Jack93 komentáře u knih

Všechny Forsythovy politické thrillery mám za sebou a po delší době nastal čas vrhnout se na jeho méně známá a (pro mě) ne tak významná díla. Kvintetem Forsyth dokázal, že je spisovatelem s velkým S a že i jeho díla odehrávající se mimo pole politických thrillerů z dob studené války a islámských teroristů stojí za to. Je s podivem, jak různorodé příběhy z odlišných dob dokáže poskládat a přitom ze všech učinit vzrušující čtení.
A která z oněch pěti povídek je nejlepší? Sakra těžká volba.
Veterán - možná trochu pomalejší rozjezd, ale to vyústění? Paráda!
Zázrak - stejně šokující rozuzlení jako u Veterána.
Občan - ani tady není nouze o překvapivý závěr, i když částečně malinko předvídatelný.
Jak na věc - skvělý náhled za oponu aukčního byznysu.
Šumící vánek - příběh o tom, že láska trvá věčně (pokud tomu tedy věříte).
Za nejslabší bych označil Občana, ale pozor! V žádném případě není za ostatními nikterak pozadu. U zbylých čtyř povídek je to plichta. Bohužel nemůžu vybrat tu nejlepší, nejde to. Všechny jsou stejně dobré.

7 05.05.2020

Po Nesbovi bylo na čase sáhnout po další skandinávské, resp. norské detektivce. Na rozdíl od četných komentářů níže musím říct, že do příběhu jsem se ponořil od úvodní strany. Holgera s Miou jsem si oblíbil stejně jako ostatní členy vyšetřovacího týmu, zejména Gabriela. Pravda, neustálé uvádění nových postav na scénu a zdánlivě nesouvisejících epizod trochu narušuje spád a odvádí od hlavní dějové linie, ale ve finále do sebe vše dokonale zapadá jako dílky puzzle. Proto jsou slova "vrstevnatý" a "propracovaný" rozhodně na místě. S pachatelem a vyústěním děje jsem spokojený. Čas na Sovu!

7 18.01.2020

Zpověď dnes už legendárního biatlonisty, která se četla jedním dechem, ale která mohla být bez jakýchkoli pochyb výrazně delší. Fourcadeovo vyprávění je skutečně velmi inspirativní a můžete si z něj hodně vzít i do vlastního života bez ohledu na to, zdali se profesionálně sportu věnujete či nikoli. Věřme, že Fourcade bude vládnout biatlonu ještě několik let. Takového sympaťáka jen tak nenajdete.

7 06.12.2018

Temná výprava do hlubin lidské duše popisující, "jakých hrůz" (jak by řekl pan Kurtz) je člověk ve jménu blahobytu schopen se dopustit. Bohužel. Líbí se mi, jak se o osobnosti pana Kurtze postupně dovídáme skrze útržkovité informace, takže si o něm vytváříme určitou, byť nedokonalou představu.
Srdce temnoty je trochu těžkopádné čtení (proto jsem jednu hvězdičku ubral), ale rozhodně patří do fondu světové klasiky. Teď mi zbývá pustit si Coppolovu Apokalypsu.

