jan8470 komentáře u knih

Jak jsem zmiňoval již jinde a u jiných knih. Mám knihy Petra Šabacha rád. Ve většině z nich nám totiž ukazuje že za komunistů nebyl život růžový. A Občanský průkaz je toho dalším důkazem. Řemeslně se kniha vyrovná všem ostatním autorovým knihám. A mě příběh kluků z Dejvic chytil za srdce. Můžeme diskutovat o tom kolik lidí z Dejvické a Hanspalské party se uchlastalo a proč, můžeme polemizovat o tom, nakolik mohli být puberťáci té doby politicky angažovaní. (Já třeba ani moc nebyl. Dokonce jsem nebyl ani mánička). Ale to, že Šabach na příběhu obyčejných kluků ukazuje jaký byl minulý režim tyto případné diskuse nic nemění. a v tom je jeho síla. A sranda a nadhled tam jsou, možná ne v takové míře jako v jiných Šabachových knihách, ale jsou. Za mě rozhodně jedna z jeho nejlepších knih.

6 17.07.2016

Musím říct, že tohle byla trefa do černého. Mám rád knihy Petra Šabacha a tohle je prostě trochu syrovější Šabach. Dejvice a horní Letná měly svůj Špejchar a "živly" které se tam slézaly. Nusle měly a zřejmě dodnes mají svou Závist. Jadrný jazyk a jistá bezvýchodnost jsou na místě a knize to jen prospělo. Další věc je příběh který povídky spojuje a ten je rozhodně příjemným bonusem. Za mě těch 85% určitě.

3 16.07.2016

Kvítek karmínový a bílý
(Ve skvělém překladu pana Viktora Janiše)
Příběh prostitutky Sugar odehrávající se ve viktoriánském Londýně.
V první řadě musím říct, že Michel Faber je brilantní vypravěč.
Na knize se mi líbil samozřejmě především vývoj a proměna Sugar (tedy její osobnosti) a také to, jak autor zručně provázal cesty a příběhy všech postav. Žádná není zbytečná, žádná není nevyužitá. Tomu říkám poctivé spisovatelské řemeslo. Stejně jako se Sugar však Michel Faber pracuje s ostatními postavami (William, jeho bratr Henry a v neposlední řadě Emmelína Foxová) jejichž pohnutky a charaktery jako zručný chirurg svým skalpelem postupně tkáň po tkáni ořezává až na kost. Tady není kladných hrdinů, protože doba je zlá a předsudky vládnou světu. Ze začátku mě trochu zarazila přílišná popisnost prostředí a (příliš mnoho slov), ale pak jsem se nechal strhnout příběhem a knihu si opravdu užil. Když jsem dočetl poslední stránku, uvědomil jsem si dokonce, že v poslední čtvrtině knihy má příběh takový spád, že i těch barvitých popisů které mnohého čtenáře mohou z počátku odradit znatelně ubylo. Zároveň si vážím autora který byť se považuje za ateistu, i když mohl, nesklouzl k zesměšnění katolického ani anglikánského náboženství. Kniha je často chválena za to jak přesně popisuje život ve viktoriánském Londýně a samozřejmě po právu.
Vlastně jsou jen dvě výhrady které k samotnému příběhu mám. Tou první je, že se mi nesmírně líbil začátek knihy, kdy je čtenář postaven do pozice voayera pozorujícího vše jakoby z dálky. Tento způsob vyprávění Faber záhy opustil. Chápu, že pro autora by bylo nesmírně náročné napsat příběh tímto stylem, ale přesto mi to bylo trochu líto. A samozřejmě mě moc mrzelo, že kniha skončila tak náhle a její finále bylo tak otevřené, že by se za to nemusel stydět ani scénárista soap opery.
Mnozí pak Faberovi vyčítají velký výskyt vulgárního a sprostého slovníku. Ale to je prostě hloupé. Kvítek je příběh prostitutky a sprostá mluva a sexuální narážky k tomu prostě patří.
K překladu: Pan Janiš na knize odvedl práci, za kterou by si zasloužil nejen tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna, ale i cenu Nejlepší překladatel roku.
Kvítek karmínový a bílý rozhodně není knihou pro každého. Nejen rozsahem 920 stran, ale také tématem prostituce. Přitom je to (jako většina opravdu dobrých příběhů) především vyprávění o lidech, jejich životech, touhách a strastech. 95%

18 15.07.2016

Máme pětiletou dcerku a ta je pořád jako na trní, mele stále pantem a ano, často mě z ní může vzít čert. Stejně jako babičku z Dorky.
Každý, kdo má děcko na tohle naráží. "Já se z tebe zvencu." "Nebuď jak z divokých vajec?" "A tati, co je to zvenca? A jaký jsou divoký vejce?" Přesně tak to má i sympatická čertice Dorka a její babička. Příběhy které Dorka prožívá jakoby vypadly ze života každého druhého školáka (ranní vstávání, závody, úkoly), zároveň jsou nabity informacemi a humorem, takže i na poměrně krátké ploše dvou stran malé čtenáře nejen poučí, ale i pobaví. Každý příběh je doplněn hádankou, či lehkým (většinou hledacím) úkolem. Knížku ilustroval dlouholetý spolupracovník Kláry Smolíkové, Jan Smolík ( Na hradě Bradě, Řemesla, Viktorka) a v jeho podání je Dorka na první pohled sympatická rošťanda ne nepodobná Pipi Dlouhé punčoše a děti si ji oblíbí.
I když Dorka nedosahuje (a ani nechce dosahovat) takových met jako například knihy Řemesla či Husité, nebo Husův dům. Rozhodně mladší školáky (první stupeň a zdatnější předškoláky poučí a pobaví. A to se cení.

15.07.2016

Maya je bývalou agentkou Mossadu, ale rozhodla se změnit identitu i styl života. Jenže její minulost ji dohnala, protože nejenže někdo povraždil její bývalý tým, ale jde po krku i jí…

Kolik už tu bylo příběhů o agentovi, který opustil svou agenturu a vydal se na cestu pomsty? Brutální Nikita, Jason Bourne a další a další…

Čím je tedy Maya aka Jet výjimečná? Především je to agentka Mossadu. O izraelské tajné službě se zas tak moc často nepíše. Zároveň je to ženská hrdinka a těch v žánru akčního špionážního thrilleru také nepobíhá moc. S ničím se moc nepáře a je to akční hrdinka, která by mohla kopat první ligu. A vzhledem k tomu, že Jet Procitnutí bylo zvoleno New York Bestselerem, jí alespoň v Americe rozhodně kope. Vždyť do roku 2015 vyšlo devět pokračování téhle svěží akční série.

Příběh je svižný a po té co si odbudeme pár vysvětlujících flashbacků, rozjede se takřka detektivní pátrání a ačkoli čtenář ví kdo je záporák, je zábavné sledovat, kterak Jet a její bývalý šéf a milenec David postupně odkrývají, kdo za celou věcí stojí. Finální bitva člověku nedá vydechnout a závěrečný cliffhanger je nejen velkým překvapením, ale zároveň otevírá vrátka dalšímu dílu.

