Jarmar komentáře u knih
Domov nemusí být tam, kde jste se narodili, ale tam, kde máte přátele - lidi, kterým na vás záleží a mají vás rádi. To je jedno z mnoha poselství této knihy. Autorce se opět podařilo napsat příběh, který vás naprosto uchvátí a protáhne všemi zvraty druhé poloviny minulého století od druhé světové války až po revoluci v roce 1989. Autorka nás neušetří žádného úhlu pohledu na všechny tyto události, které hlavní hrdinku neustále vyhání z jejího života a neušetří čtenáře ani toho, jak revoluce, která nás spojila s demokratickým světem, zároveň svým sametem přikryla všechna bezpráví, což by mohl být závěrečný vrchol příběhu, ale čtenáře čeká ještě jeden, který uzavírá život hlavní hrdinky a přidává k němu poslední úhel pohledu, který jako ten pomyslný poslední hřebík do rakve odpojí hlavní hrdinku od jejího vykolejeného života.
Krásné pohádky doplněné milými obrázky. Každý příběh vas něčím potěší a trochu vychová. Přesně do té míry jak to potřebujete.
(SPOILER) Při čtení tohoto úchvatného románu se neubráníte touze, aby se Andrej konečně zbavil té aureoly neštěstí a smrti, která ho (s výjimkou pohledu na jarním listím obrostlého starého stromu) obklopuje neustále, aby Nataša konečně dospěla a aby se Pierre přestal na chvíli chovat jako naprostý ......, i když právě tyto silné emoce dokazují, jak mystrovsky jsou jejich osudy vykreslené. Ale to jak příběh těchto lidí rámuje popis bitev do nejmenších detailů, rozbor jejich příčin a následků, včetně například neuvěřitelné analogie mezi situací v Moskvě a úlem plném umírajících včel, vás naprosto dostane.
Všechny osudy hrdinů románu Sto roků samoty se přes vás postupně přelévají jako povodeň a nakonec na vás ulpí jako to, co po sobě zanechá jen stoletá voda.
Nechápu to. Autor je Američan a přesto vás ruská duše jeho hlavního hrdiny vtáhne do děje, který plyne klidně jako široká řeka, jen aby vás znenadání zaplavil rozbouřenými peřejemi historických fakt pod čarou. Zkrátka - úžasně čtení
Zajímavý příběh napsaný bohatým jazykem. Kniha vás chytne a nepustí. Užila jsem si každou stránku včetně krásných ilustrací.
K Vánocům jsem dostala knihu pana Hilského Shakespeare a jeviště svět. Abych si ji mohla vychutnat, tak musim nejdřív splnit svoji osobní výzvu a přečíst všechna Shakespearova uznávaná díla v originále. Letošní výzva mi v tom dost pomáhá, ale přiznám se, že Romeo a Julie se mi četlo lépe, než Richard III. Osobně je mým jednoznačným favoritem Macbeth. Kdysi, snad je to víc než deset let, dávali v české televizi Shakespeara z anglických divadel. Byl to úžasný zážitek a proto se na to čtení opravdu těším
Rusko pné křížů je kniha, kterou nemůžete nedočíst, i když je tak těžké ji číst. Tato kniha vám nenabídne žádnou úlevu, protože fakta a hlavně ta smutná čísla, která vám předkládá, jsou, vzhledem k tomu jaké postaveni v politice zaujímal autor knihy, s největší pravděpodobností pravdivá. Můj názor je, že takových knih bohužel potřebujeme víc.
Hordubal - vesnice, Povětroň - léklaři, Obyčejný život - železnice. Teda, to jsem to ale 'zhustila'. Úplně vidím, jak nade mnou Čapek kroutí očima a myslí si něco o perlách. Jenže, to je právě ono. Čapek psal takovým způsobem, že se mu do jednoho odstavce vešlo hned několik životů. Jsem angličtinář. Kolikrát mě při čtení této knihy napadlo, jaké by bylo překládat toto dílo do angličtiny? Těžké, lopotivé, pomalé. Zase tři slova. Tak proto :)