Janadvorackova komentáře u knih

Někdy si nemůžu pomoci a prostě se začnu nahlas smát. Knihu poslouchám, takže se tlemím u mytí nádobí, když jdu vysypat koš, po cestě do obchodu :).
Je to fakt neskutečně odpočinkové čtivo, ze kterého je ale znát, že odpočinkový rozhodně nebyl život zvěrolékaře :) - v té době. Jenomže on si z ničeho prostě nic nedělá, nic nehrotí. A má výdrž - jako když po dvou litrech domácího vína jede porodit telátko. Když musí poslouchat pindy sousedů, protože za výherce soutěže o domácího mazlíka vyhlásil zlatou rybku syna tamního pána. Ale on prostě netušil, kdo ten kluk je -:))).

Akorát mi příběhy splývají. Nevím, ve kterém díle byla epizodka s krávou, která na sebe nenechala sáhnout, atd :). Nejspíš to ale nevadí.

30 07.03.2019

Zjišťuji, že ty zvěrolékaře čtu nějak divně na přeskáčku :), ale to neva.
Příběhy prostě ze života - někdy brutálně vtipné chováním zvířat. Někdy strašlivě oslizlé, smrduté a hnilobné, což vůbec neznamená, že nejsou vtipné :).
A někdy smutné, tady spíš vinou neschopných zvířecích majitelů, (třeba ta protivná zazobaná pejskařka, co psa překrmovala sladkým a na všechna varování reagovala stylem "jé, já vím, ale on to má tak rád, on si nemůže pomoci"), kráva. Mě normálně vytočila :). Tyhle lidi fakt jedině snad prohlásit za nesvéprávné. Přecpávat psy a kočky věcmi, které pro ně nejsou přirozené, za to bych zavírala.

Pan spisovatel dokáže potěšit i takovou praktickou věcí, jako popisem postupu, jak ještě v krávě otočit tele. Ne, že bych to někdy chtěla zkoušet :), ale hrozně mu závidím tu krajinu, každodenní překvapení, dokonce i tu práci, ve které není potřeba si na nic hrát, nikomu, krom zvířat, lézt do zadku :) a... no prostě ten kontrast s mizérií života ve městech je úžasný a uklidňující.

25 03.03.2019

No, cítím se trochu provinile za další špatné hodnocení knihy, která pro hromadu lidí evidentně špatná není. Opět jsem skončila někde v půlce. Abych to vyvážila, mrkla jsem na film. Někdo tu psal, že byl lepší, než kniha, tak jsem tomu chtěla dát ještě šanci.
O autorovi jsem někde četla, že námět je částečně inspirován vzpomínkami jeho matky, žijící za války v Německu.

Role smrťáka je zajímavě mystická, ale vlastně taková nevýrazná, protože "tomu se nevyhneme." Já třeba ze smrti jako takové strach nemám. Je to věc, se kterou nic neudělám, jen se někdy neubráním přemýšlení o tom, "jaké to asi bude." Jako příslib tajemství, které se každému odhalí :).

Děti za války zažívaly dost dlouho to, co ostatní děti - chodily do školy, hrály si na ulici a viděly svět trochu jinak, tedy pokud to nebyly židovské děti.
Věřím, že se našli Němci, kteří nesouhlasili, schovávali své známé a po válce mnohdy nespravedlivě zaplatili za mstu okolních zemí. Ono to nejde vidět černobíle.
Ale zároveň jsem ani v té části knihy, ani ve filmu nenarazila na dojem, že bych četla knihu z války a o válce. Spíš jen takového strašáka, právě pro děti, který říká "schovej se do sklepa, když padají bomby." Nebyl v tom ovšem ten kontext se skutečným utrpením, nebo jediným silným příběhem konkrétní osoby. Všechno bylo takové předvídatelné.
Opravdu, řekla bych, spíš kniha, pro mladší čtenáře, která není natolik násilná, aby ji nemohli číst, ale zároveň ani tak silná - příběhově, aby si z ní vzaly něco podstatného. To si myslím i o filmu.