Přesto bych ocenil více špičkování a humoru mezi ústředním párem a výraznějšího záporného hrdinu. Který nedostal v příběhu příliš prostoru. To jsou však jen malé skvrnky na veskrze dobrém příběhu.

Díky hrdince Jet se nám do rukou dostává svěží odpočinkový akční thriller, který díky milostné lince možná ocení nejen drsní muži, ale i něžné paní a dívky.

Také musím pochválit pány grafiky za luxusní plasticky vyvedenou obálku, která lahodí čtenářovu oku.

1 23.03.2016

Petr Heteša – stavy nestavy, bytosti nebytosti (Sbírka povídek) Brokilon 2015
Počet stran 541
Petr Heteša je jedním z prvních a rozhodně jedním z nejznámějších kyberpunkerů u nás. Na fantastické scéně se pohybuje od poloviny osmdesátých let a já se s ním poprvé setkal roku 1989 při čtení samizdatové vydané novely Sítě, kanály a stoky, kterou napsal společně s Karlem Veverkou. Od roku 2009 publikuje pod hlavičkou nakladatelství Brokilon.Zde mu vyšly například romány Démoni jsou věční, Nevrmore Baltimore, Ruská ruleta, Moprphin red , Fatal virtual.
Nyní se k nám vrací se sbírkou povídek, kterou, ne nadarmo nazval Stavy nestavy, bytosti nebytosti.
Jak píše sám autor na zadním přebalu své knihy: „V podstatě je to soubor povídek o lidech. O lidech z města i vesnice, z obchodů i kanceláří, z metra i pravidelných meziplanetárních linek. A hlavně o jejich interakcích s anděly i démony (ať už pozemského či mimozemského původu), se stroji, roboty i androidy, s lišejníkem na skále Síria či žhavou lávou vyvěrající ze Země.
O jejich interakcích s neurčitými strukturami mimoplanetárních bytostí či softwarovými řetězci infikovanými umělou inteligencí. Předem jsem ze hry vyloučil upíry, vlkodlaky a elfy, jelikož na ně nevěřím.
Soubor povídek o životě založeném na čtyřech aminokyselinách shlukujících se do struktury DNA a produkujících bílkoviny v kontaktu s životem založeným na úplně jiné bázi, ať už jde o iontové vlnění, pekelnou plazmu či vesmírnou entitu.
Všechny ty příběhy se staly. A jestli se nestaly, tak se určitě stanou. A v tom nejhorším případě se právě teď dějí.“
Soubor čtrnácti povídek nás zavede nejen do autorova oblíbeného Baltimoru, ale také třeba do výzkumáku v Lednici, na vesmírnou stanici, neznámé planety, do Pražského podzemí či Národního archivu Spojených států.
Na těch bezmála 550 stranách se setkáme nejen s lidmi (ať už vylepšenými nějakým softwerem, nebo prostými), ale také s mimozemšťany různého ražení či s démony a astrálními bytostmi.
Ostatně, stručný seznam všech povídek jasně naznačuje jakou cestou se při sestavování své sbírky Petr Heteša vydal.
Zvuk Led Zeppelin, že je to povídka, ve které se démoni musí vypořádat s posledním přáním stárnoucího rockera.
Americký popcorn: Co vše se může stát v Národním archivu Spojených států, v sekci film? To vám prozradí skvělý Americký popcorn nabitý spoustou filmových odkazů a vtipnou detektivní zápetkou.
Znamení“ Váhy, Barva: Černá
Když správci chrámu Notre Dame přijde email o vstup do podzemí od skupiny Larpařek, začnou se dít nevídané věci.
Alcamyrské šelmičky: Když policejní vyjednavač Terry Snelling z baltimorské pobočky národní bezpečnosti přijme úkol pro Houston, vyklube se z toho hodně zapeklitá záležitost.
Konkurenční doložka: Evropská unie dokáže jednomu zamotat hlavu. Zvlášť když vám nasadí do firmy na otestování dvě nové, supermoderní sekretářky.
Absolutní rovnováha: Hráli jste někdy šachy? A přemýšleli jste o tom, jaké by to bylo, kdyby někdo hrál šachy s vámi…
Neznámá známá: Taková milá hříčka na téma Pes nejlepší přítel člověka
Porno: Bravurní detektivka s hodně zvláštní zápletkou. Kam se hrabe Doctor Who.
Femme Fractale: Krásná ženská dovede zamotat chlapovi hlavu a je jedno jestli se s ním potká v Paříži nebo v očistci.
Psí oči: Existencionální drama zasazené do vesmíru.
Lednická cibula: Jen se smějte. Tohle je větší mazec než Den Trifidů.
Úchylka dálkového spoje: Co všechno se může přihodit na trase Země – Scimarine, na to nám odpoví pátrání takřka detektivní.
Fáma a kyvadlo: Naprosto skvělá městská fantasy. A neb kdo ví, jak to s tou Sametovou revolucí opravdu bylo.
Babbageorova logická hádanka: Cestování do minulosti bylo, je a bude vždy rizikový podnik.

Autor se snažil při sestavování své sbírky řadit povídky podobně, jako tomu bývá u LP nebo CD. „Aby nebyly dvě podobné písničky u sebe.“ Tedy aby se střídala nejen témata povídek, ale také povídky lehčí s těmi vážnějšími.
Myslím, že se mu to podařilo, ale i kdyby ne, vůbec by mi to nevadilo. Protože já na téhle sbírce oceňuji něco jiného.
Předností této sbírky je především Petrova neskutečná kreativita a fantasie. Každá povídka je zasazena do jiného prostředí, každý příběh je originální, a mnohé z nich mají poselství, nad kterým se stojí za to zamyslet. Prakticky každá povídka mě hned od začátku chytla a nepustila. Jakmile se člověk zorientoval a byl uveden do děje, musel prostě číst dál hnán touhou zjistit, jak povídka dopadne. A kromě jedné či dvou povídek, byly ty konce opravdu překvapivé.
Petr Heteša svou sbírkou ukázal, že umí psát nejen kvalitní kyberpunk, ale také komorní detektivku, urban fantasy, space operu, nebo příběh o časových paradoxech.
Vlastně jedinou výtku či spíše postesk na autorovu adresu mám. U každé povídky jsem litoval jedné jediné věci. Že na rozdíl od Neila Gaimana, nemá Petr Hetša ve zvyku na konci či na začátku své knihy krátce pohovořit o tom jak která povídka vznikla…
Sám autor přiznává, že nápad „střihnout si taky nějaký povídky“ dostal po té, co si přečetl skvělou knížku povídek od J. W. Procházky – „Druhý krok nikam“.
Myslím si že, pokud bude Jiří Walker Procházka inspirovat ostatní spisovatele, k takovým skvostům jako je tato sbírka povídek, může být šťastný a spokojený nejen on, ale především široká čtenářská rodina.
95%

5 18.03.2016

Tak jo. Já do toho jablka kousnu. Juraj Červenák - Ohnivé znamení. Knihu jsem dočetl až do hořkého konce. Zápletka skvělá a vllastně i dost neotřelá. Stein se ukázal v trochu jiném světle a mile překvapil. Barbarič a Jaroš nezklamali. Jen tu profláknutou mrchu tam cpát nemusel, ta byla už trochu nadbytečná.Ale se nemůžu dočkat dalšího dobrodružství. Kdy že navštívíme Vídeň?

