jarmik komentáře u knih
Dle mého je Rozmarné léto jeden z nejkrásnějších příběhů české literatury, napsaný stručně a nádherně. Přinejmenším pro pány středního věku je příběh navíc i velice pravdivý a poučný, co mohou čekat od hezkých dvacetiletých žen.
Silnou stránkou všech povídek jsou různá atraktivní prostředí, o nichž normálně moc nevím: nahlédl jsem tak nejen do zákulisí produkce příruček osobního růstu, ale i do kuchařské televizní soutěže, práce ve Světové bance či v podsvětí.
Knihu velice doporučuji.
Nádherná knížka o raném středověku v Čechách. Autor jde poctivě století po století, včetně temného 8. století, kde prameny zcela mlčí. Silnou stránkou jsou úvahy v mezinárodním, ba globálním kontextu. A konečně bych jako přínos pro mě vyzdvihl vysvětlení různých aspektů obchodu otroky, který byl evidentně zásadní okolností vzniku našeho státu.
Druhá část trilogie drží zábavnost první části. Vedle detektivního a fantastického, pre-apokalyptického prvku se zvolna rozvíjí - možná - i thrillerová linka boje proti konspiraci za ovládnutí světa.
Projekt Zenta je zábavným příspěvkem ke stoletému výročí první světové války a přináší podařené zamyšlení nad slovenským (a českým) národním obrozením a našimi následujícími dějinami.
Knihu jsem přečetl s potěšením. Doporučuji ji hlavně proto, že její hlavní myšlenka nezmizí s otočením poslední stránky, ale zůstane mi nejspíš ještě dlouho jako brouk v hlavě.
Pochmurný ráz (daný výchozí situací blížící se apokalypsy) autor velice pěkně zvládá a dávkuje čtenáři postupně po malých kapkách, aby nerušil svižný postup vyšetřování. Současně však - a to je pro mé nervy důležité - není v knize nic nesnesitelně smutného, zvrhlého či nervy drásajícího.
Posledního policajta jsem slupl za jeden den s velkou chutí; knihu doporučuji.
Opráski jsou především vtipy. U takového žánru rozhoduje, jak legrační jednotlivé příběhy jsou. A v tomto směru čtyřka funguje, protože obsahuje několik naprostých mých osobních vrcholů. Zejména minisérii Noc na Karlštejně (nic pro ženský) a minisérii s rodinnou party pro Vršovce (aspoň na odpoledne bysme mohli?).
Tématicky náleží Snovačka částečně do tradice psaní o smyslu českých dějin. Pojednává však i o tématech o úroveň výš, tj. co že jsou ty smysly dějin vlastně zač.
Příběh je přepracováním nejstarších pověstí českých a zamyšlením nad nimi. Tím byl pro mě hned vstřícný, že jsem se snadno chytil důvěrně známých postav dcer p. Kroka, jejich kamarádů (p. Přemysl, p. Bivoj) a ostatních protagonistů slavných historek, které všichni důvěrně již od dětství známe.
Literárně to možná není psychologické veledílo - ale všechno přebije ten pocit, že tohle někdo píše za mě a píše to s rozmyslem, chladně, ale naprosto správně naštvaně a znechuceně. Nejlepší jsou ty opakované hlášky, jak ten kmotr seděl v paláci, kde původně myl podlahu!
Celkově jsem si nad čítankou říkal, že řada vydařenějších pojmů a konceptů se dnes stala součástí běžného uvažování o světě, zejména v žurnalistice. Lze vůbec třeba psát lepší noviny bez povědomí o významnějších sociologických pojmech a konceptech?
Tipy, jak se v běžném dni zastavit, zklidnit a soustředit na sebe; základem je vždy soustředění se na dýchání, uvolňování svalů a rovné držení těla.