Knížka dobrá, příběhy veselé, zajímavé. Jak zvířecí, tak člověčí.
Akorát se mi zdálo, že někteří "jeho přátelé" působili pěkně neschopně.
Našel se chlápek, krejčí, kterého bych za to mletí pantem umlátila pantoflem. Pak také pán, jehož práce zahrnuje úplně všechno, jen kdyby to dělal dobře. Nebo spousta protivných a závistivých spoluobyvatel, jímž bych, být doktorem, nejraději naordinovala projímadlo.
Ale jinak dobré, jako jo -:))).

13 01.03.2019

Nedočetla jsem. Autorův styl mě nenadchnul, nebavil, neustálé opakování též ne.
A to jsem si hrozně chtěla přečíst něco od východního autora.
Možná špatná volba knihy.

10 01.03.2019

Ono to nebylo špatné. Hnedle na začátku dítě a zkrvavený medvídek, to mě navnadilo. Co z kluka vyrostlo a celá ta jeho rodinná historie - proč ne.
Akorát Enzo mi přišel jako "až moc frajer" a problém Kirsty vypadal takový nadbytečný, i když ono jí to dost zašmodrchalo hlavu :).

Vadilo mi, že celé vyšetřování vedla spíš Enzova rodina, než poldové a nakonec to bylo vše na osobní rovině. Nikdo se nestaral o to, co se stalo na začátku.

Konec příběhu je otevřený, hlavnímu hrdinovi furt někdo usiluje o život. Otevírá to cestu k dalším příběhům, ale nevím, jestli si je budu chtít poslechnout.

11 28.02.2019

Štrachání ve tmě, vrzání na schodech, šustění ve zdech, mlha plazící se v chuchvalcích kolem.
Dům, z něhož za apřílivu neodejdete.
Pošmourno a šero a dětský nářek někde mimo cestu...
Pocit mrazení v zádech, dojem, že někdo právě prošel kolem vás.
Pravidelný bouchavý, povědomý zvuk za zamčenými dveřmi.
A jeden právník, který dostane úkol prohrabat se pozůstalostí čerstvě mrtvé dámy, kterou vesničané, s nimiž se ostatně moc nepřátelila, považovali za trochu divnou.

Jojo, to mám ráda. Takové to škrabkání na zádech rukou, která tam není. Funění za sebou, když tam nikdo nestojí, zvuk čehosi sunoucího se po podlaze - v noci.
No, já včera myslela, že se fakt po...
Ale rozsvítila jsem si svíčku a přes noc jsem knihu poslechla.

15 26.02.2019

Smíšený vztah máme doma (ne s muslimem, i když jeden u nás též kdysi opruzoval - ne moc dlouho), takže kulturní odlišnost mám z první ruky. Je to na pěst. Chce to asi nějakou kombinaci naivity s blbostí, jinak si fakt nedokážu představit, že do toho někdo půjde dobrovolně.

Tuhle Betty, zamilovanou, pitomou, nejde hodnotit ani kladně, ani záporně. Sama píše, že viděla nějaké signály změny ještě před odjezdem. Nevěřila, že by se její vzdělaný, roky v USA žijící manžel mohl změnit. Asi bych tomu též nevěřila, navíc její příběh se stal dávno před tím, než západní svět začal muslimy vnímat "trochu jinak." Měla asi k nevíře v takovou změnu mnohem méně důvodů, než bychom měli my dnes.

Popsané charaktery členů jeho rodiny mě naprosto odpuzovaly. Nevím, jestli to byl záměr, nebo jestli ti lidé opravdu takoví byli, protože autorka několikrát zmiňovala, že jeho rodina byla vzdělaná. Ale i tady je spousta vzdělaných blbců a inteligence není ukazatelem pro toleranci ani tady, proč tomu nevěřit.

Naprosto mě šokovala popisovaná špína v domácnosti, brouci v rýži, švábi na záchodě, upatlaná kuchyň, zablemcané všechno. Neznali ručníky, uterky, koupali se ve veřejných lázních jednou za čas (tam to taky muselo vypadal luxusně).
Já bych tam chcípla jako pes, a protože tohle se autorce nestalo, je pro mě - ani ne hrdinka, spíš dítě štěstěny.