2 25.01.2016

Petr Schink se narodil roku 1979 v Ostravě a poprvé se na české fantastické scéně objevil roku 2002 s povídkou Bezvěrec, kterou publikovala tehdejší Ikarie. Do roku 2006 ji následovalo několik dalších povídek, a to nejen v Ikarii, ale také v Pevnosti. A povídkám zůstal věrný i ve své knižní prvotině Špinavá práce, jejíž hrdinové se protloukají alternativní Amerikou padesátých let a neradostnou budoucností.

Ovšem v roce 2010 přišel autor se svým majstrštykem Století páry, v němž představil nájemného pistolníka s nezvyklým jménem Fastynger van Hauten. A právě k němu a jeho světu se po dlouhých pěti letech (a odskočení do alternativní Ameriky let padesátých ve Vylévání krve) zase vrací v dlouho očekávaném románu Jak lvové.

Fastynger van Hauten, který byl ve Století páry jen lehkomyslným mladíkem balancujícím na hraně zákona a neměl problém lehce spadnout do problémů se za těch pět let docela změnil. Stále bere práci i od těch nejvšivějších lumpů, a pokud mu to vynese nějaké ty peníze na jídlo a zábavu, nemá problém se uchýlit k podrazu, pokud jde o holé přežití a pokud to neodporuje jeho velice volnému morálnímu kodexu. Ale zároveň nese odpovědnost nejen za sebe, ale i za dvanáctiletého výrostka Abelia, kterého mu osud nadělil. A když mu chlapce unesou před nosem a Fastyngera samotného uvrhnou do nejhoršího vězení v Císařství, nezbývá hrdinovi nic jiného, než se vydat na strastiplnou a krvavou cestu…

Petr Schink žije v malé vesničce dvacet kilometrů od Ostravy, a jak sám jednou prohlásil: „Ostrava člověka ovlivní, nebo zabije...“

Petr, který sám o sobě říká, „že má steampunk rád, ale tamní komunitou nijak ovlivněn není“ dává svému tvrzení o Ostravě za pravdu. Protože Fastyngerův svět je právě tak šedivý a špinavý, jak jen si lze industriální svět představit. Lughos a jeho okolí jsou zamořené zplodinami z chemických laboratoří, v moři se hemží zmutované potvory a všude se vznáší popílek z vysokých pecí. O skládky nebezpečného odpadu a hromady strusky není nouze.

A tento svět není zabydlený načančanými dámami v korzetech a krajkových šatečcích a gentlemany s cylindry ve fracích, ale lůzou, děvkami, zloději, rváči, revolucionáři, šílenými vědci, ještě šílenějšími vynálezci, krutými majiteli dolů a továren, pašeráky, trolly, a nebezpečnými metafyziky. Právě autorova imaginace a šílené nápady (namátkou trolí líheň či nevěstka Gynevr, která ve svém klíně skrývá zbraň zákeřnější než kobra královská) mě na knize ohromně bavily. Stejně tak i akce, díky níž příběh krásně odsýpá. Fastyngerovy eskapády jsou šílené a zábavné stejně jako svět, ve kterém žije. Možná proto mi přišly na škodu flashbacky, které (především v první půlce knihy) sice vysvětlují ledacos z hrdinovy minulosti, ale zároveň narušují plynulost děje. Čtenář si pak trošku připadá jako ten chudák, kterému se zdál sen a on se v nejlepším propadl do dalšího snu a tak dále. Ovšem na druhou stranu musím Petrovi přiznat, že se v druhé půlce knihy pochlapil a Fastyngerovy vzpomínky na minulost jsou do příběhu zařazeny citlivě a vůbec neruší.

A i když by snad někdo mohl autorovi vyčítat, že příběh o hledání ztraceného dítěte je stokrát omletý, já ho stejně tak, jako připomenutí takových myšlenek, že revoluce požírá své děti a cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, považuji za přidanou hodnotu.
Románem Jak lvové se čtenáři dostává do rukou svěží, originální, akční dobrodružný příběh vonící párou, jenž nepostrádá morální přesah a který rozhodně stojí za přečtení.
A protože Petr nechal svému hrdinovi v závěru knihy otevřená krásná velká vrata do nového příběhu, můžeme se těšit na to, že se s Fastyngerem van Hautenem za pár let znovu setkáme.

Petr Heteša – Morphin Red Brokilon podzim 2015
Autor se vrací na místo činu
S Prtrem Hetešou jsem se poprvé setkal v roce 1989 kdy jsem, (ještě v samizdatu) četl román Sítě, kanály a stoky který tehdy napsal s Karlem Veverkou. Od té doby jsem ho sledoval spíše z povzdálí a viděl jak mu především u Brokilonu vychází jedna knížka za druhou. (Namátkou: Démoni jsou věční, Nevermore Baltimore, Ruská ruleta, Fatal Virtual ). Už v Sítích Petr koketoval s žánrem kyberpunk a zůstal mu věrný i nadále. Takže výjimkou není ani jeho zatím poslední román Morphin Red.
V něm se Petr vrací do Baltimore které navštívil již ve svém druhém románu vydaném u Brokilonu.
Baltimore v Morphin Red je mnohopodlažní metropolí která vzkvétá do technologické krásy, zatím co jeho obyvatelé díky speciálním augmentacím do krásy biotechnologické. Ovšem uvnitř Idinou zářícího městského organismu dvacet let dřímá nebezpečný bioware a stačí jen jediná krátká zprávička na internetu a spustí se dominový efekt, který ani strůjci původního projektu, ani jeho oběti nemohou zastavit…

Morphin Red je příběhem čtyř teenagerů semletých ilegálním biotechnologocickým výzkumem, kteří se musí vyrovnat s důsledky své temné minulosti. Přesto tato kniha není v žádném případě hloupým young adult románkem, neboť vzpomínky hlavní hrdinky na dětství strávené v detenčním ústavu jsou jen jednou ze součástí celého příběhu. Zároveň jsou asi také jednou z nejdrsnějšícha pro mě emočně nejsilnějších částí Morphin Red. Druhou neméně důležitou součástí příběhu je takřka detektivní pátrání po minulosti hlavních aktérů a tou třetí akce. Akce, jenž čtenáře nejen pobaví, ale která především není samoúčelná. A rovněž každý dějový zvrat je přísně logický a má své místo v příběhu. Dokonce i humor, který nám autor dávkuje, jen po malých kapkách přesně odpovídá stylu knihy a pasuje tam jako tištěný spoj na základovou desku.
Morphin Red je skvělý příběh s cyberpunkovou tematikou a morálním přesahem, který si užijí nejen fanoušci Matrixu a Deus ex Human Revolution, ale každý milovník kvalitní sci- fi.
Petr Heteša ušel od dob románu sítě, kanály a stoky opravdu veliký kus cesty.
V závěru musím pochválit Roberta Pilcha za kvalitní redaktorskou práci a grafickou úpravu, protože nejen luxusní obálka, ale i ilustrace uvnitř knihy pěkně doplňují již tak zajímavý příběh.

