí na hegelovské iluzi, že známe smysl a směr dějin, že tedy poznáme, co "je na pořadu dne" a co ne, co "odpovídá" současné historické situaci a co ne, atd.
Adornův jazyk je kromě toho také v nějakém smyslu "žargon" - co jiného jsou všechny ty dialektiky abstraktního a konkrétního, společenské formace, negace subjektu, odcizení, zvěcnění...?
Knihu také kazí i ne zcela dokonalý (mírně řečeno) překlad.


Rezek jako vždy sršatý, sarkastický, přehánějící, nespravedlivý... Ale jasně a bez zbytečné omáčky říká, co v Patočkových textech vidí, a to zpravidla stojí za promyšlení.


Skvělé popisy vnitřních pochodů, velmi přesný slovník pro mravní postoje a vlastnosti a ještě mnoho jiného dobrého - ale současně totální nepochopení pro liberální, občanskou společnost s jejími konvencemi, kompromisy, pravidly... Jako by Tolstého ideálem byl čistě zemědělský "lid", který jeho majitel (sic!) bude jakýmikoli prostředky chránit před všemi hrozbami, tj. před obchodem, soudy, úředníky, právníky atd. atd. Vítejte na Rusi.

Čteno už dávno, snad si to pamatuju správně: příběh, v němž se něco zatajuje, aby se o někom uchoval dobrý obraz - a v důsledku toho se všechno kazí, až nastane téměř kafkovská nemožnost komunikace. Krásná čeština.