Kulturní rozdíly jsou zkrátka tak velké, že je nejde pochopit. Jejích přesvědčení stojí na úplně jiných základech, než naše. Životní filozofie také docela jiná. Jen jaksi nechápu, proč, přes tu nenávist, se jich do Evropy hrnou takové spousty?

49 24.02.2019

Viktorie působí jako sympatická, inteligentní ženská, která se uměla skvěle porvat s tím, co jí život nadělil, i když třeba s její matkou to nebyl žádný med. Jelikož Viktorie jako jediná ze všech možných budoucích následníků přežila dětství, byla hlídaná, nesměla být nikdy sama, přesto po samotě toužila, (ani se jí nedivím :)).
Mládí budoucí královny v podstatě bez vrstevníků a zábavy muselo být strašně smutné.

Kniha je podána jako deník čtený a zároveň dopisovaný v době krátce před její smrtí.

12 20.02.2019

Zvrácená osobnost hlavního hrdiny tomu dala šťávu. Měl představivost, to se musí nechat.
Děvče si ovšem svůj úděl nezasloužilo.

Tohle je určitě nejdivnější příběh, který jsem kdy četla, zároveň ale jako sonda do obou hrdinů naprosto dokonalý. Nemohla jsem to odložit a asi na to delší dobu nezapomenu.

21 18.02.2019

Všimla jsem si, kolik zdejších čtenářů má "Hanu" mezi přečtenými knihami. A podle námětu jsem věděla, že mě bude zajímat, že mě nemine.
Překvapila mě taková smutná otevřenost, citová hloubka a zákoutí Haniny mysli. Události jsou poskládané tak dobře, že nikde nic nevyčnívá a všechno do sebe zapadne. A i když je vám jasné, proč se Hana chová tak, jak se chová, protože jinak nemůže, stejně je vám z toho smutno.

Nedokážu si představit pohled na svět lidí, kteří "se vrátili." Čekal na ně stejný svět, nebo byl zcela jiný? Lišili se oni tím, jak cize vypadali v očích druhých? Nebo se změnilo vše kolem a oni se jen nedokázali přizpůsobit? A šlo to vůbec?
Už třeba jen ten rituál s krajíčky chleba... Z takových věcí čišel chlad a minulost, která se netáhla daleko za těmi, kdo ji prostě prožili, ale šla s nimi bok po boku až do smrti.

100 17.02.2019

Autor umí používat jazyk, některé hlášky nutí člověka se rozchechtat. Příběh nemá nouzi o akci, i nějaká ta lechtivá scéna se objeví. Objeví se i hromada různých bestií. Všecko tak nějak funguje, ale příběh už nemá šťávu jako ty předešlé.

A to jsem slyšela audio knihu, která je načtená naprosto skvostně.

18 14.02.2019

"Mrtvoly jsou sinalé a zelené a krev mají černou a sraženou."
"Všimnu si motýla, jak sedí na čelisti nějaké lebky."
Detaily.
Umírající koně, zvuk jejich utrpení horší než křik člověka.
Klopýtání ve tmě, za tmy, do tmy - opatrně a tiše.
Krýt se za náhrobky, třeba zalézt do hrobu, z rakve vyhodit nebožtíka a dřevo použít na ochranu. Zahrabat se do hlíny a nevystrčit nos.
Plynové útoky a spousta zelenáčů, kteří jednoduše nevědí... nic.
Nepoznají nebezpečí, když se na ně řítí, protože nebezpečí má v zákopech hromadu tváří a rozezná jen ten, kdo se to naučí. A naučí se to za cenu, kterou by nikdo neměl zaplatit.
Dovolená neznamená odpočinek, když lidé kolem poučují o tom, co sami nezažili. Nejde jim ani vynadat, protože to nemá cenu.
Míra utrpení jedné matky nepůsobí tak silně, jak by měla, když o život přišly tisíce něčích synů.

Ve škole jsem to nečetla. Kdysi nám učitelka sama určovala, ze které knihy přinést referát a já dostala příšernost, která mě nebavila. Nic dobrodružného, nic o životě a ze života, ale nevím, jestli bych tehdy tuhle knihu ocenila.
Na druhou stranu nebyla jsem o nic starší, než ti kluci v příběhu.
Jenomže na rozdíl od nich jsem nezažila nic.