3 12.12.2015

Darek Šmíd Kladivo na čaroděje – Žrádlo pro psy
Kladivo na čaroděje je podobně jako J.F.K. série kdy několik autorů sdílí jeden vytvořený vesmír s daným hrdinou či hrdiny. Jde o fantasy odehrávající se v současné Praze. V Praze kde kromě skvělé práce Magistrátu, ucpané magistrály a přecpaného metra funguje také magie. A s jejími vedlejšími účinky se již devátým dílem snaží vypořádat tým paranormálních vyšetřovatelů na ne až tak volné noze vedený Felixem Jonášem. Kladivo na čaroděje je dítětem Jiřího Pavlovského, který vybírá ty, kteří se na nových příbězích budou podílet. Někdy jsou to známé autory, jako například Dušan Fabian či Martin D. Antonín, nebo naopak tváře zatím méně známé.
Devátý díl série nám předkládá autor většině fanoušků fantastiky nejspíš neznámý, i když s fantastickým žánrem nejednou koketoval. Darek Šmíd je mužem mnoha povolání. Scénárista seriálů Comeback a Vyprávěj, překladatel komiksů (Transmetropolitan) a redaktor například internetových stránek Reflex.cz. Pro Ikarii kdysi napsal povídku „Urvi mě nohu, řekla barbína“ a v časopisu ABC publikoval fantasy komix Archibaldova dobrodružství.
Jak je psáno v anotaci. U ranní kávy se zmasakruje firma plná bankéřů, v městském parku něco ukusuje chodcům hlavy, gigantické psí bestie si v podzemí brousí zuby na hlavní chod a na víc se ztratí Vincenc…
Darek Šmíd nám předkládá klasický případ týmu Felixe Jonáše. Něco, co začíná, jako standardní vyšetřování paranormálního jevu se během pár stránek zvrhne v kolosální průšvih a boj o přežití.
Tedy přesně to, co máme mi, fanoušci na této sérii rádi. A k tomu přihazuje spoustu drsné akce, černého humoru a hlášek. Takže těch bezmála sto šedesát stránek člověk zhltne ani neví jak a najednou je tu grandiózní finále a vám nezbývá nic jiného, než se těšit na další díl.
A já osobně za velké plus považuji především v pravdě geniální zápletku. Jsem také moc rád, že se autor drží vytyčené linie a nejen že využívá odkazů na předcházející díly, ale především nám více přibližuje dalšího z členů týmu, jímž je Vincenc. Tak jako nám Pekelná šleha minule stejně hezky přiblížila Waltera. A své nezastupitelné místo tu má i má milovaná Praha se stříbropěnnou Vltavou a to se počítá.
Jen mě možná trošku mrzí, že se nám na trati někde vytratil původ záporáků, se kterými se Jonáš a spol potýkají. Ale to je z mého pohledu asi jedinou drobnou chybičkou na jinak skvělé knize.
Každopádně si myslím, že Žrádlo pro psy je v kontextu celé série jedním z nejzdařilejších dílů. A jako týmová městská fantasy by obstál i samostatně.
PS: Díky Darku Šmídovi se budu na potkany pobíhající nočními parky dívat úplně jinak než dřív. A jasná zpráva je i to, že jistý hit skupiny Olimpic mi bude v hlavě strašit také ještě hodně dlouho…
85%

Stín Modrého býka – Farantiška Vrbenská a Leonard Medek Straky na vrbě 2011

Františka Vrbenská dobrá víla české fantastiky a autorka nejen mnoha povídek, ale také například fantasy trilogie Klál hlubiny půlnoci spojila síly s Leonardem Medkem který kromě mnoha povídek napsal například knihy jako jsou dobrodruh či Conan a studna Ghůlů.
Výsledkem spolupráce těchto dvou skvělých autorů je kniha Stín modrého býka.
Příběh galského válečníka Kraka z rodu Havranů který se snaží najít nejen vrahy svého bratra a dosáhnout tak pomsty nás zavádí do české kotliny čtvrtého století po Kristu. V té době byla česká kotlina tavícím kotlíkem národů. A tak se Krak na své pouti z Daksanemetu (dnešní Doksany) potkává a utkává nejen s válečníky kmene Korkontů či Svévů, ale také s římskými obchodníky hledajícími nová odbytiště pro své zboží.
Příběh má několik vzájemně se splétajících dějových linek a pomalejší tempo, takže se čtenář musí soustředit a být trpělivý. Ne, že by Krak řešil vše jen smírnou cestou, o souboje zde rozhodně není nouze a i keltská či germánská magie mají v příběhu nezastupitelné místo. A i když s tím počtem hlavních i vedlejších postav je lehké se v příběhu ztratit, všechny jejich osudy se v závěru knihy spojí stejně tak jako potoky a říčky vlévající se do mohutného toku řeky Albis.
Na druhou stranu je skvělé že si autoři (a u Františky Vrbenské je to koneckonců dobrým zvykem), dohledali v odborné literatuře nejen původní názvy kmenů, osad, měst, hor a řek, ale také zvyky a obřady které Keltové na našem území provozovali, takže příběh působí o to věrohodněji. Jako velké plus také vnímám obě přiložené mapy a velice obšírné dodatky obsahující snad všechna jména, názvy a pojmy z keltského místopisu a historie které se v knize objeví.
Ve finále se tak stírá hranice mezi fikcí a historií a to je jen dobře.
Trpělivému čtenáři se tak ve Stínu modrého býka dostává do rukou nejen dobrodružný historický román s prvky fantasy, ale zároveň velice čtivý průvodce historií keltského osídlení v Čechách a na Moravě.
Závěrem musím pochválit také pěknou obálku z pera Jany Šloufové a ilustrace v záhlaví kapitol které pěkně ilustrují celý příběh.
V rámci ASFFH v kategorii Česká kniha zvítězila kniha v roce 2011