7 12.06.2018

Neil Postman hned v úvodu předestírá svůj názor, že má současná společnost blíže ke koncepci Aldouse Huxleyho a jeho dílu Konec Civilizace než k Georgi Orwellovi a jeho 1984 (případně Farmě zvířat).
Huxleyho vize spočívá v tom, že podle něj nebude potřeba žádného Velkého bratra, aby lidé přišli o svobodu, ale přesně naopak: lidé si svého velkého vůdce zamilují a začnou zbožňovat technologie, které degradují jejich myšlení.
Orwell se bál těch, kteří zákažou knihy, Huxley byl zase toho názoru, že ničeho takového nebude zapotřebí, jelikož lidé sami o ně ztratí zájem a přestanou je číst.
Upřímně se také kloním k názoru, že současná společnost má mnohem blíže k Huxleyho vizi, především náš západní svět. Ano, Orwellův velký bratr je bezpochyby po světě uplatňován (v minulosti SSSR, v současnosti KLDR), euroatlantickou společnost však nejlépe vystihuje Huxley.
Orwell se bál, že před námi budou skrývat pravdu, Huxley toho, že se pravda utopí v moři bezvýznamnosti. A přesně k tomu dochází. Na Hradě sedí prezident, který lže, premiérem je trestně stíhaný člověk, který rovněž prokazatelně neříká pravdu. Jde o veřejná tajemství, která ale podle volebních výsledků evidentně milionům lidí vůbec nevadí. K pravdě se bohužel významná část společnosti staví naprosto lhostejně... A je naprosto jasné, že tento fakt do budoucna nemůže vést k ničemu dobrému....
Postman se zabývá fenoménem televize a popisuje proměnu "věku expozice" ve "věk zábavy". Nejdříve se věnuje fenoménu tištěného slova v USA a rozvojem tamní žurnalistiky a novin. Podle Postmana předkládal tisk kvalitní informace, probíhala racionální debata, lidé lépe formulovali své názory a země se vyznačovala velkou vzdělaností.
S vynálezem a rozšířením telegrafu se mediální obsah začal měnit, čtenářům se předkládaly bezvýznamné zprávy o sexuálních aférách a kriminalitě vyznačujících se nulovou informační hodnotou. S nástupem televize se vzdělání a informování definitivně změnilo v zábavu. Postman v první kapitole zmiňuje fakt, že tehdejším prezidentem USA byl Ronald Reagan, bývalý herec.
Těžiště amerického ducha, které udávalo tvář země, se z Bostonu, New Yorku a Chicaga přeneslo do hříšného Las Vegas, městu zasvěcenému zábavě 24 hodin denně sedm dní v týdnu.
Ubavit se k smrti spatřilo světlo světa v roce 1985 v době, kdy Rambo bojoval ve Vietnamu, Rocky v Rusku proti Ivanu Dragovi, Guns N' Roses se v Los Angeles teprve rozjížděli a Bruce Springsteen zakončoval turné Born In The USA, které ho definitivně katapultovalo mezi největší hudební megahvězdy. Po 33 letech Stallone stále natáčí akční filmy, Rocky bude mladému Creedovi pomáhat porazit Dragova syna, Guns N' Roses pokračují v jednom z nejvýdělečnějších turné všech dob Not In This Lifetime a Boss vystupuje na Broadwayi.
Některé věci se zkrátka nemění. Zrovna tak se nic nezměnilo na Postmanově pohledu na věc. A jako důkaz by použil fakt, že v Bílém domě sedí Donald Trump, jenž svoji image postavil na showmanství, aroganci a neustálém obviňování všech kolem. V éře tištěného slova by stěží obstál, protože by nebyl schopen srozumitelně a kvalitně formulovat své názory. Éra televize (a internetu, který je samozřejmě potřeba uvést do výčtu) však podobným individuím umetá cestu na politický vrchol.

7 06.02.2018

Neuvěřitelně strhující a zároveň husí kůži nahánějící kniha. Výčet všech hrůz spáchaných nacistickým a komunistickým režimem v období let 1933 až 1945 nebere konců. Je to nesmírně depresivní čtení, při kterém si neustále pokládáte otázku: Jak je možné, že k něčemu takovému vůbec mohlo dojít?
Současně čtenář pochopí, že mezi Stalinem a Hitlerem neexistoval žádný rozdíl. Jejich ruce jsou potřísněné krví mnoha milionů lidí....
Timothy Snyder si zaslouží obdiv a uznání za toto vynikající dílo a dokumentaci těchto strašlivých zločinů. Poskládat všechny informace dohromady a vytvořit komplexní obraz dějin krvavých zemí musela být ohromná fuška, kterou americký historik zvládl na výbornou. Jeho práci obdivuji, Snyder je inspirativním příkladem, jak se podívat na danou problematiku z mnoha úhlů pohledu.
Krvavé země by měly být povinnou četbou, aby všichni pochopili, že nežijeme v tak špatné době, jak si mnozí myslí.
Už teď se těším na Černou zem. Pokud se o Snyderově bádaní chcete dozvědět více, stačí si pustit jeden z dílů Hyde Parku Civilizace, kde jako host vystoupil v listopadu 2015.

