Janek komentáře u knih
Marek Orko Vácha má světu nepochybně co říct, ale když má mluvit o sobě, působí popuzeně. Jakmile se otevře téma (bio)etiky, jde přímo k věci a sype z rukávu mnoho relevantních argumentů. To je velmi inspirativní. Jistě že kněz, biolog a skaut nemusí mít názor na všechny problémy světa a círve, ale proč je pak tedy chce Renata Kalenská do rozhovoru za každou cenu nacpat? Kniha by potřebovala hodně proškrtat, není možné jen automaticky přepsat celou nahrávku.
Nejnovější Palánovy rozhovory mě zauajly zejména proto, že zachycují tak rozmanité příběhy lidí z růžných prostředí a z různých společenských vrstev. Byť jsou někteří respondenti poněkud svérázní, přece jen na mě nepůsobí až tak vyšiuntě jako mnozí šumavští samotáři.
Tato rozsahem i názvem docela nenápadná knížka ve skvělém překladu Petra Fantyse ukazuje umění Juliana Barnese v celé jeho kráse. Nespolehlivost vypravěče, nespolehlivost vyprávění, nespolehlivost domněnek i historických interpretací nestaví čtenáře do jednoduché pozice. Ale o to dobrodružnější a zábavnější ta četba je. Za mě jde zatím o nejepší autorovo dílo, co jsem dosud četla.
To byla jízda. Jsem možná trochu masochistka, ale já jsem tuhle náročnou knížku - napěchovanou obrovským množstvím jmen, citátů a odkazů - dočetla až do poslední stránky. A stálo to za to, přestože převážnou většinou jmen nejen že jsem neznala, ale sotva jsem je dokázala vyslovit. Byla to výzva a čím déle jsem četla, tím víc mi docházelo, že vůbec nejde o to, jestli úplně všemu porozumím. To se asi málokomu povede, i kdyby to byl rodilý Francouz. A to mám výhodu, protože jazykové teorie, kolem nichž se vše točí, byly pro mě díky studiu bohemistiky tím nejjednoduším a nejsrozumitelnějším (což se o politických soubojích říct nedá). Ta knížka je náročná, ale zároveň vtipná a docela nestoudná.
Text by si zasloužil lepší korektury a vůbec pečlivější redakci (proč nejsou ve slovníčku přeložené všechny cizojazyčné citáty, ale jen některé?).
Nebojte se té knihy. Vypadá děsivě, ale je velmi zábavná, když nebudete vše, co je v ní psáno, ani sebe brát úplě vážně.
Nostalgický román o stárnutí, výčitkách svědomí i o touze odpustit (sobě samému). Ponurá atmosféra, chlad v pravém i v přeneseném slova smyslu jsou prostřednictvím přírodních scenérií vykresleny dokonale. Jen od toho závěru jsem přece jen čekala něco víc, trochu jednoznačnější katarzi.
Nápad dobrý, provedení chabé, řekla bych. Text je na mnoha místech uměle prodlužován zbytečnými a dost zmatečnými odbočkami. Iris by mohla dostat mnohem víc prostoru.
Jodi Picoultová má obrovský cit pro detail a dokáže uvěřitelně zachytit emoce všech zainteresovaných postav, ať už jsou nám sympatické, nebo nejsou. Jistěže na některých místech je nám příběh servírován až moc černobíle a že ten závěr je až moc sladký. Přesto jde o výborné čtení, které mě ani chvíli nenechalo lhostejnou.
Přečetla jsem knížku s odstupem, když už pominul ten největší humbuk, a jsem ráda. Děj odehrávající se v Japonsku mě bavil víc než pražská dobrodružství. Dost mě iritovala po celou dobu používaná obecná čeština (i když jí mluvím), čeho je moc, toho je příliš. Konec se mi zdál až moc useknutý, čekala jsem víc.
Ale jinak vysoce hodnostím stavbu příběhu, velmi promyšlené střídání scén, které čtenáře neustále udržuje v napětí i zvědavosti.
Debut Miroslava Hlauča mě uchvátil. S nadhledem vypráví o tom, co týká všech čtenářů (i nečtenářů) napříč světem - protože každý z nás něčemu věří a nějak si interpretuje svět. Námět je originální, konfrontace světa zázraků a světa pokroku je prezentována s humorem, aniž by vypravěč/autor jedno či druhé shazoval. Román je plný odkazů na křesťanskou tradici a biblické texty; kdo zdá nebo dostuduje originální texty, pochopí spoustu dalších vtípků a narážek. Román hýří také intertextovými odkazy a správně použitými přechodníky. Krásný čtenářský zážitek.
Tahle knížka voní polem, lesem, hruškami a společnou prací dvou osudem zkoušených žen. Ty osudy prosvítají mezi řádky pomalu a postupně. Až do samotného závěru to bylo skvělé, POMALÉ čtení. Ale zdá se mi, že odhalení Lissina příběhu už bylo zbytečně na sílu a málo uvěřitelné.