V katalogu se uvádí oblíbená floskule o rozdílu mezi provincií (Čechy) a periferií (Morava). Němečtí moravští architekti se tak vztahovali ponejvíc k Vídni a rakouskému umírněně tradičnímu stylu. V prvním období jejich domy representují prý premodernu, ani pak netvořili úplně modernu - pořád převládal tradiční přístup; místní se jen zřídka věnovali těm moderním směrům, které vyznávali za republiky čeští architekti, kteří hleděli do Paříže a Berlína.
Když odhlédnu od vymyšlených citátů v záhlaví každé kapitoly (které se vědecky zabývají ovládnutím světa tajným řádem), kniha se věnuje výlučně smyslovým, prvoplánovým prožitkům: hlavní hrdina, český policejní komisař Durman, v každé z krátkých kapitol střídavě důkladně vychutnává jídlo, důkladně smilní, pak trochu vyšetřuje a zase od začátku. Vyprávění je naprosto věcné, mužné, nesentimentální.
Zajímavé je, že přestože se autorský hlas i protagonisté staví s oblibou na autoritářské a konzervativní pozice, nositelé řádu a autority mu vycházejí spíše ploše; zato nejpřirozeněji a s citem podané jsou okamžiky, kdy se kniha dostává do polohy klasického sociálního románu 19. století: hlavně když komisař Dedera chodí (opakovaně) oznamovat chudým rodinám smrt jejich blízkého.
Mohu doporučit, duchaplná a zábavná kniha. Nedovedu posoudit, nakolik by mohla posloužit i námět pro plánování turistiky v Británii; sice se v ní popisují dojmy z velkého množství britských měst, ale až na pár drobných tipů bych si od ní v tomto směru moc nesliboval.
Ale i za nás, ne-světoběžníky, bych řekl, že nepřímo, jakoby mimochodem, se v té knížce dá najít i pár prostých, ale hodnotných myšlenek o vlastním životě.
Když necháme stranou hlavní otázku knihy, tak pro mě byla přínosná i v dalších ohledech: celkově je pěkně (a pro mě novým pohledem) podaný osobní život p. Masaryka, zvlášť v dětství a mládí. Kniha paralelně vypráví v moderních pojmech, přehledně a se zaujetím i osobní životopis p. Františka Josefa I. a jeho rodiny; na téma vztahů v rodině Habsburků jsem v knize nalezl hned několik výborných perliček.
Jazyk vyprávění není žádný literární skvost, ale myslím, že nikde nesklouzne natolik, že by mě urážel. Zvlášť v pozdnějších dílech autor tu a tam lehce svévolně ujede do málo souvisejících úvah: když třeba jedou hrdinové po dálnici, tak následuje úvaha na dvě stránky o tom, jak správně jezdit po dálnici ve více pruzích. Ale takhle rozsáhlý výstřelek je ojedinělý.
Série má pár slabůstek, ale jsou to slabůstky, které lehce odpustím. Kdo hledá něco snesitelného k zábavnému čtení ze žánru, doporučuji k vyzkoušení.
Barokně obžerný styl. Základem obrazů bývá krev, dýka, zrcadla, krutost, slovní hříčky, organické zbraně, převracení všeho na ruby a magie.
Relativně čtivější je série metadetektivek s komisařem Atechumenem.
Příběh je postaven jako detektivka s osamělým hlavním detektivem, u něhož je otázkou, jak schopný doopravdy je, protože původním povoláním je Vlk. Jiní protagonisté o tom pochybují; na stole u postele má rozečtené laciné detektivky a špionážní trháky. Nepřekvapilo by, jestli se po večerech takto seznamuje s tím, co se od detektiva vlastně čeká.
První třetina mě naprosto nadchla. Úžasně úsporně psaný příběh, jak autor se svým jedenáctiletým synem na jedné motorce (a manželský pár jejich známých na druhé motorce) jedou na výlet po Státech. Popis cesty se průběžně střídal s obecnými radami, jak udržovat motocykl.
Depresivní, nihilistické, strhující. V překladu mě irituje slovo "kádr"; bohužel se opakuje několikrát během celé knihy.