7 17.07.2017

Úvodem předestírám, že pět hvězdiček dávám jenom proto, že Forsyth je můj nejoblíbenější autor ze všech, ale kdybych byl opravdovej frajer a měl to srdce, musel bych jednu ubrat, konkrétně za rozpaky, které z díla mám... Je jasné, že kdyby Mistr chtěl, mohl být životopis o dost delší než jen na 300 stránek. Budiž, to by se ještě dalo přejít. Co ale přejít nemůžu je fakt, že se Forsyth v tomto díle věnuje svým dílům spíše okrajově, vyjma Šakala, ODESSY a Žoldáků (a trochu Kobry a Seznamu smrti). Vždycky má člověk určitá očekávání a na Vypravěče jsem se moc těšil, také proto, že jsem si myslel, že se dozvím spoustu zajímavostí, jak jednotlivé knihy (a nápady na ně) vznikaly.

Jenže bylo jasné, že toho se moc nedočkám, když o Šakalovi (opravdu velmi zajímavě) začal vyprávět až na nějaké 220. stránce. Fakt, že mu jeden nakladatel napsal, že kniha nevyvolá "žádný čtenářský zájem", je pravděpodobně největším omylem v literárních dějinách. Jenže jakmile skončilo vyprávění o Šakalovi a ODESSE, zbývalo do konce zhruba 60 stránek a bylo jasné, že podobné informace se o dalších dílech nedozvím.

Jak vznik(a)ly Ďáblova alternativa, Čtvrtý protokol, Vyjednavač, Mistr klamu, Boží pěst, Ikona, Mstitel, Afghánec? Jako kdyby neexistovaly...

Za nejzajímavější považuju kapitoly pojednávající o jeho kariéře zahraničního dopisovatele (Paříž, Východní Berlín, Československo - sex s STB, Biafra) a ty o Šakalovi a ODESSE. Zklamáním bylo posledních pár desítek stránek, jelikož uplynulých čtyřicet let svého života vzal Forsyth velmi zkratkovitě. Čekal jsem vzrušení po celou dobu čtení, a ne jen v určitých pasážích. A navíc jsem se dozvěděl velmi smutnou zprávu - pokud své slovo dodrží, je Seznam smrti jeho posledním románem... Prosím, pane Forsythe, ještě jednu knihu!!!

7 16.09.2016

Další skvělá zápletka, ve které existují jen samé ďábelské alternativy. Nepřestávám obdivovat Forsythovu preciznost, pečlivost věnovanou jednotlivým detailům, mistrně vylíčený děj a přehled. Kniha odsýpala velice, velice rychle, nemohl jsem se od čtení odtrhnout, jak je mým dobrým zvykem. Přesto je pravda, že některé pasáže nebyly tak strhující a trochu nudily, především ty týkající se lodi Freyja.

Na druhé straně Forsyth s předstihem deseti let předpověděl rozpad Východního bloku, když Andrew Drake říká něco v tom smyslu, že časem povstane lid v Polsku, Maďarsku a Československu a celý Sovětský svaz se rozpadne. Tomu se říká vizionářství... I když je pravda, že Forsyth toho díky svým kontaktům věděl daleko více než obyčejní smrtelníci...

U každého hodnocení Forsythových knih dělám takový malý žebříček, kde aktuální knihu porovnávám s ostatními. Takže - výš než Ďáblovu alternativu stavím Šakala, Ikonu, Mistra klamu, Vyjednavače, Mstitele, Seznam smrti a Odessu. S ostatními díly (Afghánec, Boží pěst, Kobra a Žoldáci; nepočítám Pastýře) udržuje ĎA plichtu.