Audio knihu načetl Jaroslav Plesl a udělal to tak sugestivně, že jsem včera večer při poslechu ani zhasnout nemohla.

86 12.02.2019

Příběh je skvělý. I přes to, co popisuje, není v něm snad jediné slovo navíc.

Audio knihu načetla paní Bohdana Majerová. Bohužel ale nemůžu říct, že dobře. Její projev pro mě byl nestravitelný, u poslechu mě držel pouze příběh.
Pokud jde o paní, kterou jsem našla, a která je rozhlasovou moderátorkou, pokud je to ona, podivuji se velmi nad způsobem, jakým knihu četla - chaoticky a bez důrazu. Ne, že by se nesnažila, ale vyjadřovala se tak, jako by jen četla text, který před ni někdo položil.
Moderátoři v rozhlase možná něco takového přesně potřebují. Pokud ale někomu nahlas čtete knihu, která navíc obsahuje velmi silný příběh, je potřeba vnímat víc, než jen písmenka, slova, věty, odstavce, stránky.
Dočetla jsem se, že knihy předčítá jako službu nevidomým. Nic proti snaze, jakákoli dobrovolná pomoc se cení, ale všechno má své meze, a pokud čtu příběh o utrpení, nechci trpět i u jeho poslechu.

37 09.02.2019

Depresivní příběhy, přesně moje gusto. Krom "Milujte se a množte se," se mi líbilo vše. Každá povídka svým způsobem popisuje život. A to není nuda, prostě není.

Popravdě nechápu některé negativní komentáře. Asi lidé, kteří vnímají jen sami sebe :), dojemné.

13 07.02.2019

Divné to bylo, i když ze začátku zajímavé. Taková psycho hra.
Hrdinka odjede do léčebny, protože má problémy s váhou. Zhubne tam za divných okolností, které se vyjeví až na konci. Mezi tím se živí věcmi, po kterých nikdy nemůže zhubnout a diví se, že tloustne :)... Furt fňuká, s doktorem má takovou praštěnou dohodu, hodně jí hrabe. Popisy úporného zvracení fakt stály zato.
Na knihu fakt málo.

Jediný vliv, který to na mě mělo byl, že jsem u poslechu sežrala dvě kokosové čokolády. Ne najednou, ale ta první mi padla za oběť ve tři ráno. A po nocích já rozhodně nejím.
Ale prsty do krku jsem si nestrčila :).

8 05.02.2019

No, tak tuhletu věc jsem kdysi četla a teď slyšela.
Ono je u záhadologické literatury zatraceně těžké oddělit pravdu od fikce :). Ba co víc, ono to mnohdy fakt nejde. A většinou jde o to, aby to čtenářům a posluchačům zamotalo kebule a oni pak viděli různé divné jevy i ve věcech naprosto běžných.
Ale...
Není tohle právě tím největším uspokojením a odměnou?
Protože co si budeme povídat, záhady provázejí člověka od pravěku, a když něco nejde vysvětlit, neznamená to, že se to nestalo.

Knížka, taková docela útlá, popisuje právě několik zajímavých zpráv, které zaznamenala historie, a které se možná staly. A kdyby se sto pro potvrdily, měli bychom dějepis zase o hromadu poznatků bohatší.
Navíc se mi zdá, že vyprávění nepodává násilně. Prostě nastíněné situace předestírá lehce a nechá na čtenáři, jestli jim uvěří, nebo ne. To se mi dost líbí. Nemusím takové ty násilné teorie o tom, že "tam určitě přistálo UFO, protože tomu odpovídají tyhle stopy, HELE, KOUKEJTE!!!"

I když oni nás šmírujou už hodně dlouho, to přeci ví každý -:))).

7 03.02.2019

Skvělé dobrodrůžo pro kluky a holky všech věkových skupin :).
Poslouchala jsem audio, a jakkoli je osud robinsona zajímavý, tyhle touhy už mě přešly.
Ale nějaké vzpoury a bitky s piráty bych se účastnila ráda :).

8 01.02.2019

Naprostá informační bomba.
Poslouchám teprve od rána a už mi z toho jde hlava kolem :). Kniha popisuje důvody a detaily vzniku člověka, společnosti, věd, průmyslu a architektury.
Způsob podání je hutný, chce to věnovat pozornost každé větě, ale odměna stojí za to. Máte totiž dojem, jako byste sledovali vznik života na Zemi na nějakém časosběrném videu. A rozuměli každému okénku filmu.