5 19.11.2015

Stephen King - Revival
„Ale někdy vám do života vstoupí osoba, která do žádné kategorie nezapadá. Je jako žolík, který na vás jednou za pár let vykoukne z balíčku karet, většinou když prožíváte nějakou krizi.“
Stephen King je alespoň pro mě takovým žolíkem. Jednou za čas na mě vykoukne z hromady knih v knihkupectví či knihovně a vždy mě překvapí. Po revoluci tlustospisem To, před rokem romány Dallas 63 a Pod kupolí a teď v porovnání s jinými svými knihami tenoučkým románem Revival.
Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou je Jamie Morton. Jamie spolu se svými sourozenci prožívá idylické dětství ve středostavovské rodině a místním sboru Metodistické církve. Roku 1962 se díky tomu poprvé setkává se svým „žolíkem“ rewerendem Jacobsem který nastupuje coby mladý a nadšený pastýř na právě uvolněné kazatelské místo v místním sboru.
Revival (jak sám autor v úvodu své knihy naznačuje) je Mortonovým životním filmem ve kterém sledujeme přerod malého chlapce hrajícího si s vojáčky v mladého začínajícího muzikanta, rockového námezdního kytaristu, feťáka a z drogové závislosti vyléčeného starce čelícího svým životním démonům. Těmi jsou rewerend Jacobs a elektřina která se po tragické smrti kazatelovi rodiny změní z koníčka v Jacobsovu posedlost.
„Spousta omáčky a akce až nakonec“
King už dávno nepíše horory, u kterých si okoušete prsty až na kost. Spíše naopak. Jeho několik posledních knih jsou spíše mistrně spletené lidské příběhy a hororové prvky jsou v nich pouze kořením přidávaným po špetkách. Nejinak je tomu v příběhu Jamieho Mortona a reverenda Jacobse. Každá z životních etap hlavního hrdiny plyne zvolna jako řeka života a ne každého může bavit popis vypravěčova dětství a mládí na malém městě, či osudy rockového muzikanta. Ale každá z etap Mortonova života je okořeněna buď tragickou událostí, nebo setkáním s reverendem a je zajímavé sledovat proměnu mladého a nadšeného kazatele v monstrum ne nepodobné kapitánu Achabovi. A na horor s až Lovecravtovským mysticismem v závěru také dojde.
"Muzika je důležitá", řekl mi jednou. "Populární knížky zmizí, televizní pořady zmizí, a zkus mi povědět, co jsi viděl v kině před dvěma lety. Ale muzika trvá, dokonce i pop. Zvlášť popová muzika."
Příběh, který nám King v knize Revival předkládá, působí jako by byl skoro až retrospektivou autorova života. Nevím nakolik Stepen vychází ze svých životních zážitků, ale jeho láska k rockové muzice je z knihy cítit na sto honů, stejně tak jako jeho velice rezervovaný postoj k náboženství.
Obojí považuji za přidanou hodnotu čtivého a zamyšlení hodného příběhu o síle náboženství, víry a strachu z toho co nás čeká po smrti.
80%

5 19.11.2015

Petr Stančík - Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana
Nakladatelství Druhé město 2014. Audio verzi vydalo vydavatelství Tympanum na podzim roku 2015.
Petr Stančík je fanouškům české fantastiky nejspíše neznámý. Vydal sice dvě sbírky básní Černý revolver týdne a Virgonaut a prózy Admirál čaje, Fosfen či Pérák, ale teprve jeho Eroticko, mysticko, kulinářský detektivní román Mlýn na mumie je dílem které by nemělo uniknout žádnému z fanouškú kvalitní fantastiky a kvalitní literatury vůbec.
Praha na přelomu let 1865 a 1866 není místem nijak idylickým. Tovární komíny chrlí popílek, děti pracují ve fabrikách 12 hodin denně, na úřadech se mluví pouze německy, C.K. státní správa je zkostnatělá až hanba, na obzoru je válka, Prusko včele s Bismarckem si na nás brousí zuby a ke vší hrůze po Praze pobíhá masový vrah poštovních doručovatelů.
Naštěstí je tu policejní komisař Leopold Durman, který se případu brutálních vražd ujme s vervou sobě vlastní.
Durman je vlastenec a ryzí Čech, proto se díky němu seznámíme nejen s básníkem Nerudou, ale i jedním ze zakladatelů Obce Sokolské Tyršem. Ovšem Leopold je především milovník všech druhů tělesných požitků. Proto nás provede nejen všemi možnými restauranty, restauracemi, hospodami a jídelnami co jich Praha v těch časech měla, ale i vyhlášenými nevěstinci a to nejen Pražskými.
Vyšetřování až na prvním místě?
Mlýn na mumie byť se prezentuje jako detektivní román, je především oslavou jídla a erotiky. Musím dodat, že podle mě oslavou vtipnou a vkusnou. Nad popisy kulinářských zázraků, které Leopold během svého vyšetřování nejen v Praze, ale i v Paříži či v Jižní Americe kam ho vyšetřování zavede, se vám budou sbíhat sliny a erotické eskapády páně Durmana jsou podány tak, že se neubráníte úsměvu. A na opravdovou lásku také nakonec dojde.
Samotná detektivní linka je neméně zábavná a to nejen díky Durmanovu příteli detektivu Alterovi, který nebohému vyšetřovateli pomáhá a také jeho eskapády vtipně a trefně komentuje. Ale především díky plejádě bizardních postaviček, se kterými se Durman během svého vyšetřování potkává a utkává. Ať už je to anarchista Čeněk Varanov nebo baron Sulz- Rossol d Aspiq či cikánský Vajda Koloman Demeter. Zároveň mě bavilo, že na rozdíl od Leopolda tak říkajíc vidím vrahovi přes rameno. Protože vrah v tomto příběhu je postava velice zajímavá. Když jsem knihu četl poprvé, měl jsem neodbytný pocit, že vyšetřování nakonec vyzní jaksi do ztracena. Durman nezahlásí: „Pane XY jste zatčen.“ To až při poslechu audioknihy jsem si uvědomil, že je to tak v pořádku. Že čtenář dostal tolik indicií, že může sám nahlas říct: „Vrahem je …“ Což mi teď když o knize přemýšlím, připadá mnohem lepší.
A kde máte, tu fantastiku pane recenzente?
Fantastické prvky jsou v knize samozřejmě přítomny, ale jsou umně skryty a objevují se jen místy, stejně jako když ponorná řeka občas vystoupí na povrch, aby se v zápětí zase vrátila do hlubin zemských. Tak se i tady objevují duchové mrtvých vládců, mluvící rostliny či spiritistická média.
Mlýn na mumie má své osobité kouzlo a je prodchnutý nejen láskou k dobrému jídlu, sexu a Praze. Ale především ke starým časům a kdy čas plynul pomaleji a lidé si uměli život užívat plnými doušky. A to vše navzdory tomu, že se nad Evropou stahují mračna První světové války…
Jak řekl Petr Schink: „Kniha je skvostná. Obžerství grafomanské, kulinářské i pornografické.“ Ostatně také proto byla oceněna cenou Magnesia Litera 2015 v oboru Próza.
90%
Audio verzi knihy Mlýn na mumie vydalo vydavatelství Tympanum letos na podzim. A myslím, že je to počin nadmíru povedený. Narátor Ivan Řezáč se role vypravěče (protože Mlýn na mumie není psán v ich formě) zhostil na výbornou a nelze mu upřít cit pro odlišení jednotlivých postav, ale i smysl pro dramatičnost. Ostatně jako vynikajícímu bývalému členu činohry Národního divadla kde vynikl v představeních jako například Král Lear či Král Jindřich IV., není kvalitní přednes cizí.
Skvělým tahem na branku také bylo použití gregoriánských chorálů v úvodu kapitol. Každá kapitola totiž začíná citací ze spisů tajného společenství Ordo Novi Ordinis a gregoriánské chorály je pěkně dramaticky podkreslují.
Zkrátka a dobře Tympanum se své práce na Mlýnu na mumie zhostilo na výbornou.
80%