7 05.07.2016

Pomalu, ale jistě se blíží velké finále... Řekněme si to na rovinu - závěr Přízraku je k neuvěření a především nebývale otevřený... Takže nezbývá nic jiného, než okamžitě začít číst Policii... Jedině tak jsem se zbavil částečně smíšených pocitů, které jsem po dočtení deváté "holeovky" měl.

Opět je to klasika - napětí, akce, propracovanost, zvraty. Ale upřímně, drogová problematika mi úplně nesedí, což je ale můj problém. Všechno vynahrazuje neuvěřitelná provázanost, která se vine nejen mezi Přízrakem a Policií, ale už od Levharta. Chtěl jsem dát Přízraku čtyři hvězdičky, protože je o něco slabší než předchozí díly. Jakmile se ale pustíte do Policie, záhy pochopíte, že Přízrak je v podstatě jen takový prolog k Policii... Ale sakra důležitý a sakra povedený. A to nejlepší na nás čtenáře čeká v Policii!

7 19.06.2016

Fantasticky, ba přímo geniálně vystavěný příběh! Z prvních šesti Harryho příběhů řadím nejvýš Červenku, Pentagram a Spasitele (která z nich je úplně nejlepší vám ale neřeknu, protože se nedá rozhodnout). Jednou věcí jsem si ale jistý na 100 % - že čtenář má z knižní série daleko větší prožitek a zážitek, pokud ji čte hezky popořadě. Nesbo Spasitelem jen potvrdil, že má vše perfektně promyšleno.

Po přečtení mám mírnou skepsi, protože mi zbývají už jen čtyři Harryho případy, bohužel se nezadržitelně blížím ke konci; rád bych čekal, ale copak vám dá Harry šanci?

Celá kniha od začátku do konce byla nesmírně nabitá, ale opravdu mě rozsekal až závěr. Knihou se postupně prolíná červená nit v podobě morálky, aby z ní Harry ve finále vyšil pravděpobně největší dilema ve svém životě. Taková situace je pro každého z nás nepředstavitelná, ale jsem toho názoru, že Harry udělal správné rozhodnutí. Nastává otázka, kdo je nakonec tím opravdovým Spasitelem...

Zrovna tak i nad posledními třemi čtyřmi stranami zůstane čtenář jen nevěřícně zírat.

Nezbývá mi než smeknout před uměním Joa Nesbøho a ze srdce mu poděkovat za uchvátné zážitky pramenící ze čtení jeho knih.

7 15.01.2016

U Nesboho to nejde jinak než za pět hvězd. Opět. Ve skutečnosti by si jich zasloužil tak deset, protože je dechberoucí, s jakou zápletkou dokáže přijít a jak má vše do detailu promyšlené. A navíc je neuvěřitelné, jak to všechno do sebe zapadá. Myslím si, že máte ze čtení mnohem větší zážitek, pokud čtete všechny díly postupně, jelikož je skvělé sledovat vývoj Harryho a ostatních postav.

Z první pěti HH knih stavím nejvýš Červenku a Pentagram, podle mě jsou nejpropracovanější. Výhodou Pentagramu je spousta nečekaných zvratů, ale na rozdíl od Nemesis nebyl děj vůbec překombinovaný, což knize přidává několik procentních bodů.

Moc mě potěšilo částečné umístění děje do Prahy a zmínka o Springsteenovi a Stounech. Jako jejich fanoušek mě jakákoli zmínka o nich nesmírně těší :-) Navíc Nesbo přichází opravdu s neobvyklými, originálními a pro někoho dost nechutnými detaily (viz kam se dá ukrýt jeden z uštípnutých prstů).

Svým způsobem je Pentagram vyvrcholením trilogie (spolu s Červenkou a Nemesis) v dějové lince mezi Harrym a Waalerem. I proto se nesmírně těším na Spasitele, protože jsem velmi zvědavý, kam se s Harrym zase posuneme.

