Janek komentáře u knih
Zdá se mi, že v samotném závěru autor zbytečně tlačil na pilu. Ale i tak velmi slušných pět hvězd.
Skvělý, mnohovrstevnatý román, který zdaleka nemluví jen o Einsteinově krvi. Jen ten závěr se mi zdál zbytečný.
..."Pak se pohnul, už jde, je čas...pohnul se, ohnul se, dotkl se té dlažby."
Vítejte ve sklepení města, vítejte v Praze 21. století.
Přečtěte si tuto "halucinogenní knihu", ale opatrně! Ať se nepředávkujete...
"Světlo je hluboko v každém z nás, opakoval jsem si. Tož ať si každý posvítí na své neštěstí sám svým vlastním světlem."
V jednoduchosti je krása. Ale k plnému počtu hvězdiček pro mě té knížce přece jen "něco" schází, to "něco", kvůli čemu se na knížku nezapomíná.
Mé první setkání s Haklem, obávám se, že zároveň poslední. Viděla jsem filmovou podobu
"O rodičích a dětech", těšila jsem se na Haklovy texty, ale nadšení se nekoná.
"ZDROJ MÝCH NESNÁZÍ: NIC MI NESCHÁZÍ" - asi to jediné, co mi ze všech povídek utkvělo. Jinak nezůstalo nic, jen pocit, že mě frustrované, cynické, skeptické postavy nechaly úplně chladnou. Tohle není můj šálek čaje, i když vysokou jazykovou úroveň textu nelze zpochybnit.
Hodně zajímavý, citlivě napsaný text o vnímavosti dítěte, o moudrosti stáří a o bolestech mezilidských vztahů - vyslovených i nevyslovených tajemstvích.
Ale jo, číst se to dalo. Chápu, že nespisovný jazyk a vulgarismy jsou součástí stylu, který má dát textu punc originality (podobně jaka ten dlouhý název). Ale taky si myslím, že čeho je moc, toho je příliš. Možná nemám smysl pro humor, ale vtipné mi to tedy nepřišlo. Tomu, kdo alespoň trochu nezná autory a texty, ke kterým Šerý odkazuje, zůstanou v hlavě zřejmě jen ty vulgarismy. A to je škoda.
Slepou skvrnou nasadil Damhaug laťku hodně vysoko, alespoň podle mého názoru. Žhář se mi líbil ještě o trochu víc, zejména díky fantastickému propracování psychologie postav. I ve Žháři lze najít místa, která se zdají být příliš překombinovaná a neuvěřitelná, nedráždilo mě to ale tolik jako u Slepé skvrny. Skvělé čtení!
Dočetla jsem spíše silou vůle, po nadšení z Možnosti ostrova jsem velmi zklamaná.
Drsné, snové, v závěru pro mě trochu zmatené. Asi jsem měla moc vysoké očekávání, film mi sedl lépe.
Četla jsem přepracované vydání (elektronickou verzi) a stálo to za to. Text je opravdu čtivý a důraz na psychologickou rovinu je pro mě zajímavý, takové texty a příběhy mám ráda. Nutno konstatovat, že děj je na mnoha místech zbytečně překombinovaný, zápletky by stačily hned na několik psychologických románů. Oceňuji, jak se v průběhu relativně dlouhého textu příběhy proplétají, jak nápaditě se znovu a znovu vrací stejné motivy. Kéž je anticena Skřipec dobrou negativní reklamou, protože (přepracovaný!) text v každém případě stojí za přečtení.
Výborné, originální, nic podobného jsem dosud nečetla.
Lidé jsou pořád stejní, jen tváře, čas a místa se mění...
Není to historická reportáž, je to meditace, modlitba.
Tak mám zase pocit, že si ze mě vypravěč dělal celou dobu legraci, když zatajoval to nejdůležitější. Podobné pocity jsem zažívala při Barnesově Vědomí konce.
K prvnímu seznámení se způsobem myšlení Tomáše Halíka je to jistě dobrá kniha. Jako čtenářka, která zná autorovy předešlé texty (zdaleka nejen ty z poustevny), postrádám odkazy na konkrétní místa, na konkrétní strany knih, z nichž se autor cituje.