V první řadě je třeba říct, že tohle opravdu není knížka pro každého. Román není ani čtivý, ani lbíivý. Styl mě maximálně iritoval, neustálé odkazy na velkou literaturu mě vytáčely, velkému množství slov, popisujících přírodu, jsem nerozuměla. ALE. Ten příběh je velmi silný a důležitý, protože je (navzdory některým místům) velmi uvěřitelný. Tallent nehraje na efekt a laciné šokování, ukazuje, že po traumatických událostech člověk nemůže zůstat stejný. Už kvůli tomuhle poselství ta knížka stojí za přečtení.
Na tuhle knihu jsem nejspíš moc málo feministka a ještě méně milovnice metafor. Ale i tak jsem ráda, že jsem Příspěvek k dějinám radosti zdolala (i když to bylo neradostné čtení).
Je to velmi zvláštní a náročná knížka, která není pro každého. Nemůžu říct, že jsem všechno pochopila. Cizincem v Olondrii je ale tak krásně barevný a voňavý román, že jsem dočetla až do poslední stránky.
Výborný debut české autorky se skvěle prokreslenými postavami. Nejde jen o zločin, ale hlavně o emoce. Co je normální a co je pravda? To vůbec nejsou jednoduché otázky. Asi nejlepší kniha tohoto žánru, kterou jsem za poslední roky četla. Doporučuju.
Asi nedokážu hodnotit knihu bez ohodnocení postojů zpovídané farářky. Chtěla jsem zjistit, co je ta paní vlastně zač, a dozvěděla jsem se toho dost. M. V. Kopecká jde skutečně na dřeň a její příběh je v mnoha ohledech inspirativní, byť životní styl workoholičky (aspoň tak tomu rozumím) jistě nelze doporučit. Přiznávám, že jako praktikující katolička zkrátka nejsem na ženy-farářky zvyklá, byť rozumím tomu, že to může fungovat a mnohdy to funguje velmi dobře. Martina Viktorie Kopecká dělá církvi skvělou reklamu a nechybí jí potřebná sebereflexe.
Jedna z těch knih, které jsem si ráda přečetla, ale neodvážila bych se je doporučit nikomu dalšímu. Teprve když jsem rezignovala na příběh (podobně jako v případě Musilova Muže bez vlastností), začal se mi román líbit. Jako by Stančík psal o Rusku.
Náš farář (v jehož kostele dělal Štěpán Smolen několik let kostelníka) citovával jednoho ze svých učitelů, který říkal, že když člověk vstupuje do Církve, je to skutečně podobné, jako když se žení či vdává: s Nevěstou vyžení i nepohodlí, tedy celou velkou rodinu, kterou by měl (byť třeba nerad) přijmout.
Je třeba uznat, že autor Cesty na Západ má velký stylistický talent a dobrý postřeh, velmi trefně píše o mnoha neduzích a bolestech církevního společenství. Zaměřuje se ale jen a pouze na to negativní (jako by snášel argumenty k rozvodu), jako by v něm nebyl ani kousek porozumění, radosti či vděčnosti. A v tom je ten problém: copak lze žít víru (ve společenství lidí, nikoli andělů!) bez radosti a vděčnosti?
Chápu určitou míru nadsázky; Štěpán Smolen umí trefit hřebík na hlavičku. Ale těch odsudků a zjednodušení bylo na mě příliš. Nešlo a nemohlo jít o reflexi upadající víry, nýbrž o reflexi upadajících forem vnějších projevů křesťanství.
Jaký byl vlastně ten poutník Cesty na Západ? Zdál se mi jen jako naivní idealista, který pro samé stromy nezahlédl les a kterého náročná cesta za Terezkou neproměnila.
Není to škoda?!
Zvláštní a podnětná kniha o ženství, kterou je třeba číst pomalu. Jaká jsou očekávání (japonské) společnosti od žen? A je hlavním smyslem života ženy porodit dítě? Tenhle román opravdu není pro každého, ale tematizuje problematiku, která se týká žen (i můžů) napříč společností zdaleka nejen v Japonsku. Někdy mě provokovala až přílišná upjatost hlavní hrdinky, ale i ta upjatost byla popsána velmi autenticky, uvěřitelně. Vzhledem k tomu, že mateřství porodem nekončí, ale teprve začíná, dost mi chyběla praktická rovina příběhu - ohledně výchovy dítěte singl matkou.
Je to velmi tísnivá a děsivá kniha zejména proto, že nám dovolí uvědomit si, jak velké množství dětí asi vyrůstalo a vyrůstá v nepříznivých podmínkách. Jednoduchý styl knize dle mého názoru sluší. Jen mi chybí nějaká výraznější katerze - zdá se mi, že útěk od všeho zkrátka nestačí.