A jo, naprosto souhlasím s předchozímim komentáři. Knihu není možné odložit. Sám jsem ji dočítal kolem třetí hodiny ráno u zápasu NHL mezi Washingtonem a Montrealem, kvůli čemuž jsem přišel o dvě branky.

7 29.12.2015

Po přečtení prvních čtyř příběhů s HH jsem se do Nesboa beznadějně zamiloval a dokonale si zvykl na jeho styl psaní. Stačilo mi porovnat ohlasy na HH a Krev na sněhu abych věděl, že přijde něco úplně jiného. Ono si stačí jenom zběžně prolistovat jakoukoli knihu HH a Krev na sněhu a víte, že den vystřídá noc.

Bylo mi jasné, že mě nečeká žádná bomba typu Červenky, a s tím jsem do toho šel. HH se nachází v jiném světě, jak by řekl Jiří Sovák "To se jedná o úplně jiného žáka z jiné třídy", ale to vůbec předem nesnižuje kvalitu díla. Právě naopak. Šel jsem do toho s tím, že nesmím čekat žádného Harryho. A ruku na srdce - moc dobře jsem udělal. Rozhodně jsem tak předešel zklamání a možná i proto jsem byl velice mile překvapen.

Skvěle jsem se bavil už od úvodních stránek. Přestože je v knize srovnatelné množství mrtvol jako turistů v centru Prahy, přišlo mi to tak trochu jako sranda. Především díky tomu, že se Nesbo rozhodl v podobě Olava k odlehčenému tónu vyprávění. Právě forma vyprávění (záleží na úhlu pohledu, někomu to tak připadat nemusí) je v ostrém kontrastu s Holeovkami, které jsou dost vážné. Ich-forma se povedla na jedničku, tenhle nový prvek Nesbeovi sedl.

Navíc nelze neocenit fakt, že autor dokázal i na 150 stránkách představit příběh, v němž nebyla nouze o nečekané zvraty a překvapivý a (pro mě osobně) šokující závěr. Harrymu se pochopitelně nikdo a nic nevyrovná, ale je jenom dobře, že si "strejda Džou" vzal od Harryho oddechový čas a trochu poskvrnil sníh krví. Konec konců, Harry bude časem pokračovat, tak proč si v poločase trochu neodpočinout?

7 11.12.2015

Mistrovské dílo! Ponechme stranou autorovu ideologii...

Všech 11 povídek má něco do sebe. Symbolicky se začíná s demonstracemi 28. října 1939, prvním významným prostestem obyvatelstva vůči okupantům. Od úvodní Třetí fronty až po závěrečnou Němou barikádu z díla vyzařuje tehdejší válečná atmosféra, která vás vtáhne do děje a z které vám naskočí husí kůže.

Osobně se mi líbily všechny povídky, nejvíce pak Třetí fronta, Vesnická historie, Nenávist, Padlý beze jména, Až vstanou mrtví a nejznámější a nejslavnější Vyšší princip. Vzhledem k tomu, že posledně jmenovaná se dočkala filmového zpracování, snažil jsem se i ostatní představit jako film a musím říct, že jsem si u některých naprosto živě dokázal představit, že by jim stříbrné plátno rozhodně slušelo, stejně jako Vyššímu principu.

Právě Vyšší princip považuju za jeden z nejlepších a nejdojemnějších československých filmů vůbec. Tomu, co předvedli Smolík, Mistrík, Brejchová a další, se nic nevyrovná. A nic se mi nedokázalo vrýt do paměti silněji než slavný výrok: "Z hlediska vyššího principu mravního, není vražda na tyranu zločinem. I já schvaluji atentát na Heydricha". Podobné pocity mám i z filmu Romeo, Julie a tma.

Drda postupně vypráví o smyšlených (i když pro někoho reálných) příbězích, kterými si lidé v českých zemích v průběhu druhé světové války prošly. Setkáváme se s osudy lidí v kontextu nejvýznamnějších událostí v Protektorátu - demonstracemi 28. října, atentátem na Heydricha a koncem války. Drda zároveň střídá romanticky zabarvený jazyk s mluvou prostého lidu, což ukazuje na autorův talent a bohatou a rozmanitou slovní zásobu.