Tohle je jen takový instatní koment, časem, pokud budu ještě příčetná, ho upravím :).

O pár dní později: nevím, kolikátého je, kde jsem, kdo jsem a co se stalo... Zavřu oči a vidím KNIHU.
Dobře, tak jinak.

Začínáme v Africe, někde v blízkosti "Rudolfova jezera," kde se našly nejstarší ostatky hnedle několika "druhů" člověka. Je jasné, že někde tam se náš předek postavil na zadní, rozhlédl se a řekl si, že by se mohl trochu projít.

Takže došel do míst, která dneska označujeme jako "Blízký východ." Tam někde zapustil kořeny, rozvinul první společnost a začal zemědělčit. Zajímavý je v téhle fázi též vývoj pšenice, (při poslechu jsem si nedělala poznámky, takže můj výklad bude trochu divočina). Holt prostě pšenice snad dvakrát zmutovala, aby se dostala do fáze vývoje, v níž semínka neodnese vítr, což umožnilo lidem začít zasévat a s pšenicí pracovat. Změnila se její genetická struktura, takže byla ve všech směrech vhodnější, prostě, což umožnilo lidem přežít.

V těch samých místech časem vznikly základy „sbírky povídek,“ které říkáme „Bible.“ Starý zákon pojednával o tvrdosti života v krajině jen těžko odolávající lidské snaze si ji podmanit. Ale stalo se a další část téhle sbírky stála pak v pozdějších staletích životy hromady učenců, takže „Vzestup člověka“ se odehrával poněkud pomaleji, než by mohl. (poslední věta odráží můj osobní názor, nikoli názor autora, jenom se toho dojmu nemůžu zbavit – vis v knize zmiňovaný Galileo Galilei a proces s ním). Do „nebe“ volající demence inkvizitorů a představitelů zákona byla zvláštní, obzvláště když autor uvádí, že ve Vatikánu existuje důkaz, že u procesu s Galileem použili, prevíti jedni, podvržený dokument k usvědčení ze lži, kterou potřebovali přetransformovat v pravdu.
Galilei sice svoje tvrzení odvolal, ale soudili ho skoro v sedmdesáti letech, zbabělci jedni, přestával vidět a potřeboval dopsat text. Nepřestal věřit tomu, co hlásal, jenom soudu ukázal prostředníček :). A v roce, kdy umřel, se narodil Isac Newton - hezká návaznost.

Přes Blízký východ (kdysi dávno) se přesouváme hezky do Asie, odkud pocházejí prapředci dnešních amerických indiánů. Poznávacím znamením těchto lidí je fakt, že v jejich populaci chyběla krevní skupina B. Díky tomu pak vědci vyšmejdili, že Indiáni nejenže pocházejí z Asijské populace, ale odhalili též dobu příchodu na Americký kontinent. Uvádí se někdy mezi léty 40 000-11 000 př.n.l. A to vždy, když jim to doba ledová umožnila. Holt doba ledová je doba ledová – mohli přejít suchou nohou a začít rozvíjet své civilizace.
Staré Jihoamerické civilizace byly vůbec zajímavé. Neznaly kolo, ve vývoji, vzhledem k tomu, jak pokračoval v Evropě, hlavně v Asii, na staletí ustrnuly, přesto dokázaly vytvořit odkaz, jaký obdivujeme doteď. Matematiku indiáni znali, zaznamenávali na důmyslném provázkovém systému naprosto vše - uzlíky a místo mezi nimi. Ale díky tomu, že neznali kolo, nebyli z nich mořeplavci, neuměli navigovat (a na jižní polokouli nebyla Polárka). Netušila jsem, že to byl takový problém, ale bez Polárky ani ránu, fakt to nešlo.
Navíc zatímco Evropané - starý svět se zajímal o ten nový a vydal se tam po moři. Lidi v Novém světě to ani nenapadlo (opět díky neznalosti kola), způsobu jiného smýšlení o podobě světa kolem, navíc i díky vlivu ustrnutí ve vývoji.
Pak je ale zpacifikovali Španělé a bylo.