4 19.11.2015

Robert Paul Holdstok ( Merlinův kodex, cyklus Les Mytág, Dávné ozvěny ) se narodil v hrabství Kent a i když svůj dospělý život prožil v Londýně, na anglický venkov a především do anglických lesů se ve svých dílech stále vracel. Nejinak tomu je i v jeho stěžejním díle Lesu Mytág.
Příběh: Vypravěčem příběhu plného tajemství je válečný veterán Steven Huxley, který se po bojích prožitých ve Francii vrací do domu na kraji Ryhopského lesa v hrabství Kent, kde se svým bratrem a otcem strávil své dětství. Otec, který celý svůj život více než svým synům, zasvětil průzkumům zdánlivě malého lesa, za podivných okolností zemřel a Stevenův bratr zdá se propadá posedlosti lesem stejně jako jejich otec… A pak je tu ještě Guiwenneth dívka osud, dívka legenda…
Mýty a legendy. Ale hlavním hrdinou příběhu není ani tak Steven Huxley, jako Ryhopský les, v jehož neprostupných houštinách žijí, bojují, milují a umírají Mytága. Mytága jsou „mytická imága“. Oživlé představy dávných hrdinů a postav, strašidel a nočních běsů z dávných dob. Oživlé archetypy, které podle Holdstoka produkuje lidské podvědomí a kolektivní nevědomí, žijí právě v Ryhopském lese, který jedním z mála pozůstatků původních pralesů. Tolik k suché teorii.
Otevřete – li však Les Mytág, zapomenete na všechny suché teorie, na Junga z kterého Holdstok vychází i na dějiny filozofie a hodiny psychologie, neboť vás svým syrovým dechem a tajemstvím ovane svět tak originální a atmosférický, že bez dechu a s napětím budete obracet stránku za stránkou a stejně jako Steven se z cynického pragmatika, proměníte v snílka.
A přitom vám vůbec nebude vadit, že se příběh, stejně tak jako tajemná Guiwenneth schovává pod klenbou prastarých stromů a jen občas vám dovolí zahlédnout svou tvář…
Protože především tajemstvím a zvláštní atmosférou si Les Mytág získal srdce čtenářů a s právem se zařadil mezi klenoty fantastické literatury.
100%

Hvězdní vandráci, nebo také šmejdi (jak se jim hanlivě přezdívá) šmejdí vesmírem a hledají artefakty z opuštěných vesmírných korábů, stanic a planet. Nebo si hledají příležitostnou práci jako přepravci pašovaného zboží. Vandráci musí mít obchodního ducha, aby mohli své nálezy co nejvýhodněji prodat na černém trhu a ostré lokty, aby dokázali přečůrat konkurenci. Vesmírní vandráci zabíjejí jen, když opravdu jde o holý život nebo pomstu.

Na druhou stranu je tady Jarmil Mařák, smolař, druholigový bojovník ve válečných robotech a neskutečně naivní mladík, který se shodou okolností stává členem posádky vandrácké lodě Jarní Kráska. Ale Jarmil není žádný vandrák a vesmír je krutý a temný.
Kdo by čekal od Vesmírných vandráků sci-fi ekvivalent ke Stalkerovi, asi by byl zklamán. Příhody Jarmila Mařáka jsou spíše mixem dobrodružných příběhů o hledání pokladů a střílečkou se špetkou svérázného a dost specifického humoru.

Úvodní kapitola (jakési intro jaké známe z filmů o Indiana Jonesovi) je nejen seznámením s hlavním „hrdinou“, ale i ukázkou klasické vesmírné pokladovky. Neznámá planeta a hledání artefaktů jsou zde vylíčeny velice čtivě.

První půlka knihy je naopak sci-fi střílečkou, kde jsou zachyceny Mařákovy boje v arénách. Musím přiznat, že tato část knihy se mi četla ze všeho nejlépe. A to překvapivě ne díky milostné zápletce, která mi přišla ryze účelová.

Druhá půlka knihy se vrací k původní „stalkerské“ lince a seznamuje čtenáře nejen s dalšími mechanismy Mařákova vesmíru, ale i s temnou historií postav. Zároveň nám ukazuje přerod naivního a mnohdy až sebelítostivého mladíka v někoho, kdo se v krutém vesmíru neztratí.

Svou „starosvětskou atmosférou“ mi Vandráci připomínají staré dobrodružné knížky jako byly Planety smrti nebo Nemesis z hvězd kterým člověk právě pro to dobrodružství rád odpustil nějaké ty technické chyby či nelogičnosti.

To všechno je okořeněno vtipnými popkulturními odkazy (nejen na Hvězdné války), ale především odkazy na česko–slovenské reálie. Ty mne velice potěšily, protože dodávají knize netradiční a velmi příjemný šmrnc.

Co mě naopak nepotěšilo vůbec, je velké množství chyb, které mi kazily požitek ze čtení. Myslím si, že každá kniha si zaslouží svůj díl korektorské a redakční péče a Hvězdným vandrákům se podle mého soudu nedostalo ani té minimální.

„Z kanónu v Rustamově levé ruce Rustama vylétla zlatá jiskra…“ (Vlado Ríša – Hvězdní vandráci, strana 19)

Ale navzdory tomu jsou Vandráci příjemnou vesmírnou střílečkou, u které si čtenář odpočine od všech těch velikých a skvělých space oper jako jsou Algor, nebo Mycelium. A to není zas tak málo.

Já mám knihy Petra Šabacha rád. A tenhle povídkový román se mu povedl. Možná to zní trochu divně, ale já celou knihu vážně vnímal jako sled povídek propojených postavou Arnošta a jeho rodinou. Většina kapitol by totiž obstála i jako samostatné, pěkně vypointované povídky. Hovorová čeština mi absolutně nevadila, ale je pravdou, že to mohlo být zásluhou skvělého Tomáše Hanáka který audio verzi knihy namluvil. Možná že v tištěné verzi bych s tím měl problém, ale spíš si myslím že ne. Po skvělém Občanském průkazu je Máslem dolů (alespoň pro mě) další Šabachovou trefou do černého.

5 22.09.2015

Juraj (Ďuro) Červenák se proslavil hlavně knihami o barbaru Conanovi, černokněžníku Roganovi, bohatýrovi Iljovi Muromcovi, o českém legendárním hrdinovi Bivojovi a v neposlední řadě cyklem příběhů uherského důstojníka, kapitána Cornélia Báthoryho, odehrávajícím se za protitureckých válek v letech 1660 -1664.

Železný půlměsíc je již čtvrtým svazkem popisujícím osudy posledně zmíněného hrdiny. Tomu se v tomto příběhu podaří se svým věrným kozáckým druhem nalézt svého syna a s ním zachránit sličnou šlechtičnu, které slíbí doprovod na její statky. Jenže je těžko dostát slibům když se přes Dunaj a Nitru valí machometánské vojsko…

Velice oceňuji, že příběh odsýpá jako po drátkách. Jak je u Červenákových knih zvykem, o bitky a bitvy není nouze a popis historických reálií, jimiž je Ďuro známý, i tady člověku připomene, že nejen vymýšlením příběhů živ je autor, ale i studium historických podkladů má své opodstatnění.