Jednoznačně by se na toto dílo nemělo zapomenout, ale jak napsala o pár řádků níže NiNo - je potřeba kritického pohledu.

7 09.12.2015

Sérii Harryho Holea čtu postupně, díky čemuž sleduju kontinuální vývoj hlavní postavy. Harry není nejsympatičtější a nejúžasnější chlápek na celém světě, ale stejně si ho zamilujete a musíte číst jeho další příběhy, protože se na něm stanete závislým a potřebujete vědět, jak to dopadne nejen s ním, ale i s jeho nejbližšími.

Z prvních čtyř příběhů je pro mě na prvním místě Červenka, následuje plichta mezi Nemesis a Netopýrem a o kousek pod nimi se nachází Švábi (což ale automaticky neznamená, že je považuju za nejslabší, jen mi ostatní připadají dějově napínavější).

Se čtvrtým pokračováním Nesbo neuvěřitelně kombinoval, všechno se pořád měnilo, a když si člověk myslel, že je po všem, protože to opravdu všechno do sebe krásně zapadalo, a těšil se, že na zbývajících několika stránkách Harry konečně přijde na to, že Tom Waaler je největší padouch ze všech, najednou se všechno otočilo o 180°.

Dávám za pět hvězd, nemůžu jinak, tady už jde o samotný princip. S čistým svědomím ale chápu, pokud někoho kniha (úplně) nenadchla, jelikož děj byl opravdu (trochu) překombinovaný (klidně můžete místo "trochu" použít "hodně").

Ještě mi zbývá šest dílů a chci si je pořádně vychutnat, ale vím, že potrvá jen chvíli, než se pustím do Pentagramu, protože neustále čekám na chvíli, kdy Harry konečně odhalí pravou tvář Waalera a vyřídí si s ním účty.

7 05.10.2015

Moje šestá „forsythovka“. V hlavní roli se opět vrací Mike Martin, hrdina nejobsáhlejší Forsythovy knihy Boží pěst odehrávající se za první války v Zálivu 1990/91. Spolu s ním se v Afgháncovi znovu objevuje i jeho bratr Terry, ovšem tentokrát jen na pár stránkách.
Kniha je rozdělena do čtyř částí – Rejnok, Bojovníci, Sochor a Cesta. Autor se na začátku ničím nezdržuje, tempo je rychlé a brzy se dostáváme k nejdůležitější otázce celého příběhu – co má Al-Kajda za lubem v operaci zvané Al-Isra?

Afghánec nabízí přesně to, co od Forsytha může čekat ten, který ho už dobře zná. Míchání fikce s realitou, detailní znalost prostředí, napětí, neuvěřitelnou propracovanost děje. Kniha má jen 320 stran, takže pokud máte na čtení opravdu čas, za dva dny je po všem.

Popis životů Izmáta Chána a Mike Martina v částí zvané Bojovníci sice na zhruba 60 stránek naprosto zbrzdil hlavní dějovou linku, ale na druhé straně díky tomu čtenář pochopí jejich životní osud.

Za nejgeniálnější považuju zkřížení cest Chána a Martina v době Afghánsko-sovětské války (POZOR, SPOILER). To nakonec vede k tomu, že se oba v jedné jeskyni setkájí s Usámou bin Ládinem a jeho pobočníkem Ajmánem Al-Zaváhrím. A tuto informaci využije Martin v operaci Sochor o nějakých 20 let později. Pane Forsythe, smekám!!!

Trochu jsem se sice ztrácel v popisování islámského světa teroristů, resp. těch informací bylo příliš mnoho, a útěk Chána z amerického vězení mi přišel neskutečně přitažený za vlasy, nicméně nemůžu jinak než za 5 hvězdiček. Je to srdeční záležitost.