Mezitím v Asii rozvinuli raný průmysl. Zpracovávali kovy. Přišli na to, jak jeden kov obohatit druhým, aby byl výsledek pevnější a použitelnější (výroba bronzu: měď a cín v šikovně vykoumaném poměru). A tak vznikly nástroje a meče, hlavně, jejichž výroba spočívala na genialitě překládání vrstev kovů. Hlava mi nebrala, jak na to mohli přijít před tisíci lety. Zpevňovali molekulární strukturu, aniž by tušili, co je to molekula...
Nejprve se ovšem pracovalo s meteority, víte. Lidem došlo, že to, co se opražilo průchodem atmosférou, se dá využít, tvarovat, zpracovat – že to není jenom šutr.
Potom vzali kameny, z nichž se po zahřátí "lila" měď. Jásali a vyráběli ozdoby... experimentovali.

Vlastně mi přijde, že lidé, když něco objevili, dokázali to mistrně využívat, aniž by chápali potenciál toho, co mají před očima. Jako že doba si sama přizpůsobila objev a ten se pak zdokonaloval, jak šel kupředu i vývoj společnosti. Nic násilného, prostě dokonalost.

Stejně zajímavě se vyvíjela astronomie, z ní pramenící všechny možné objevy. Nejednou se věda prolínala s uměním, to když se malíři snažili zachytit trojrozměrnost, čehož se pak chytili další, aby zase z představy vykutali pár šikovných rovnic pro to a ono. Prostě mazec, všechno do sebe zapadá.

A co takhle biologie – kapitola sama pro sebe.
Paracelsus - lékař z patnáctého století - se vyprdnul na všechny ty pověry, sledoval přírodu, mluvil s lidmi, všímal si zdánlivě nesouvisejících detailů a stal se z něj sice proutník a morous, ale údajně super diagnostik.

Optika, astronomie, pojednání o původu druhů? Zkoumání z čeho jsme. Vztah mezi podobou atomu a chování těles ve Sluneční soustavě? Pohled do mikrosvěta. Počátek atomového věku… Děláte si srandu, to je jenom povrch toho všeho.

No, fakt doporučuji knihu přečíst, je to jízda.
Jo jízda? Na koni třeba? Stáří pět tisíc let, ale první zvíře, které za člověkem šlo, bylo psisko.

A víte, že člověčí samice je jediná ze všech, která dokáže dosáhnou orgasmu? To se pak nedivím, že u toho kočky tak řvou... Ne, to už krapet přeháním, nijak takhle nic v knize popsáno není, to jenom já jsem hroznej hulvát :).

18 27.01.2019

Hlavní hrdina je herec černé pleti, který se, v době k tomu vrcholně nevhodné, zamiluje do bělošky. Svůj vztah tají, jak můžou. A on je nakonec odsouzen k smrti za její vraždu. Je jasné, jak to končí.

Příběh je syrový a na nic si nehraje. Zobrazuje postoje rasových skupin tak, jak fungovaly. Prostě smíšené vztahy se nepovolovaly a tečka.
Černé obyvatelstvo mělo postavení otroků, nižších forem života.
Bylo nemyslitelné, aby svého času chodili do škol, natož aby měli na cokoli nějaký rozumný názor. Představa rovnosti byla jako nemoc, kterou se běloši rozhodně nehodlali nakazit.

Vyprávění zahrnuje snad deset generací Josefových předků - trochu jako "Kořeny" v kostce. Na minulosti a osudech těch lidí se nejlépe ukáže důvod vývoje smýšlení a budování jakýchsi vzdorných postojů pozdějších generací.
Je to prostě příběh o marnosti a vzdoru, který funguje tak trochu jako náplast - jenom chvíli.

Nemůžu si pomoci, dnešní doba ukazuje, jak se tyhle postoje krutě mstí na rodinách, kde kulturní vyčůranost přistěhovalců okouzlila bílá děvčata. S jakou vehemencí se hrnou na Starý kontinent za prací a založením smíšených rodin, ovšem s představami o životě zcela na jiné úrovní (osobní zkušenost, ne jenom takový kecy).

6 27.01.2019