Akce střídá akci a člověk si ne náhodou připadá jako při sledování kvalitního seriálu, z nichž Juraj také rád čerpá svou inspiraci. Tomu, že děj pěkně odsýpá pomáhá i to, že autor nechává čtenáře nahlédnout na dění nejen očima Báthoryho, ale i mužů a žen ve službách Paši, čímž předkládaný příběh barvitě dokresluje. Navíctento postup není samoúčelný, neboť všechny linky se ke konci pěkně spojí na březích řeky Nitry a otevřený konec nám dává naději na pokračování.

„Báthory upřeně hleděl na syna. Michal se tvářil, že ho nevnímá…“

Musím autora pochválit za komplikovaný vztah Kornelia a jeho syna Michala, jenž mi přišel na celé knize jako skvělá přidaná hodnota.

„Jsem zklamaná,“ odstoupila od něj „Skrz naskrz rozčarovaná. Kam se poděl ten neporazitelný šermíř?“

Báthory, zbaven všech fantasy atributů, řeší veškeré komplikované situace (a to dokonce i ty které zavánějí magií) vlastním rozumem a silou. A to mi přijde jako druhá přidaná hodnota, ačkoli se to mnohým čtenářům nemusí líbit. Báthory je v Železném půlměsíci více otcem a mužem pevných zásad než obávaným superhrdinou.

Juraj nám ve čtvrté knize dobrodružství kapitána Báthoryho předkládá komorní a zdánlivě prostý příběh o rodině, povinnosti a splacených dluzích na pozadí velikých dějinných událostí.

K celkově pozitivnímu zážitku ze čtení přispívá také vynikající překlad Roberta Pilcha a celkové zpracování knihy, které je na vysoké úrovni. Komu je toto vše málo, bude si muset počkat na dalšího Rogana. Ale ctitelům kvalitních historicko-dobrodružných příběhů nepostrádajících jistý morální přesah by Železný půlměsíc neměl proklouznout pod kopyty.

5 09.09.2015

Transhumanismus je mezinárodní intelektuální a kulturní hnutí, které podporuje použití nových vědeckých objevů a technologií k vylepšení lidských mentálních i fyzických schopností a na druhé straně také zlepšení co se týče nežádoucích a nepotřebných aspektů lidské schránky, jako jsou hloupost, utrpení, nemoci, stárnutí a nedobrovolná smrt. Pro tyto účely transhumanističtí myslitelé kriticky studují možnosti a důsledky vývoje a užití technik lidského vylepšování a dalších příchozích technologií. Možná nebezpečí, stejně jako výhody, mocných technologií, které by mohly rapidně změnit podmínky lidského života, jsou stejně tak věcí zájmu transhumanistů.

Julie Novaková, autorkou několika románů (namátkou Zločin na Poseidon City, Tichá planeta či Prstenec prozření) a více než třiceti povídek vydaných v časopisech (Ikarie, XB-1, Pevnost, Clarkesworld) a mnoha nejen českých sci-fi a fantasy antologiích, se ujala přetěžkého úkolu sestavit sbírku sci-fi povídek s tématem transhumanismu. Oslovila deset autorů, a výsledkem její práce je antologie nazvaná prozaicky Terra Nullius.
Úvodní práce Vykradačka hrobů Martina Gilara představuje netradiční bondovku, jejíž hrdinkou je šarmantní agentka NSA Vivian. Na práci oceňuji hlavně fakt, že dokáže hezky skloubit nadsázka a humor s vyváženými technickými popisy.

Hned druhou povídku Tomáše Petráska s názvem Bensonové efekt považuji za nejlepší z celé antologie. Tato povídka mě hluboce zasáhla a není se co divit. To, co začíná jako prostá detektivka se mění v polemiku o tom, zda má či nemá technologiemi vylepšený člověk právo na existenci. Zároveň je to také příběh o xenofobii, předsudcích, ale také o sebepoznání, změně názorů a naději.

Karolina Francová v povídce Slepá spravedlnost představuje trochu pohádkový příběh dvou bratrů, kteří zdaleka nejsou tím, čím se zdají být. Příběh o sourozenecké lásce a právu na existenci dává tušit, že autorka má velice blízko k právnické profesi a že se svými zkušenostmi dokáže pracovat.

Alexandr Kazda se v práci Kočkování rozhodl ukázat, že i sci-fi povídka s tak závažným tématem jako je transhumanismus může být pojata s nadhledem a humorem. Chcete vědět, co si myslí vaše kočka? Tak neváhejte a čtěte.

Tomáš Dostál, který je podepsán pod povídkou …a první pošle Boha!, je ctitelem Phillipa K. Dicka a z jeho povídky je to cítit. Jeho příběh vypráví o tom, jak může být závislost na technologiích velice podobná závislosti na drogách. A navíc je zasazen do Ruska. No nepřečtěte si to.

Lucie Lukačovičová se svým Pavilonem Blíženců vrací k Tin Rose, jedné z vedlejších postav, kterou autorka načrtla ve své sci-fi detektivce "Stanice Armida". Nyní využila možnost rozehrát její příběh v kontextu transhumanismu a výsledek rozhodně stojí za přečtení.

Petra Pecharová v povídce Dvacet cigaret denně a pět jazyků rozehrává příběh proměny mladé kadetky vojenské akademie, který se odehrává na pozadí intergalaktické války o přežití lidstva. Velice se mi líbil způsob, jakým autorka příběh uchopila – využila totiž pohledu všech lidí, kteří s dotyčnou dívkou měli co do činění.

Hanuš Seiner antologii uzavírá povídkou, která jí dala jméno, Terra Nullius. Bohužel právě tato práce pro mě byla tou nejhůře uchopitelnou. Vnímám ji jako podobenství o prolínání lidské podstaty a technologií. Ale možná se pletu a vy, čtenáři, pochopíte povídku Terra Nullius úplně jinak.

Tato antologie měla být původně pouze hard SF, tedy sci-fi primárně založená na vědě a technice (sci-fi zde neznamená jen kulisy, ale věda nebo technika je zásadní pro zápletku a autor ji "nekomolí", spíš staví na reálném základě, z nějž pak vycházejí spekulace.), avšak tou je jen na půl. Například povídky ...a první pošle Boha!, či Pavilon Blíženců do tohoto ranku příliš nezapadají, ale to není na škodu, protože splňují požadavky transhumanismu.

Také by se mohlo zdát, že na atraktivitě sborníku ubírá fakt, že Julie Novaková oslovila méně známé autory, ale opak je pravdou. I když jen někteří z autorů oslovených editorkou jsou všeobecně známí, nejedná se o minus, neboť všichni autoři, kteří přispěli do antologie, ať už jsou to přímo vědci jako Hanuš Seiner nebo Martin Gilar, či spisovatelé mající k žánru sci-fi blízko například Lucie Lukačovičová, ti všichni mají k tématu transhumanismu jistě co říci.
Domnívám se, že autoři všech povídek se svého úkolu zhostili na výbornou a díky tomu, že se každá povídka s daným tématem vypořádává zcela jinak a je zasazena do úplně jiného prostředí, nebude se čtenář ani chvilku nudit.