Nemám moc rád porovnávání, protože každá kniha je o něčem jiném, ale musím uznat, že Den pro Šakala a Mistr Klamu se mi líbily víc. Afghánce řadím výš než Žoldáky a na rovno s Odessou a Boží pěstí.

7 31.07.2015

Pana Snydera nesmírně obdivuji, jeho přehled a myšlení bych si přál. Mám pro něj velkou slabost. Uznávám ale, že Tyranie toho čtenáři tolik nenabídne, proto dávám "jen" čtyři hvězdičky. Autor má v mnohém jistě pravdu, ale mé pochybovačné já si nemyslí, že je tak snadné řídit se všemi jeho radami. Některé věci se zkrátka snadnou řeknou (v tomto případě napíší), ale hůř realizují. Nicméně to vůbec neubírá na mé touze pustit se do dalších jeho knih.

6 01.05.2024

Někdy ani několikasetstránkové knihy nedokážou vyjádřit to, co se Kressmann Taylor povedlo na necelých 60 stránkách a navíc před začátkem druhé světové války. Na postupné proměně názorů a životního postoje Martina Schulze autorka ukazuje, jak Hitler a jeho strana zla získali na svou stranu sympatie většiny společnosti, tehdy stále traumatizované dopady první světové války a posléze i hospodářské krize. Adresát neznámý je bravurní dílo, v němž by si člověk při každém čtení našel něco nového. Silně uvažuji o tom, že zajdu i na divadelní interpretaci díla do Violy na Národní třídě, protože v podání pánů Jana Hartla a Jiřího Dvořáka by rovněž mohlo jít o mimořádný zážitek.

6 21.11.2021

Nádherně vyvedený komiks! Převést Zátopkův jedinečný příběh do této podoby byl vskutku bravurní nápad. Kresby Jaromíra 99 jsou překrásné. Pokud jste o Zátopkovy četli "regulérní" knihy jako Dnes trochu umřeme nebo Náš život pod pěti kruhy, pak vám komiks co do výčtu informací o Zátopkovi nic moc nového nepřinese. S tím jsem ale počítal, a proto mě komiks nezklamal. Ba naopak, přímo mě nadchl!

6 04.12.2019

Od úvodní až po závěrečnou stranu velmi čtivá kniha, která vás vtáhne do života Gabriely Koukalové a už vás nepustí. Jak psal někdo níže, vzhledem k tomu, jaké publicitě se knížce v médiích dostalo, nepřekvapí vás v ní nic. A upřímně mám pocit, že se v médiích jednotlivé pasáže zbytečně nafoukly, protože v knize nepůsobí tak bombasticky.
V době kolem vydání knihy jsem měl pocit, že Koukalová si s každým vyřídila účty a nesmyslně si zničila pozitivní mediální obraz. Po přečtení jsem toho názoru, že to tak strašné nebylo, i když samozřejmě o problémech Koukalové se zdravím, trenéry či týmem jsem věděl předem, a proto mě toho při čtení mnoho nezaskočilo.
Je obrovská škoda, že taková šampionka jako Gábina skončila. Nic si nenalhávejme, biatlon bez ní je jako atletika bez Bolta. V obou sportech nyní chybí jedinečné výsledky a show okolo.
P. S. Kniha by se měla hodnotit podle toho, jak se čtenáři čte, a nikoliv na základě (ne)sympatií k autorovi.

6 29.09.2019

Pana Kmentu obdivuju a věřím mu. Osobně bych na takovou práci koule neměl, takže radši zůstanu u psaní o hokeji. Časopis Reportér mi přijde jako jedno z mála důvěryhodných médií na současném žurnalistickém poli, jelikož drtivá většina vydavatelských domů je ovládána miliardáři. Tento způsob žurnalistiky zdá se mi poněkud nešťastným...
Co říct o Bossovi Babišovi? Za vše hovoří Kmentův názor na straně 263, ve kterém tvrdí, že Andrej "Čistič" představuje jedno z největších ohrožení demokracie od sametové revoluce. Víc netřeba dodávat...

6 01.03.2018