Drobnou výtku bych měl k tomu, že Julie jako editorka celé sbírky mohla trošku více komunikovat s autory, protože některé z povídek by si přeci jen zasloužili větší péči. Namátkou závěr povídky Vykradačka hrobů, nebo některé drobné nesrovnalosti v povídce Bensonové efekt.
Odpovědný redaktor Robert Pilch také odvedl skvělou práci, protože kniha je opatřena nejen pevnou vazbou a přebalem s krásnou ilustrací korespondující s obsahem antologie, ale především jsem v ní nenašel ani jedinou gramatickou chybu, což je v dnešní době vzácnost.
Nevěřím v transhumanismus. Ale věřím, že Terra Nullius může sloužit jako ukázkový příklad současné moderní sci-fi která nejenom pobaví, ale i donutí člověka zamyslet se nad sebou samým. A to není málo.

3 08.09.2015

Přiznávám, že českou scifi odehrávající se ve vesmíru jsem četl naposled na základní škole a byla jí trilogie Zápas s nebem J.M. Trosky.
Antologii Capricorn 70. která vyšla v Brokilonu Jsem si koupil vlastně na doporučení jednoho známého který se žánru Space opery aktivně věnuje. Byl jsem zvědav kam se česká Space opera od dob J.M. Trosky posunula.
Díky skvělému výběru Roberta Pilcha se mi tak dostal do rukou vskutku reprezentativní výběr povídek současné české a slovenské elity tohoto žánru.
Ostatně posuďte sami:
Jan Hlávka – Vrak. To, co začíná, jako vesmírné dobrodružství ve stylu Indiana Jonese se zvrhne… Hodně strašidelná až hororová povídka autora cyklu Algor.
Petr Heteša – Vesmír z druhé strany. Sžíravě vtipná a nekompromisně drsná povídka která nám ukazuje že space opera nemusí být jen smrtelně vážným žánrem. Na tomhle vesmírném překladišti bych chtěl pracovat…
Julie Nováková - Odvrácená strana. Velice příjemná komorní záležitost. Střet dvou ideologií na ploše jedné základny a dvou postav.
Jan Kotouč - Ex Luna, annihiliatio. Další skvělá povídka. Autor má můj obdiv, že na Mĕsíc vyslal ženskou posádku.
Petra Neomillnerová - Capricorn 70. Bože můj. Arkhamský blázinec řízený tou nejšílenější femme fatale se řítí vesmírem. Když se sci fi žánru chopí matka zaklínačky Loty, je radost to číst.
Pavel Obluk - Prospektoři z Coranu. Tak tahle povídka měla vážně drajv a švuňk jako Formule 1. To je jedno že nevíte co to je Formule. A závěrem až zamrazilo, jako když potkáte Bílého chodce. Že nevíte co je to mráz? To je jedno:-)
Jaroslav Mostecký - Sloužím vlasti, kurva! Povídka multi žánrového J.M. byla tak klaustrofobní až mi z toho bylo úzko. Ale byl to nářez o tom žádná a ta pointa, bože můj ta pointa.
Anton Stiffel - Cesta do hlubin UI mysli. Tato povídka je jediným zástupcem slovenských autorů v této antologii. Zároveň je důkazem, že kvalitní věci na Slovensku nepíší poue pánové Juraj Červenák a Dominik Dán.
Vladimír Šlechta- Nájezdníci. Vladimíra šlechtu znám především jako autora fantasy série Krvavé pohraničí, kde se Cooperovší hrdinové snaží žít a přežít v drsné době ne nepodobné osidlování divokého západu. A Nájezdníci jsou vlastně dost podobní. Malá skupina těch, kteří přežili rozpad vesmírných kolonií se snaží žít a přežít na troskách tohto technologického zázraku. Pro mě byla povídka sympatická především tím, jak krásně ilustruje rozdíl vnímání světa a technologií mezi těmi kdo starý svět ještě zažili a jejich potomky (druhá a třetí generace) kteří zažili už jen ten svět po pádu.
Jiří Walker Procházka – Poslední bitva. Velká postava české sofistické scény nám předkládá popis vesmírné bitvy epických rozměrů. Při čtení jsem si s chutí zavzpomínal na námořního kapitána Jacka Aubreyho a jemu podobné hrdiny námořnických románů.
Capricorn 70. sympatický nejen různorodostí povídek které do něj Robert Pilch vybral , ale také tím, jak velký časový úsek jeho výběr pokrývá. Vždyť nejstarší povídka Prospektoři z Coranu vyšla poprvé v roce 1997 a nejnovější povídky (například Poslední bitva) byly napsány speciálně pro tuto antologii.
Zároveň jsou tu zastoupeny povídky „starých“ matadorů žánru Jako je například Jiří Walker Procházka, ale též střední spisovatelské generace (namátkou Jan Hlávka) a mladé generace autorů (například Julie Nováková).
Krátké medailonky jednotlivých autorů na začátku každé povídky vnímám také jako velké plus.
Povídka je jako žena, nikdy není stará, nebo zastaralá. Je buď dobrá a nebo špatná. Ale každá z těchto povídek září jako kometa.
Závěrem mohu říci jediné.
Jestliže se chystáte poprvé vstoupit do vesmíru české či středoevropské Space opery (nebo jen zjistit kam se tento žánr od dob Trosky posunul), měli byste si obléknout skafandr, pustit si soundtrack z Vetřelce a přečíst si Capricorn70.

2 29.08.2015

Peter Heller – Psí hvězdy
THIS IS NOT MAD MAX…
Neznámý druh chřipkového viru vyhubil 99% obyvatel země. Infrastruktura, zdravotnictví a vlastně celá civilizace je v troskách. Apokalypsa jako podle šablony. Větší klišé už si Heller opravdu nemohl vymyslet.
Jenže.
Dobrodruh, cestovatel a dlouholetý dopisovatel National Geographic nám přibližuje svět po pádu ne optikou odstřelovačské pušky, ale naopak až skoro deníkovým záznamem zkušeného pilota, cestovatele a humanisty... Higa, který se snaží neztratit sám sebe nejen v čase po zániku civilizace, ale především v drsné přírodě která mu nedá nic zadarmo.
Pomocníky v přežití jsou mu nejen zbraně, ale především pes Jasper, letadlo Cessna , a partner Bruce který se na rozdíl od Higa nejen ví jak se používá minomet, nebo odstřelovačská puška, ale především nemá žádné morální zábrany.
Psí hvězdy jsou prostě příběhem muže, který má sice na první pohled všechny schopnosti umožňující přežití v drsném světě, ale jeho lidství a humanismus které jsou v něm přirozeně zakořeněné z doby před pádem ho přivádějí do každodenního střetu nejen s přírodou, která si postupně bere zpět vše co jí lidé vzali, ale i s „morálkou „ kterou nová doba přináší.
Vnitřní monology které Hig vede sám se sebou se střídají s akčními pasážemi zcela přirozeně a celá kniha je prodchnutá tak hlubokou lidskostí a vlastně i nadějí, jako žádná jiná kterou jsem z Post Apo žánru doposud četl.
Psí hvězdy opravdu nejsou žádný Mad Max.
Ale koho oslovil Malevil a nebo Cesta, toho by mohl oslovit i tento příběh obyčejného muže hledajícího lidskost ve světě ve kterém pro ni není místa.
Vím, že se k téhle knížce budu vracet.

8 29.08.2015